ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.428.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 428/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2009 o dovolání obviněného S. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 12. 2008, č. j. 55 To 459/2008-226, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 166/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 12. 2008, č. j. 55 To 459/2008-226, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 8. 2008, č. j. 6 T 166/2008-2005, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák., trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti předmětnému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 12. 2008, č. j. 55 To 459/2008-226, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že v případě trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným, „nebyla naplněna podmínka bezprostřednosti – bezprostředně po činu si uchovat věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí, neboť po opuštění pokladny byl násilně zastaven svědky, kteří mu znemožnili prokázat, že si čokolády nehodlá ponechat“. Pokud jde o jednání kvalifikované jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., tento nebyl podle mínění obviněného prokázán, „neboť nedal poškozenému P. hlavičku, navíc sám byl při incidentu zraněn a došlo u něj ke krátkodobému výpadku paměti, a proto měl být obžaloby zproštěn“. V případě trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., poukazuje na to, že „pokud vytáhl nůž, jednalo se o reakci na vytažení tzv. teleskopického obušku ochrankou, přičemž soud jeho jednání přisoudil daleko větší nebezpečnost, než jakou ve skutečnosti bylo“. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i další rozhodnutí na něj obsahově navazující a Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, že nespáchal trestné činy podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §202 odst. 1 tr. zák. a aby mírněji posoudil jednání kvalifikované podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně (s jehož závěrem se odvolací soud ztotožnil) obviněný „dne 2.10.2007 kolem 12.15 hodin v prodejně O. P. v Ch. v N., okres L., společně s K. S., odcizili tři balení hovězích kýt, jeden kus salámu zn. Edel, jedno balení citronů, pět kusů čokolád zn. Milka, v celkové hodnotě 414,- Kč, ke škodě P. N., Ch., tak, že zboží pronesli pokladnou bez zaplacení a následně, když oba byli zadrženi ostrahou prodejny M. P. a F. P., a K. S. zboží vydala, odmítal vrátit odcizené čokolády, které měl uschované v bundě a snažil se z místa odejít a do členů ostrahy strčil se slovy „nechtě mě být nebo uvidíte“ a když mu bránili v odchodu tak, že ho objali rukama kolem těla, vytrhl se jim a hlavičkou udeřil M. P. do úst a způsobil mu tak tržnou ránu horního rtu v délce 2 cm a utekl před prodejnu, kde byl opět zadržen M. P. a F. P. ještě společně s M. P., kteří ho obstoupili a upozorňovali, že je třeba vyčkat příjezdu policie, vytáhl z kapsy otevírací nůž zv. „motýlek“ se slovy „nechte mě být nebo to do vás píchnu, a s nožem vedl pohyb ze strany na stranu, aby si udělal cestu k ústupu, vydal odcizené čokolády a z místa utekl“.
Byť obviněný v podaném dovolání argumentuje tím, že dovolání podává s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedený dovolací důvod byl uplatněn pouze formálně, neboť veškeré námitky, kterými je dovolání odůvodňováno, jsou námitky skutkové, které však zmíněný dovolací důvod nemohou naplnit. K této formálnosti lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.“
Obviněný v rámci svých námitek /ve vztahu k trestnému činu podle §247 odst. 1 písm. c) tr. zák./ poukazuje na to, že jeho jednáním nebyla naplněna podmínka „bezprostředně po činu uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí“. Uvedená argumentace obviněného však zcela ignoruje zjištěný skutkový stav, kdy z popisu skutku vyplývá, že po „zadržení ochranou prodejny odmítal vrátit odcizené zboží – čokolády, které měl uschované v bundě a do členů ostrahy strčil se slovy „nechtě mě být nebo uvidíte“ a když mu bránili v odchodu, vytrhl se jim a udeřil tzv. hlavičkou poškozeného M. P“. Shora uvedené skutkové zjištění je rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 3 - 4 a straně 7. Shora uvedené námitky se staly rovněž podkladem přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím na základě odvolání obviněného a v něm uplatněných námitek, přičemž soud druhého stupně se se skutkovými závěry soudu prvního stupně i právním hodnocením ztotožnil. V souvislosti s výše zmíněným trestným činem je zmiňována i tzv. hlavička, vůči poškozenému M. P., zde obviněný obdobně jako v předchozím případě se snaží docílit změny skutkového zjištění, které by bylo v souladu s jeho představami a uvádí, že „nebyl průběh konfliktu za pokladnami kvalifikovaný jako trestný čin podle §202 odst. 1 tr. zák. prokázán, s tím že trvá na tom, že poškozenému tzv. hlavičku nedal“. Jestliže soudy po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěly k závěru, který vyjádřily ve skutkovém zjištění a rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí způsobem předpokládaným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř., pak těmto nelze ničeho vytknout a lze pouze konstatovat, že snahou obviněného je přesvědčit dovolací soud o hodnověrnosti své argumentace a zpochybnění hodnotících úvah soudů prvního a druhého stupně. Takové námitky však jsou právně irelevantní dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující, neboť ve své podstatě směřují do oblasti skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů. V této souvislosti proto musí Nejvyšší odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“. Obdobnou je také situace v případě námitek uplatněných k odsouzení obviněného pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kde tento poukazuje na to, že jeho jednání „bylo nesprávně a nepřiměřeně přísně soudem kvalifikováno a nůž vytáhl jen jako reakci na vytažení teleskopického obušku ochrankou“. V souvislosti s touto argumentací obviněný však zcela vypouští event. bagatelizuje své předchozí jednání, kdy jednak nereagoval na výzvy a nevydal odcizené čokolády, své agresivní jednání stupňoval výhružkami a následnou tzv. hlavičkou vůči poškozenému P., když tento s dalším členem ochranky jej chtěli zadržet a jak vyplývá ze skutkového zjištění, po tomto jednání utekl před prodejnu, kde byl opětovně zadržen-obstoupen, přičemž vytáhl z kapsy otevírací nůž tzv. „motýlek“ a se slovy „nechtě mě být nebo to do vás píchnu“ se nožem oháněl, aby si udělal cestu k ústupu, a takto jednal v době, kdy byl obstoupen a vyzýván, aby vyčkal příjezdu policie. V rámci objektivity je třeba uvést, že v ruce M. P. byl teleskopický obušek (viz str. 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), avšak tato skutečnost neopravňovala obviněného k jednání, kterého se dopustil, přičemž z jeho slovního vyjádření je patrno, co bylo příčinou vytažení nože; nebyla to obava z obušku člena ochrany, ale snaha vymanit se z obstoupení členy ochranky, aby nebyl předán policii (zde lze souhlasit se závěry, které učinil soud prvního stupně na str. 8 svého rozhodnutí).
V souvislosti se zjišťováním skutkového stavu soudy, jeví se vhodným připomenout, že zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř. je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento se velmi podrobně zabýval obhajobou obviněného, ale také dalšími důkazy, které byly ve věci provedeny a své hodnotící úvahy rozvedl plně v souladu se zněním §125 odst. 1 tr. ř. zejména na str. 4 – 5 svého rozsudku. V tomto směru argumentace obviněného uplatněná v dovolání je pouhým opakováním obhajoby a následně vznesených námitek v řízení o řádném opravném prostředku.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22.dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann