ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.330.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 330/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2009 o dovoláních, která podaly obviněná R. H. a obviněná D. Š., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 50 To 178/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 6/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. H. a D. Š. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 3. 2007, sp. zn. 3 T 6/2000, byla obviněná R. H. uznána vinnou trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchala tím, že „v období od 10. 5. 1994 do 4. 3. 1998 na její bankovní účty, popř. na účty, které si za tím účelem zřídila, si nechala převádět finanční částky odesílané z účtu firmy A., E. H., S., na základě neoprávněně vydaných příkazů Ing. J. Š., nyní již zemřelým otcem obžalované, který v uvedené firmě na základě mandátní smlouvy pracoval, a který tyto finanční prostředky převáděl bez vědomí a souhlasu majitelk a k jejíž škodě. Obžalovaná věděla, že firma A., E. H., S., vůči ní nemá žádné závazky, na základě nichž by měla poskytovat na její účty finanční plnění a takto v uvedeném období přijala na účty:
- u K. pobočka Ch. částku 983.803,80 Kč a z této vybrala 983.510,90 Kč
- u Č. pobočka P. částku 412.960 Kč a z této vybrala 412.960 Kč
- u K. b. pobočka P. částku 67.171,90 Kč a z této vybrala 67.171,90 Kč
- u I. a p. b. pobočka M. L. částku 22.903 Kč a z této vybrala 22.000 Kč
- u K. pobočka Ch., který si nechala zřídit prostřednictvím L. D. a na její jméno částku 76.883 Kč a z této vybrala 76.723 Kč.
Celkem takto přijala částku 1.563.671,70 Kč a z ní vybrala a užila pro svoji potřebu 1.562.365,80 Kč“.
Za tento trestný čin byla odsouzena podle §251 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Týmž rozsudkem byla obviněná D. Š. uznána vinnou trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „v období od 29. 12. 1997 do 4. 3. 1998 na její bankovní účet, který si za tímto účelem zřídila u K. b., pobočka P. – s., si nechala převést finanční částky v celkové výši 38.265 Kč odesílané z účtu firmy A., E. H., S., na základě neoprávněně vydaných příkazů Ing. J. Š., nyní již zemřelým otcem obžalované, který v uvedené firmě na základě mandátní smlouvy pracoval a který tyto finanční prostředky převáděl bez vědomí a souhlasu majitelky a k její škodě, když obžalovaná věděla, že firma A., E. H., S. vůči ní nemá žádné závazky, na základě nichž by měla poskytovat na její účet finanční plnění a z převedené částky vybrala a pro svoji potřebu užila částku 25.000 Kč“.
Za to byla odsouzena podle §251 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podaly obě obviněné, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 50 To 178/2008, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podaly obě obviněné dovolání, přičemž shodně uplatnily dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná R. H. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítla, že nebylo prokázáno, že by věděla o tom, že se jedná o odcizené finanční prostředky a že by měla vědomost o spáchání trestného činu a jeho okolnostech. Vzhledem k tomu, že podle informace jejího otce šlo o vrácení dluhu svědka H., nebylo nic neobvyklého na tom, že finanční prostředky byly odesílány z účtu firmy, kterou tento svědek řídil. Dále obviněná uvedla, že po celou dobu převodů peněz nebyly zjištěny žádné finanční úniky, navíc většinu příkazů k převodu podepisoval svědek H. Dodala, že o trestním stíhání svého otce nevěděla a že o jeho vině nebylo nikdy rozhodnuto, když věc byla odložena.
Obviněná popřela jakoukoli vědomost o údajné trestné činnosti Ing. Š. (o tom, že by se měl dopustit trestného činu, se podle svých slov dozvěděla až v rámci vlastního trestního stíhání). Zdůraznila pak, že pokud zasílané finanční prostředky pocházely z trestné činnosti Ing. Š., muselo by být pro právní kvalifikaci skutku podle §251 tr. zák. prokázáno, že její úmysl zahrnoval i skutkové okolnosti této trestné činnosti, což prokázáno nebylo. Je proto přesvědčena, že skutek kladený jí za vinu nenaplňuje znaky trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 50 To 178/2008, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněná D. Š. uplatnila v zásadě totožnou argumentaci. Také ona zdůraznila, že po celou dobu trestního řízení popírá, že by věděla o jakékoli trestné činnosti svého otce a že by měla důvodné pochybnosti o legálnosti převodů finančních částek. Uvedla, že otec Ing. Š. jí slíbil, že až bude brát odměnu za práci u firmy A., pošle jí nějaké peníze, aby měla po rozvodu na zařízení domácnosti. O skutečnosti, že by peníze měly pocházet z trestné činnosti, se podle svých slov dozvěděla až v rámci vlastního trestního stíhání. Namítla, že soudy obou stupňů, které její zmíněnou obhajobu označily za nevěrohodnou, pominuly, že podílnictví je úmyslným trestným činem, přičemž úmysl musí zahrnovat i základní okolnosti spáchání trestného činu – pachatel trestného činu podílnictví musí vědět, že věc byla získána trestným činem, musí znát skutkové okolnosti, které u jiné osoby zakládají znaky trestného činu. V návaznosti na to zdůraznila, že ve spise není jediný důkaz, který by tuto její vědomost prokazoval. Dovodila proto, že soudy pochybily, když její skutek kvalifikovaly jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. přesto, že po subjektivní stránce nebyla skutková podstata tohoto trestného činu naplněna.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K těmto dovoláním se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že z hlediska deklarovaného důvodu dovolání brojí obě obviněné proti subjektivní stránce trestného činu podílnictví a obviněná R. H. rovněž námitkou, že nemohla být uznána vinnou trestným činem podílnictví, pokud pachatel majetkového trestného činu, od jehož spáchání se odvíjí trestnost jejího jednání, nebyl odsouzen a vůbec nedošlo k jeho trestnímu stíhání.
V návaznosti na to dovodila, že úmyslné zavinění obou obviněných vyplývá ze samotných skutkových zjištění učiněných v předmětné trestní věci soudy obou stupňů a vyjádřených především ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Chebu a také v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Nepochybně bylo totiž prokázáno, že obviněný Ing. J. Š., otec obou obviněných, jim neoprávněně převedl na konkrétní čísla účtů v rozsudku blíže specifikované částky, které obviněné téměř zcela resp. z podstatné části z těchto účtů vybraly. Není pochyb o tom, že šlo o finanční prostředky z trestné činnosti Ing. J. Š., který pro společnost A. – E. H. pracoval na základě mandátní smlouvy, přičemž neoprávněně prováděl převody peněz z účtu společnosti A. – E. H. Ani jedna z obviněných nemohla předpokládat legálnost takového toku finančních prostředků ze strany jejich otce, pokud peníze, které byly jimi přijímány, nebyly poskytovány přímo otcem, ale společností, v jejíž prospěch pracoval, neboť ony samy k této společnosti neměly žádné vazby a společnost vůči nim neměla vůbec žádné závazky. Samotné konspirativní inkasování uvedených finančních prostředků přes různé účty i prostřednictvím zprostředkovaných osob svědčí o tom, že obě obviněné si musely být nelegálnosti těchto zdrojů vědomy a jednaly tak přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák.
Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně současně vyplývá i závěr, že obě obviněné naplnily též všechny ostatní zákonem požadované znaky skutkové podstaty, obviněná R. H. trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a obviněná D. Š. trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., včetně znaku materiálního.
Je nesprávný rovněž závěr obviněné R. H., že jejímu odsouzení pro trestný čin podílnictví brání skutečnost, že její otec Ing. J. Š. nebyl stíhán ani odsouzen pro trestný čin majetkové povahy, od něhož se měla odvíjet samotná trestnost jejího jednání. Tato skutečnost odsouzení obou obviněných pro trestný čin podílnictví nebrání, neboť pro trestnost podílnictví není rozhodné, že zanikla trestnost činu, jímž byla věc nebo jiná majetková hodnota získána, nebo že pachatele takového činu není možné stíhat. Okresní soud v Chebu podle §9 odst. 1 tr. ř. vyřešil jako předběžnou otázku, že by Ing. J. Š. byl pachatelem trestného činu zpronevěry v neprospěch společnosti A. – E. H. a že finanční prostředky této společnosti byly poukazovány na účty obviněných. Jestliže tedy soud odsuzující obviněné za trestný čin podílnictví podle §251 tr. zák. ve skutkové větě uvedl, že obviněné věděly, že jsou jim zasílány finanční částky z majetku společnosti A. – E. H., pro kterou pracoval jejich otec na základě mandátní smlouvy, musely být v souladu s dalšími zjištěnými skutkovými okolnostmi srozuměny s tím, že jejich otec tak činí bez vědomí a souhlasu majitelky firmy a dopouští se tak trestného činu zpronevěry, neboť tak překračuje zákonný, resp. smluvní rámec pověření k výkonu určité činnosti ve prospěch společnosti.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 50 To 178/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněné jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podaly prostřednictvím svých obhájkyň, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Stručně shrnuto, obviněné de facto soudům vytýkají v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, když prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci. Až následně (sekundárně) z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněné uplatnily, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněné namítaly nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovaly toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění (potažmo z vlastních skutkových závěrů), pak soudům nižších stupňů nevytýkaly vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obviněné, musel by zásadním způsobem modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně konstatuje, že odsouzení obviněných pro trestný čin podílnictví nebrání skutečnost, že jejich otec Ing. J. Š. nebyl stíhán ani odsouzen pro trestný čin majetkové povahy, od něhož se odvíjela trestnost jejich jednání [usnesením vyšetřovatele Policie ČR, O. D. ze dne 30. 3. 1999, Č. O., byla jeho trestní věc týkající se podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. podle §159 tr. ř. s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. e) tr. ř., odložena]. Pro trestnost podílnictví totiž není rozhodné, že zanikla trestnost činu, jímž byla věc získána, nebo že pachatele takového činu není možné stíhat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý