ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.368.2009.3
5 Tdo 368/2009-II.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2009 o dovolání obviněného M. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 5 To 17/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 54 T 21/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se v celém rozsahu zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 5 To 17/2008.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněného M. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 54 T 21/2004, byl obviněný M. S. uznán vinným pokusem trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 k §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., který spáchal tím, že dne 11. dubna 2002 Okresnímu soudu v České Lípě v úmyslu dosáhnout toho, aby odvrátil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí v jeho vlastnictví a ve vlastnictví jeho manželky pravomocně nařízený usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 6. 1997, č. j. E 2160/96-15, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 1. 1998, č. j. 29 Co 931/97-29, který byl nařízen k uspokojení jeho věřitele A. M. , bytem T. , S. , I. , jemuž na podkladě rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 5. 1996, sp. zn. 9 C 359/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 11. 1996, č. j. 29 Co 650/96-68, byl povinen zaplatit částku 7.500.000,- Kč i s příslušenstvím, předložil falešné potvrzení, na jehož podkladě tvrdil, že dluh zaplatil dne 11. února 2002 úhradou částky 8.500.000,- Kč k rukám JUDr. J. D. , advokáta se sídlem D. , právního zástupce A. M. , čímž chtěl u A. M. vzbudit dojem, že svůj závazek vůči němu uhradil prostřednictvím JUDr. J. D. , a docílit tak, aby jeho dluh vůči A. M. za něho musel uhradit JUDr. J. D. , kterému by tak vznikla škoda v částce nejméně 8.500.000,- Kč, k čemuž však nedošlo pouze pro včasné námitky JUDr. J. D.
Za tento trestný čin byl obviněnému podle §256 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený JUDr. J. D. , advokát se sídlem P. , D. , odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, rozhodl rozsudkem ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 5 To 17/2008, tak, že k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému M. S. uložil podle §256 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu 4 let, a podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému dále uložil přiměřenou povinnost, aby v průběhu prvních šesti měsíců zkušební doby podle svých sil nahradil škodu ve výši 21.500,- Kč, způsobenou JUDr. J. D. , advokátovi se sídlem P. , D. Odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 5 To 17/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 54 T 21/2004, podal obviněný M. S. prostřednictvím obhájce JUDr. J. R. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podrobnostech dovolatel uvedl, že doslovný výklad ustanovení §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. znamená, že dlužník znemožňuje dosažení uspokojení svého splatného závazku tím, že předstírá závazek jiný, jehož faktická existence by znemožňovala byť i jen částečné plnění stávajícího závazku. V daném případě se ale dovolatel pouze bránil v rámci námitek v soudním řízení, že předmětný závazek zanikl. Výklad soudů obou stupňů, které jeho jednání staví na roveň zákonného popisu skutku, je podle názoru dovolatele nepřípustným rozšiřujícím výkladem trestně právní odpovědnosti. Pokud nejsou v zákoně popsány formální znaky trestného činu, pak by úvaha o srovnatelné nebezpečnosti jiného jednání, teda naplnění materiální stránky, neměla vést k odsuzujícímu rozsudku. Pouze naplnění formální i materiální stránky trestného činu zároveň by mělo znamenat naplnění skutkové podstaty konkrétní trestné činnosti. Soud druhého stupně vypočítává, jakých jednání se nesmí účastník civilního řízení dopustit, avšak takováto jednání jsou přímo definována v trestním zákoně a jejich aplikace je jednoznačně nesporná. Údajné jednání obviněného však v zákoně výslovně uvedeno není a proto dovolatel poukazuje na to, že pokud nějaké jednání není výslovně zakázáno, neměl by soud rozšiřujícím výkladem takové jednání zařazovat pod jiné ustanovení trestního zákona a tím vyvozovat trestní odpovědnost a měl by rozhodnout podle zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Původní právní kvalifikace jednání dovolatele stanovená obžalobou jako pokus trestného činu podvodu způsobila, že v celém řízení vystupoval jako poškozený JUDr. J. D. Použití právní kvalifikace jednání obviněného podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. však ale znamená, že subjektem, který by měl být ve svém důsledku poškozen a který je v postavení věřitele byl A. M. Soud druhého stupně se s touto okolností, kterou namítal již v odvolání, prakticky nevypořádal a konstatoval pouze, že jde o účelovou námitku. Nicméně celý proces probíhal za přítomnosti advokáta poškozeného D. a tím bylo umožněno uplatňování práva osobě, která právo poškozeného neměla mít. Nesprávná aplikace trestního zákona způsobila tímto zároveň i to, že dovolatel bude muset v exekučním řízení platit náklady právního zastoupení, tedy náklady vynaložené JUDr. J. D. na znalecký posudek a zároveň z výroku napadeného rozsudku plyne, že tyto náklady má dovolatel zaplatit JUDr. D. Proto jedny a ty samé náklady budu mít povinnost zaplatit oprávněnému M. a zároveň osobě vystupující v trestním řízení jako poškozený, tj. D. Fakticky ještě M. svoji pohledávku postoupil, takže přichází v úvahu ještě i plnění třetí osobě. Toto je faktický důsledek nesprávné aplikace práva.
V závěru dovolání obviněný M. S. navrhl, aby bylo rozhodnuto tak, aby bylo k jeho dovolání napadené rozhodnutí zrušeno a zároveň uloženo Vrchnímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. S. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že konstrukce skutkových podstat uvedených ve zvláštní části trestního zákona nemůže reflektovat všechny myslitelné varianty trestného jednání, jímž se specifickým způsobem napadá zájem chráněný trestním zákonem. Popisují se zde především typické, nejčastější formy páchání té které trestné činnosti, a to způsobem do té míry obecným, aby bylo možno bez užití analogie pod znaky skutkových podstat zahrnout celou škálu jednání, jímž lze specifickým způsobem napadat zájem chráněný tím kterým ustanovením. Jestliže zákon popisuje objektivní stránku předmětného trestného činu slovy „předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek“, je pod touto definicí třeba rozumět i nepravdivou námitku proti trvání takového práva či závazku, případně nepravdivou námitku změny v obsahu závazkového vztahu. Stále se však ve všech těchto variantách jedná o typický způsob, jímž pachatel ohrožuje uspokojení svého věřitele. A právě takovéto trestné jednání bylo příčinou, pro kterou byla tato skutková podstata zařazena do trestního zákona jako ustanovení, jež je v poměru speciality k trestnému činu podvodu. Tyto úvahy ostatně byly již pregnantně vyjádřeny v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 8 Tdo 272/2005, o němž se zmiňuje i soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve vzpomínaném usnesení Nejvyššího soudu bylo uvedeno, že … trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek. Předstíráním neexistujícího závazku se rozumí jednání, kdy pachatel jako dlužník nemá závazek vůči jiné osobě, ale přesto tvrdí nebo se jinak aktivně chová tak, jako by závazek (který pouze fiktivně modifikuje rozsah jeho majetku) existoval. Na roveň tomu lze klást situaci, kdy dlužník sice netvrdí, že má závazek vůči jinému subjektu, který ovlivňuje jeho schopnost splnit objektivně existující závazek vůči věřiteli, nýbrž tvrdí, že vůči věřiteli již závazek nemá (tím, že zanikl splněním), ačkoliv okolnost, že bylo plněno, toliko předstírá. Jinými slovy, z pohledu zákonných znaků trestného činu poškozování věřitele není rozdílu mezi pachatelem – dlužníkem, který tvrdí, že má závazek vůči jinému subjektu, který je ale pouze fiktivní, aby tak zmařil uspokojení svého věřitele, a mezi pachatelem, který se shodným záměrem tvrdí, že vůči svému věřiteli závazek již nemá, neboť jej splnil, ač splnění závazku toliko předstírá. Jako „předstírání neexistujícího závazku“ lze proto vnímat takové jednání pachatele – dlužníka, který předstírá změnu právního postavení dlužníka, který měl splatný závazek vůči věřiteli, v dlužníka, který tento závazek splnil, a to se všemi důsledky významnými pro zánik závazku. Právě této charakteristice odpovídá reálné jednání obviněného, jímž se hodlal vyhnout odpovědnosti za splatný závazek, resp. zabránit exekuci svého nemovitého majetku nařízené k uspokojení nároku věřitele, čímž přinejmenším zčásti mařil věřitelovo uspokojení.
Pokud by – při nezpochybněném skutkovém základu – nebyl tento výklad možný, muselo by se v souladu s právní teorií i praxí právní posouzení skutku posunout od speciálního ustanovení trestního zákona k ustanovení obecnějšímu, jimž by v daném případě byl §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., avšak tato norma ve své sankční složce obsahuje přísnější trestní sazbu než ustanovení §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. a rozhodnutí v tomto smyslu by kolidovalo se zákazem reformace in peius. Takový postup nicméně s ohledem na ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. není možný, a nebyl by ani – s ohledem na výše uvedené skutečnosti – v souladu s požadavky na spravedlivou aplikaci norem trestního práva.
Z výše uvedených důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně také vyslovil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. S. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav a že soud prvního stupně taktéž nepostupoval zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný M. S. jako právně relevantní okolnost namítl, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno. Jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině neodpovídá ustanovení §256 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož doslovný výklad znamená, že dlužník znemožňuje dosažení uspokojení svého splatného závazku tím, že předstírá závazek jiný, jehož faktická existence by znemožňovala byť i jen částečné plnění stávajícího závazku.
Trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek. Pokus podle §8 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo vykoná jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle §8 odst. 2 tr. zák. je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
Soud první instance se k otázce právní kvalifikace vyjádřil zejména na straně 9 odůvodnění svého rozhodnutí, kde konstatoval, že jednání obviněného bylo obžalobou původně kvalifikováno jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., avšak v souladu s rozhodovací praxí a již citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005, nalézací soud dospěl k závěru, že jednání pachatele směřující ke zmaření uspokojení nároků věřitele učiněné až v době existence závazkového vztahu a nikoli už v době jeho vzniku, nemůže vykazovat znaky trestného činu podvodu. Z provedeného dokazování vyplynulo, že záměrem jednání obviněného bylo dosáhnout zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, uspokojení pohledávky poškozeného vůči obžalovanému v částce 7.500.000,- Kč s příslušenstvím tak, jak bylo rozhodnuto shora zmíněnými rozsudky Okresního soudu v České Lípě. Podstata jednání obviněného tak měla spočívat ve zmaření uspokojení svého věřitele v době existence závazkového vztahu. S ohledem na skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. soud uvedl, že na roveň jednání zde presumovaného lze klást i situaci, kdy dlužník sice netvrdí, že má závazek vůči jinému subjektu, který ovlivňuje jeho schopnost splnit objektivně existující závazek vůči věřiteli, nýbrž tvrdí, že vůči věřiteli již žádný závazek nemá, neboť ten zanikl splněním, ačkoli okolnost, že bylo plněno, toliko předstírá. Z hlediska zákonných znaků tedy není rozdíl mezi dlužníkem, který tvrdí, že má závazek vůči jinému subjektu, který je ale pouze fiktivní, aby tak zmařil uspokojení svého věřitele, a mezi pachatelem, který se shodným záměrem tvrdí, že vůči svému věřiteli už závazek nemá, neboť jej splnil, ačkoli splnění závazku toliko předstírá. Jako předstírání neexistujícího závazku lze proto vnímat takové jednání pachatele, který předstírá změnu svého právního postavení dlužníka, jenž měl splatný závazek vůči věřiteli, jestliže tento závazek jen zdánlivě splnil, a to se všemi důsledky významnými pro zánik závazku. V souvislosti s obhajobou obviněného nalézací soud rovněž zdůraznil, že podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu sice účastník nemůže být postižen za to, že vylíčil skutečnosti relevantní pro rozhodnutí vědomě nepravdivě, avšak existují hranice, které možnost obrany účastníka občanskoprávního řízení limitují. I pro civilní řízení platí, že účastník řízení nemůže o jiném uvést údaje, jimiž by ho lživě obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, nemůže ani o jiném sdělit nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů způsobem předvídaným v ustanovení §206 odst. 1 tr. zák., a stejně tak nemůže úmyslně užít padělané nebo pozměněné veřejné listiny jako pravé. Takové jednání by mohlo být kvalifikováno podle příslušných ustanovení trestního zákona. Je tedy zřejmé, že akceptovatelná, byť neseriozní, v jistém smyslu očekávatelná obrana účastníka řízení končí tam, kde poruší nebo ohrozí zájmy chráněné trestním zákonem a zasáhne do práv a oprávněných zájmů jiných subjektů jednáním naplňujícím znaky trestného činu. Jestliže tedy obviněný jako povinný v řízení o výkonu rozhodnutí předložil padělanou listinu, dokládající splnění závazku, v úmyslu dosáhnout tak zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí a zmaření uspokojení pohledávky věřitele, nelze na jeho jednání pohlížet jen jako na obranu v té části řízení o výkonu rozhodnutí, které má povahu řízení sporného, ale jde o jednání významné i z pohledu trestního práva. Nejde totiž jen o to, že za daných okolností obviněný uplatnil obranu, jež k úspěchu v řízení nevedla, nýbrž jde o to, že se tak stalo jednáním, které vykazuje znaky trestného činu.
Soud druhého stupně k právní kvalifikaci jednání obviněného jen na straně 7 odůvodnění svého rozhodnutí stručně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005, uvedl, že jednání dlužníka, který předstírá splnění závazku jeho zaplacením k rukám advokáta věřitele, aby tím zmařil uspokojení svého věřitele, je nepochybně nutné klást na roveň tomu, když dlužník, který nemá závazek vůči jiné osobě, přesto jedná tak, jako by závazek, který pouze fiktivně modifikuje rozsah jeho majetku, existoval. Skutečnost, že obviněný si popsaným způsobem počínal v okamžiku, když již probíhalo exekuční řízení, a jeho primárním cílem bylo předložením falešného potvrzení o zaplacení advokátovi poškozeného A. M. JUDr. J. D. zabránit výkonu rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 5. 1996, sp. zn. 9 C 359/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 11. 1996, sp. zn. 29 Co 650/96, jej nemůže zbavit trestní odpovědnosti, jestliže svým jednáním současně naplnil všechny zákonem předpokládané znaky trestného činu. V posuzované věci není obviněný trestně sankcionován za to, že se jako účastník občanskoprávního řízení pokusil zabránit výkonu rozhodnutí předložením zfalšovaného důkazu, nýbrž za to, že se předstíráním zániku závazku jeho splněním do rukou právního zástupce věřitele úmyslně pokusil zmařit uspokojení pohledávky svého věřitele a naplnil tak všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Účastník v občanskoprávním exekučním řízení má nepochybně právo na obranu a nemůže být postihován za to, že uvádí nepravdu ohledně pro rozhodnutí významných skutečností, neboť zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění dalších právních předpisů, takový postih nepředpokládá. Je to dáno tím, že sporné civilní řízení, mezi které spadá i řízení o výkon rozhodnutí, je sice ovládáno zásadou projednací, podle níž výsledek důkazního řízení odvisí zásadně od iniciativy účastníků řízení, nicméně tím není opuštěna zásada zjišťování skutečného stavu bez důvodných pochybností ve smyslu §153 odst. 1, §132 a §120 odst. 3 o. s. ř. Nelze však s poukazem na práva účastníka občanskoprávního řízení z pohledu trestního práva ignorovat skutečnost, že účastník v rámci své obrany svým jednáním naplňuje znaky trestného činu kupříkladu tím, že uvádí o někom nepravdivé údaje v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, padělá veřejnou listinu, jiného vydírá, aby jej přiměl k nepravdivé svědecké výpovědi, a podobně. Pokud se účastník občanskoprávního řízení některého z těchto a jim podobných jednání dopustí, pak se vystavuje nebezpečí trestního stíhání pro příslušný trestný čin.
S těmito závěry obou soudů se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje, avšak považuje za nutné k tomu ještě dodat, že tyto závěry neodporují ani gramatickému výkladu ustanovení §256 odst. 1 písm. b) tr. zák., jak namítal ve svém dovolání obviněný M. S. , a to vzhledem k tomu, že pod skutkovou podstatu trestného čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. lze podřadit jakýkoli případ předstírání neexistujícího práva nebo závazku. Přitom jde samozřejmě především o fingování pasiv dlužníka, která mají fiktivně snížit hodnotu dlužníkova majetku oproti skutečnému stavu, jak uvádí ve svém dovolání obviněný. Předstíráním neexistujícího práva nebo závazku se v tomto případě rozumí především takové jednání, jestliže vůči pachateli ve skutečnosti nemá jiná osoba deklarované právo na plnění nebo pachatel jako dlužník nemá závazek vůči jiné osobě, ale pachatel ho přesto tvrdí, vykazuje v účetnictví nebo se jinak aktivně chová tak, jako by právo nebo závazek existovaly (např. pachatel vyhotoví písemný doklad o existenci takového práva nebo závazku k části svého majetku, neexistující právo nebo závazek zaúčtuje do příslušné obchodní evidence nebo získá výpověď svědka k potvrzení jejich existence). Pod tuto skutkovou podstatu lze však podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu podřadit i další případy, kdy dlužník sice netvrdí, že má závazek vůči jinému subjektu, který ovlivňuje jeho schopnost splnit objektivně existující závazek vůči věřiteli, ale uvádí, že vůči věřiteli již takový závazek nemá (tj. že zanikl splněním), ačkoliv okolnost, že závazek byl splněn, pouze předstírá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005, publikované pod č. 790 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 15). Předstírání závazku u poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. je totiž vázáno pouze na okolnost, že tím pachatel i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele, a není tedy z hlediska dikce tohoto ustanovení vázáno pouze na závazek dlužníka, ale může jít i o neexistující závazek jiné osoby (arg. slova „neexistující právo“, které také nelze vztahovat k „právu dlužníka“), pokud se předstíráním takového závazku směřuje, byť i jen k částečnému, zmaření uspokojení věřitele dlužníka, resp. se takového zmaření i dosáhne. O takovou situaci jde právě v posuzovaném případě. Obviněný M. S. podle dosavadního skutkového zjištění předložil falešné potvrzení, na jehož podkladě tvrdil, že dluh zaplatil dne 11. února 2002 úhradou částky 8.500.000,- Kč k rukám JUDr. J. D. , advokáta a právního zástupce poškozeného A. M. , v bezprostředním úmyslu dosáhnout toho, aby odvrátil již nařízený výkon shora uvedených rozhodnutí prodejem nemovitostí v jeho vlastnictví a ve vlastnictví jeho manželky, který byl nařízen k uspokojení jeho věřitele A. M. , jemuž byl povinen zaplatit částku 7.500.000,- Kč s příslušenstvím, čímž chtěl u A. M. vzbudit dojem, že svůj závazek vůči němu uhradil prostřednictvím JUDr. J. D. , a úmyslně tak zároveň docílit zmaření uspokojení svého věřitele A. M. , neboť se mělo zdát, že mu ho prostřednictvím JUDr. J. D. již uhradil, k čemuž však nedošlo pouze pro včasné námitky JUDr. J. D. Zváží-li se tyto skutečnosti je zcela zřejmé, že obviněný tím, že předložil uvedené falešné potvrzení o zaplacení dluhu k rukám JUDr. J. D. nejen směřoval k zmaření uspokojení tohoto svého věřitele A. M. , ale zároveň i předstíral závazek JUDr. J. D. předat tuto částku A. M. , jehož zastupoval, a současně předstíral i splnění dluhu vůči jeho dlužníkovi A. M. V zhledem k tomu byly nepochybně splněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., neboť pro včasné námitky JUDr. J. D. k poškození jmenovaného věřitele obviněného nedošlo a nedošlo tak ani k dokonání činu, neboť ve výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí ve vlastnictví obviněného a jeho manželky pravomocně nařízeného usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 6. 1997, č. j. E 2160/96-15, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 1. 1998, č. j. 29 Co 931/97-29, bylo pokračováno. Tyto závěry jsou v souladu i s rozhodnutím publikovaným pod č. 53/2003 Sb. rozh. tr., podle kterého jednání pachatele směřující ke zmaření uspokojení věřitele učiněné až v době existence závazkového vztahu, a nikoliv v době jeho vzniku, může vykazovat znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák., a nikoli trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., byť by šlo o jednání mající podvodný charakter. Na to pak navazují i správné úvahy státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného, s kterými se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť pokud by – při nezpochybněném skutkovém základu – nemohlo být použito ustanovení §256 odst. 1 písm. b) tr. zák., muselo by se v souladu s právní teorií i praxí právní posouzení skutku posunout od speciálního ustanovení trestního zákona k ustanovení obecnějšímu, jimž by v daném případě bylo ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. o trestném činu podvodu, přičemž však tato norma ve své sankční složce obsahuje přísnější trestní sazbu než ustanovení §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. a je tedy právní kvalifikací přísnější. Rozhodnutí v tomto smyslu by proto kolidovalo se zákazem reformationis in peius. Takový postup však s ohledem na ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. není možný, a nebyl by ani – s ohledem na výše uvedené skutečnosti – v souladu s požadavky na spravedlivou aplikaci norem trestního práva.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal shora uvedené námitky obviněného M. S. směřující proti podřazení jeho jednání pod ustanovení §256 odst. 1 písm. b) tr. zák., byť ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., důvodnými.
K dalším dovolacím námitkám obviněného M. S. , že jako poškozený je ve výrocích napadených rozhodnutí označen v rozporu s uvedenými závěry obou soudů JUDr. J. D. , ač správně měl být poškozeným z hlediska použité právní kvalifikace A. M. , který byl v postavení věřitele, však Nejvyšší soud musí zdůraznit, že ačkoli již soud prvního stupně subsumoval jednání dovolatele pod skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a v odůvodnění svého rozhodnutí své závěry řádně ve vztahu k této skutkové podstatě i odůvodnil, nikterak tyto rozhodné skutečnosti nevyjádřil v popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 54 T 21/2004, kam převzal v zásadě popis skutku z obžaloby, která však kvalifikovala jednání obviněného jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, 4 tr. zák. Podle tohoto výroku o vině tak obviněný „ … v úmyslu dosáhnout toho, aby odvrátil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí v jeho vlastnictví a ve vlastnictví jeho manželky pravomocně nařízený usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 6. 1997, č. j. E 2160/96-15, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 1. 1998, č. j. 29 Co 931/97-29, který byl nařízen k uspokojení jeho věřitele A. M. , bytem T. , S. D. D., I. , jemuž na podkladě rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 5. 1996, sp. zn. 9 C 359/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 11. 1996, č. j. 29 Co 650/96-68, byl povinen zaplatit částku 7.500.000,- Kč i s příslušenstvím, předložil falešné potvrzení, na jehož podkladě tvrdil, že dluh zaplatil dne 11. února 2002 úhradou částky 8.500.000,- Kč k rukám JUDr. J. D. , advokáta se sídlem D. , právního zástupce A. M. , čímž chtěl u A. M. vzbudit dojem, že svůj závazek vůči němu uhradil prostřednictvím JUDr. J. D. , a docílit tak, aby jeho dluh vůči A. M. za něho musel uhradit JUDr. J. D. , kterému by tak vznikla škoda v částce nejméně 8.500.000,- Kč, k čemuž však nedošlo pouze pro včasné námitky JUDr. J. D. “
Za tohoto stavu nemůže Nejvyšší soud jinak, než přisvědčit námitce dovolatele, neboť z popisu skutku zatím nevyplývá jednání, které by právně naplňovalo znaky pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. a mohlo tak být právně kvalifikováno. Zejména následek v uvedeném popisu skutku je vyjádřen zjevně ve vztahu k předchozí právní kvalifikaci jednání obviněného, jako pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, 4 tr. zák., použité v obžalobě, a ačkoli soudy správně uzavřely, že jednání obviněného směřovalo k poškození A. M. jako věřitele, v popisu skutku tato skutečnost vůbec není vyjádřena, zato je tam uvedeno, že obviněný svým jednáním „… chtěl u A. M. vzbudit dojem, že svůj závazek vůči němu uhradil prostřednictvím JUDr. J. D. , a docílit tak, aby jeho dluh vůči A. M. za něho musel uhradit JUDr. J. D. , kterému by tak vznikla škoda v částce nejméně 8.500.000,- Kč, …“. Takto popsaný skutek včetně subjektivní stránky pak odpovídá žalovanému pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a zcela v něm absentují údaje – kterému věřiteli a v jaké výši měla být způsobena škoda, když za poškozeného je zde i přes shora uvedené konstatování nalézacího a posléze i odvolacího soudu označován stále JUDr. J. D. , který ovšem není věřitelem dovolatele. Námitka dovolatele je tedy v této části opodstatněná.
Další právně relevantní námitkou dovolatel zpochybnil právní posouzení v souvislosti s výrokem o náhradě škody. V podrobnostech namítl, že v celém řízení vystupoval jako poškozený JUDr. J. D. , ačkoli při překvalifikování jednání pak byl poškozeným subjektem A. M. Celý proces probíhal za přítomnosti advokáta poškozeného D. , a tím bylo umožněno uplatňování práva osobě, která právo poškozeného neměla mít. Nesprávná aplikace trestního zákona způsobila tímto zároveň i to, že dovolatel bude muset v exekučním řízení platit náklady právního zastoupení, vynaložené JUDr. J. D. na znalecký posudek a zároveň z výroku napadeného rozsudku plyne, že tyto náklady má dovolatel zaplatit oprávněnému JUDr. J. D.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem tehdy, není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo. Podle odstavce druhého téhož ustanovení pak odkáže soud poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem také se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti. Podle §59 odst. 2 tr. zák. může soud podmíněně odsouzenému uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v §26 odst. 4 tr. zák. směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu má též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. V tomto směru postupovaly oba soudy rozhodující ve věci nesprávně, neboť JUDr. J. D. vůbec nebyl, jak správně uzavřel již soud prvního stupně v rozsudku ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 54 T 21/2004, poškozeným v tomto trestním řízení (str. 10 až 11 rozsudku nalézacího soudu).
Jak již bylo shora uvedeno, bezprostředním poškozeným z trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., resp. jeho pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., je A. M. Ze spisového materiálu skutečně vyplývá, že již nalézací soud po provedeném hlavním líčení učinil právní závěr, že nejde o pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák., u kterého byl označen jako poškozený JUDr. J. D. , ale jedná se pokus trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 k §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. Přesto však nalézací soud rozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř. tak, že poškozeného JUDr. J. D. , advokáta se sídlem P. , D. , odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, ačkoli měl správně zřejmě postupovat podle ustanovení §206 odst. 3 tr. ř., podle něhož uplatňuje-li práva poškozeného osoba, které toto právo zřejmě nepřísluší, vysloví soud usnesením, že onu osobu jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští. Takové rozhodnutí nebrání uplatnění nároku na náhradu škody před příslušným orgánem, ale ani uplatnění nároku na zaplacení nákladů vynaložených na opatření znaleckého posudku jako důkazu v exekučním řízení.
Odvolací soud nejenže toto pochybení k odvolání obviněného nenapravil, ale dokonce jej ještě prohloubil, když rozsudkem ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 5 To 17/2008, napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, obviněnému M. S. uložil podle §256 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu 4 let, a navíc mu podle §59 odst. 2 tr. zák. uložil přiměřenou povinnost, aby v průběhu prvních šesti měsíců zkušební doby podle svých sil nahradil škodu ve výši 21.500,- Kč, způsobenou JUDr. J. D. , advokátovi se sídlem P. , D. Výslovně tedy označil ve smyslu §59 odst. 2 tr. zák. tuto povinnost obviněného jako náhradu škody, kterou trestným činem obviněný způsobil, ač i podle jeho závěru se jednalo o náklady, které JUDr. J. D. musel bezprostředně vynaložit, aby znalecky prokázal, že předložené potvrzení je padělek. Aniž by Nejvyšší soud chtěl zpochybňovat oprávněnost těchto vynaložených nákladů na opatření důkazu, nelze je v trestním řízení uplatňovat jako náhradu škody způsobenou pokusem trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 k §256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., zvláště když podle závěru obou soudů JUDr. J. D. nebyl poškozeným tímto trestným činem (srov. str. 8 rozsudku odvolacího soudu). V návaznosti na to nelze zaplacení uplatněné částky ve výši 21.500,- Kč uložit obviněnému ani podle §59 odst. 2 věta za středníkem tr. ř. jako přiměřenou povinnost, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu, kterou trestným činem způsobil, neboť ani z hlediska povahy těchto JUDr. J. D. vynaložených nákladů )(náklady vynaložené na opatření důkazu) nejde o škodu způsobenou trestným činem.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání obviněného M. S. důvodným, neboť byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto z podnětu tohoto dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 5 To 17/2008.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení je odvolací soud vázán shora uvedenými právními názory Nejvyššího soudu, a proto zaměří svou pozornost k nápravě shora vytknutých vad a zejména upraví v souladu se skutkovými zjištěními a právní kvalifikací popis skutku ve skutkové větě výroku o vině tak, aby z popisu skutku jednoznačně vyplývaly všechny podstatné znaky trestného činu, pod jehož skutkovou podstatu odvolací soud v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu jednání obviněného podřadil, a zejména aby bylo zcela jasně řečeno, zda vůbec a komu byla způsobena škoda, v případě trestného činu poškozování věřitele, resp. v případě pokusu tohoto trestného činu k jakému poškození konkrétní osoby jednání obviněného směřovalo. Dále odvolací soud napraví shora zmíněná pochybení při rozhodování o uplatněném nároku na náhradu škody a ukládání povinnosti náhrady škody podle sil obviněného v rámci podmíněného odsouzení.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Vrchní soud v Praze, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.