ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.454.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 454/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2009 o dovolání obviněných P. Š., a K. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 2 To 73/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 11/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 2 To 73/2008, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného P. Š. a K. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2008, sp. zn. 1 T 11/2007, kterým byl obviněný P. Š. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněnými K. P. a M. H., kteří byli uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., rovněž jako spolupachatelé. Obviněnému P. Š. byl podle §234 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, když na dobu jeho výkonu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, obviněnému K. P. byl pak uložen trest odnětí svobody podle §234 odst. 2 tr. zák. v trvání šesti roků, když na dobu jeho výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 2 To 73/2008, podali obvinění prostřednictvím obhájců v zákonem stanovené lhůtě dovolání. Obviněný P. Š. podává dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání tvrdí, že od počátku trestního řízení svoji účast na spáchání trestného činu loupeže popírá a uváděl objektivní fakta, která jeho výpověď podporovala – výslechy svědků, avšak soudy jejich výpovědím neuvěřily, přičemž paradoxně uvěřily výpovědi spoluobviněného H., který po době téměř devíti let uváděl natolik podrobné skutečnosti, že toto vzbuzuje nedůvěru o jeho hodnověrnosti. V souvislosti s výpovědí tohoto spoluobviněného pak poukazuje na celou řadu skutečností, které podle jeho mínění (obviněného Š.) znevěrohodňují výpověď obviněného H. Domnívá se, že v dané trestní věci měla být zkoumána konkrétní i specifická věrohodnost odsouzeného H., neboť jeho odsouzení (Š.) je podle jeho mínění vybudováno na základě „výmyslů spolupachatele a recidivisty H.“. V další části dovolání obviněný cituje zejména ustanovení §2 odst. 4, 5 tr. ř. a odkazuje na nutnost aplikace zásady in dubio pro reo v případě, že vina není plně prokázána. V souvislosti se shora zmíněnou zásadou a ustanoveními trestního řádu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Závěrem podaného dovolání opětovně konstatuje, že od počátku trestního řízení popírá, že by se trestné činnosti, kterou byl uznán vinným, dopustil a vzhledem k této skutečnosti a tomu, že je usvědčován pouze nevěrohodným spoluobviněným a provedené důkazy jednoznačně neprokazují jeho vinu, navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, a aby obviněného (Š.) podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby.
Obviněný K. P. uplatnil ve svém dovolání rovněž dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění pak spatřuje v tom, že soud „použití vyšší trestní sazby v jeho případě odůvodnil tak, že v mezidobí od spáchání skutku, který je mu kladen za vinu, nežil řádným životem“, avšak nebral v úvahu, že pro potřeby současného trestního řízení je nutno na obviněného hledět jako by nebyl odsouzen. Poukazuje na to, že obviněný H. byl na základě znaleckého posudku v jedné trestní věci hodnocen jako osoba věrohodná, avšak v jiné trestní věci jako osoba nevěrohodná a v té souvislosti zmiňuje rozhodnutí Ústavního soudu a jeho výklad k předvídatelnosti práva. Toto rozhodnutí Ústavního soudu uvádí i s ohledem na skutečnost, že výpověď obviněného H. byla jediným přímým důkazem, a s ohledem na shora uvedené jde podle jeho mínění „o extrémní nesoulad mezi tímto provedeným důkazem a následným právním hodnocením skutku směrem k jeho osobě“. V další části namítá, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 4 tr. ř., když jeho vinu vyvodily pouze z výpovědi spoluobviněného H., který je nevěrohodný, přičemž sám obviněný P. popírá, že by se uvedeného jednání dopustil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněných vyjádřil, konstatoval, že námitky uplatněné obviněnými v dovolání jsou opakováním jejich námitek, kterými se zabýval a s nimi vypořádal Vrchní soud v Praze, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně spočívalo jednání obviněných v tom, že „společně (s ods. M. H.) dne 26. 10. 1998 kolem 07.50 hod. v P., N. po vniknutí na oplocenou parcelu rodinného domku přepadli oděni do stejnokrojů zásahových jednotek Policie ČR, maskováni kuklami, pod pohrůžkou střelnými zbraněmi poškozené Z. X. H., a Q. R. J., v okamžiku, kdy nasedaly do vozidla Škoda Favorit, SPZ, a pod pohrůžkou užití zbraní je přiměli vystoupit z vozidla, vrátit se do domu, když předtím se zmocnili kabelky poškozené Z. X. H. s částkou nejméně 3.100.000- Kč, kde je s dalšími spolubydlícími Y. P. Z., Z. Ch. Ch., H. W. a dalšími spoutali, poté nasedli do vozidla poškozených Škoda Favorit, z místa činu odjeli ke garážím do ulice M., kde vozidlo odstavili a z místa pak odjeli vozidlem VW Corado, SPZ, obžalovaného K. P., jímž také na místo činu přijeli“.
Byť obvinění v podaném dovolání argumentují tím, že dovolání podávají s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud musí konstatovat, že uvedený dovolací důvod byl obviněnými uplatněn pouze formálně, neboť veškeré námitky, kterými jsou dovolání odůvodňována, jsou námitky skutkové, které však zmíněný dovolací důvod nemohou naplnit. K této formálnosti lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.“
Jak již bylo uvedeno shora, úvodní část námitek obviněného P. Š. směřuje proti nepravdivým tvrzením spoluobviněného H., považuje ho za osobu nevěrohodnou, které soud neměl uvěřit. Vzhledem k pochybnostem v rámci důkazů měla být podle obviněného aplikována zásada in dubio pro reo, zpracován měl být také znalecký posudek „k otázce specifické věrohodnosti obviněného H.“, vše za situace, kdy obviněný popírá, že by se trestné činnosti, pro kterou byl uznán vinným dopustil. Uvedené skutečnosti jednoznačně svědčí pro závěr, že obviněný se neztotožnil se soudy zjištěným skutkovým stavem a hodnocením důkazů soudy. Snaží se prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prosazovat své vlastní představy o provádění a shromažďování důkazů a hodnocení důkazů tak, aby zjištěný skutkový stav odpovídal jeho představám. V souvislosti s uvedenými představami obviněného (ale i spoluobviněného P.) je potřebné poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“. V souvislosti s uvedenou argumentací obviněného Š., ale i obviněného P., kterou tito zpochybňují zjištěný skutkový stav a popírají spáchanou trestnou činnost, je potřebné zmínit, že již soud prvního stupně stejně jako soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí zmiňují nejen skutečnost, že obvinění trestnou činnost popírají, ale odkazují mj. na celou řadu důkazů, které obviněné z jednání, pro které byli odsouzeni, usvědčují. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tento na str. 5 - 11 rozvádí jednotlivé důkazy a hodnotí, aby na str. 12 - 15 provedl hodnocení důkazů tak, jak vyplývá z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž své úvahy soud prvního stupně rozvedl způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je nejen patrno, proč soud neuvěřil výpovědím obviněných apod. (§2 odst. 6 tr. ř., §125 odst. 1 tr. ř.), ale je z něj také patrno, proč považoval za nadbytečné provádět další důkazy navržené obhajobou (str. 14). V tomto směru není ani tvrzení obviněných, že jejich vinu soud vybudoval na výpovědi nevěrohodného spoluobviněného H. objektivní, neboť na str. 12 - 15 rozsudku soud prvního stupně zcela konkrétně a jednoznačně uvádí důkazy, které jej vedly k závěru o vině obviněných, přičemž vycházel ze skutečností, které jsou k těmto důkazům rozvedeny v částech hodnocení důkazů předcházejících. Rovněž soud rozvedl své hodnotící úvahy i v případě důkazů, které podle mínění obviněných prokazují jejich nevinu, přičemž bylo poukázáno, kterými důkazy jsou uvedené znevěrohodňovány. Ve světle velmi podrobných úvah soudu prvního stupně vyjádřených na str. 12 - 15 jeho rozsudku nemohou být pak akceptovány námitky obou obviněných k doplnění dokazování v řízení před soudy „k otázce specifické věrohodnosti spoluobviněného H.“, neboť soud prvního stupně zcela vyčerpávajícím způsobem na uvedenou námitku reagoval. Argumentací obviněných obdobnou podaným dovoláním se zabýval také odvolací soud v rámci řízení o řádném opravném prostředku – odvolání, kdy odvolací soud na str. 4 – 6 podrobně a plně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. reagoval na námitky, které v odvolání obvinění uplatnili.
V souvislosti se zjišťováním skutkového stavu soudy jeví se vhodným připomenout, že zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř. je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu, jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Pokud jde o argumentaci obviněného K. P. k právní kvalifikaci trestného činu, tak lze konstatovat, že touto není naplněn dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jeho námitka spočívá v tom, že ve skutečnosti soudům vytýká, že v jeho případě jednání posoudily podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., zatímco jednání obviněného Š. pouze podle §234 odst. 1 tr. zák. K námitkám, které obviněný k této problematice vznáší, je potřebné uvést, že k naplnění formálních a materiálních znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se vyjádřil již soud prvního stupně na str. 15 – 16 svého rozsudku a uvedl, jaká skutečnost jej vedla k závěru, že ze strany obviněného Š. je možno jeho jednání kvalifikovat oproti obviněnému P. a H. podle mírnější právní kvalifikace. Jednání obviněného P. po formální stránce naplnilo znaky trestného činu podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a rovněž tak i po materiální stránce (v jeho případě nebyly shledány skutečnosti, pro které by nebylo možno aplikovat §88 tr. zák. jako v případě obviněného Š.). Odvolací soud správně poukázal na podíl obviněného P. na spáchané trestné činnosti a další chování obviněného nebylo posuzováno jako okolnost přitěžující, ale pouze mělo poskytnout celkovou objektivní charakteristiku obviněného. Z popisu skutku jednoznačně vyplývá naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným.
Vzhledem k tomu, že hodnotící závěry soudu druhého stupně jsou v jeho rozhodnutí vyjádřeny způsobem odpovídajícím ustanovení §134 odst. 2 tr. ř., (způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. se s problematikou hodnocení důkazů vypořádal také soud prvního stupně), nebylo možno ani v tomto směru soudům vytknout žádné pochybení.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann