ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1307.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1307/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2009 o dovolání obviněného D. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2009, č. j. 5 To 43/2009 – 445, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 3/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2009, č. j. 5 To 43/2009 – 445, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2009, č. j. 53 T 3/2009 – 370, kterým byl D. Š. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a byl mu podle §219 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci a o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2009, č. j. 5 To 43/2009 – 445, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že „rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je založeno na nesprávním právním posouzení skutku a současně na extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními“. V souvislosti s argumentací tzv. extrémního nesouladu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 185/2009. V úvodní části svého dovolání reprodukuje obviněný teoretické poznatky k trestnému činu vraždy, pokusu trestného činu a problematice úmyslu. Dále k problematice úmyslu uvádí rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr. a z výše uvedených teoretických skutečností a zmíněného rozhodnutí dovozuje, že se soudy v jeho trestní věci „uvedenými zásadami důsledně neřídily a důsledkem je jejich nesprávný právní názor, který je nadto v příkrém, resp. extrémním rozporu s prokázaným skutkovým stavem“. V další části svého dovolání popisuje situaci, která předcházela situaci s poškozeným a konstatuje skutečnosti vyplývající z rozsudku Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, přičemž v reakci na odůvodnění rozhodnutí soudů, že v době spáchání trestného činu byl ve stavu středního až těžkého stupně opilosti těmto vytýká, že ve svých rozhodnutích nekonkretizovaly, k jaké z těchto forem se přiklonily. V souvislosti s prokázanou opilostí a skutečností, že rozpoznávací a ovládací schopnost byla v době spáchání činu podstatně ztížena, při vědomí zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, mohlo být podle obviněného zranění poškozenému způsobeno tzv. nekontrolovaným pohybem. Podle názoru obviněného s ohledem na jím uváděné skutečnosti lze mít důvodné pochybnosti o úmyslu obviněného poškozeného usmrtit, spíše se mohl dopustit ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., event. ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů jsou podle jeho názoru založena na nesprávném právním posouzení skutku a současně na extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení a sám Nejvyšší soud, aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl, neboť oba soudy se subjektivní stránkou trestného činu zabývaly a vzaly za prokázané mj. s ohledem na umístění bodných ran a razanci útoku, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem převážné části námitek v dovolání uvedených především znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy. V této souvislosti lze odkázat na argumentaci obviněného, ve které uvádí, že „se soudy důsledně neřídily uvedenými zásadami (viz námitky obviněného v dovolání k problematice pokusu, úmyslu) a zmíněnými rozhodnutími, vzhledem ke stupni opilosti a podstatnému snížení rozpoznávací a ovládací schopnosti si pokládá otázku, zda nešlo o pouhý nekoordinovaný pohyb proti nejbližšímu a největšímu zranitelnému předmětu, poukazuje na zásadu in dubio pro reo, resp. zásadu „v pochybnostech ve prospěch“. Pokud obviněný soudům vytýká porušení zásady trestního řízení – in dubio pro reo, jedná se o porušení nikoli hmotně právních ustanovení, ale procesně právních. Pro případ takového okruhu námitek však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Předně je nutno uvést, že obviněný byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 23. 8. 2008 v době kolem 17.00 hodin v obci P., okres P., poblíž sportovního areálu v ulici vedoucí k místnímu rybníku, ve stavu prosté opilosti se záměrem usmrtit poškozeného M. V., po slovně vynesené výhrůžce, že jej zabije, vysunul z rukávu otevřený zavírací nůž o délce čepele cca 10 cm a dvakrát jím bodnul poškozeného M. V. jednou do břicha a jednou do hrudníku a poškozenému tak způsobil příčně orientovanou bodnou ránu střední části břicha vlevo přibližně délky 3 cm se zasažením stěny tenkého střeva a bodnou ránu v dolní části hrudníku vlevo v přední podpažní až střední klíčkové čáře délky 1,5 až 2 cm, končící v tuhé tkáni žebra pronikající skrze hrudní stěnu. Útok obviněného směřoval do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány a to srdce, plíce a srdečnice, přičemž takto jednal s vědomím, že s ohledem na umístění bodných ran, razanci útoku a použitý nástroj může jím vedený útok zcela reálně vést k usmrcení poškozeného. V důsledku utrpěných zranění musela být poškozenému poskytnuta urgentní lékařská pomoc spočívající v neprodleném operačním zákroku a hospitalizaci ve F. O.“.
Trestného činu vraždy se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí (§219 odst. 1 tr. zák.). Pokusem trestného činu je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustí v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo (§8 odst. 1 tr. zák.). V souvislosti s argumentací obviněného, kterou uplatnil v dovolání, je potřebné zmínit genezi obhajoby obviněného, kdy nejprve uváděl, že ho poškozený chtěl nožem praštit, proto ho obviněný chytil za ruku ve které držel poškozený nůž, zkroutil ji a přitlačil k tělu poškozeného, tak došlo ke dvěma bodnutím – viz str. 3 rozsudku (popírá, že by na poškozeného zaútočil i to, že by měl v ruce nůž). V další části výpovědi již připouští, že sám měl nůž, ale poškozený si na nůž dvakrát naskočil – str. 4 rozsudku (tedy opětovně vylučuje své aktivní jednání). V rámci argumentace v dovolání uvádí, že v důsledku jím požitého alkoholu, kdy se nacházel ve stavu středního až těžkého stupně opilosti (přičemž soudům vytýká, že neuvedly přesně, ve které z těchto forem), kdy jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti byly podstatně sníženy, nakolik koordinace pohybu, jakož i jeho ovládání mohlo být reálně vedeno úmyslem zasáhnout právě lidské orgány důležité pro život a nešlo o pouhý nekoordinovaný pohyb proti nejbližšímu a největšímu zranitelnému předmětu. Uvedenou argumentaci obviněného Nejvyšší soud zmiňuje proto, aby bylo patrno, v čem spočívá pravá podstata námitek obviněného. Státní zástupce v rámci svého vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný vznesl námitku nedostatku subjektivní stránky, která formálně odpovídá obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu. V tomto směru lze souhlasit s tím, že otázka subjektivní stránky trestného činu je otázkou hmotného práva, avšak za situace, jak obviněný nahlíží na průběh děje, který i v dovolání modifikuje odlišně od hodnotících úvah soudu, pak nelze uvedenou námitku označit jinak než z pohledu uplatněného dovolacího důvodu za irelevantní, dovolací důvod nenaplňující. Co se skrývá za shora popsanými výhradami obviněného, by bylo možno shrnout tak, že podle obviněného v důsledku jeho těžké opilosti, kdy nekontroloval s ohledem na podstatně snížené rozpoznávací a ovládací schopnosti své pohyby, mohl nekoordinovaným pohybem zasáhnout nožem poškozeného. V uvedené obhajobě není ani zmínka o tom, proč se v ruce obviněného nůž objevil, zejména, když se jednalo o nůž zavírací a tento měl obviněný otevřený apod. V tomto směru lze zcela odkázat na závěry vyplývající ze znaleckého posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a z odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie, kdy mj. konstatují sklony obviněného k agresivitě, agresivní sebeprosazení, kdy obviněný nemá tendenci věrohodně popisovat realitu, je u něj pravděpodobné i masivní vědomé manipulování, zkreslování skutečnosti, především s cílem dosáhnout nějakého vlastního prospěchu, např. vyvinit se.
Soud prvního stupně ve svém rozsudku velmi podrobně uvedl jednotlivé důkazy, které byly v rámci přípravného řízení i u hlavního líčení provedeny a tyto důkazy následně hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a na základě hodnotících úvah dospěl ke skutkovému zjištění (§2 odst. 5 tr. ř.). V rámci svých hodnotících úvah rozvedl také, které důkazy a proč (v rámci hodnocení s dalšími důkazy) považoval za pravdivé, kterým důkazům nemohl přiznat tvrzenou důkazní hodnotu a proč (výpověď svědka L. Š. str. 8 - 9 rozsudku). Soud uvedl, na základě kterých důkazů uvěřil výpovědi poškozeného a nikoli verzi obviněného (mj. ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyplynulo, že zranění nemohlo vzniknout tak, jak uváděl obviněný – při pádu poškozeného, na noži byla nalezena pachová stopa obviněného nikoli poškozeného – což vyvrací verzi obviněného, že nůž měl v ruce poškozený). Znalkyně mj. uvedla, že nůž mohl proniknout o 4 cm dále a mohlo být poraněno srdce. Tuto skutečnost je třeba zmínit mj. v souvislosti s tím, že poškozený se snažil před útokem nožem uskočit. Svůj záměr provázel obviněný také verbálně a nelze přehlédnout, že si na poškozeného počkal a nůž k útoku připravil.
Uvedené skutečnosti zmiňuje Nejvyšší soud v reakci na tvrzení obviněného, že „rozhodnutí soudu je založeno na nesprávném právním posouzení skutku a současně na extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněným skutkovým zjištěním, a tedy i jejich následným právním posouzením“. Nejvyšší soud podotýká, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad…“. Pokud se tohoto pojmu obviněný dovolává s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 185/2009, pak bylo nutno v této trestní věci takovou námitku jako nepatřičnou odmítnout, byť je Nejvyššímu soudu toto rozhodnutí známo. V předmětné trestní věci obviněného, jak již bylo shora uvedeno, veškerá argumentace obviněného, ať je již odkazováno na „nesprávné právní posouzení skutku“ nebo tvz. „extrémní nesoulad“, spočívá pouze v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a následné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Tak, jak je skutek popsán, vykazuje znaky pokusu trestného činu vraždy, kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci hodnocení důkazů bylo postupováno v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř. a hodnotící úvahy, jak již bylo shora uvedeno, jsou rozvedeny způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. (pokud jde o rozsudek soudu prvního stupně), tak i §134 odst. 2 tr. ř. (pokud jde o usnesení soudu druhého stupně). V rámci těchto hodnotících úvah neexistuje nesoulad, natož tzv. „extrémní“. Soud prvního stupně podrobně na str. 7 – 10 rozvedl své úvahy v rámci hodnocení důkazů a s těmito se plně ztotožnil také odvolací soud. Je třeba připomenout, že námitky obsahově shodné s těmi, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku – dovolání, se staly již předmětem přezkumu odvolacím soudem v řízení o odvolání, kdy odvolací soud se jimi velmi pečlivě zabýval a úvahy k naplnění formálních i materiálního znaku rozvedl a zdůvodnil na str. 3 – 7 svého usnesení.
V reakci na shora obviněným zmíněné námitky i jejich obsah musí Nejvyšší soud připomenout rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V souvislosti s obviněným předkládanou vlastní verzí průběhu skutkového děje je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann