ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.387.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 387/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. dubna 2009 o dovolání obviněného V. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2007, č. j. 9 To 479/2007-390, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 51/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2007, č. j. 9 To 479/2007-390, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných V. M. a R. R. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 8. 2007, č. j. 2 T 51/2007-337. Tímto rozsudkem byl obviněný V. M. (společně s obviněnými R. R. a J. F.) v bodě I. výroku o vině uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., v bodě II. výroku o vině byl uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, přičemž podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že soud prvního stupně pod bodem I. výroku o vině nesprávně posoudil skutek podle §234 tr. zák. Podle jeho názoru při respektování zásady in dubio pro reo mohl soud na základě provedeného dokazování dospět toliko k právní kvalifikaci skutku podle §247 tr. zák. Konstatuje, že ohledně fyzického násilí se výpovědi poškozených K. a P. rozcházejí (poškozený P. dokonce jakékoliv fyzické násilí vylučuje). Podle obviněného za této situace nelze učinit závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Pochybení spatřuje dále v tom, že byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Podotkl, že zákon vychází z materiálního pojetí zvlášť nebezpečného recidivisty, kdy kromě doby, která uplynula od posledního odsouzení, by soud měl přihlížet ke způsobu provedení spáchané trestné činnosti a k dalším kritériím stupně společenské nebezpečnosti pro společnost podle §3 odst. 4 tr. zák. (a to k následkům jednání, k okolnostem, za kterých byl čin spáchán, k osobě pachatele, míře jeho zavinění a k jeho pohnutkám). V tomto směru zdůraznil, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že k faktickému jednání vůči poškozeným došlo výhradně ze strany obviněných E. a F. a následně obviněné R. Tvrdí, že z aktivního útoku vůči poškozeným není svědkem K. a svědkem F. ani usvědčován (je zcela konkrétně označován pouze jako řidič ujíždějícího vozidla). Mělo být také posuzováno, že podnět ke spáchání činu vzešel od obviněných F. a E. a že ke spáchání činu došlo krátce poté, co si všichni aplikovali omamnou a psychotropní látku pervitin. Namítá, že ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině soud neprovedl dostatečné dokazování. Samotné doznání obviněného a výpověď zasahujících policistů Ř. a F. nepovažuje za průkazné k tomu, aby jeho jednání bylo kvalifikováno podle §201 odst. 1 tr. zák. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 9 To 479/2007, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 8. 2007, sp. zn. 2 T 51/2007, a současně zrušil všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265m odst. 1 věta první tr. ř. při zrušení napadeného rozhodnutí rozhodl sám ve věci rozsudkem, příp. podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň požádal, aby před rozhodnutím o dovolání mu byl podle §265o odst. 1 tr. ř. výkon trestu odnětí svobody přerušen.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněný dovolání opřel o námitky ryze skutkové povahy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Tzv. skutková věta výroku o vině pod bodem I. obsahuje skutkové zjištění, že „dne 26. 2. 2007 okolo 3:00 hod v P., ul. N. K., M. a F. společně s odděleně stíhaným J. E. napadli poškozené P. K., a J. P., kteří seděli ve vozidle zn. Rover 216 GTL…“. Z uvedeného je tedy zřejmé, že soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že obviněný M. nebyl jen osobou, která nečinně jednání spoluobviněných přihlížela, nýbrž že se na spáchání trestného činu aktivně podílel. Nicméně je třeba dodat, že i v případě, že by obviněný seděl ve vozidle, jimiž všichni pachatelé odjížděli z místa činu, nebránila by tato skutečnost při zjištění dalších okolností podstatných pro posouzení jednání obviněného učinit závěr o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť stěží si lze představit, že by bylo možno z auta, v němž sedí dva dospělí muži odcizit movité věci, aniž by proti nim nebylo použito násilí. Pokud obviněný byl na místě činu přítomen (a o tom není pochyb), zcela jistě věděl, že pro překonání odporu těchto mužů bude nutno použít násilí (nelze totiž předpokládat, že by muži sedící v autě vydali vlastní movité věci dobrovolně), nepochybně by byl tedy srozuměn s tím, že při páchání majetkového trestného činu bude použito násilí. Nelze proto přisvědčit obviněnému, že by jeho jednání mohlo být posouzeno jen jako trestný krádeže podle §247 tr. zák. Právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je třeba v dané věci považovat za zcela správnou. Ani námitce týkající se zvlášť nebezpečné recidivy Nejvyšší soud nepřiznal právní relevantnost, byť sama její podstata spadá do kategorie námitek právních. Obviněný ji však opírá především o tvrzení, že trestný čin byl spáchán za jiných okolností, než které byly soudy zjištěny, přičemž v tomto směru sám aktivní účast na spáchaném trestném činu popírá. Je zjevné, že obviněný tuto námitku odvíjí od skutkových zjištění, k nimž soudy nedospěly, což brání tomu, aby dovolací soud přistoupil k samotnému hodnocení hledisek nezbytných pro posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. Zbývá dodat, že ani skutečnost, že obviněný spáchal trestný čin krátce poté, co si nitrožilně aplikoval omamnou a psychotropní látku, nelze hodnotit ve prospěch pachatele do té míry, aby tím byl snížen stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (čehož se obviněný dovolává). Bylo zjištěno, že obviněný je konzumentem drog, avšak bez závislosti. V době spáchání činu byl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a toto jednání ovládat. Uvedená skutečnost má vliv na posuzování subjektivní stránky trestného činu. Podle závěru znalce obviněný netrpí žádnou duševní chorobou. Jinými slovy řečeno, složka rozpoznávací a ovládací byla u obviněného natolik zachována, aby byl za spáchaný trestný čin trestně odpovědným. V kontextu s materiální podmínkou zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. se proto jeví námitka ohledně konzumace drog jako nepřípadná. Neúplnost dokazování obviněný napadá i ve vztahu ke skutku pod bodem II. výroku o vině. V konkrétním případě soud prvního stupně vycházel z doznání obviněného a výpovědí zasahujících policistů J. Ř. a J. F. A nejen z jejich výpovědí bylo možnost vycházet. O aplikaci drog hovoří i ostatní spoluobvinění (srov. č. 36/1984-II, č. 12/1985 Sb. rozh. tr.). Ve svém souhrnu tyto skutečnosti vypovídají o nadbytečnosti vypracování znaleckého posudku z oborou toxikologie, neboť i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se podává, že jeho schopnosti ovládací vlivem intoxikace v inkriminovanou dobu byly v polovině stupnice mezi schopnostmi zcela zachovalými a schopnostmi zcela vymizelými, přičemž vykonával činnost, při níž mohl ohrozit zejména život nebo zdraví lidí. Nelze proto odvolacímu soudu vytýkat, že provedení znaleckého posudku z oboru toxikologie zamítl.
Lze tedy shrnout, že uplatněné námitky obviněného (třebaže jsou v případě námitky nedostatku materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. opřeny o námitku právní povahy), směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění. Je tedy zřejmé, že jeho argumentace ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nijak s právním posouzením skutku nesouvisí. Za daného stavu, tj. kdy obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno konstatovat, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného V. M. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí, tj. odmítnutí dovolání, nebyl důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. a přerušit obviněnému výkon trestu odnětí svobody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann