ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.69.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 69/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2009 o dovoláních, která podali obvinění M. H. a M. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 7 To 41/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 250/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. H. a M. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 12 T 250/2006, byli obvinění M. H. a M. P. uznáni vinnými trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák., kterého se měli ve stručnosti dopustit tím, že jako jednatelé společnosti H. P., s. r. o., kdy obviněný M. H. je jednatelem od 18. 2. 2000 a obviněný M. P. byl jednatelem od 18. 2. 2000 do 2. 3. 2005, poskytovali od roku 2001 do současnosti úvěry na pořízení nemovitostí, prostředky na úvěry získávali shromažďováním vkladů od veřejnosti na základě smluv uzavřených podle §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, aniž by společnost H. P., s. r. o., měla bankovní licenci vydanou Českou národní bankou nebo povolení udělené Úřadem pro dohled nad družstevními záložnami, a tuto činnost prováděli za účelem zisku. Každému z obviněných soud podle §118 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců.
Proti uvedenému rozsudku podali odvolání oba obvinění, v jejich neprospěch též státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, a to proti výroku o trestu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 5. 2008, sp. zn 7 To 41/2008, všechna odvolání zamítl jako nedůvodná podle §256 tr. ř.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadli oba obvinění dovoláním prostřednictvím společného obhájce JUDr. J. J. Obě podání se opírají o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jejich obsah je zcela totožný, proto budou interpretována společně a také se k nim Nejvyšší soud vyjádří současně.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku tedy jak obviněný M. H. tak obviněný M. P. vytkli soudům, že vycházely z písemné odpovědi České národní banky na dotaz policejního orgánu ohledně jejich činnosti (resp. činnosti H. P., s. r. o.). Sdělení České národní banky považovali za listinu bez jakékoli důkazní síly. Další námitka se týkala právních úvah, jež učinily soudy obou stupňů ohledně charakteru peněžních prostředků přijímaných společností H. P., s. r. o., od klientů. Podle dovolatelů nešlo o vklady ve smyslu zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o bankách“) ani zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících, a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spořitelních a úvěrních družstvech“). Uvedli, že provozovali kolektivní investování, pro něž není třeba žádné speciální povolení České národní banky nebo jiného dozorového orgánu. Tento svůj názor podpořili rovněž argumentem, že ze strany České národní banky jako orgánu vykonávajícího bankovní dohled nebylo vůči jejich společnosti zahájeno správní řízení. Závěrem svých podání každý z obviněných navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že obvinění napadli způsob, jakým soudy hodnotily důkazy, což nelze subsumovat pod deklarovaný důvod v písmenu g) ani pod žádný jiný uvedený v ustanovení §265b tr. ř. Jelikož tak státní zástupkyně neshledala žádnou námitku právního charakteru, navrhla Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněných M. P. a M. H. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než jaké jsou stanoveny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], na místě, kde lze podání učinit, a byla podána včas ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení a jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03 a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.
Uvedenému výkladu dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení odpovídala výhradně námitka proti právnímu hodnocení peněžních prostředků, jež obvinění přijímali od svých klientů, jako vkladů ve smyslu zákona o bankách. S názorem dovolatelů, že jejich činnost tento charakter postrádala a neměla podléhat kontrole České národní banky, se Nejvyšší soud neztotožnil.
Vklad je definován v §1 odst. 2 písm. a) zákona o bankách tak, že jím jsou „svěřené peněžní prostředky, které představují závazek vůči vkladateli na jejich výplatu“. Finanční prostředky takové povahy potom mají oprávnění podle uvedeného zákona přijímat pouze banky, jež musí mít právní formu akciové společnosti a povolení od České národní banky působit jako banky. Právní teorie za pojmový znak „vkladu“ považuje pouze přislíbení vrácení (splacení) původně vložené částky, popř. i po odečtení poplatků. Pojmovým znakem vkladu naopak není přislíbený výnos. Nepojmenované smlouvy, jejichž obsahem je přijetí vkladu, jsou v rozporu s §2 zákona o bankách (srov. Barák, J. a kol. Zákon o bankách. Komentář a předpisy souvisící. Linde Praha, a. s. 2003, str. 21).
Uvedené definici pojmu „vklad“ naprosto odpovídal i způsob podnikatelské činnosti společnosti H. P., s. r. o., jež nabízela občanům z řad veřejnosti svůj produkt, tzv. společný nákup nemovitostí. Měsíční splátka pro klienty byla určena jako 1/180tina hodnoty smlouvy + manipulační poplatek + daň z přidané hodnoty + pojistné (viz Pravidla pro skupinový nákup nemovitostí pod bodem I. 15., č. l. 6, nebo také viz stanovení výpočtu částky, jež bude vrácena vyloučeným a odstoupivším členům – bod VIII. 5. Pravidel pro skupinový nákup nemovitostí). Skutková zjištění soudu prvního stupně, do nichž nemůže Nejvyšší soud zasahovat, jasně vypovídají o absenci jakéhokoli jiného finančního krytí společnosti H. P., s. r. o., na slíbené poskytování úvěrů, neboť neprovozovala žádné jiné výdělečné aktivity. Jejími jedinými příjmy byly vklady a poplatky od žadatelů o úvěr (blíže viz rozsudek Městského soudu v Brně na str. 6 a násl.). Účast na skupinovém nákupu nemovitostí měla tedy zaručovat navrácení vložených prostředků ve formě úvěru, aniž by současně klient obdržel určitý výnos, což koresponduje definici pojmu „vkladu“ zákona o bankách i jeho pojetí právní teorií.
V této souvislosti také městský soud správně vyhodnotil, že peníze přijímala společnost H. P., s. r. o., od veřejnosti (viz str. 9 rozsudku). Byť formálně byla možnost získat úvěr vázána na podmínku členství v tzv. skupinovém nákupu nemovitostí, členem tohoto uskupení se mohl stát kdokoli, kdo přistoupil na podmínky obsažené v „Pravidlech pro skupinový nákup nemovitostí“ vydávaných společností. Pro účast na nabízené formě budoucího poskytnutí finančních prostředků na pořízení nemovitosti tedy v podstatě nebylo stanoveno žádné faktické kritérium limitující potencionální zájemce o členství, stačil tudíž pouhý souhlas s podmínkami, jež sama společnost určila. Skupinový nákup nemovitostí přitom neměl žádnou institucionalizovanou formu, jednalo se o produkt společnosti H. P., s. r. o., pod jejímž jménem také byly smlouvy o účasti na skupinovém nákupu nemovitostí uzavírány (srov. např. smlouvu založenou na č. l. 55). Vzhledem k výše uvedenému, ale i s ohledem na popis systému skupinového nákupu nemovitostí obviněným M. H. (např. č. l. 21: „můžeme rozdělit pouze tolik, kolik aktivní klienti do systému vloží“) je zjevné, že finanční částky přijímané H. P., s. r. o., měly povahu vkladů od veřejnosti ve smyslu zákona o bankách. Proto si pro řádné provozování bankovní činnosti, již fakticky vykonávali, byli obvinění povinni předem zajistit bankovní licenci, neboť platná právní úprava jednoznačně stanoví, že bez licence nesmí nikdo přijímat vklady od veřejnosti, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (§2 odst. 1 zákona o bankách).
Takovým zvláštním zákonem může být zákon o spořitelních a úvěrních družstvech, podle něhož však společnost H. P., s. r. o., ze zřejmých důvodů také nepodnikala. Spořitelní a úvěrní družstva (tzv. družstevní záložny) totiž mohou přijímat vklady a poskytovat úvěry aj. peněžní služby pouze v rozsahu povolení České národní banky (§1 odst. 5 a §2a odst. 1 zákona o spořitelních a úvěrních družstvech). Právnická osoba, jež chce uvedené peněžní služby provozovat, musí mít formu spořitelního a úvěrního družstva nebo jen jednoho z těchto označení anebo družstevní záložny (§1 odst. 3 citovaného zákona). Kromě zmíněných podmínek nevyhovovala společnost H. P., s. r. o., ani dalším, které dotčený zákon na družstevní záložny klade, ale jejich vyčerpávající výčet by byl zjevně nadbytečný.
Na určité protiprávní postupy různých subjektů provozujících činnost na trhu v České republice, reagovalo i Ministerstvo financí České republiky ve svém článku vydaném dne 19. 8. 2003. Autor v něm upozornil na obdobné nezákonné praktiky různých právnických osob, jež nabízejí své služby a produkty, aniž by k takové činnosti měly příslušné oprávnění. Uvedená stať rovněž obsahovala varování pro občany mj. před vybíráním vkladů od veřejnosti subjekty, jež nedisponují bankovní licencí udělené podle zákona o bankách, nebo před poskytováním služeb kolektivního investování bez příslušného povolení Komise pro cenné papíry (podle platné právní úpravy – zákona č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, uděluje povolení Česká národní banka). Zdůrazněna zde byla zejména ochrana majetkových práv veřejnosti, kterou je možné garantovat pouze pod podmínkou, že subjekt poskytující určité finanční služby nebo produkty podléhá dohledu příslušného dozorového orgánu. Úplný seznam bank a poboček zahraničních bank oprávněných působit na území České republiky je uveřejněn na webových stránkách http://www.cnb.cz , v němž však H. P., s. r. o., nikdy nefigurovala, což však nutno dodat ani jeden z obviněných netvrdil. Oba dovolatelé shodně ale prosazovali tu verzi, že provozovali kolektivní investování. Taková obhajoba by však nemohla obstát ani za situace, kdyby soudy nespatřovaly ve vybíraných částkách vklady ve smyslu zákona o bankách, protože obsah podnikatelské činnosti obviněných zjevně neměl charakter kolektivního investování, jak je vymezeno právní úpravou.
S účinností do 30. 4. 2004 upravoval poskytování služeb kolektivního investování zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů, který jako jednu z podmínek zákonného provozování tohoto druhu podnikatelské činnosti stanovil obligatorní formu investiční společnosti či fondu jako akciové společnosti a udělení povolení k této činnosti od Komise pro cenné papíry. Již tyto základní požadavky společnost H. P., s. r. o., nesplňovala. Předmětem podnikání podle tehdy platné právní úpravy bylo shromažďování peněžních prostředků, jejich ukládání, jakož i zcizování majetkových hodnot, které byly nabyty tímto ukládáním, za jiné majetkové hodnoty, či obhospodařování majetku v podílovém fondu a obhospodařování majetku investičního nebo penzijního fondu na základě smlouvy o obhospodařování majetku investičního nebo penzijního fondu investiční společností (obhospodařovatelská smlouva). Majetek v podílových fondech společnost shromažďuje na základě vydávání podílových listů. Smysl tohoto způsobu podnikání zůstal v podstatě zachován i po změně právní úpravy provedené zákonem č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, který kolektivní investování vymezil tak, že jeho předmětem je shromažďování peněžních prostředků upisováním akcií investičního fondu nebo vydáváním podílových listů podílového fondu, investování na principu rozložení rizika a další obhospodařování tohoto majetku investičními společnostmi, jimž bylo uděleno povolení Českou národní bankou (srov. §2 odst. 1 a §14 odst. 1, 2 citovaného zákona).
Z provedeného dokazování však jednoznačně vyplývá, že obvinění svým způsobem podnikání jednak po formální stránce nesplňovali zákonné podmínky pro kolektivní investování, avšak ani jejich konkrétní činnost tomuto způsobu podnikání neodpovídala.
Pokud dovolatelé brojili proti písemnému vyjádření České národní banky ze dne 20. 12. 2005 (č. l. 70 – 73 trestního spisu), na něž odkázal Městský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku, jednalo se o námitku skutkového charakteru, již nelze subsumovat pod uplatněný důvod dovolání. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že nebylo v posuzované věci podstatné, zda sdělení České národní banky bylo výsledkem předcházejícího správního řízení. Podmínkou pro zahájení a konání trestního řízení totiž není provedení řízení správního, neboť předmětem trestního řízení mohou být pouze taková jednání, jejichž znaky jsou uvedeny v jednotlivých skutkových podstatách trestního zákona. Naprostá většina protiprávních jednání, které jsou projednávány v trestním řízení, nejsou a ani nemohou být posuzovány jako správní delikty právě proto, že naplňují znaky konkrétního trestného činu. Navíc posouzení toho, zda činnost H. P., s. r. o., podléhala právní úpravě obsažené v zákoně o bankách, či nikoli, se pro trestní řízení stalo tzv. předběžnou otázkou ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., již soudy v trestním řízení posuzují samostatně (výjimkou jsou pouze předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž soud v trestním řízení rozhodnout samostatně nemůže, viz §9 odst. 2 tr. ř.). Jedná-li se přitom o otázku viny, jako v předmětné trestní věci, posuzuje předběžnou otázku soud v trestním řízení, i když o takové otázce existuje pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu (např. počátek a výši vyživovací povinnosti určí trestní soud samostatně, ačkoli o nich již rozhodl civilní soud, pokud rozhoduje o vině pachatele trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák.).
I kdyby tak předmětný dopis České národní banky byl aktem vydaným ve správním řízení, čehož se dožadovali oba dovolatelé, městský soud by přesto hodnotil podnikání společnosti H. P., s. r. o., samostatně, neboť se tato okolnost přímo dotýkala otázky viny obviněných M. H. a M. P. ohledně trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák. Vyjádření České národní banky soud prvního stupně naprosto oprávněně provedl jako listinný důkaz a na str. 7 a násl. odůvodnění svého rozsudku jej hodnotil společně s dalšími ve věci provedenými důkazy (např. výpověď jednoho z poškozených klientů společnosti P. Ch., znalecký posudek znaleckého ústavu T. A., s. r. o., a kopie smluv o poskytování služeb finančního plánování a poradenství uzavírané mezi H. P., s. r. o., a jejími klienty). Teprve na základě všech provedených důkazů a jejich vyhodnocení ve vzájemných souvislostech Městský soud v Brně dospěl ke správnému závěru, že H. P., s. r. o., přijímala vklady od veřejnosti ve smyslu zákona o bankách. Dovolatelé se tudíž mýlili, pokud považovali písemné vyjádření zaměstnankyně České národní banky za jediný podklad, jenž vedl soud k rozhodnutí o jejich vině daným trestným činem.
Obvinění dále namítali, že soudy nijak nehodnotily skutečnost, že Česká národní banka jako orgán vykonávající bankovní dohled nezahájila vůči společnosti H. P., s. r. o., správní řízení. Z toho dovodili, že se jako statutární zástupci H. P., s. r. o., z pohledu České národní banky ničeho nezákonného nedopustili. Také tento argument je však lichý.
Zákon o bankách opravňuje Českou národní banku k výkonu dohledu nad bankami (§25 odst. 1 citovaného zákona), jimiž jsou míněny akciové společnosti se sídlem v České republice, jež přijímají vklady od veřejnosti a poskytují úvěry, a jimž byla k těmto činnostem udělena příslušná licence (srov. §1 odst. 1 téhož zákona). Jednou z příčin, proč bylo vůči obviněným zahájeno trestní stíhání, je právě to, že jimi zastupovaná společnost H. P., s. r. o., nesplňovala všechny vyjmenované požadavky, a v rozporu se zákonnou úpravou provozovala podnikatelskou činnost, k níž nebyla oprávněna. Z tohoto důvodu nemohla být společnost H. P., s. r. o. subjektem, k jehož kontrole by byla Česká národní banka oprávněna. Proto tedy nezakročení ze strany České národní banky nebylo způsobeno jejím souhlasným stanoviskem s činností H. P., s. r. o., jak se mylně odvolatelé domnívali, ale omezením jejího dohledu na právnické osoby, jež jsou bankami ve smyslu zákona o bankách. Lze shrnout, že Česká národní banka do podnikání H. P., s. r. o., nijak zasáhnout nemohla a napravit závadné jednání společnosti, resp. jejích představitelů bylo úkolem soudů v trestním řízení, což se také stalo. Jak již bylo uvedeno, i za situace, kdyby Česká národní banka byla povinna vydat v rámci svého dohledu nějaké rozhodnutí ve vztahu k podnikání obviněných, nebylo by závazné pro soud rozhodující v trestním řízení, neboť správní a trestní řízení jsou vedena zcela samostatně bez vztahu závislosti či vzájemné podmíněnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud posoudil právně relevantní námitku směřující proti hodnocení povahy podnikatelské činnosti obviněných ve vztahu k přijímání vkladů od veřejnosti ve smyslu zákona o bankách jako nedůvodnou. Ostatními námitkami uplatněnými obviněnými v dovoláních se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť neodpovídaly zákonnému vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřovaly totiž proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů. V provedeném trestním řízení soudy správně posoudily svá skutková zjištění tak, že obvinění naplnili zákonné znaky trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák., jak jsou popsány ve výroku odsuzujícího rozsudku. Napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení tudíž nebylo zatíženo vadami v hmotně právním posouzení skutku. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných M. H. a M. P. jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová