ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1077.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1077/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2009 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného Ing. V. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 13 To 313/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 106/2008, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008, č. j. 13 To 313/2008-164, a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 8. 2008, sp. zn. 3 T 106/2008, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Benešově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008, č. j. 13 To 313/2008-164, bylo podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušeno usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 8. 2008, č. j. 3 T 106/2008-111, kterým bylo podle §188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno trestní stíhání Ing. V. P. pro skutek popsaný v obžalobě Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. KZV 75/98, a nově bylo ve věci rozhodnuto tak, že podle §188 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Krajský soud v Praze zastavil trestní stíhání obviněného Ing. V. P. pro skutek popsaný v obžalobě Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. KZV 75/98, který byl při způsobené škodě ve výši 2.440.025,- Kč kvalifikován v bodě II. jako dílčí útok pokračujícího trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008, č. j. 13 To 313/2008-164, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť podle jejího mínění nebyly splněny zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání. V úvodu svého dovolání (str. 2 - 3) popisuje genezi dané trestní věci, aby následně rozvedla důvody, pro které nemůže s rozhodnutím soudu souhlasit. Předně cituje ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. a další ustanovení trestního řádu (§12 odst. 10, §1 odst. 1, §3 odst. 4) a na jejich základě uvádí, že zejména nebyla splněna obligatorní podmínka ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., tj. chování obviněného po spáchání trestného činu, která zohledňuje přístup obviněného k jím spáchanému trestnému činu. V souvislosti s uvedenou podmínkou poukazuje na to, že ze spisového materiálu vyplývá, že popsaný skutek je jen dílčím útokem rozsáhlé trestné činnosti, která byla předmětem trestního stíhání proti obviněnému. Obviněnému vytýká, že jeho výpovědi z přípravného řízení jsou neurčité a pokud jde o skutek – výběr částky 2.200.000 Kč, jsou jeho výpovědi postupně měněné, nekorespondují s dalšími opatřenými důkazy. Poukazuje na to, že se obviněný nedoznal ke spáchání trestného činu a ani nepodnikl žádné kroky, které by směřovaly k odstranění škodlivého následku. S ohledem na takový postoj obviněného nelze podle názoru dovolatelky dospět k závěru, že by ze strany obviněného šlo o příkladné chování v době po spáchání činu. Ani skutečnost, že v současné době je třeba jednání obviněného kvalifikovat podle mírnějšího ustanovení, nemůže toto podle názoru nejvyšší státní zástupkyně vést k závěru, který učinily soudy, neboť způsobená škoda a negativní dopad případu na regionální veřejné mínění aplikaci uvedeného ustanovení /§172 odst. 2 písm. c) tr. ř./ vylučují. Dále vyslovila přesvědčení, že ani doba vedení trestního stíhání sama o sobě nemohla ovlivnit a neovlivnila účel trestního řízení natolik, že by již nebylo nutné konat proti obviněnému trestní řízení. Závěrem podaného dovolání zmínila celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I, sp. zn. 5 Tdo 721/2006, sp. zn. 3 Tdo 688/2008) a Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 535/03, sp. zn. I. ÚS 554/04) s konstatováním, že ani delší doba trvání řízení není sama o sobě důvodem pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z procesních důvodů, ale může mít význam pro hmotně právní posouzení trestní věci a pro posuzování otázek ukládání trestu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil, případně zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření obviněného k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Dovolání je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. ř., bylo podáno nejvyšší státní zástupkyní, tj. osobou oprávněnou k podání dovolání ve smyslu §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. a bylo podáno ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Podle §188 odst. 2 tr. ř. může soud po předběžném projednání obžaloby zastavit trestní stíhání také tehdy, jsou-li tu okolnosti uvedené v §172 odst. 2 tr. ř. Důvod uvedený v §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. je naplněn, jestliže vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 tr. ř. lze vydat jen když věc byla dostatečně objasněna a zároveň není dán žádný z obligatorních důvodů uvedených v odstavci 1. Trestní stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. lze zastavit, jestliže je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo
- vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a
- vzhledem k chování obviněného po spáchání činu.
V souvislosti s argumentací nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání musí Nejvyšší soud zmínit rovněž ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., ze kterého vyplývá, že „trestní řízení musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti“, účelem trestního řízení tedy není jenom spravedlivé potrestání pachatele trestného činu, ale ve smyslu shora uvedeném mj. také zákonu odpovídající trestní řízení (včetně event. řízení před soudy).
Z rozhodnutí soudu prvního stupně je patrno, že se shora uvedenými ustanoveními trestního řádu nezabýval a své rozhodnutí vybudoval na čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s argumentací, že vzhledem k době, která uplynula od spáchání předmětného skutku a obdobím mezi podanými obžalobami (zažalovaného skutku se měl dopustit před více jak patnácti lety, mezi prvním a druhým podáním obžaloby uplynulo deset let), nákladům, které by dále státu vznikly, nelze již hovořit o spravedlivém procesu provedeném v přiměřené lhůtě, a vzhledem k tomu zastavil trestní stíhání s odkazem na ustanovení §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí správně poukázal na nesprávné úvahy soudu prvního stupně, že v daném případě nelze aplikovat ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť žádná mezinárodní smlouva nezavazuje Českou republiku direktivně k postupu, který byl ve věci okresním soudem zvolen, ale podle mínění soudu druhého stupně jde o alternativu, kterou má na mysli §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. V reakci na závěr soudu prvního stupně považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nejsou průtahy v řízení důvodem pro zastavení trestního stíhání, ale toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady.
V souvislosti s trestnou činností obviněného je třeba odkázat na velmi podrobnou a pečlivě popsanou genezi trestního stíhání, kterou učinil soud druhého stupně. Z této (ve spojení s usnesením Okresního soudu v Benešově sp. zn. 3 T 106/2008) vyplývá, že proti obviněnému a dalším osobám bylo mj. vedeno trestní stíhání pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, které bylo kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., kdy ke škodě minimálně 4.000 osob měli zpronevěřit prostředky komandistů ve výši cca 215.000.000,- Kč. Trestní stíhání pro skutek uvedený pod bodem I. a III. podané obžaloby (stručně shora uvedeno) bylo pro promlčení zastaveno, resp. předmětná trestní věc byla v souvislosti s jejím promlčením podle §159a odst. 2 tr. ř. odložena. Předmětem trestního stíhání, pro které bylo následně podáno dovolání, se stal skutek (II. podané obžaloby), kterého se dopustil sám obviněný a který v době podané obžaloby byl kvalifikován podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. V současné době s ohledem na znění §89 odst. 11 tr. zák. by takové jednání bylo možno kvalifikovat pouze podle §248 odst. 1, 3 tr. zák., neboť svým jednáním měl 198 osobám způsobit škodu v celkové výši 2.440.025,- Kč. Uvedené skutečnosti Nejvyšší soud zmiňuje, aby bylo možno komplexněji posoudit osobu obviněného v souvislosti s trestnou činností a splnění podmínek, které vyžaduje zákon pro aplikaci §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., kterou jako podklad svého rozhodnutí použil soud druhého stupně.
Již shora Nejvyšší soud konstatoval, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 487/03, nález sp. zn. II. ÚS 7/03). Veškerá argumentace soudu druhého stupně, který při svém rozhodování vycházel z ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. je soustředěna na průtahy v trestním řízení, které obviněný nezavinil a od uvedené skutečnosti odvíjí soud druhého stupně veškeré své další úvahy. Poukazuje mj. na to, že obviněný je v současné době osobou, která je bezúhonná a dosáhla věku šedesáti let a určitou dobu trestního stíhání byl také ve vazbě (Nejvyšší soud dotazem na Centrální evidenci vězňů zjistil, že to bylo v době od 19. 3. 1997 do 12. 5. 1998).
Jak vyplývá z řady rozhodnutí Ústavního soudu (i Nejvyššího soudu) viz níže, aplikace ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tř. ř. nemůže sloužit jako nástroj k nápravě průtahů, k nimž v řízení došlo. Aplikace tohoto ustanovení je podmíněna dosažením účelu trestního řízení, což musí být v konkrétním případě zřejmé „vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu, jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán a vzhledem k chování obviněného po činu“. Shora uvedená hlediska však již soud druhého stupně při svém rozhodování důsledně nerespektoval a nenašla adekvátní odraz ani v odůvodnění jeho rozhodnutí. Předně nelze odhlížet od způsobu spáchané trestné činnosti, způsobené škody i počtu poškozených (jednáním, pro které došlo k odložení věci z důvodu promlčení, obviněný spolu s dalšími osobami způsobil škodu převyšující 200.000.000,- Kč více jak 4.000 osobám). Obligatorní podmínkou pro zastavení trestního stíhání je chování obviněného po spáchání trestného činu, ta zohledňuje přístup obviněného k jím spáchanému trestnému činu. Obviněný má svým chováním v tomto stádiu přesvědčit, že již není třeba dalšího řízení vůči jeho osobě, jež by vyústilo v uložení trestu, ochranného opatření či některého z tzv. odklonů. Takový závěr však nebude možno učinit v případě, kdy obviněný buď vůbec popřel spáchání trestného činu, anebo v rozporu se závěry, k nimž dospěly orgány činné v trestním řízení, uváděl jiné skutečnosti o podstatných okolnostech trestné činnosti kladené mu za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 1200/2004, publikované pod č. 50/2005 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, sp. zn. 4 Tz 43/2005, konstatoval, že podmínka náležitého chování po spáchání činu není splněna za situace, kdy obviněný v průběhu celého trestního řízení svou trestnou činnost popíral a neprojevil žádnou snahu po nápravě (argumentace soudu druhého stupně, že obviněný je bezúhonný, má více jak šedesát let a byl určitou dobu ve vazbě v souvislosti s projednávanou trestní věcí, nemá žádnou adekvátní způsobilost obligatorní podmínku pro zastavení trestního stíhání naplnit). V uvedeném směru zcela mimo zřetel v souvislosti s uvedenou podmínkou ponechává soud druhého stupně situaci osob, které v důsledku jednání obviněného přišly o finanční prostředky v různých částkách a možné negativní důsledky s tím spojené – právě v této souvislosti je požadavek snahy po nápravě ze strany obviněného podstatný. V souvislosti s otázkou zastavení trestního stíhání bude zapotřebí zvažovat také hledisko generální prevence, spojené s otázkou zachování či obnovení důvěry občanů ve vymahatelnost práva.
V souvislosti se shora uvedeným musí Nejvyšší soud poukázat i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1568/09, ze dne 15. 7. 2009, kde tento mj. konstatoval, že „porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle článku 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle §13 Úmluvy. Právní řád umožňuje napravit či kompenzovat zásah do práva obviněného neodůvodněnými průtahy též jinak než zastavením trestního stíhání. Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nejsou průtahy v řízení důvodem pro zastavení trestního stíhání, ale toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008, č. j. 13 To 313/2008-164, a dále zrušil i usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 8. 2008, sp. zn. 3 T 106/2008, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Benešově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Povinností soudu prvního stupně bude důsledně při maximální snaze směřující k urychlenému a hospodárnému projednání věci, při respektování závěrů z výše zmíněných rozhodnutí plynoucích, ve věci rozhodnout tak, aby došlo k naplnění účelu trestního řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann