ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.413.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 413/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. dubna 2009 o dovolání obviněných E. R., D. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2008, č. j. 11 To 99/2008-2891, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 24/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných E. R. a D. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2008, č. j. 11 To 99/2008-2891, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání státního zástupce a odvolání obviněných E. R. a D. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2008, č. j. 42 T 24/2007-2676. Tímto rozsudkem byl obviněný E. R. pod body ad I./1, 2, 3, 4 výroku o vině uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., pod bodem ad II. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., ad III. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ad IV. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.; obviněný D. M. byl v bodech ad I./1, 2, 3, 5 uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ad II. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., ad IV. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Za tyto trestné činy byl shodně oběma obviněným uložen podle §187 odst. 2 tr. zák., za použití §40 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák., úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému E. R. uložen trest propadnutí věci, a to zajištěné pistole zn. T., vzor 33 se zásobníkem, pět nábojů ráže 7,62 mm a 167 nábojů ráže 9 mm L. Část B. napadaného rozsudku obsahuje zprošťující výroky ve vztahu k obviněným: E. R., N. Č., Š. Č., avšak tato část rozsudku nebyla dovoláním obviněných napadena.
Obviněný E. R. dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl soudům, že u skutků pod body I./1. – 3. a II. výroku o vině vycházely především z výpovědi svědkyně N. P. učiněné v přípravném řízení. U hlavního líčení svědkyně využila práva odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř., neboť její dcera uzavřela dne 20. 6. 2008 sňatek s B. Q., jemuž by svou výpovědí mohla přivodit trestní stíhání. Soudy však nepovažovaly odepření její výpovědi za oprávněné a odvolací soud odmítl v tomto směru doplnit dokazování. Podle jeho názoru došlo k porušení jeho základních procesních práv, neboť nemohl klást svědkyni otázky a být přítomen její výpovědi před soudem. Současně namítl, že výpověď svědkyně z přípravného řízení neobsahuje výslovné prohlášení, že svého práva odepřít výpověď nevyužívá a má za to, že za tohoto předpokladu nelze její výpověď číst u hlavního líčení. Přesto se domnívá, že ani výpověď této svědkyně ho ze spáchání trestné činnosti neusvědčuje. Dodal, že zejména u skutku pod bodem II. výroku o vině se její výpověď rozchází s výpovědí svědka Ř. Jde-li o skutek pod bodem I./4 výroku o vině, je přesvědčen, že výpověď svědkyně S. soudy zjevně přecenily. Tato svědkyně je družkou N. Č., přičemž i v době, kdy probíhalo trestní řízení, se mohla na obsahu své výpovědi s ním volně domlouvat a své výpovědi tak měnit. Podle názoru obviněného důkazy tak, jak byly provedeny, nesvědčí o tom, že by se předmětného jednání dopustil. Dále konstatuje, že jednání pod bodem II. výroku o vině nelze hodnotit jako přípravu. Podle obviněného se jednalo toliko o projev úmyslu spáchat trestný čin. Zdůrazňuje, že nešlo o společensky nebezpečné jednání, neboť i podle svědkyně se jednalo pouze o vyslovenou myšlenku bez konkretizace, která byla ihned opuštěna. Svěděk Ř. navíc celé toto jednání neguje a z jeho výpovědi nic takového neplyne. U skutku pod bodem IV. výroku o vině obviněný poukazuje na nedostatky v provedeném dokazování. Domnívá se, že nebylo relevantními důkazy prokázáno, že by se tohoto jednání dopustil. Spáchání skutku popírá a poukazuje na absenci subjektivní a objektivní stránky trestného činu. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil „rozsudek“ Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2008, sp. zn. 11 To 99/2008, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný D. M. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo podle §256 tr. ř. rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože „rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 42 T 24/2007, spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, které jsou obsaženy v jeho výroku o vině“. Uplatněný dovolací důvod spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil obsah jeho odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně prostřednictvím svého obhájce. Nesouhlasí s právními závěry učiněnými nalézacím soudem. Odvolacímu soudu vytýká, že se náležitě s jeho odvoláním nevypořádal. Je přesvědčen, že k zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř. nebyly splněny procesní podmínky. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2008, sp. zn. 11 To 99/2008, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v rámci vyjádření k dovolání obviněného E. R. uvedl, že obviněný v dovolání v podstatě uvedl jen několik obecně formulovaných námitek (např. nedostatek subjektivní či objektivní stránky trestného činu), které jsou zjevně založeny na výhradách vůči způsobu, jímž soudy vyhodnotily provedené důkazy. Podle jeho názoru je z obsahu dovolání zřejmé, že obviněný neakceptuje skutkový stav vzešlý z důkazního řízení, protože prosazuje skutkové okolnosti odlišné od těch, jež jsou popsány ve skutkových větách výroku o vině. Takovéto námitky však není možno kvalifikovat jako hmotně právní, nýbrž jde svou povahou o výhrady skutkové, které není možno pod deklarovaný dovolací důvod (ani žádný jiný dovolací důvod) podřadit. Za této situace navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného E. R. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
K dovolání obviněného D. M. státní zástupce uvedl, že obviněný neuvedl jedinou konkrétní námitku, která by spočívala v nesprávném hmotně právním posouzení věci. Pokud obviněný odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyhodnotil obsah jeho odvolání, je třeba konstatovat, že z podnětu odvolání obviněného věc náležitě přezkoumal jak po stránce skutkové, tak po stránce právní, a posuzoval správnost rozhodnutí soudu prvního stupně i z hlediska uloženého trestu, přičemž žádných nedostatků neshledal. Státní zástupce nesouhlasí s názorem obviněného, že by odvolací soud nesplnil svou přezkumnou povinnost. Dodal, že přestože obviněný uplatnil dva ze zákonných dovolacích důvodů, k žádnému z nich neuvedl naprosto žádné konkrétní okolnosti, které by pro naplnění těchto důvodů svědčily. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, každý z obviněných dovolání podal prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obviněný E. R. dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání obviněného E. R. zpochybnit provedené dokazování, znevěrohodnit usvědčující důkazy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněný dovolání opřel o námitky ryze skutkové povahy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Jak vyplývá z obsahu dovolání obviněného E. R., podstatu spatřuje v námitce procesní nepoužitelnosti svědecké výpovědi N. P. učiněné v přípravném řízení. Má za to, že tím, že byla její výpověď z přípravného řízení čtena u hlavního líčení, neměl možnost se k výpovědi svědkyně vyjádřit a klást jí otázky. Je zjevné, že uvedená námitka nikterak nesouvisí s právním posouzením skutku nebo s jiným hmotně právním posouzením. Nejvyšší soud v rámci své ustálené rozhodovací praxe takové námitky zařazuje do kategorie námitek skutkových, přičemž zabývat se jimi v rámci dovolání mu nepřísluší. K dané problematice se podrobně vyjádřil odvolací soud zejména na str. 6 svého usnesení. Nejvyšší soud v tomto směru pouze doplňuje, že i pokud by byla soudy shledána oprávněnost odepření výpovědi svědkyně podle §100 odst. 2 tr. ř., právo obviněného na obhajobu nebylo nijak dotčeno. K posouzení důvodů odmítnutí výpovědi svědkyně provedl soud prvního stupně dokazování, přičemž na str. 36 rozsudku veškeré zjištěné okolnosti náležitě vyhodnotil k okamžiku konání hlavního líčení. Tvrdí-li obviněný, že zjistil, že dcera svědkyně L. E. uzavřela sňatek s B. Q. dne 20. 6. 2008, je třeba uvést, že uvedené zjištění může mít vliv pouze na to, zda protokol o dřívější výpovědi svědka měl být čten podle §211odst. 3 písm. a) tr. ř. nebo podle §211 odst. 4 tr. ř. Porovnáme-li citace obou ustanovení, dospějeme k závěru, že jsou-li na straně svědka shledány oprávněné důvody k odepření výpovědi podle §100 tr. ř., podmínky pro čtení dřívější svědecké výpovědi jsou vymezeny v ustanovení §211 odst. 4 tr. ř. daleko striktněji. Dřívější výpověď svědka lze tak číst jen za předpokladu, že svědek byl před tímto výslechem řádně poučen a výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužívá. V dané věci je podstatné, že v protokolu o výpovědi svědkyně N. P. ze dne 31. 10. 2006 (č. l. 1064) je obsaženo vyjádření svědkyně k poučení, z něhož zřetelně plyne, že poučení o možnosti odepření porozuměla s tím, pokud by byla v příbuzenském poměru k některému z obviněných nebo pokud by mohla přivodit nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké, má právo odepřít vypovídat. K poučení svědka podle §100 odst. 1, 2 tr. ř. se svědkyně vyjádřila i při výslechu dne 25. 8. 2008 (č. l. 1085). Lze tedy konstatovat, že o projevené vůli svědkyně není pochyb. Nelze taktéž souhlasit s názorem obviněného, že musí jít o výslovné prohlášení, že svého práva odepřít výpověď nevyužívá. K použití takovéto zákonné formulace není možno svědka nutit (srov. 18/1999-I.). Jinými slovy řečeno, využila-li svědkyně práva odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř. až u hlavního líčení (viz č. l. 2296), použitelnost dříve pořízeného důkazu byla plně zachována. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že výslechu svědkyně v přípravném řízení dne 31. 10. 2006 byli přítomni obhájci obviněných E. R. a D. M., přičemž měli možnost klást svědkyni otázky. Nadto u hlavního líčení konaného dne 26. 11. 2007 byl obviněný E. R. dotázán ke čtené výpovědi svědkyně, avšak reagoval pouze slovy: „Vše je vymyšleno a je to lež“ (č. l. 2296). Tímto obecným vyjádřením dal jednoznačně najevo, že konkrétní otázky na svědkyni nehodlal uplatnit, tj. že neměl v úmyslu vyjasnit si některé rozpory kladením otázek. Jeho prohlášení zcela zjevně vypovídá o tom, že výpověď svědkyně odmítl jako celek. V dané věci je vyjádřený postoj obviněného k výpovědi svědkyně N. P. logický, neboť výpověď této svědkyně byla stěžejním důkazem pro usvědčení obviněných. I s přihlédnutím k tomu, že v přípravném řízení mohl svědkyni klást otázky obhájce obviněného, lze dospět k závěru, že právo obviněného na obhajobu nebylo porušeno, neboť výslech svědkyně byl proveden v přípravném řízení způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a ke čtení protokolu o výpovědi svědka soudem byly i podle §211 odst. 4 tr. ř. splněny veškeré zákonem stanovené podmínky. Mimo rámec dovolacího důvodu se nachází také námitka obviněného, že výpověď svědkyně N. P. se rozchází s výpovědí svědka J. Ř., stejně jako námitky vztahující se k výpovědi svědkyně M. S. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze obviněnému přisvědčit ani potud, pokud hodnotí u skutku pod bodem II. výroku o vině úmysl spáchat trestný čin. Podle učiněného skutkového zjištění se obviněný skutku pod bodem II. výroku o vině, kvalifikovaného jako příprava podle §7 odst. 1 tr. zák. k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., měl dopustit společně s obviněným D. M. tak, že „v blíže nezjištěné době na podzim r. 2003 obž. R. v P. a v Ú. n. L. společně s obž. M. nabídl N. P., aby za finanční úplatu převezla 20 kg heroinu, když k převozu mělo být užito automobilu zn. Opel Vectra, r. z., jež původně vlastnil obž. R., který byl převeden na J. Ř., který se měl pašování heroinu účastnit společně s N. P. jako řidič, heroin měl být naložen v M. prostřednictvím osoby označované jako B. Q., následně transportován do Č. r. přes S. a M., když přes státní hranici měl být heroin přenášen mimo hraniční přechody dalšími osobami, přičemž heroin je veden jako omamná látka v příloze č. 3 zák. č. 167/1998 Sb.“ Takováto formulace tzv. skutkové věty výroku o vině nepostrádá patřičnou konkrétnost, jíž obviněný zpochybňuje. Obsahuje jak vyjádření formy přípravy (organizování), tak i znaky individuálně určitého zvlášť závažného trestného činu /trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák./. Nelze přehlédnout, že obviněný zpochybňuje dokonání trestného činu za situace, kdy předchozí dílčí útoky tohoto trestného činu (skutky I./1, 2, 3, 4) dokonal. V dané věci v žádném případě nelze přípravu k trestnému činu podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. podceňovat. Konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je dán povahou trestného činu, když jde o vysoce organizovaný druh tohoto trestného činu, množstvím distribuované omamné látky (20 kg heroinu), jeho stupeň je navíc zvyšován tím, že byl organizován přes hranice několika států. Lze bezpochyby konstatovat, že již v rámci přípravy byly podmínky pro dovoz omamné a psychotropní látky natolik konkrétní, že lze jen stěží uvažovat o tom, že šlo o „myšlenku bez konkretizace“. Posledně uplatněná námitka se týká skutku pod bodem IV. výroku o vině. Byť obviněný odkazuje na absenci subjektivní stránky a objektivní stránky trestného činu vydírání podle §235 tr. zák., ve skutečnosti svá tvrzení zakládá na tom, že provedené dokazování je nedostatečné a že důvod k použití násilí nesouvisel s tím, aby poškozený něco konal. I takto koncipovaná námitka je skutkové povahy, tudíž není způsobilá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Protože podstatou námitek obviněného je zpochybňování své účasti na trestné činnosti, je zřejmé, že jeho námitky nijak s právním posouzení skutku ani s jiným nesprávným hmotně právním posouzením nesouvisejí.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Lze tedy shrnout, že uplatnil-li obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1´písm. g) tr. ř., je zjevné, že není spokojen s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaké závěry z nich dovodily. Vytýká soudům, jaký podíl mu přiznaly na trestné činnosti, sám jakoukoliv účast na ní popírá, stěžejní důkazy se snaží zpochybnit a usvědčujícím důkazům upírá důkazní sílu. V této souvislosti musí Nejvyšší soud opětovně zdůraznit, že je vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněný nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Protože z obsahu dovolání je patrno, že obviněný se neztotožňuje s hodnocením důkazů, přičemž podstatou jeho dovolání je podrobit učiněné skutkové zjištění novému přezkoumání, Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za potřebné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného E. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Ačkoliv obviněný D. M. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., žádné konkrétní námitky k tomuto dovolacímu důvodu nevznesl. Nejvyšší soud však zjistil, že ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nebyl z jeho strany naplněn právně kvalifikovanými námitkami, proto Nejvyšší soud v této části dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pod tímto dovolacím důvodem obviněný vznáší výhrady spočívající v tom, že odvolací soud nevyhověl jeho skutkovým námitkám uvedeným v odvolání a nesouhlasí také s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. však není založena na věci jako takové (na meritu věci), protože souvisí s procesními otázkami.
Vzhledem k absenci námitek ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a se zřetelem k tomu, že obviněný brojí proti tomu, že nebyly splněny podmínky pro zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný odkazuje na první variantu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., totiž že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Povaha tohoto dovolacího důvodu tedy vypovídá o tom, že z procesního hlediska obviněnému nelze upřít přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Lze jen dodat, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze hodnotit ani formu rozhodnutí, tj. zamítnutí odvolání obviněného (byť obviněný s výrokem soudu není spokojen). Odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, z čehož je zřejmé, že obviněnému nebyl přístup k druhé instanci odepřen. Odvolání obviněného bylo v odvolacím řízení podrobeno meritornímu přezkumu. Své přezkumné povinnosti tedy odvolací soud v plném rozsahu dostál.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného D. M. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí obou dovolání Nejvyšší rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann