ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.256.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 256/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2009 dovolání, které podal obviněný J. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 10 To 401/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 195/2008, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 10 To 401/2008, zrušuje . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 3 T 195/2008, byl obviněný J. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 4. 2. 2008 v 05:30 hodin řídil po silnici č. u obce H., okr. M., ve směru od obce H. P. nákladní motorové vozidlo tovární značky Scania reg. značky s návěsem zn. Kögel, reg. značky, společnosti V, a. s. B., přičemž na křižovatce s hlavní silnicí č. odbočil vpravo ve směru na M., při najíždění do průběžného jízdního pruhu ve směru od N. V. na M. přehlédl zleva po hlavní silnici přijíždějící osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes Benz, reg. značky, jeho řidičce M. H., nedal přednost v jízdě a poškozená M. H. již na zledovatělém povrchu nestačila vozidlo ubrzdit a s tímto vjela částečně do protisměru, kde levou přední částí svého vozidla narazila do levé přední části nákladního motorového vozidla tovární značky DAF, reg. značky, řidiče J. M., společnosti C. s. r. o., IČ, a poškozená M. H. při dopravní nehodě utrpěla otřes mozku a zlomeninu levého vnitřního kotníku s posunem kostěných úlomků s obvyklou dobou léčení 6 – 8 týdnů a s omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. M., F., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 10 To 401/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mělníku, a to proti výroku o vině i trestu, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru „rozhodnutí spočívá na nesprávném zjištění skutkového stavu věci a následně na nesprávném hmotně právním posouzení skutku“.
V podání obviněný shrnul dosavadní průběh trestního řízení a připomněl skutkový stav zjištěný okresním soudem. Konstatoval, že odůvodnění rozsudku a právního názoru prvostupňového soudu obsahuje řadu faktických rozporů a pochybení, čímž byla narušena jedna ze základních zásad trestního řízení – zásada materiální pravdy uvedená v §2 odst. 5 tr. ř., respektive zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Současně poukázal na odůvodnění rozhodnutí, a to na svědecké výpovědi V. G., M. Š. a J. M., s tím, že potvrzovaly jeho výpověď, že jel pomalu s ohledem na stav vozovky, která byla namrzlá, a také pomalu projížděl uvedenou křižovatkou. Obě jmenované svědkyně též potvrdily, že dával znamení o změně směru jízdy. Způsob jízdy obviněného vyplývá i z výpovědi svědka J. M. Ten uvedl, že nákladní automobil jel po hlavní silnici. Proti němu směrem od dálnice a zpoza něho vyjel červený mercedes, což vypadalo, jakoby ho předjížděl a nato narazil do svědka. Obviněný zdůraznil, že bylo nutno vzít v úvahu, že řídil předmětný kamion s návěsem, přičemž takto objemné vozidlo těžko projede křižovatkou bez připojovacího pruhu. Pokud by jel přímo, tak by se nemohl v uvedené křižovatce vytočit. K tomuto problému by se nejlépe vyjádřil znalec z oboru dopravy. Podle obviněného uvedené skutečnosti nekorespondují se svědeckou výpovědí poškozené M. H., kterou připomněl. I další skutečnosti – způsob a rychlost jízdy účastníků dopravní nehody, tj. zda odpovídaly všem okolnostem v daném čase a místě – vyžadují odborný názor znalce z oboru dopravy včetně toho, jakým způsobem mohlo nákladní vozidlo s návěsem, které řídil, projet předmětnou křižovatkou. Důležité je též posouzení výhledových možností účastníků dopravní nehody, svědků, poškozené a rovněž dovolatele.
Obviněný namítl, že se okresní soud omezil pouze na konstatování závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství bez bližšího komentáře. Podle těchto závěrů poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví, a to otřes mozku a zlomeninu vnitřního kotníku s posunem kostěných úlomků s obvyklou dobou léčení 6 – 8 týdnů a s omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů. Soudem bylo konstatováno, že při hodnocení důkazů vycházel především z výpovědí obviněného, svědků a z listinných důkazů, přičemž svědecké výpovědi a výpověď poškozené shodně popsaly způsob jeho jízdy do křižovatky a vyvracejí jeho obhajobu. S poukazem na výše popsané skutečnosti je podle názoru obviněného patrno, že soud prvního stupně vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a z provedených zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Z těchto důvodů podal odvolání.
Dále obviněný poukázal na vymezení skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. v zákoně, včetně vyžadovaného zavinění ve formě nedbalosti [§5 písm. a), §5 písm. b) tr. zák.]. Namítl, že v rámci trestního řízení nebyla prověřována a brána na zřetel jím tvrzená skutečnost, že do průběžného pruhu vjížděl, když dal přednost koloně dodávek, a až poté, co neviděl přijíždět po hlavní silnici žádné další vozidlo, tak na ni najel. V tomto případě nemusel dodržovat potřebnou míru opatrnosti, jež je dána spojením objektivního a subjektivního vymezení, neboť byl přesvědčen, že za situace, kdy nevidí přijíždět žádné vozidlo, nemůže ani nikoho ohrozit. Obviněný podotkl, že zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním poškozené, což v daném případě řešeno nebylo. Navíc mezi zaviněným jednáním pachatele a způsobeným následkem musí být příčinný vztah.
Nesouhlas obviněný vyjádřil s usnesením Krajského soudu v Praze, jenž konstatoval, že výpověďmi poškozené a svědků byla vyvrácena jeho obhajoba o jízdě místem dopravní nehody a naopak bylo prokázáno, že nepoužil připojovací pruh, bez dávání světelného znamení vlevo najel přímo do průběžného pruhu a nedal tak poškozené přednost. Z důvodu nadbytečnosti soud odmítl jeho návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy. Současně dovodil, že poškozená jela po hlavní silnici, měla tudíž přednost a nebyla povinna předem přizpůsobovat rychlost možné budoucí chybě jiného. Podle tvrzení poškozené jela rychlostí 50 km/hod., přičemž přesnější zjišťování její rychlosti shledal soud nadbytečným. Rovněž neakceptoval návrh na doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství s tím, že námitka obhajoby stran použití bezpečnostního pásu je lichá. Obviněný připomněl, že se poškozená k jeho použití nevyjádřila a vytkl, že bylo opomenuto se jí na to zeptat. Ani znalec se touto otázkou nezabýval. Soud však konstatoval, že i kdyby snad nebyla poškozená připoutána, je i z laického pohledu zřejmé, že zranění kotníku levé nohy by eventuální připoutání či nepřipoutání trupu jejího těla nijak neovlivnilo. S tímto tvrzením obviněný vyslovil nesouhlas, neboť tuto odbornou otázku může posoudit pouze znalec – lékař. Odkázal na lékařskou zprávu N. s p. M. ze dne 11. 2. 2008, z níž vyplývá, že poškozená nebyla připoutána a navíc utrpěla otřes mozku. Proto je nutné zjištění, zda by utrpěla stejná zranění i za stavu, že by byla připoutána. Podle obviněného se znalec nevyjádřil ke zranění poškozené konkrétně, nehodnotil ani dobu jejího léčení, zda odpovídá průběhu léčby a způsobenému konkrétnímu zranění. Jeho vyjádření byla obecná, což je pro trestní řízení nedostačující. Znalec by měl zodpovědět, po jakou dobu je možné označit zdravotní stav poškozené jako vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění za předpokladu, že by byla v době řízení vozidla a dopravní nehody připoutána bezpečnostním pásem. Je totiž známo, že v průběhu léčení může dojít k takovým změnám, že již po uplynutí kratší doby než 6 týdnů přestalo jít u poškozeného o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění. Nelze proto mechanicky vycházet jen z nominální doby léčení. Soud též nezjišťoval dobu pracovní neschopnosti poškozené. Přitom tyto skutečnosti jsou důležité pro posouzení trestní odpovědnosti dovolatele a právní kvalifikaci jeho jednání.
V návaznosti na výše rozvedené skutečnosti obviněný vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání nevykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví. Provedené důkazy nejsou v souladu a neprokazují jednání, které mu je kladeno za vinu. Prokazují jen to, že v předmětný den projížděl v ranních hodinách místem dopravní nehody a jel dále a že se stala dopravní nehoda. Pokud soud k jeho tíži tvrdí, že z místa dopravní nehody ujel, obviněný připomněl, že o nehodě vůbec nevěděl. O tom, co se stalo, se dozvěděl od Policie ČR až po 9 hodině, přestože k dopravní nehodě došlo v 5.30 hodin. Od té doby byl plně k dispozici a s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval.
Za nesprávné obviněný označil i úvahy odvolacího soudu ohledně nadbytečnosti doplnit dokazování. Odmítnutí provedení navrhovaného znaleckého posudku z oboru dopravy soud odůvodnil tím, že místo střetu je spolehlivě určeno kromě výpovědi svědků i místem, kde zůstaly střepy ze střetnuvších se vozidel. Tato jediná na vozovce zanechaná stopa je pak nedostačující k vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy. Pokud jde o způsob jízdy poškozené, soud zdůraznil, že jela po hlavní silnici, měla tedy přednost a nebyla povinna předem přizpůsobovat rychlost možné budoucí chybě jiného. Přesnější zjišťování rychlosti její jízdy shledal nadbytečným s tím, že pokud uvedla, že jela rychlostí 50 km/hod., jde o tvrzení s ohledem na následky reálné. Podle soudu poškozená jistě nepřekročila povolenou rychlost 90 km/hod, což je zřejmé i ze způsobeného zranění, které by jinak bylo mnohem závažnější. K tomu obviněný namítl, že tato výpověď poškozené nebyla ověřena dalšími důkazy. Bylo namístě zjišťovat rychlost její jízdy znaleckým posudkem z oboru dopravy. Taktéž měla být řešena otázka přiměřené rychlosti, neboť i povolená rychlost a dále rychlost uváděná poškozenou nemusí být přiměřená všem uvedeným okolnostem. I tato skutečnost je důležitá pro posouzení skutkového stavu.
V další části dovolání obviněný odkázal na ustálenou judikaturu soudů a názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož řidič, který dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemá povinnost dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, které jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy. Obviněný konstatoval, že tímto způsobem jednal, přičemž svědci k provozu na silnici podrobně slyšeni nebyli. Zopakoval, že dal přednost koloně dodávek, a poté již neviděl přijíždět žádné vozidlo; proto začal najíždět do křižovatky již popsaným způsobem. Dodal, že při zjišťování skutkového stavu u trestného činu ublížení na zdraví spáchaného řidičem motorového vozidla, jsou orgány činné v trestním řízení povinny zjišťovat, zda osoby, které při střetu motorových vozidel utrpěly újmu na zdraví, a sedící na sedadlech povinně vybavených bezpečnostními pásy, byly jimi v době střetu motorových vozidel též připoutány a v případě, že nikoli, jaký vliv měla tato okolnost na povahu jejich zranění. Při posuzování trestných činů v dopravě je zvlášť významným kritériem zjištění míry zavinění, které musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tj. i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu.
Podle obviněného nebyla v soudním řízení respektována zásada spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, kterou je třeba s ohledem na názor Ústavního soudu „vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníku mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, trpí jeho rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami uvedenými v hlavě páté Listiny a s čl. 95 odst. 1 Ústavy.“ Tzv. opomenuté důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, což je projevem libovůle, proto téměř vždy způsobí nepřezkoumatelnost i protiústavnost vydaného rozhodnutí. Obviněný označil rozhodnutí soudů za zatížené Ústavním soudem kritizovaným projevem libovůle, neboť přihlédly pouze k důkazům, které svědčily v jeho neprospěch a odmítly provést důkazy, jež by objasnily skutkový stav bez důvodných pochybností. V návaznosti na to shledal extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Podle jeho mínění nebyl s poukazem na zásadu materiální pravdy skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), a za tohoto stavu se jedná o nesprávné právní posouzení skutku.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, č. j. 10 To 401/2008-126, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce poukázal na dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů, jakož i na obviněným uplatněné dovolací námitky. Připomněl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V návaznosti na to státní zástupce konstatoval, že pokud jde o námitky obviněného předložené v dovolání, které se týkají údajně nedostatečného rozsahu provedeného dokazování, nesprávné volby důkazů a jejich hodnocení a z toho vyplývajícího dovození nesprávných skutkových závěrů ohledně jeho jednání, tak tyto se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Zdůraznil, že soudy činné dříve ve věci stran zejména vzniku nehodového děje provedly důkazy, jež považovaly v této souvislosti za významné, které následně hodnotily a zjistily z nich nepochybné závěry o průběhu nehodového děje, který dává dostatečný podklad pro následné právní posouzení.
Dále státní zástupce uvedl, že v případě posouzení subjektivní stránky ve vztahu k jednání obviněného je zcela zřejmé, že podle učiněných skutkových zjištění obviněný přehlédl vozidlo řízené poškozenou, které přijíždělo po hlavní silnici, čímž z důvodu své nedbalosti [§5 písm. a) tr. zák.] porušil zejména ustanovení §4 písm. a), b) a §22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. a způsobil vznik předmětného nehodového děje. Podotkl, že výčet zákonem uložených povinností, které obviněný porušil, by měl být zahrnut i v popisu skutkového děje v příslušném výroku o vině, což se v předmětné věci nestalo. Soud prvního stupně poukázal na potřebná zákonná ustanovení alespoň v odůvodnění svého rozsudku.
Podle státního zástupce je správný odkaz obviněného na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž řidič, který dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemá povinnost dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy. Současně dodal, že v předmětné věci jde o okolnost působící v neprospěch dovolatele, neboť podle učiněných zjištění vozidlo poškozené bylo v okamžiku vjezdu vozidla obviněného z vedlejší na hlavní silnici již natolik blízko, že poškozená byla nucena učinit manévr spočívající právě v náhlé změně směru jízdy, aby se tomuto vozidlu vyhnula.
Přestože vznik nehodového děje, resp. jednání obviněného, byly dostatečně zjištěny a byl poskytnut potřebný podklad pro vyslovení právního posouzení, tak státní zástupce uvedl, že jiný závěr je možné učinit ve vztahu ke zjištění následků dopravní nehody. V této souvislosti poukázal na námitku obviněného, že soudy obou stupňů neposuzovaly, zda poškozená byla připoutána bezpečnostním pásem, eventuálně jaký vliv případné nepřipoutání mělo na vznik zranění poškozené. Upozornil, že tuto otázku soud prvního stupně v rozhodnutí zcela opomněl. Soud odvolací okolnost nepřipoutání se pásem na straně poškozené jako možnou akceptoval. Naznačený závěr však překlenul úvahou, podle níž byla poškozená zraněna především na noze, na což absence pásu, pokud by byla zjištěna, nemohla mít vliv.
Ve vyjádření státní zástupce odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 9/1979 Sb. rozh. tr., že při objasňování skutečného stavu věci u trestného činu ublížení na zdraví spáchaného řidičem motorového vozidla jsou orgány činné v trestním řízení povinny též zjišťovat, zda osoby, které při střetu motorových vozidel utrpěly újmu na zdraví a sedící na sedadlech povinně vybavených bezpečnostními pásy, byly jimi v době střetu motorových vozidel též připoutány a v případě, že nikoli, jaký vliv měla tato okolnost na povahu jejich zranění. Naznačené pravidlo označil za důležité pro posuzovanou věc s ohledem na lékařskou zprávu Ch. o. N. s p. M., která byla vystavena pro ošetřujícího lékaře poškozené a je zařazena ve spisu, v níž je po záznamu rodinné a osobní anamnézy zkráceně popsán průběh nehody s tvrzením, že poškozená nebyla připoutána. Závěr o významu případného nepřipoutání se bezpečnostním pásem poškozenou ve vztahu k následkům nehody by měl být učiněn na podkladě alespoň odborného vyjádření, neboť tato otázka přesahuje běžné znalosti.
Skutečnost, že na způsobení následku mohla mít uvedeným způsobem jistý podíl i poškozená, může mít podle státního zástupce vliv na míru zavinění obviněného ve vztahu k tomuto následku a tím i na hodnocení stupně nebezpečnosti jeho činu pro společnost. Jelikož nejsou v daném okamžiku pro vyslovení konečného právního závěru dány dostatečné podmínky, přisvědčil námitce obviněného, že nyní nelze spolehlivě tvrdit, že spáchal (soudy obou stupňů vyslovený) trestný čin. Pokud soudy takový závěr vyslovily, dopustily se nesprávného hmotně právního posouzení.
Pokud obviněný v souvislosti se zraněním poškozené rovněž tvrdil, že soudy činné dříve ve věci nezjišťovaly délku pracovní neschopnosti poškozené, není tomu tak (viz protokol z hlavního líčení ze dne 13. 8. 2008). Státní zástupce upozornil, že tato okolnost však byla soudy kvalifikována při zohlednění plného zavinění obviněného ve vztahu k tomuto zranění. S poukazem na závěry ohledně odborného vyjádření ve smyslu předchozích odstavců nevyloučil možnost následného zvážení a přehodnocení této otázky.
Závěrem vyjádření státní zástupce konstatoval, že dovolání obviněného je v částečném rozsahu důvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Státní zástupce vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby případně jiné rozhodnutí o dovolání bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného J. B. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v zákoně, bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný namítá, že „provedené důkazy nejsou v souladu a jednoznačně neprokazují jednání, které je mu kladeno za vinu“. Tvrdí, že bylo pouze prokázáno, že „v předmětný den v ranních hodinách projížděl místem dopravní nehody a jel dále, a že se stala dopravní nehoda“. Ke svému jednání řidiče nákladního motorového vozidla s přívěsem, jež dopravní nehodě předcházelo, uvádí, že „dával přednost koloně dodávek jedoucích zleva. Poté žádné vozidlo neviděl přijíždět, a proto dal blinkr a pomalu najížděl připojovacím pruhem do průběžného pruhu.“ Rovněž vytýká, nedostatečnost provedeného dokazování. Nutno zdůraznit, že všechny tyto výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, namítají nesprávně zjištěný skutkový stav věci včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Pokud by obviněný uplatnil jen námitky zmíněné v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
V mimořádném opravném prostředku obviněný rovněž vznáší výhradu, že poškozená M. H. nebyla v době dopravní nehody připoutána bezpečnostním pásem, a proto bylo nutné zjištění, zda by stejné zranění utrpěla i za stavu, že by připoutána byla. K této odborné otázce se měl vyjádřit znalec – lékař. Tyto námitky uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňují, neboť případné spoluzavinění poškozené na zranění její osoby může mít vliv na hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného i na jeho právní posouzení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů relevantních námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. platí, že těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví.
Zákon v §88 odst. 1 tr. zák. stanoví, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Podle §5 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
Při těžké újmě na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Za delší dobu trvající poruchu zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. lze považovat dobu asi šesti týdnů pouze za předpokladu, že po tuto dobu trvala vážná porucha zdraví (srov. rozhodnutí č. 18/1969 Sb. rozh. tr.). Jestliže při dopravní nehodě spolupůsobilo při následku uvedeném v §223 a §224 tr. zák. více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
Z tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Mělníku (viz její doslovná citace výše) vyplývá, že obviněný jako řidič motorového vozidla tov. značky Scania s návěsem přijíždějící po vedlejší silnici, na křižovatce s hlavní silnicí odbočil vpravo, při najíždění do průběžného jízdního pruhu přehlédl zleva po hlavní silnici přijíždějící osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes Benz, jeho řidičce M. H. nedal přednost v jízdě a jmenovaná na zledovatělém povrchu nestačila vozidlo ubrzdit a vjela částečně do protisměru, kde levou přední částí svého vozidla narazila do levé přední části nákladního motorového vozidla tovární značky DAF. Při dopravní nehodě poškozená M. H. utrpěla otřes mozku a zlomeninu levého vnitřního kotníku s posunem kostěných úlomků s obvyklou dobou léčení 6 – 8 týdnů a s omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů.
Podle Nejvyššího soudu je evidentní, že jednáním zjištěným v soudním řízení, a to vědomou nedbalostí [§5 písm. a) tr. zák.], obviněný porušil nejen ustanovení §4 písm. a), b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění novel, ale i další ustanovení téhož zákona. Zejména však porušil ustanovení §22 odst. 1 citovaného zákona podle kterého platí, že řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“ nebo „Stůj, dej přednost v jízdě!“ musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci. V době nedání přednosti v jízdě se poškozená nacházela se svým automobilem tak blízko, že byla nucena k náhlé změně rychlosti motorového vozidla (brzdění) a směru jízdy. Proto je v daném případě nepřiléhavý odkaz obviněného na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, že řidič, který dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemá povinnost dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, které jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy. V příčinné souvislosti s jednáním obviněného došlo k dopravní nehodě a ke zranění poškozené M. H. Současně však zůstala neobjasněna otázka, zda, a pokud ano, tak do jaké míry se na tomto zranění mohlo podílet jednání samotné poškozené.
V napadeném usnesení Krajský soud v Praze připustil možnost, že poškozená M. H. nebyla v době dopravní nehody připoutána bezpečnostním pásem, přičemž námitku obviněného, že tato skutečnost mohla zranění poškozené ovlivnit, označil za lichou. V této souvislosti na str. 3 odůvodnění rozhodnutí konstatoval: „K jeho použití se poškozená nevyjádřila a bylo opomenuto se jí na to zeptat. Avšak i kdyby snad byla nepřipoutána, je i z laického pohledu naprosto zřejmé, že zranění kotníku levé nohy (tedy nohy na té straně, na které byl náraz do protistojícího nákladního vozu) by eventuální připoutání či nepřipoutání trupu jejího těla nijak neovlivnilo.“ S tímto názorem Nejvyšší soud nemůže souhlasit.
Při objasňování skutečného stavu věci u trestného činu ublížení na zdraví spáchaného řidičem motorového vozidla jsou orgány činné v trestním řízení povinny též zjišťovat, zda osoby, které při střetu motorových vozidel utrpěly újmu na zdraví, a sedící na sedadlech povinně vybavených bezpečnostními pásy, byly jimi v době střetu motorových vozidel též připoutány a v případě, že nikoli, jaký vliv měla tato okolnost na povahu jejich zranění. Toto zjištění je významné z hlediska event. spoluzavinění následku (účinku) poškozenými, což by mohlo mít vliv na snížení míry zavinění obviněného a tím i na hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 9/1979 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu mělo být zjišťováno, zda poškozená M. H. byla v době dopravní nehody připoutána bezpečnostním pásem či nikoliv, neboť nepřipoutání její osoby bylo uváděno v lékařské zprávě N. s p. v M. – chirurgické oddělení ze dne 11. 2. 2008, která byla adresována jejímu ošetřujícímu lékaři (č. l. 47 – 49 spisu). Na tuto skutečnost měla být poškozená výslovně dotázána, eventuálně v tomto směru měla být položena otázka svědkovi J. M., který podle svého tvrzení měl být zřejmě první u zraněné poškozené. V případě zjištění, že poškozená nebyla v době dopravní nehody připoutána bezpečnostním pásem, mělo být znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zhodnoceno, zda tato skutečnost měla vliv na zranění, které utrpěla, eventuálně měla být určena i míra tohoto vlivu. Nebylo proto namístě, aby soud učinil vlastní laické úvahy, jak byly shora citovány.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný podal dovolání důvodně, neboť právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. nelze považovat za správné. Náležité vyřešení výše zmíněné otázky může mít vliv na hodnocení stupně společenské nebezpečnosti obviněným spáchaného jednání (§3 odst. 4 tr. zák., §88 odst. 1 tr. zák.), případně i na právní kvalifikaci skutku. Proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 10 To 401/2008, neboť v odvolacím řízení nenapravil výše zmíněnou vadu. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jelikož bude ve věci konáno další řízení, považuje Nejvyšší soud za potřebné stručně se vyjádřit i k těm námitkám obviněného, které byly z hlediska důvodů dovolání irelevantní. Předně je nutno uvést, že skutkový stav byl správně zjištěn v tom směru, že příčinou dopravní nehody a zranění poškozené M. H. bylo shora zmíněné jednání obviněného, jímž jako řidič motorového vozidla nedal na křižovatce jmenované řidičce automobilu, která jela po hlavní silnici, přednost v jízdě. V tomto směru lze poukázat nejen na svědeckou výpověď samotné poškozené (str. 2 a 3 rozsudku), ale i na svědecké výpovědi V. G. a M. Š., které v době dopravní nehody jely v osobním motorovém vozidle za řízení prvně jmenované za automobilem obviněného (str. 3 rozsudku). Rovněž je možno souhlasit s názorem Krajského soudu v Praze, pokud neshledal důvody pro doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru dopravy (str. 2 a 3 usnesení). Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství hodnotil z lékařského hlediska závažnost zranění poškozené, dobu jeho léčení i období, po které byla omezena v obvyklém způsobu života. Tento posudek sice neuvedl dobu pracovní neschopnosti u poškozené M. H. v důsledku předmětného zranění, avšak ze svědecké výpovědi jmenované u hlavního líčení dne 13. 8. 2008 (č. l. 100 spisu) plyne, že stále trvala, což je zřejmé i z argumentace na str. 2 v odůvodnění rozsudku okresního soudu.
Po zrušení napadeného usnesení se trestní věc obviněného dostala do procesního stadia řízení před odvolacím soudem. Úkolem Krajského soudu v Praze bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o podaném odvolání zákonu odpovídající rozhodnutí. Současně lze odkázat na právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil. Rovněž bude nezbytné, při skutkovém zjištění, že poškozená nebyla v době dopravní nehody bezpečnostním pásem připoutána (k této otázce bude potřebné provést výše naznačeným způsobem dokazování), nechat znalecky ohodnotit, zda, a pokud ano, tak do jaké míry tato skutečnost měla vliv na povahu zranění její osoby. V úvahu by připadalo v popsaném směru vyžádat doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který ve věci podal znalec MUDr. L. H. (č. l. 43 – 46 spisu). Rovněž nelze vyloučit ani potřebu provést i další důkazy, pokud to bude pro rozhodnutí nezbytné. Protože napadené usnesení bylo zrušeno jen v důsledku dovolání, které podal obviněný, nemůže ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť zjištěnou vadu napadeného usnesení nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k