ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1579.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1579/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2009 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného Ing. M. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 10 To 323/2008, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 119/2008, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 10 To 323/2008, zrušuje .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 2 T 119/2008, byl obviněný Ing. M. Ž. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 29. 11. 2007 v době od 02.30 do 03.45 hodin řídil po předchozím požití alkoholických nápojů s obsahem nejméně 1,72 g/kg alkoholu v krvi osobní vozidlo zn. Škoda Fabia reg. zn., při výjezdu z P. z. K. přehlédl dopravní značení a na silnici pro motorová vozidla č. ve směru od L. n. P. se na 55 km dostal do protisměru, a takto pokračoval v jízdě až ke 14 km, čímž bezprostředně ohrozil životy a zdraví dalších účastníků silničního provozu jedoucích ve správném směru“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §180 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 10 To 323/2008 podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek k odvolání obviněného zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., neboť „dne 29. 11. 2007 v době od 2.30 do 3.45 hodin řídil po předchozím požití alkoholických nápojů s obsahem nejméně 1,72 g/kg alkoholu v krvi osobní vozidlo Škoda Fabia, RZ, při výjezdu z průmyslové zóny K. přehlédl dopravní značení a na silnici pro motorová vozidla č. ve směru od L. n. P. se dostal do protisměru, a takto pokračoval v jízdě až ke km 14“. Za tento trestný čin jej podle §201 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku připomněla genezi věci, přičemž uvedla, že obžalobou Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 1 ZT 346/2007, byl obviněný obžalován pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin obecného ohrožení podle §179 odst. 1 tr. zák. a dále zmínila rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, jak byla shora citována.
Dále poznamenala, že Krajský soud v Praze své rozhodnutí odůvodnil tak, že po skutkové stránce nepřetrvávají žádné pochybnosti, přičemž však nalézacím soudem zjištěný skutkový stav reprodukoval zjevně zmírňujícím způsobem. V otázce právního posouzení skutku sice krajský soud uvedl, že jízda osobního motorového vozidla realizovaná jeho řidičem po dálnici v protisměru je závažným porušením příslušného ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., v platném znění, a může vyvolat obecné nebezpečí ve smyslu §179 odst. 1 tr. zák., avšak s poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu učinil závěr, že zjištěný skutek nelze kvalifikovat jako jiné obecně nebezpečné jednání, a to jednak s ohledem na dobu činu (k jízdě došlo v časných ranních hodinách), minimální provoz na trase jízdy obviněného, fakt, že nedošlo ke konkrétnímu skutečnému ohrožení minimálně 7 osob nebo k nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku, jednak s ohledem na to, že se ze strany obviněného ani nejednalo o úmyslnou jízdu v protisměru po dálnici, neboť obviněný se dopustil pouze omylu při najíždění na rychlostní komunikaci a po zjištění situace setrval dále ve směru své jízdy se záměrem sjet na nejbližším výjezdu. Z tohoto důvodu soud druhého stupně nekvalifikoval jednání obviněného jako trestný čin obecného ohrožení podle ustanovení §179 odst. 1 tr. zák. (čehož se odvoláním domáhal státní zástupce), ani podle §180 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ale pouze jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák.
V návaznosti na to nejvyšší státní zástupkyně prohlásila, že s citovaným rozhodnutím odvolacího soudu nelze souhlasit, neboť v řízení před soudem prvního stupně byla učiněna skutková zjištění nasvědčující správnosti závěru o obecně nebezpečném jednání obviněného, krajský soud tato skutková zjištění označil za víceméně správná, avšak současně ve výroku o vině nedůvodně omezil popis skutkových okolností rozhodných pro posouzení věci tak, že vypustil podstatnou okolnost případu, týkající se následku jednání obviněného v podobě ohrožení jiných účastníků silničního provozu. Odvolací soud tedy bez opory v provedeném dokazování upravil popis skutku tak, aby vyhovoval té právní kvalifikaci, kterou považoval za správnou. Tímto postupem ovšem nezpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, jimž odpovídalo právní posouzení skutku v rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi, a současně dokazováním vymezený skutkový děj nesprávně právně posoudil v rozporu s ustanoveními §3 odst. 4 a §180 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně přitom konstatovala, že soud druhého stupně nedůvodně pominul některá skutková zjištění nalézacího soudu, jež mají pro právní posouzení skutku zásadní význam. V prvé řadě jde o údaje týkající se subjektivní stránky jednání obviněného, spočívající jednak v tom, že obviněný znal dobře trasu jízdy, přičemž jel v protisměru vědomě po delší dobu na delší vzdálenost, jednak v tom, že si při jízdě v protisměru musel být vědom toho, že jede na nesprávné straně rychlostní komunikace. Navzdory tomu, místo aby buď vozidlo ihned zastavil v odstavném pruhu nebo se podle možností otočil a pokračoval v jízdě náležitým směrem k nejbližšímu sjezdu z rychlostní komunikace, hodlal v jízdě tímto riskantním způsobem pokračovat až k dosažení svého cíle, tj. sjezdu z dálnice blíže svého bydliště, dokud mu v tom nebylo zabráněno zákrokem policie. Nedbal ani toho, že jej několik kilometrů těsně následovala hlídka Policie ČR ve služebním vozidle se zapnutým výstražným zařízením a na její výzvy k zastavení nereagoval. Tato skutečnost spolu s ujetou vzdáleností a zjištěním, že obviněný přejížděl nekontrolovaně z pruhu do pruhu, by svědčila spíše pro úmyslné zavinění v podobě eventuálního úmyslu a pro právní kvalifikaci podle §179 odst. 1 tr. zák. V případě obviněného však nebyl zjištěn žádný motiv, který by jej mohl vést k úmyslnému ohrožení ostatních řidičů na této rychlostní komunikaci jízdou v protisměrném pruhu, přičemž podstatné skutkové okolnosti (např. rychlost jízdy kolem 60 km/h) jej odlišují od obdobných případů posouzených podle §179 odst. 1 tr. zák. (viz např. usnesení dovolacího soudu, sp. zn. 3 Tdo 561/2006 nebo sp. zn. 7 Tdo 14/2007) a svědčí spíše pro vědomou nedbalost než pro nepřímý úmysl.
Shledala rovněž, že odvolací soud zcela nesprávně posoudil povahu jednání obviněného z hlediska způsobení obecného nebezpečí. V tomto ohledu lze připomenout, že při jízdě po dálnici, resp. rychlostní silnici se zřetelem k vyšším rychlostem, jimiž se zde vozidla pohybují, s sebou každé porušení pravidel silničního provozu nese daleko vyšší nebezpečí vzniku škodlivého následku, přičemž i závažnost těchto následků je daleko vyšší, než je tomu při provozu na běžných komunikacích. I když obviněný čin spáchal v době relativně nejmenšího provozu na této komunikaci, nebyl schopen předvídat následky svého jednání v případě, že by se střetl např. s autobusem obsazeným cestujícími, cisternou přepravující pohonné hmoty nebo nákladním vozidlem převážejícím jiný nebezpečný či hodnotný náklad. Zdůraznila, že zvláště nebezpečný stav vyvolal obviněný tím, že protijedoucí řidiči (čili jedoucí ve správném jízdním směru) neočekávají ve svém jízdním pruhu přítomnost protijedoucího vozidla a takovéto vozidlo se stává v okamžiku spatření překážkou nepředvídanou a neočekávanou. Tento stav byl zhoršen noční dobou, kdy se řidiči v době rozhodné pro správnou reakci na situaci v silničním provozu orientují pouze podle osvětlení ostatních vozidel, takže pro ně bylo obtížné vůbec zjistit, že obviněný přijíždí v protisměru. Bylo pouze otázkou náhody, že nedošlo ke vzniku hromadné dopravní nehody nebo dopravní nehody s těžkými následky, což je ovšem okolnost, kterou obviněný nemohl nijak ovlivnit.
Vyjádřila přesvědčení, že z těchto východisek (naplnění formálního znaku „způsobení obecného nebezpečí“) měl věc posuzovat také soud druhého stupně. Pokud za této situace zrušil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 2 T 119/2008, a učinil odchylné rozhodnutí o vině, je toto rozhodnutí zatíženo vadou podřaditelnou pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 10 To 323/2008,i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření obviněného k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V návaznosti na to je třeba konstatovat, že námitky, jež nejvyšší státní zástupkyně ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila, jsou ve své podstatě z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní.
Nejvyšší soud, který neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Trestného činu obecného ohrožení podle §179 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo úmyslně vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že způsobí požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání (obecné nebezpečí), nebo kdo obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění. Podle §89 odst. 11 tr. zák. platí, že škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5,000.000 Kč.
Trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. b) citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, který spáchá takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Objektem trestného činu obecného ohrožení podle §180 tr. zák. (i podle §179 tr. zák.) je zájem na ochraně života nebo zdraví lidí anebo zájem na ochraně cizího majetku. Způsobením obecného nebezpečí se rozumí zaviněné vyvolání takového stavu, který se svou nebezpečností rovná nebezpečnosti požáru, povodně nebo škodlivým účinkům výbušnin, plynu či elektřiny, z něhož hrozí většímu počtu lidí (nejméně sedmi osobám) bezprostřední a konkrétní nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví anebo cizímu majetku škoda velkého rozsahu (musí jít o některé z jednání příkladmo uvedených v §179 odst. 1 tr. zák., z něhož bezprostředně hrozí obecně nebezpečné následky, přičemž je typické přiblížení se k poruše). Pro stav obecného nebezpečí je typická určitá živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž porucha často závisí na nahodilých, z vlivu pachatele se vymykajících okolnostech. Nestačí tedy, když jednáním pachatele byla vytvořena pouze taková situace, z níž by obecně nebezpečný následek mohl vzniknout teprve za určitých okolností a splnění dalších podmínek (srov. rozhodnutí, příp. zhodnocení poznatků, publikovaná pod č. 10/1965, I/1966, 3/1963, 27/1967, 36/1984, 12/1988 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska je třeba zdůraznit (a v tomto směru se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací nejvyšší státní zástupkyně), že odvolací soud nesprávně posoudil povahu jednání obviněného z hlediska způsobení obecného nebezpečí.
Není sporu o tom, že jízda osobního motorového vozidla realizovaná jeho řidičem po dálnici či silnici pro motorová vozidla (rychlostní silnici) v protisměru je velmi závažným porušením příslušných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. a může (v souvislosti s dalšími skutečnostmi) vyvolat obecné nebezpečí ve smyslu ustanovení §179 odst. 1 tr. zák., resp. §180 odst. 1 tr. zák.
Jak přitom správně podotýká nejvyšší státní zástupkyně, při jízdě po dálnici, resp. po rychlostní silnici se zřetelem k vyšším rychlostem, jimiž se zde vozidla pohybují, s sebou každé porušení pravidel silničního provozu nese daleko vyšší nebezpečí vzniku škodlivého následku, přičemž i závažnost těchto následků je daleko vyšší, než je tomu při provozu na běžných komunikacích.
V rozhodnutí ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1025/2007, Nejvyšší soud vyslovil názor, že jízda po dálnici (silnici pro motorová vozidla) v protisměru sama o sobě ještě není obecným nebezpečím. Z předmětného rozhodnutí vyplývá, že nejde o kategorický právní názor vylučující možnost existence znaku obecného nebezpečí v takovém případě. Je však třeba zdůraznit, že v nyní posuzované věci existují takové konkrétní okolnosti, které v kontextu právě zmíněných mezitímních závěrů odůvodňují konečný závěr, že právní názor odvolacího soudu o neexistenci znaku obecného nebezpečí obstát nemůže.
Vedle již uvedených skutečností je třeba zmínit, že i když se obviněný skutku dopustil v době malého provozu na uvedené komunikaci, nebyl schopen předvídat následky svého jednání v případě, že by se střetl např. s autobusem obsazeným cestujícími, cisternou přepravující pohonné hmoty nebo nákladním vozidlem převážejícím jiný nebezpečný či hodnotný náklad. Nebezpečný stav obviněný vyvolal především tím, že řidiči jedoucí ve správném jízdním pruhu neočekávají přítomnost protijedoucího vozidla a takovéto vozidlo se stává v okamžiku spatření překážkou nepředvídanou a neočekávanou, přičemž, jak správně upozornila nejvyšší státní zástupkyně, tento stav byl ještě podstatně zhoršen noční dobou, kdy se řidiči pro správnou reakci na situaci v silničním provozu orientují pouze podle osvětlení ostatních vozidel, takže pro ně bylo obtížné vůbec zjistit, že obviněný jede v jejich jízdním pruhu v protisměru. V souvislosti s tím nelze přehlédnout ani roční období, v němž k jednání obviněného došlo. V neposlední řadě je nutno hodnotit okolnost, že obviněný se v inkriminované době nacházel ve stavu výrazné opilosti, což se projevilo i v jeho neschopnosti osobní automobil bezpečně a spolehlivě ovládat - po silnici s vozidlem kličkoval a celkově si počínal nebezpečně. To ostatně dokresluje i zjištění, že byť byl následován a k zastavení vyzýván hlídkou policie, tuto vůbec neregistroval, ačkoli měla na vozidle zapnuté výstražné zařízení a vedle toho se snažila jeho pozornost upoutat dálkovými světly, a jeho jízdu ukončil až policejní zátaras. Je-li vzata v úvahu i vzdálenost, kterou obviněný takto ujel, a doba, po kterou se na rychlostní komunikaci v protisměru pohyboval, pak lze i při již zmíněném malém (nikoli však nulovém) provozu (obviněný minul nejméně deset vozidel) konstatovat, že bylo pouze otázkou náhody, že nedošlo ke vzniku hromadné dopravní nehody nebo dopravní nehody (či několika dopravních nehod) s těžkými následky. Zde je na místě připomenout, že hrozil především čelní střet, s nímž jsou právě spojeny vůbec nejhorší možné důsledky. Zejména je ovšem nutno zdůraznit, že za popsaných okolností toto nebezpečí – obecně nebezpečný následek v podobě nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví většího počtu lidí anebo škody velkého rozsahu na cizím majetku – hrozilo konkrétně a bezprostředně. Je tak na místě závěr, že obviněný svým jednáním vytvořil stav obecného nebezpečí.
V souvislosti s tím samozřejmě vyvstala otázka zavinění. V tomto směru je ovšem nutno poukázat na skutečnost, že nejvyšší státní zástupkyně v dovolání shledala, že v případě obviněného nebyl zjištěn žádný motiv, který by jej mohl vést k úmyslnému ohrožení ostatních řidičů na této rychlostní komunikaci jízdou v protisměrném pruhu, přičemž podstatné skutkové okolnosti jej odlišují od obdobných případů posouzených podle §179 odst. 1 tr. zák. a svědčí spíše pro vědomou nedbalost než pro nepřímý úmysl. Nedomáhala se tedy právního závěru o úmyslném zavinění obviněného.
Za tohoto stavu věci není ani závěr Nejvyššího soudu o zavinění obviněného ve formě úmyslu (tedy v závažnější formě zavinění) ve vztahu ke způsobení obecného nebezpečí možný. Nejvyšší soud proto nepovažuje za potřebné podrobněji rozvádět úvahy stran subjektivní stránky trestného činu s tím, že nezbývá než odkázat na skutečnosti shora vyslovené. Stručně řečeno, u obviněného lze stran způsobení obecného nebezpečí dovodit nedbalostní zavinění – vědomou nedbalost podle §5 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud ještě dodává, že posuzovanou trestní věc nelze mechanicky srovnávat a ztotožňovat s věcí, jíž se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1025/2007. Rozhodnutí v posuzovaném případě je totiž vystavěno na odlišných skutkových okolnostech - je možno poukázat zejména na délku jízdy obviněného v protisměru, jež činila cca 41 km (tj. byla více jak trojnásobná oproti vzdálenosti, kterou podle skutkových zjištění soudů ujel v protisměru obviněný ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1025/2007), přičemž je třeba mít na zřeteli i způsob této jízdy – obviněný kličkoval a takto nebezpečně si počínal bez ohledu na to, že byl následován a k zastavení vyzýván hlídkou policie (jeho jízda byla ukončena až po několika desítkách kilometrů policejním zátarasem), a na skutečnost, že obviněný se vytýkaného jednání dopustil v zásadě v noci, tedy v době, kdy byla orientace ostatních účastníků silničního provozu (jichž bylo více než ve zmíněné předcházející věci) a jejich možnost správně a včas zareagovat na neočekávanou situaci v silničním provozu tím spíše podstatně ztížena.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 10 To 323/2008, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tedy vrací do stádia řízení před soudem druhého stupně, jehož úkolem bude znovu rozhodnout o odvoláních obviněného a státního zástupce.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý