ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1432.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1432/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. prosince 2009 o dovolání obviněného L. V., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 5. 8. 2009, č. j. 14 To 155/2009-281, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 174/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 5. 8. 2009, č. j. 14 To 155/2009-281, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 5. 2009, č. j. 2 T 174/2007-253. Tímto rozsudkem byl obviněný L. V. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin mu byl podle §238 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Naproti tomu byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 16. 11. 2007, sp. zn. ZT 345/2007, pro skutek, v němž byl podanou obžalobou spatřován trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Má za to, že právní kvalifikace skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. je nesprávná. Domnívá se, že nemohl naplnit zákonný znak „neoprávněného vniknutí“ do domu nebo „neoprávněného setrvání“ v něm. Zdůraznil, že od předmětné rekreační chalupy měl klíče, tudíž do objektu nemohl vniknout neoprávněně, protože k nemovitosti měl legitimní přístup. V další části obviněný poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků. Vytýká soudům, že uvěřily výpovědi V. V., která má navíc podle obviněného sklony ke lhaní. Z tohoto důvodu navrhoval psychologické vyšetření této osoby, avšak provedení tohoto důkazu bylo odmítnuto. Podle názoru obviněného nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Nesouhlasí také s tím, jak soudy jednotlivé důkazy hodnotily. Navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodů §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 5. 8. 2009, č. j. 14 To 155/2009-281, zrušil a současně zrušil i rozhodnutí Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 5. 2009, č. j. 2 T 174/2007-253.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně k dovolání obviněného uvedla, že ve věci učiněná skutková zjištění mají zřetelnou logickou vazbu na obsah svědecké výpovědi poškozené V. V. a na výpovědi dalších svědků. Věrohodnost svědecké výpovědi poškozené nebylo třeba ověřovat znaleckým posudkem z oboru klinické psychologie, neboť její výpověď byla zcela zřejmě podporována výpovědí dalších svědků. Z výpovědi poškozené vyplynuly dva hlavní momenty, pro které bylo třeba jednání obviněného posoudit jako trestné. Bylo tomu tak především proto, jakým způsobem se choval v prostorách přináležejících k nemovitosti, kde neměl důvod se proti vůli dcery majitelky nemovitosti zdržovat, neboť tato byla oprávněná, byť ještě jako nezletilá, v době nepřítomnosti své matky a v souladu s její vůlí určit, kdo se v předmětné nemovitosti, případně na pozemku přináležejícím k této nemovitosti, bude zdržovat. Další skutečností je fakt, že obviněný svým chováním vzbudil u svědkyně V. V. bezpochyby pocit ohrožení, neboť tato opakovaně kontaktovala jak matku, tak orgány P. a dožadovala se jejich zásahu a ochrany práva na nedotknutelnost jejich obydlí. Při hodnocení provedených důkazů soudy postupovaly tak, že nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Nesouhlas obviněného s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily však není dovolacím důvodem. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný se domnívá, že skutek nelze posoudit jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., protože svým jednáním nenaplnil znak „neoprávněné vniknutí“ do domu jiného nebo „neoprávněné setrvání“ v něm.
Podkladem pro učiněný výrok o vině trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. bylo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „dne 16. 6. 2007 kolem 19:45 hodin v M., okres T., vstoupil neuzamčenými vrátky na dvůr rekreační chalupy čp., majitelky P. V., trvale bytem P., J., načež v objektu setrval i přes opakované výzvy dcery majitelky V. V., trvale bytem P., J., kterou poté, co zbil svou manželku Š. V. v zahradním domku, a to tak, že ji bil pěstmi do hlavy, zad a hrudníku, a když chtěla utéci, odhodil ji zpět až narazila na stůl a židli, a způsobil ji tak zhmoždění hlavy a podlitiny pod levým okem, na hrudníku a zádech, také fyzicky napadl, když ho vyzývala k opuštění objektu, a způsobil ji tak zhmoždění v levé temenotýlní krajině hlavy s obvyklou dobou léčení do 7 dnů“.
Obviněný namítá, že nemohl zasáhnout do objektu trestného činu porušování domovní svobody, neboť k rekreační chalupě majitelky P. V. měl klíče. Jeho setrvání v objektu z tohoto důvodu považuje za oprávněné. S tímto názorem obviněného se však Nejvyšší soud neztotožnil.
Svědkyně P. V. u hlavního líčení dne 22. 1. 2008 (č. l. 105), vlastník předmětné nemovitosti, uvedla, že klíče byly V. svěřeny proto, že pan V. u nich instaloval zabezpečovací zařízení. Paní V. mohla klíče použít i v případě, že kdyby se něco stalo, aby měla kam utéci. Svědkyně dále uvedla, že klíče jim dala zejména proto, aby na chalupu dohlédli, kdyby se tam něco stalo. Je tedy zjevné, že obviněný nebyl oprávněn nemovitost užívat jako oprávněný uživatel, od majitelky nemovitosti neměl žádný souhlas k tomu, aby v nemovitosti mohl pobývat a užívat jinak, než za účelem ochrany nemovitosti nebo jejího zabezpečení. Jeho jednání, které spočívalo v tom, že do objektu vstoupil a setrval v něm i přes opakované výzvy k odchodu V. V., vypovídá o tom, že si naopak počínal v rozporu s účelem, za jakým mu byly klíče předány. Jak vyplývá ze skutkového zjištění, obviněný vstoupil na dvůr rekreační chalupy „neuzamčenými vrátky“ a protože se při příchodu zdravil s V. V., věděl, že předmět ochrany – tedy daná nemovitost – není z bezpečnostního hlediska v žádném ohrožení. Za této situace není pochyb, že si byl vědom toho, že rekreační chatu užívá někdo z oprávněných uživatelů. Setrvání na tomto místě proto nebylo nikterak žádoucí. Ostatně tuto skutečnost mu dala dcera majitelky V. V. jednoznačně najevo. Tuto však obviněný následně fyzicky atakoval. Je zřejmé, že se nehodlal z místa vzdálit. Neoprávněným setrváním se přitom rozumí případ, kdy pachatel se do domu nebo do bytu jiného dostane oprávněně, ale potom se vzepře vůli (projevené výslovně nebo konkludentně) oprávněného uživatele a bez oprávnění se odmítá vzdálit. Za dům jiného se považuje nejen bezprostředně obývaný dům, ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu, jako jsou půda, sklep, ostatní vedlejší místnosti, uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada, včetně objektů, které se zde nacházejí (srov. Šámal, P., Půry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, s. 1398). V daném případě není pochyb, že obviněný naplnil veškeré znaky neoprávněného setrvání v domě jiného. Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že jeho jednání nelze posoudit jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. V tomto směru popis skutku vyjadřuje veškeré znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Je třeba poznamenat, že jestliže obviněnému byly k danému objektu svěřeny klíče, nelze si důvod jejich svěření vykládat tak, jak činí obviněný. Dovolání obviněného proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Má-li obviněný výhrady k tomu, že soudy uvěřily výpovědi V. V., je třeba konstatovat, že v průběhu trestního řízení nevyvstanuly žádné skutečnosti, které by snižovaly věrohodnost výpovědi této svědkyně. Lze jen uvést, že její výpověď nezůstala nijak osamocena, naopak, je podporována celou řadou dalších důkazů. Koresponduje jak s výpověďmi ve věci slyšených svědků – Š. H., P. V., J. V., J. M. a J. V., tak i s listinnými důkazy (lékařskými zprávami a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví – odvětví soudního lékařství). Soud prvního stupně se uvedenou problematikou podrobně zabýval na str. 5 – 6 rozsudku, odvolací soud na str. 3 – 4 usnesení. Za této situace nelze soudům vytýkat, že považovaly psychologické vyšetření V. V. znalcem za nadbytečné.
Je zjevné, že uvedenou námitkou se obviněný snaží docílit odlišného skutkového zjištění. Pro svou skutkovou povahu však nelze tuto námitku pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jí nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Z obsahu této části dovolání je patrno, že obviněný napadá ustálenou skutkovou verzi vyjádřenou ve výroku o vině v tzv. skutkové větě. Zbývá dodat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). Pokud by obviněný neuplatnil jinou – právně relevantní – námitku, Nejvyšší soud by v tomto případě dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným v této části dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k tomu, že v části dovolání obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právní relevantní námitku, Nejvyšší soud dovolání obviněného L. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann