ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.437.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 437/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2009 dovolání, které podal obviněný J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2008, sp. zn. 4 To 214/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 191/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 2 T 191/2007, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, že
dne 20. 8. 2006 ve Ch., okres O., jako osoba samostatně výdělečně činná, podnikající pod IČ, uzavřel tři objednávky č., na základě kterých si pronajal stroje pro provádění zemních prací od L. Š. na demolici objektů ve V., kterou prováděl pro společnost CH., a. s., V., přestože věděl, že vystavené faktury za pronájem strojů ze dne 13. 10. 2006, č. na celkovou částku 563.030,70 Kč s dobou splatnosti 13. 11. 2006 nebude schopen ve sjednané lhůtě splatnosti zaplatit, neboť již v okamžiku, kdy si stroje pronajal, byl v platební neschopnosti a byl předlužen, kdy nebyl schopen platit své závazky vůči dalším věřitelům a navíc na základě smlouvy o půjčce ze dne 29. 5. 2006 musel do 30. 11. 2006 vrátit společnosti CH., a. s., V., zapůjčenou částku včetně úroků ve výši 450.000,- Kč, a způsobil tak L. Š. škodu ve výši 528.030,70 Kč, když do doby splatnosti faktur uhradil pouze zálohu ve výši 35.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněného odsoudil podle §250 odst. 3, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků a osmi měsíců. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 12. 2006, sp. zn. 19 T 97/2006, jenž byl doručen 17. 9. 2007, a který nabyl právní moci 26. 9. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené L. Š. na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2008, sp. zn. 4 To 214/2008, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušen výrok o náhradě škody. Dále za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené L. Š., bytem Ž., Ch., IČ, částku 218.018,70 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Č. n. b., zvýšené o 7 procentních bodů za dobu od 1. 12. 2007 do zaplacení, když v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroku z prodlení závislá na výši repo sazby zvýšené o 7 procentních bodů stanovené Č. n. b. a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. Š. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výroky o vině, trestu a náhradě škody) napadl obviněný prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, pro který byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
V mimořádném opravném prostředku obviněný shrnul dosavadní průběh řízení a uvedl, že již od počátku zahájení trestního řízení tvrdil, že se cítí nevinen. Nesprávné právní posouzení předmětného skutku shledal v tom, že v době, kdy u poškozené L. Š. objednával pronájem strojů pro demoliční práce, nevěděl, že nebude schopen včas a řádně svým závazkům dostát. V období od května do srpna 2006 uzavřel se společností CH., a. s., se sídlem ve V. smlouvu o budoucí smlouvě o dílo, a to jako její subdodavatel na zakázku stavby rodinných domků v P. Reálně proto spoléhal na skutečnost, že v budoucnu bude dohodnutou smlouvu o provedení díla realizovat. Jmenovaná společnost zakázku skutečně realizovala. Obviněný namítl, že soudy obou stupňů nesprávně z hlediska hmotného práva obchodního posoudily, že spoléhat se na realizaci budoucí smlouvy o dílo, navíc ústně uzavřené, je bezdůvodné spoléhání se na nejistou skutečnost. Dodal, že ve smyslu ustanovení §272 obch. zák. je písemná forma k platnosti smlouvy vyžadována pouze v případech stanovených v zákoně. Obchodní zákoník nestanoví pro platnost smlouvy o dílo obligatorně písemnou formu, a to ani pro uzavření budoucí smlouvy o dílo. Proto i ústní smlouva o smlouvě budoucí na zhotovení díla mezi společností CH., a. s., a jeho osobou jako jejich subdodavatelem byla platná. V návaznosti na uvedené skutečnosti není podle obviněného nereálné spoléhat se i na takovouto ústní smlouvu a na zásadu obchodního a občanského práva „pacta sunt servanda“, zvláště v kontextu se skutečností, že jako subdodavatel spolupracoval na realizaci stavebních zakázek s uvedenou společností pět let.
Dále obviněný konstatoval, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spočívá v nesprávném právním posouzení skutku, má následně vliv na řešení otázky, zda popsaný skutek, kladený jeho osobě za vinu, je vůbec trestným činem a zda byl naplněn jeden ze znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. V době, kdy objednával demoliční stroje totiž důvodně, reálně a oprávněně spoléhal na to, že shora uvedené, byť ústně uzavřené dohody se společností CH., a. s., budou splněny a bude schopen řádně a včas dostát svým závazkům vůči L. Š. Současně vyjádřil lítost nad skutečností, že se tak nestalo.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu projednání.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce připomněl dosavadní průběh řízení a obviněným uplatněné dovolací námitky. Uvedl, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Opavě a rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jimiž je Nejvyšší soud při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vázán, je zřejmé, že se v době objednávky nájmu stavebních strojů obviněný nacházel ve špatné ekonomické situaci, v níž nebyl schopen své závazky plnit. Tento stav, zřejmý od roku 2005, později vyvrcholil tím, že ukončil své podnikání a podal na sebe insolvenční návrh, neboť měl 19 věřitelů, závazky ve výši 2.391.337,14 Kč a v podstatě žádný majetek. Již v době realizace pronájmu obviněný z obavy možného exekučního postihu nevyužíval pro případné finanční operace svůj účet, ale účty dalších osob (syna apod.). Přesto poškozené předstíral svoji solventnost, na základě čehož požadované stroje do pronájmu získal. Následně se kontaktu s poškozenou či jejím zástupcem vyhýbal, nebral telefony, nepřebíral poštu a nereagoval na urgence a zejména řádně a včas neuhradil (s výjimkou zálohy) žádnou částku na nájemné. Ve vztahu ke společnosti CH., a. s., obviněný vystupoval jako subdodavatel, avšak z důvodu dřívější půjčky byl povinen jí do 30. 11. 2006 vrátit částku 450.000,- Kč. Státní zástupce upozornil, že svědek B. B., zástupce jmenované společnosti, nijak nepotvrdil sjednání smlouvy o smlouvě budoucí v tom smyslu, jak to předkládá obviněný, když popsal mechanismus výběru subdodavatelů jako dohodu o konkrétní aktuální dodávce na základě cenové nabídky. Současně uvedl, že obviněný jim dlužil peníze a bylo známo, že jinde práci nedostane, tudíž s ním do jisté míry spolupracovali, aby tak mohl být splněn závazek.
V návaznosti na popsané skutečnosti státní zástupce zdůraznil, že v okamžiku objednávky pronájmu strojů od poškozené se obviněný nacházel v ekonomickém propadu, přičemž nemohl reálně počítat s žádnou konkrétní okolností, jež by měla tento stav zvrátit, tj. umožnit mu řádně a včas uhradit požadované nájemné. Připomněl, že v danou dobu měl obviněný neuhrazené závazky. Další zakázky mohl očekávat (avšak nikoli na základě sjednané závazné smlouvy o smlouvě budoucí, pro kterou je navíc ustanovením §289 odst. 2 obch. zák. požadována písemná forma) pouze od společnosti CH., a. s., avšak zejména z toho důvodu, že této společnosti rovněž dlužil částku 450.000,- Kč a dodávky umožňovaly (formou zápočtu) splácení. Do celkového kontextu jednání obviněného plně zapadá jeho následné vyhýbání se kontaktu s poškozenou, zahájení insolvenčního řízení a v konečném důsledku i doposud jen částečná úhrada dluhu vůči poškozené. Podle státního zástupce obviněný proto jednal v úmyslu nepřímém [§4 písm. b) tr. zák.], když uvedl poškozenou v omyl a tím se k její škodě obohatil. Soudy dříve činné ve věci postupovaly správně a v souladu se zákonem, pokud jednání obviněného posoudily jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Dovolací argumentaci tudíž nelze v žádné její části přisvědčit.
Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný v podrobnostech vytýká, že skutek, kladený mu za vinu, není trestným činem, neboť nebyl naplněn jeden ze znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a to (s ohledem na obsah dovolací argumentace) úmyslné zavinění. Tato námitka uplatněný důvod dovolání obsahově naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzenou právní vadu.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč. Podle §4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, zda pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.
Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchaný, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (viz rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
Uvážíme-li shora popsaná obecná východiska na posuzovaný případ, lze důvodně konstatovat, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud v jednání obviněného shledaly trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Opavě (viz jejich doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, s nimiž se v odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Ostravě, vyplývá příčinná souvislost mezi omylem poškozené L. Š. (obviněný ji předstíral, že za pronajaté stroje bude schopen ve sjednané lhůtě splatnosti zaplatit) a jí učiněnou majetkovou dispozicí (pronájmem stavebních strojů). Dále je zjevná příčinná souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku (jmenované poškozené ve výši 528.030,70 Kč za nezaplacený pronájem strojů) a obohacením obviněného (v téže výši) na straně druhé. Zjištěným jednáním byla způsobena značná škoda ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. Ze skutkových zjištění rovněž plyne úmyslné zavinění v jednání obviněného.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně k činu obviněného mimo jiné konstatoval: „…již v době uzavírání smlouvy o nájmu s L. Š., přestože měl svůj vlastní účet, tak tento nevyužíval, aby se vyhnul možné exekuci přikázáním pohledávky z účtu, příp. jiným exekucím, ať finančního úřadu na základě rozhodnutí o nedoplatku nebo zdravotních pojišťoven, příp. O., nebo aby se vyhnul jiným závazkům, protože pokud by jeho účet obsahoval aktivní hodnoty, pak by bylo riziko, že finanční prostředky složené na účtu budou využity pro úhradu závazků obžalovaného. Proto byla obžalovaným použita jednoduchá transakce, kdy je využíván jiný účet, ať rodinného příslušníka, známého nebo jiné osoby. Prvostupňový soud zdůraznil: „V době uzavírání smlouvy nepochybně obžalovaný věděl, že pro případ nezaplacení nemá žádné jiné prostředky ani majetek, kterým by mohl pohledávku L. Š. uspokojit, přičemž byl schopen, jak uvedl ve své výpovědi, si alespoň rámcově spočítat, v jaké celkové výši pohledávka za použité stroje bude… Musel počítat i s tím, že splatnost faktur Š. by měla být dříve, než splatnost jeho půjčky u výše uvedené společnosti (CH., a. s., ve výši 450.000,- Kč) a s ohledem na další závazky, jak soud zjistil z výslechu znalce, jakož i ze spisu OS Opava, sp. zn. 19 T 97/2006, nebyl schopen všem závazkům dostát. Proto Š. příp. jejímu synovi předstíral skutečnosti, které se nezakládají na pravdě, tedy svou solventnost a schopnost pronajaté stroje, resp. faktury za jejich zapůjčení a využití uhradit. V této spojitosti okresní soud rovněž uvedl, že hodnotil i následné jednání obviněného, které „…dotvrzuje jeho podvodný úmysl, a to, že se před V. Š. v podstatě skrýval, nebral telefony, nepřebíral poštu, nereagoval na urgence V. Š. ....“ (vše na str. 9 rozsudku prvostupňového soudu).
Krajský soud v Ostravě, jenž rozhodoval o odvolání, doplnil v odůvodnění napadeného rozsudku argumentaci soudu prvního stupně konstatováním: „…obžalovaný byl nemajetný, v době uzavírání smlouvy s poškozenou nedisponoval žádnou vlastní hotovostí ani jiným kapitálem, neměl uzavřeny žádné další zakázky, ze kterých by mohl získat finanční prostředky a které by mu umožnily závazky hradit. Lze jednoznačně dovodit, že si byl vědom své finanční situace, vysokého počtu svých věřitelů a nesplacených závazků, a přesto obžalovaný uzavíral v rámci své podnikatelské činnosti další smlouvy, když sjednané termíny úhrady faktur byly v jeho finanční situaci naprosto nereálné, navíc v době, kdy měl uhradit společnosti CH., a. s., půjčku ve výši 450.000,- Kč.“ Odvolací soud se neztotožnil s námitkou obviněného, že v době uzavírání smluv o pronájmu strojů neměl úmysl za pronájem nezaplatit včetně jeho tvrzení, že měl předjednány další stavební zakázky a nevěděl, že bude nucen uhradit pohledávku ve výši 450.000,- Kč společnosti CH., a. s., do konce měsíce listopadu r. 2006. V této spojitosti k jeho jednání zdůraznil: „…nedůvodně spoléhal na zcela nejistou skutečnost, že získá v budoucnu další zakázky, ze kterých by případně mohl hradit své závazky z minulosti, když o tom, že se jedná o zcela nejistou skutečnost, svědčí to, že k uzavření těchto zakázek nedošlo…“. Rovněž podtrhl: „…bylo prokázáno, že závazek obžalovaného J. K. uhradit faktury za pronájem strojů pro demoliční práce byl nereálný, tento si byl plně vědom nedostatku finančních prostředků, jakožto i výše svých závazků vůči dalším věřitelům, přesto utvrzoval poškozenou v přesvědčení, že je solventní a bude schopen dostát svým závazkům řádně a včas…“ (vše na str. 5 a 6 rozsudku odvolacího soudu).
S poukazem na popsané skutečnosti je nutno v jednání obviněného spatřovat nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák., neboť věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Nemohl totiž počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla škodlivému následku – nedodržení závazku ohledně zaplacení za pronájem stavebních strojů – zabránit. Na úmyslné zavinění bylo soudy důvodně usuzováno ze zcela konkrétních skutečností objektivní povahy a nikoli pouze z okolnosti, na kterou je poukazováno v dovolání. Současně Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že ve smyslu ustanovení §6 písm. a) tr. zák. postačuje k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., v daném případě ohledně způsobení značné škody, i zavinění z nedbalosti.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení ve věci objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. včetně úmyslného zavinění a naplnění ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně též aplikovaná právní věta. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí vadou, kterou obviněný v mimořádném opravném prostředku formálně relevantně uplatnil.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k