ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.423.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 423/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2009 dovolání, které podal obviněný L. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 318/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 18 T 334/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 18 T 334/2007, byl obviněný L. K. uznán vinným, že
dne 26. 7. 2005 kolem 14.30 hod. na silnici mezi obcemi K., Z. a B., okres B., jako řidič motocyklu značky Ducati 916, RZ, předjížděl rychlostí nejméně 122 km/h na rovném úseku silnice cyklistu J. L., u něhož koncentrace alkoholu v krvi činila nejméně 0,81 promile, který na křižovatce tvaru T odbočoval z hlavní komunikace vlevo na silnici směrem na obec B. a přitom dal rukou znamení o změně směru jízdy vlevo, a poté začal odbočovat vlevo ke středu vozovky, což se mu nepodařilo, neboť došlo k nárazu přední částí motocyklu do levé přední části jízdního kola, při němž cyklista utrpěl zranění ve formě otřesu mozku těžšího stupně, sériových zlomenin žeber vlevo, zlomeniny kosti pažní vlevo a oděrky kůže a tržně zhmožděné rány s dobou léčení do 4. 5. 2006.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil a podle §59 odst. 1 tr. zák. stanovil zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu v trvání osmnácti měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. L., bytem K., S. D., a O. z. p. z. b., p. a s., se sídlem R., P., odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podali obviněný L. K. (dále jen „obviněný“) a poškozený J. L. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 318/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, a to výrokům o vině i trestu, podal obviněný prostřednictvím obhájce dne 8. 12. 2008 dovolání, doplněné podáním ze dne 9. 1. 2009, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obviněný konstatoval, že odvolací soud potvrdil rozsudek prvostupňového soudu s tím, že je vinen příčinou vzniku dopravní nehody z důvodu překročení rychlosti. V dovolání upozornil, že ke zvýšení rychlosti mohlo dojít pouze z jeho nepodmíněného reflexu k zabránění dopravní nehody. Toto tvrzení však není dovolacím důvodem, neboť může být bráno ze strany jeho osoby jako spekulativní. Podle obviněného je dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení příčiny vzniku dopravní nehody soudy obou stupňů, neboť nevzaly na zřetel již vytýkaná ustanovení zák. č. 361/2000 Sb. Zdůraznil, že příčinná souvislost vzniku dopravní nehody nebyla v jeho rychlosti, ale tato zvýšená rychlost byla pouze důsledkem jeho snahy vyhnout se kolizi a zabránit dopravní nehodě. Poškozený zcela prokazatelně porušil ustanovení zák. č. 361/2000 Sb. V opilosti se vůbec neměl na pozemních komunikacích pohybovat, svým chováním ohrožoval nejen sebe, ale i další účastníky silničního provozu. Soudy obou stupňů proto nesprávně posoudily příčinu vzniku dopravní nehody. V návaznosti na to obviněný dovodil, že usnesení odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci. Podotkl, že potvrzení rozhodnutí soudů obou stupňů by znamenalo, že zák. č. 361/2000 Sb. je pouze zákonem subsidiárním.
S poukazem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 6 To 318/2008, a tomuto soudu vrátil věc k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupkyně připomněla dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů, jakož i obviněným uplatněné námitky s tím, že je lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat. Zpochybnil totiž existenci obligatorního znaku objektivní stránky trestného činu – příčinného vztahu, který by spojoval jednání s následkem. Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák., které byly spáchány v souvislosti s dopravní nehodou, je každý následek zpravidla výsledkem více příčin. Příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami. Z toho vyplývá, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Protože každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Dále státní zástupkyně konstatovala, že příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestně právně relevantním následkem k jeho trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Státní zástupkyně upozornila, že otázku příčinné souvislosti mezi porušením důležité povinnosti a následkem je třeba posoudit zejména vzhledem ke konkrétní situaci, v níž byl trestný čin spáchán. Uvedla, že příčinná souvislost mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu může být zachována i tehdy, když na vzniku následku působilo společně více příčin, a to včetně jednání samotného poškozeného, který sám své povinnosti porušil. Skutečnost, že se také poškozený podílel na vzniku dopravní nehody, může být zohledněna v rámci hodnocení společenské nebezpečnosti trestného jednání obviněného, a to v rámci posouzení skutečnosti, jestli je možné přiznat okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Podle státní zástupkyně aplikují-li se popsané zásady na předmětnou trestní věc, tak obviněným zaviněné porušení dopravních předpisů, které spočívalo v tom, že jel nepovolenou a nepřiměřenou rychlostí a poškozeného začal předjíždět v době, kdy tento začal provádět odbočovací manévr vlevo před křižovatkou, je v příčinné souvislosti se vznikem dopravní nehody, a to příčinou zásadní. Uvedená skutečnost vyplývá zejména z revizního znaleckého posudku Ú. s. i. V. u. t. v B., který precizně rozebral dvě varianty možného skutkového průběhu nehodového děje, přičemž v obou těchto variantách dospěl k technickému závěru, že motocyklista – obviněný mohl jízdou odpovídající rychlosti 90 km/h dopravní nehodě předejít. Soudy se rovněž nevyhýbaly hodnocení spoluúčasti poškozeného na vzniku dopravní nehody. Konstatovaly, že i on sám mohl dopravní nehodě obezřetnějším chováním předejít, přičemž jeho nepozornost byla důsledkem podnapilosti. Správně však zhodnotily, že stav podnapilosti cyklisty nebyl takovou příčinou dopravní nehody, aby zmíněná skutečnost hovořila ve prospěch obviněného výrazně, že by to snižovalo společenskou nebezpečnost jeho jednání. Poškozený se totiž na vzniku dopravní nehody nepodílel výrazně, což bylo rovněž zkonstatováno v uvedeném znaleckém posudku z oboru dopravy. Znalci shledali, že pokud by se na vozovce pohyboval klikatě, zmíněný jízdní manévr by naopak prodloužil dobu, na níž by obviněný mohl reagovat v rámci zabránění střetu. Byla proto dána i materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby.
Závěrem vyjádření státní zástupkyně uvedla, že Okresní soud v Bruntále postupoval správně, když jednání obviněného při předmětné dopravní nehodě posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť byly naplněny všechny zákonné znaky jeho skutkové podstaty. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný namítá neexistenci příčinného vztahu mezi jeho jednáním a následkem dopravní nehody, čímž zpochybňuje správnost právní kvalifikace skutku jako trestného činu, jímž byl uznán vinným. V této souvislosti zejména poukazuje na skutečnost, že poškozený byl pod vlivem alkoholu a vůbec se neměl na komunikaci pohybovat. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena vytýkanou právní vadou.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Zákon v §88 odst. 1 tr. zák. stanoví, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Podle §5 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
Lze připomenout, že příčinný vztah je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu a spojuje jednání pachatele s následkem. Určitá osoba může být proto trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněné osoby na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tj. i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Vývoj příčinné souvislosti musí být zaviněním zahrnut alespoň v hrubých rysech (srov. rozhodnutí č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další jednání, okolnosti apod. Jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (viz rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jestliže při dopravní nehodě spolupůsobilo při následku uvedeném v §223 a §224 tr. zák. více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Bruntále (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Ostravě) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozveden v jeho odůvodnění, kvalifikoval jako trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ze skutkových zjištění je evidentní, že příčinou dopravní nehody, bylo, že obviněný jako řidič motocyklu předjížděl rychlostí nejméně 122 km/h na rovném úseku silnice cyklistu J. L., který na křižovatce tvaru T odbočoval z hlavní komunikace vlevo na vedlejší silnici a rukou dal znamení o změně směru jízdy vlevo, a poté začal odbočovat vlevo ke středu vozovky, což se mu nepodařilo, neboť došlo k nárazu přední částí motocyklu do levé přední části jízdního kola, při němž cyklista utrpěl zranění, jež jsou v rozhodnutí blíže specifikována. Toto zjištění je podloženo v soudním řízení provedenými a zhodnocenými důkazy.
Soud prvního stupně provedl v hlavním líčení řadu důkazů. Vzhledem k rozporům ve znaleckých posudcích z oboru dopravy, jež vypracovali znalci Ing. M. W. a Ing. A. K. byl přibrán za účelem podání znaleckého posudku Ú. s. i., V. u. t. v B., který je nutno považovat za revizní a jenž byl u hlavního líčení stvrzen výpověďmi Ing. J. M. a Ing. A. V. Z tohoto znaleckého posudku plyne, že existují dvě varianty průběhu nehodového děje. Prvostupňový soud po zhodnocení provedených důkazů opřel skutkové zjištění o variantu pro obviněného příznivější, která byla vyjádřena ve zjištěném skutkovém ději. V této spojitosti oprávněně konstatoval: „…obžalovaný jako řidič motocyklu se pohyboval rychlostí 122 km/h a podstatně tak porušil nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku, která činí 90 km/h a právě tato vysoká rychlost byla příčinou dopravní nehody“. Rovněž zdůraznil: „…při jízdě rychlostí 90 km/h by řidič motocyklu mohl z postavení cyklisty rozpoznat, že tento bude odbočovat doleva, mohl přizpůsobit své jednání tomuto odbočování cyklisty a bržděním mohl střetu zabránit“ (vše na str. 7 napadeného rozsudku).
Tím, že obviněný začal poškozeného J. L. předjíždět v době, kdy jmenovaný již započal odbočovací manévr vlevo před křižovatkou, porušil ustanovení §17 odst. 5 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění novel, podle kterého platí, že řidič nesmí předjíždět, jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet. Rovněž porušil i ustanovení §18 odst. 1, 3 věty první téhož zákona, které zakotvuje, že rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, přepokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3.500 kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/h; na dálnici a silnici pro motorová vozidla rychlostí nejvýše 130 km/h. Rychlost jízdy motocyklu řízeného obviněným v době dopravní nehody byla totiž výrazně nepřiměřená konkrétní dopravní situaci a podstatně převyšující v daném úseku komunikace rychlost povolenou.
V příčinné souvislosti s jednáním obviněného došlo k předmětné dopravní nehodě, při které poškozený J. L. utrpěl zranění: otřes mozku těžšího stupně, sériové zlomeniny žeber vlevo, zlomeninu kosti pažní vlevo, oděrky kůže a tržně zhmožděné rány s dobou léčení do 4. 5. 2006, které s ohledem na délku léčení naplňuje znak těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Současně je nutno připomenout, že porušením výše citovaných ustanovení §17 odst. 5 písm. b) a §18 odst. 1, 3 věty první zák. č. 361/2000 Sb. často dochází k dopravním nehodám s velmi závažnými následky včetně následků na lidském zdraví. V posuzovaném případě konkrétně zjištěné skutečnosti podstatně zvyšují ve smyslu znění §88 odst. 1 tr. zák. nebezpečnost činu obviněného pro společnost. Proto jeho jednání bylo důvodně posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., a to i při uvážení částečného spoluzavinění poškozeného na dopravní nehodě. Z hlediska obligatorního znaku subjektivní stránky tohoto trestného činu – zavinění, které zahrnuje všechny znaky jeho objektivní stránky, obviněný jednal ve formě nedbalosti vědomé podle §5 písm. a) tr. zák., neboť „dobře věděl, že při jízdě nepovolenou rychlostí může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal, že k tomuto porušení nedojde…“ (str. 8 napadeného rozsudku).
Ze skutkových zjištění rovněž vyplývá, že poškozený J. L. byl při řízení jízdního kola ovlivněn požitým alkoholem (0,81 promile v krvi). Tím porušil ustanovení §5 odst. 2 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., neboť řidič nesmí řídit motorové vozidlo nebo jet na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky, kdy by mohl být ještě pod jejich vlivem. Tato skutečnost, byť v soudním řízení důvodně zhodnocená jako částečné spoluzavinění, však nebyla rozhodující příčinou předmětné dopravní nehody a poranění poškozeného, jak je tvrzeno v dovolání. Konstatovaná skutečnost rozhodně nebyla tak významného charakteru, aby to snižovalo společenskou nebezpečnost obviněným spáchaného jednání do té míry, že v soudním řízení aplikovaná právní kvalifikace by nemohla plně obstát. Soud prvního stupně dostatečně zohlednil částečné spoluzavinění poškozeného při úvaze o trestu u obviněného, což je evidentní z argumentace na str. 8 a 9 napadeného rozsudku.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitku, kterou obviněný formálně relevantně uplatnil, nelze akceptovat. Rozsudek Okresního soudu v Bruntále, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil Krajský soud v Ostravě, nevykazuje vytýkanou právní vadu. S poukazem na tento závěr Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k