ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.372.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 372/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. dubna 2009 o dovolání obviněného T. S. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 9 To 441/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 39/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 9 To 441/2008, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 33 T 39/2008, kterým byl obviněný T. S. N. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §171 odst. 1 tr. zák. za použití §57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění z území Č. ve výměře pěti let.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 9 To 441/2008, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že „nalézací i odvolací soud měly za účelem hmotně právního posouzení užití §171 odst. 1 tr. zák. zkoumat otázku zákonných podmínek uložení správního vyhoštění, a to s ohledem na fakt, že obviněný je biologickým otcem nezletilého občana Č., jak vyplynulo z výpovědi svědkyně a ve věci probíhá řízení před Městským státním zastupitelstvím v Brně“. Domnívá se, že soud prvního stupně měl uvedenou skutečnost zkoumat jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. Podle jeho názoru však „došlo k situaci, že správní rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem a soudy, které ve věci rozhodovaly, nemohly vycházet pouze ze zjištění o právní moci takového rozhodnutí, aniž by nepřezkoumaly podmínky pro jeho vydání“. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující a Obvodnímu soudu pro Prahu 4 věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně (s jehož závěrem se odvolací soud ztotožnil), bylo zjištěno, že obviněný „v době od 7. 6. 2004 do 26. 3. 2008 se zdržoval na území Č., ač mu rozhodnutím P. Č. r., oddělení cizinecké policie K., č. j., ze dne 31. 5. 2004, bylo uloženo správní vyhoštění z území Č. se lhůtou pro vycestování do 7. 6. 2004, s dobou platnosti na 10 let, tj. do 31. 5. 2014“.
Předně je nezbytné uvést, že argumentace, kterou obviněný uplatnil v předmětném dovolání, není objektivní. Již z rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že tento se zabýval námitkami obsahově shodnými s těmi, které se staly obsahem podaného dovolání, ve vztahu k nim provedl dokazování, hodnocení důkazů a své závěry rozvedl způsobem odpovídajícím ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. Je tedy třeba uvést, že Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 86/2002 uvedl, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V dané trestní věci odvolací soud na str. 2 odůvodnění svého usnesení poukazuje nejen na to, kdy rozhodnutí cizinecké policie v K. nabylo právní moci (8. 6. 2004), ale zmiňuje se i o tom, jakým způsobem reagoval obviněný na probíhající trestní stíhání (ke svému jednání se v podstatě doznal a nebyl schopen vysvětlit, proč rozhodnutí o správním vyhoštění nerespektoval a nadále na území ČR setrvával). Zde se pak nabízí pouze hypotetická otázka k tvrzení obviněného, že je otcem, na základě jakého titulu pobýval na území ČR od poloviny roku 2004 do 2. 11. 2007, když narození, nemůže nijak zhojit fakt, že obviněný pobýval na území ČR, ačkoliv mu byl správním orgánem uložen trest vyhoštění už od roku 2004. Podstatné však je, že odvolací soud se plně argumentací obviněného, která je obsahem dovolání, zabýval a dospěl na základě předložených důkazů (nikoli pouze vyřčených hypotéz) k závěru, že otcem P. L. P., je R. Š. uvedený v rodném listě, přičemž dosud nebyl prokázán opak. Odvolací soud v úvahu vzal i rozporuplnost výpovědi svědkyně P. T. P. (viz str. 2 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), kterážto otcovství obviněného dovozuje toliko podle podoby dítěte. Odvolací soud rovněž poukázal na nepřiměřenost odkazu obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu k problematice §171 odst 1 písm. b) tr. zák. (viz str. 3 usnesení), přičemž v rámci objektivity je nutno uvést, že obviněný v podaném dovolání přestože na uvedená rozhodnutí odkazuje a považuje je za podstatná a podporující jeho argumentaci uvedenou v dovolání, připouští, že se „nejedná o totožné případy, nicméně se domnívá, že Nejvyšší soud v daném případě dovozuje nutnost zkoumání výše uvedené otázky“.
Ze shora uvedeného je tedy patrno, že obviněný se neztotožnil s hodnocením důkazů soudem prvního, resp. druhého stupně a předkládá vlastní verzi (obviněný je otcem P. L. P., aniž by však vysvětlil, proč se na území ČR zdržoval od poloviny roku 2004 až do jejího narození, přestože věděl, že mu bylo uloženo správní vyhoštění), že je otcem, tudíž nebyly dány podmínky pro jeho uznání vinným trestným činem podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. (přičemž pomíjí výše uvedené období) a uložení trestu vyhoštění. V souvislosti s vlastní konstrukcí skutkového děje obviněným, je vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Byť obviněný v podaném dovolání argumentuje tím, že dovolání podává s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedený dovolací důvod byl uplatněn pouze formálně, neboť veškeré námitky, kterými je dovolání odůvodňováno, jsou námitky skutkové, které však zmíněný dovolací důvod nemohou naplnit. K této formálnosti lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.“
Vzhledem k tomu, že hodnotící závěry soudu druhého stupně jsou v jeho rozhodnutí vyjádřeny způsobem odpovídajícím ustanovení §134 odst. 2 tr. ř., (způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. se s problematikou hodnocení důkazů vypořádal také soud prvního stupně) nebylo možno ani v tomto směru soudům vytknout žádné pochybení.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann