ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.133.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 133/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. února 2009 o dovolání obviněného L. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2008, č. j. 12 To 76/2008-496, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 8/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2008, č. j. 57 T 8/2007-465, byl obviněný L. K. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití §143 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §40 odst. 1 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 T 6/2006, a všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a současně nad ním vysloven dohled probačního úředníka.
Z podnětu odvolání obviněného L. K., jakož i z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2008, č. j. 12 To 76/2008-496, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 1 tr. zák. za použití §143 tr. zák. a podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Zároveň zrušil výroky o trestech z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 T 6/2006, a Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 15 T 9/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky o trestech obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že soudy nesprávně jeho skutek posoudily podle §140 odst. 2 tr. zák. Tvrdí, že neměl v úmyslu směnku udat jako pravou a tento specifický úmysl skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 1 tr. zák. mu nebyl prokázán. Domnívá se, že skutek měl být posouzen podle §140 odst. 1 tr. zák., neboť svědek Š. od samého počátku věděl, že směnka není pravá. Jejím předáním svědku Š. se nemohl dopustit trestného činu podle §140 odst. 2 alinea 1 tr. zák. Podle jeho názoru se tohoto trestného činu mohl dopustit právě svědek Š., neboť přestože věděl, že směnka není pravá, jako pravou ji uplatnil u Krajského soudu v Ostravě a pokoušel se ji rovněž prostřednictvím třetích osob zobchodovat. V tomto směru obviněný dodal, že padělat směnku bylo nápadem P. Š. a Č. J. a celý text doplněný k podpisu Ing. S. mu nadiktoval právě P. Š. S ohledem na tyto skutečnosti je obviněný přesvědčen, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. zák. za použití §143 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2008, č. j. 12 To 76/2008-496, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 57 T 8/2007, a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě v části svého dovolání obviněný vychází z jiného skutkového zjištění, než je uvedené v tzv. skutkové větě výroku o vině, když ve svém dovolání v podstatě vyhodnocuje postavení a osobu svědka Š. Na tomto místě tedy zbývá konstatovat, že obviněný nesouhlasí především s tím, jak soudy důkazy vyhodnotily. V takovém případě je třeba dospět k závěru, že tyto námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Třebaže obviněný primárně dovolání opírá o tvrzení, že skutek měl být kvalifikován podle §140 odst. 1 tr. zák., a nikoliv podle §140 odst. 2 alinea 1 tr. zák., je zjevné, že podstatu spatřuje v tom, že se nemohl dopustit trestného činu podle §140 odst. 2 alinea 1 tr. zák., protože svědek Š. věděl, že směnka je padělaná.
Podkladem pro výrok o vině trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 1 tr. zák. ve spojení s ustanovením §143 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „dne 3. 12. 2002 v P., v úmyslu poskytnout záruku svému věřiteli P. Š., na vrácení půjčky na bianko listině opatřené pravým podpisem Ing. L. S., doplnil pod tímto podpisem vlastní text:„Ing. L. S., bytem P., K.“, dále nad uvedený podpis doplnil vlastní text: „Směnka… v P. dne 3. 12. 2002 …. Zaplatím při předložení za tuto směnku vlastní na řad L. K., bytem P., B., částku 33.000.000,- Kč (slovy: třicettřimilionů korun českých) … bez protestu“, na rub směnky pak dopsal vlastní text: „Za mnou na řad P., trvalé bydliště V. K., M. n., okr. Z.“, pod text se podepsal a takto padělanou směnku předal jako záruku pohledávky P. Š.“.
O trestný čin padělání a pozměňování peněz jde i v případě, kdy příjemce padělaných nebo pozměněných peněz, které pachatel udá jako pravé, ví, že jde o padělané nebo pozměněné peníze. Trestnost pachatele v jednání, které spočívá v udání padělaných nebo pozměněných peněz jako pravých, není závislá na tom, zda příjemce peněz považoval peníze za pravé, nebo zda věděl o jejich padělání či pozměnění (srov. č. 23/1995 Sb. rozh. tr.). V daném případě je však zřejmé, že obviněný specifický úmysl podle §140 odst. 2 alinea 1 tr. zák. naplnil, protože podle skutkové věty jednal \"v úmyslu poskytnout záruku svému věřiteli“. Podle §140 odst. 1 tr. zák. by byl skutek posuzován, nebyl-li by mu tento úmysl prokázán. Skutkové zjištění v tomto směru vypovídá jednoznačně o opaku. Obviněný sám padělal tuzemský cenný papír a že jej měl v úmyslu udat, o tom svědčí právě skutečnost, že jím chtěl poskytnout záruku svému věřiteli. Takto vystavený cenný papír vystavil možnosti uvedení do oběhu, k čemuž ve skutečnosti také došlo. Jednal-li obviněný pod nátlakem, tak potom v jeho neprospěch hovoří, že věc neoznámil orgánům činným v trestním řízení, byť se obviněný hájí tím, že už v době směnky trval na tom, aby nebyla Š. na nikoho převedena, ani uplatněna vůči Ing. S. Nijak tomu však nezabránil. Nešlo přitom o částku nikterak malou, protože uvedl do oběhu padělaný cenný papír vystavený na částku 33.000.000,- Kč. Trestní oznámení podal až dne 28. 12. 2005 Ing. S., a to neprodleně poté, co se dozvěděl, že P. Š. se pokusil padělanou směnku uplatnit u soudu. Lze tedy bezesporu konstatovat, že čin byl v tomto případě dokonán již vyhotovením padělaného tuzemského cenného papíru. Za daného stavu lhostejno zůstává, že P. Š. věděl, že směnka je padělaná. Na trestní odpovědnosti tato skutečnost sama o sobě nemůže nic změnit. Ani za předpokladu, že by vystavení padělané směnky bylo nápadem P. Š. a Č. J. totiž není pochyb, že obviněný vyvinul aktivní úsilí na vyhotovení směnky, která nebyla pravá, přičemž věděl, že smyslem jejího vystavení je, aby jako dlužník poskytl tímto cenným papírem svému věřiteli záruku, že dluh bude uhrazen, neučinil ani žádné kroky k tomu, aby padělaný cenný papír nebyl uveden do oběhu. Nejvyšší soud proto neshledal opodstatnění pro aplikaci ustanovení §140 odst. 1 tr. zák., neboť obviněnému nelze přisvědčit, že by v jeho jednání chyběl tzv. specifický úmysl nutný k naplnění skutkové podstaty podle §140 odst. 2 alinea 1 tr. zák.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněným. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by na jeho podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. S ohledem na způsob vyřízení dovolání se stalo rozhodování o žádosti obviněného o odklad výkonu rozhodnutí bezpředmětným, a to i s ohledem na skutečnost, že Městským soudem v Praze bylo o jeho žádosti již rozhodnuto dne 8. 1. 2009.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann