ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.643.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 643/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2009 o dovolání, které podal obviněný V. S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 3 To 399/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 175/2006, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 3 To 399/2008, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 7 T 175/2006, zrušují .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 7 T 175/2006, byl obviněný V. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 22. 10. 2004 kolem 20.20 hodin jako strážník M. p. J. H. poté, co služebním vozidlem společně se strážníkem K. D. ulicemi města J. H. pronásledoval a v m. č. Z. na křižovatce ulic R. a k. dostihl vozidlo zn. Citroen Xantia reg. Zn., které měl podle hlášení jiné hlídky městské policie nepřiměřenou rychlostí řídit podnapilý řidič, ve snaze znemožnit řidiči další jízdu, neoprávněně v rozporu s ust. §20 zákona č. 553/91 Sb. o obecní policii použil služební zbraň zn. CZ 75 a odjíždějící vozidlo zasáhl několika střelami do zadního čela a skla, přičemž třemi střelami zasáhl řidiče R. B. a způsobil mu tak průstřel levé poloviny hrudi, střelné poranění levé hýžďové krajiny a oděrku na pravém rameni s následnou pracovní neschopností nejméně do 15. 12. 2004“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §58 tr. zák. a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř a půl roku za současného vyslovení dohledu. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve složkách P. a m. p. na dobu pěti let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozenému R. B. škodu ve výši 26.799,50 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla na totéž řízení s nárokem na náhradu škody odkázána také V. z. p., Ú. p. J. H.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 3 To 399/2008, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť „dne 22. 10. 2004 kolem 20.20 hodin jako strážník M. p. J. H. poté, co služebním vozidlem společně se strážníkem K. D. ulicemi města J. H. pronásledoval a v místní části Z. na křižovatce ulic R. a k. dostihl vozidlo zn. Citroen Xantia RZ, které měl podle hlášení jiné hlídky městské policie nepřiměřenou rychlostí řídit podnapilý řidič označený předchozím služebním hlášením za nebezpečného pachatele, ve snaze znemožnit řidiči další jízdu a v mylném přesvědčení, že o takového nebezpečného pachatele jde, v rozporu s ustanovením §20 zák. č. 553/1991 Sb., o obecní policii, použil služební zbraň zn. CZ 75 a odjíždějící vozidlo zasáhl několika střelami nejprve do pravého předního kola a dalšími střelami do zadního čela a skla, přičemž třemi střelami zasáhl řidiče R. B. a způsobil mu tak průstřel levé poloviny hrudi, střelné poranění levé hýžďové krajiny a oděrku na pravém rameni s následnou pracovní neschopností nejméně do 15. 12. 2004“. Za to obviněného odsoudil podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve složkách P. a M. p. na dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené V. z. p., Ú. p. J. H. a R. B. odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že §20 zákona č. 553/91 Sb., o obecní policii (dále jen „zákon o obecní policii“) stanoví, že služební zbraň je možno použít za podmínek nutné obrany, krajní nouze nebo k zamezení útěku nebezpečného pachatele, jehož není možno jiným způsobem zadržet, přitom stran výkladu pojmů nutná obrana a krajní nouze tento zákon odkazuje na §13 tr. zák. a §14 tr. zák. Následně namítl, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena a že mu nelze klást k tíži, že v zákoně o obecní policii schází definice pojmu nebezpečný pachatel, popř. odkaz na jinou právní normu, která by určila, kdo je nebezpečný pachatel. Prohlásil, že postup soudu, který si může podle své volné úvahy stanovit, kdo je nebezpečný pachatel, je nezákonný, resp. že není možno se toliko omezit na tvrzení, že poškozený R. B. nebyl nebezpečným pachatelem. Takový postup podle něho představuje nedovolené rozšiřování podmínek trestnosti.
Za zásadní pochybení v celé věci pak označil hodnocení jednání strážníků H. a V. odvolacím soudem, který uzavřel, že tito měli jednat zřetelně v rozporu se svým oprávněním, že nemohli poškozeného zastavit a že jednání poškozeného mělo být tímto postupem strážníků vyprovokováno. Zdůraznil, že za situace, kdy je zřejmé, že poškozený B. byl silně podnapilý, nelze tvrdit, jak je tvrzeno v rozsudku, že bylo podezření, že poškozený B. byl podnapilý, když to byla jistota. Dodal, že zabránit poškozenému B. v jízdě byl oprávněn každý občan, tedy i strážník městské policie, a že postup strážníků byl zákonný.
Vyjádřil přesvědčení, že po provedení veškerých důkazů není možné tvrdit, že jeho postup byl mimo zákonné podmínky §20 zákona o obecní policii, že musel být minimálně srozuměn s tím, že R. B. není nebezpečným pachatelem a že použití střelné zbraně proti němu může být nezákonné, popř. že jednal v mylném přesvědčení, že o nebezpečného pachatele jde a použití střelné zbraně proti němu je oprávněné, když poškozený nebezpečným pachatelem byl. Podle jeho slov nelze dovodit, že měl z titulu postavení strážníka městské policie znát celou situaci svých kolegů strážníků, resp. že měl vědět, že strážník městské policie není oprávněn kontrolovat, stavět a pronásledovat řidiče motorového vozidla pro podezření z ovlivnění alkoholem a že není oprávněn tak činit mimo hranice obvodu města. Akcentoval, že poškozený B. byl zjevně opilý a že v situaci, jaká vznikla, mu (obviněnému) nelze klást k tíži, že se nedotázal svých kolegů, jaká je situace, když toto nebylo ani technicky možné. Konstatoval, že vycházel z informací, které měl a že je mu zcela bezdůvodně vytýkáno, že měl možnost vlastního hodnocení situace a že měl učinit závěr, že R. B. nelze považovat za nebezpečného pachatele. K těmto zjevně nesprávným závěrům podle jeho mínění soud dospěl na základě nesprávně zhodnocených skutečností, které mu (obviněnému) v okamžiku zásahu nemohly být známy, a proto po subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu nemohl naplnit.
Shrnul, že soudu vytýká nesprávný, nezákonný a rozšiřující výklad pojmu nebezpečný pachatel, jenž není nikde v zákoně definován, a že vychází z tohoto, že je možné označit za nebezpečného pachatele podnapilého či opilého řidiče – řidiče, jehož schopnosti bezpečně a spolehlivě ovládat motorové vozidlo jsou podstatně sníženy, což u R. B. bylo bezpečně prokázáno, neboť měl v krvi 1, 29 promile alkoholu, a to je stav, kdy nikdo není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo. Uzavřel, že za této důkazní situace jej není možné uznat vinným trestným činem, jak to učinil odvolací soud.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 3 To 399/2008, zrušil.
K tomuto dovolání se za podmínek ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Prohlásil, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Připomněl, že podle §20 odst. 1 písm. a), b) zákona o obecní policii lze služební zbraň použít za podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák., krajní nouze podle §14 tr. zák. a k zamezení útěku nebezpečného pachatele, jehož není možno jiným způsobem zadržet. Zdůraznil, že i když pojem „nebezpečný pachatel“ není nikde definován, je zřejmé, že všechny tři zde uvedené důvody musí být co do své závažnosti srovnatelné. Pokud tedy jsou ustanovení o nutné obraně a krajní nouzi kategoriemi trestního práva a lze je použít toliko na ochranu zájmů chráněných trestním zákonem, musí nutně i osoba nebezpečného pachatele, jehož nelze zadržet jinak než za použití služební zbraně, být přinejmenším podezřelá ze spáchání nějakého trestného činu. Poznamenal, že když je řízení automobilu pod vlivem alkoholu nepochybně nežádoucí a nese s sebou příslušná rizika, není samo o sobě (tj. bez splnění dalších podmínek) žádným trestným činem, ale pouhým dopravním přestupkem. Zabránit takovému řidiči v další jízdě je sice žádoucí, nicméně nelze tak učinit za použití služební zbraně. Rovněž akcentoval, že strážník obecní policie je při výkonu své funkce veřejným činitelem a je jeho povinností znát rozsah svých pravomocí (a potažmo i pravomocí svých stejně funkčně zařazených kolegů). Tyto pravomoci vykonává v konkrétních podmínkách reálných situací, přičemž je jeho povinností dbát, aby výkon těchto pravomocí nepřekročil zákonem stanovené limity. Konstatoval, že tím, že si obviněný předem neopatřil dostatečné informace o osobě poškozeného a jím spáchaném skutku a učinil poté nesprávný závěr, že jde o nebezpečného pachatele, jehož nelze zadržet jinak než za použití služební zbraně a poškozeného střelbou zranil, jednal přinejmenším ve formě nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák. Uzavřel, že soudem použitou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. lze považovat za přiléhavou.
Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 3 To 399/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
V návaznosti na to je třeba uzavřít, že dovolací námitky obviněného jsou ve své podstatě z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní.
Nejvyšší soud, který neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., po přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř. dospěl k následujícím závěrům.
Podle zákona o obecní policii je strážník oprávněn použít služební zbraň jednak za podmínek nutné obrany nebo krajní nouze [viz §20 odst. 1 písm. a)], jednak aby zamezil útěku nebezpečného pachatele, jehož nemůže jiným způsobem zadržet [viz §20 odst. 1 písm. b)].
Zákon o obecní policii, pokud jde o interpretaci pojmů nutná obrana a krajní nouze, jejichž existenci obviněný nenamítá, odkazuje na §13 tr. zák. a §14 tr. zák. Obsah pojmu „nebezpečný pachatel“, který je v dané věci klíčový, však nijak blíže nevymezuje. Nejvyšší soud opětovně – stejně jako ve svém usnesení ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 798/2006, jímž zrušil původní rozhodnutí soudů obou stupňů v této věci (rozsudek nalézacího soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 7 T 17/2005, a rozsudek odvolacího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 3 To 1074/2005) – akceptuje (s doplněním níže uvedeným) závěr vyjádřený v rozsudku soudu prvního stupně podle něhož „nebezpečným pachatelem“ je
- zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.,
- pachatel úmyslného trestného činu, o kterém vyjde najevo, že je ozbrojen,
- vězeň na útěku,
- osoba, která byla Policií ČR za nebezpečného pachatele výslovně označena.
Nejvyšší soud však dále setrvává na svém dřívějším stanovisku, že za určitých okolností není vyloučeno označit za „nebezpečného pachatele“ rovněž podnapilého či opilého řidiče (či řidiče, jehož schopnosti bezpečně a spolehlivě ovládat motorové vozidlo jsou podstatně sníženy nebo přímo vyloučeny i jinou látkou způsobilou ovlivnit lidskou psychiku, než je alkohol), který si počíná při řízení motorového vozidla nebezpečně, riskantně a hazardně (např. se pohybuje v hustě zabydlené části obce velmi vysokou rychlostí) a bezprostředně ohrožuje životy a zdraví ostatních účastníků silničního provozu nebo dalších osob.
V rozvedených souvislostech je třeba připomenout, že podle názoru soudů obou stupňů v daném případě nebyl poškozený R. B. „nebezpečným pachatelem“.
V návaznosti na skutečnosti shora stručně rozvedené Nejvyšší soud konstatuje, že tento právní závěr nemá v dosud učiněných skutkových zjištěních spolehlivý základ, neboť úvahy a závěry soudů obou stupňů ohledně rozhodných skutkových okolností pro posouzení, zda poškozený byl či nebyl „nebezpečným pachatelem“ ve smyslu vyloženého ustanovení §20 odst. 1 písm. b) zákona o obecní policii zůstaly i nadále „na půli cesty“. Při řešení naznačené hmotně právní otázky se totiž soudy soustředily na závěr (a v tomto smyslu se v zásadě spokojily s konstatováním), že počínání poškozeného R. B. bylo vyprovokováno strážníky městské policie (P. H. a R. V.), kteří se jednoznačně a zřetelně v rozporu se svým oprávněním jali poškozeného pronásledovat, činili opakovaně pokusy o jeho zastavení, a to i mimo obvod města, výhradně v němž jim přísluší vykonávat pravomoci svěřené zákonem o obecní policii, ačkoli jediným úkonem, který mohli činit, bylo vyrozumění P. (viz str. 7, odstavec druhý rozsudku soudu druhého stupně).
V obecné rovině k tomu Nejvyšší soud uvádí, že ani případná formální neoprávněnost zákroku strážníků městské policie usilujících v zájmu ochrany životů a zdraví lidí nebo majetku [v duchu ustanovení §2 písm. a) zákona o obecní policii] o zamezení jízdy podnapilého či opilého (nebo jinou látkou než alkoholem ovlivněného) řidiče motorového vozidla (tedy řidiče nezpůsobilého takové vozidlo bezpečně ovládat) nemůže ospravedlnit případnou nebezpečnou, riskantní a hazardní jízdu takového řidiče, a tím spíše jízdu, jíž bezprostředně ohrožuje životy a zdraví ostatních účastníků silničního provozu, popř. dalších osob, včetně dotyčných strážníků. Tvrzení soudů nižších stupňů, že chování poškozeného R. B. bylo vyprovokováno zakročujícími strážníky městské policie, tedy samo o sobě neznamená nemožnost právního závěru, že poškozený byl „nebezpečným pachatelem“, což platí o to více, že nekonkretizuje jednání poškozeného a nevylučuje tak existenci okolností podmiňujících naplnění pojmu „nebezpečný pachatel“ z pohledu výše rozvedených kritérií.
Nadto je na místě dále uvést, že není přiléhavé označovat zmíněné jednání strážníků městské policie za provokaci. Provokací se rozumí úmyslný vyzývavý čin nebo projev, úmyslné, záměrné vyvolání (podněcování) určitého jednání další osoby (dalších osob). V posuzované věci však nebylo úmyslem a cílem strážníků P. H. a R. V. dosáhnout riskantní a bezohledné jízdy poškozeného R. B., naopak jejich zcela zjevnou snahou bylo zabránit poškozenému, o němž věděli, že je opilý [měl v době činu v krvi množství alkoholu výrazně přesahující hranici 1,00 g/kg (podle nalézacího soudu šlo v rozhodné době o 1,41 – 1,49 g/kg), která je na podkladě lékařské vědy u každého řidiče ustálenou soudní judikaturou považována za stav vylučující schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo], v jízdě, a tedy ve vytváření stavu nebezpečí pro osoby i majetek, a tím naplnit ustanovení §2 písm. a) zákona o obecní policii. Byl to právě poškozený, který i přes vědomí své opilosti a přesto, že dotyčné strážníky poté, co jimi byl z důvodu jeho opilosti upozorněn, aby neřídil, ubezpečoval, že vozidlo bude řídit jeho přítelkyně, o své vůli usedl za volant automobilu a řídil. Dlužno dodat, že poškozenému nic nebránilo jízdu ukončit a tím odstranit nebezpečí, které objektivně (viz výše k řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu) vytvářel.
Z hlediska rozhodnutí ve věci je podstatné, že doposud učiněné skutkové závěry nejsou natolik dostatečné, úplné a přesné, aby z nich bylo zřejmé, jakým způsobem si poškozený R. B. počínal před tím, než se dostal do kontaktu s obviněným (tedy od okamžiku, kdy se jej poprvé pokusili zastavit strážníci P. H. a R. V.), a aby tak skýtaly spolehlivý základ pro řešení otázky „nebezpečného pachatele“. V tomto smyslu se soudy nižších stupňů neřídily důsledně pokynem Nejvyššího soudu z usnesení ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 798/2006, v němž v návaznosti na výklad ustanovení §20 odst. 1 písm. b) zákona o obecní policii bylo naznačeno, jaké okolnosti jsou nezbytnou podmínkou (conditio sine qua non) pro hmotně právní posouzení, zda poškozený R. B. byl či nebyl „nebezpečným pachatelem“.
Soud prvního stupně sice ve svém rozhodnutí (bez bližšího zdůvodnění) poznamenal, že žádnými důkazy nebylo zjištěno, že by způsobem jízdy poškozeného R. B. mohly být ohroženy majetky nebo byly ohroženy životy či zdraví osob, avšak se zřetelem ke kontextu úvah, v jejichž rámci bylo toto tvrzení uvedeno – podstatou byl závěr nalézacího soudu, že způsob jízdy poškozeného byl podmíněn nezákonným zásahem městské policie – (a ostatně se zřetelem na celé odůvodnění předmětného rozhodnutí) především nelze spolehlivě vyvodit, že by šlo o závěr o celé jízdě poškozeného, tedy vztahující se i k situacím, které popsali svědci P. H. a R. V., totiž, že poškozený přímo najížděl na R. V. a dále že v průběhu jízdy se pokoušel vytlačit vozidlo těchto strážníků mimo vozovku. Lze usuzovat, že citovaný závěr se týkal nikoli jmenovaných strážníků, nýbrž osob dalších, tedy osob, jež případně poškozený v průběhu kritické jízdy míjel, či majetků v okolí trasy této jízdy. Jinak řečeno, soudy dosud jednoznačně a určitě nezjistily všechny relevantní okolnosti jízdy (jednání) poškozeného (ostatně, to naznačil sám soud prvního stupně, když uvedl: „Je samozřejmě těžko hodnotitelné, jakým způsobem poškozený B. vozidlo řídil, …“ viz str. 14, odstavec první rozsudku nalézacího soudu).
Z hlediska potřeby hmotně právního posouzení, zda v daném případě byl naplněn zákonný znak „nebezpečný pachatel“, tedy absentuje jednoznačné vyjádření toho, co je pravda na tvrzení, že poškozený R. B. najížděl na strážníka R. V., resp. se pokusil vytlačit ze silnice vůz, v němž jel tento strážník a strážník P. H.
Nejvyšší soud k tomu uvádí, že pokud by se potvrdilo, že poškozený R. B. na strážníka R. V. přímo najížděl (najel), popř. se pokusil vytlačit ze silnice vozidlo, v němž dotyčný spolu s dalším strážníkem jel, a bezprostředně je tak ohrozil, pak není rozhodné, zda v inkriminované době jmenovaný strážník i strážník P. H. vystupoval v postavení veřejného činitele, resp. požíval ochrany veřejného činitele, neboť takovým postavením v žádném případě není podmíněn jejich nárok na ochranu života a zdraví. Jestliže by tedy poškozený jednal naznačeným způsobem, bylo by na místě (při závěru soudů, že zákrok městské policie neměl zákonný podklad, a tudíž strážníci neměli status veřejného činitele) uvažovat o jeho trestní odpovědnosti za pokus některého z trestných činů proti životu a zdraví podle hlavy sedmé tr. zák. spáchaný dokonce se zbraní ve smyslu ustanovení §89 odst. 5 tr. zák. Za takového stavu by poškozený R. B. byl „nebezpečným pachatelem“ (a to i z hledisek vymezených soudy nižších stupňů).
Podle názoru Nejvyššího soudu však nelze označit za správný ani závěr odvolacího soudu o nedbalostním zavinění obviněného ve vztahu k těžké újmě na zdraví poškozeného R. B., založený na názoru, že obviněný, který jednal v mylném přesvědčení, že o nebezpečného pachatele jde a použití střelné zbraně je oprávněné a zákonné, měl a mohl vědět, že R. B. není nebezpečným pachatelem a použití zbraně proti němu je porušením zájmu chráněného trestním zákonem. Odhlédnuto od otázky, zda poškozený skutečně byl v daném případě nebezpečným pachatelem, kterou dosud není možné považovat za spolehlivě vyřešenou (viz shora), je na místě uvést, že zatím nelze za dostatečně vyvážené a přiléhavé označit ani samotné úvahy odvolacího soudu vedoucí k závěru, že obviněný jednal nedbale (v nevědomé nedbalosti).
Odvolací soud (stručně shrnuto) dovodil, že obviněný z titulu postavení strážníka městské policie měl znát oprávnění svá i svých kolegů strážníků a měl možnost (dotazem na strážníky R. V. a P. H.) dospět k závěru, že zákrok městské policie proti poškozenému je mimo rámec zákona, že jeho kolegové postupují mimo svá oprávnění a že jednání poškozeného bylo jejich počínáním vyprovokováno, a na základě toho měl a mohl vědět, že poškozený není nebezpečným pachatelem a použití zbraně proti němu není důvodné a nemůže být ani zákonné. Tyto úvahy však nejsou vyvážené a pomíjejí některé významné skutečnosti, navíc jsou (obdobně jako v případě otázky „nebezpečného pachatele“) limitovány nedostatečně skutkově definovanou situací bezprostředně předcházející střelbě obviněného na vozidlo řízené poškozeným.
V této souvislosti je na místě poukázat na poměrně velmi rychlý průběh celé události a zejména na obsah hlášení, s nímž byl obviněný seznámen, ve kterém podle výpovědi obviněného a svědků K. D., R. V., P. H. a R. G. zazněl nejen termín „nebezpečný pachatel“, ale též další významné skutečnosti, a to že dotyčný (poškozený) jede způsobem, který ohrožuje ostatní účastníky silničního provozu, že najížděl (najel) na strážníka R. V., resp. se pokusil vytlačit ze silnice vozidlo, v němž společně se jmenovaným strážníkem jede i další strážník – P. H. (viz protokol o hlavním líčení č. l. 286 až 291).
Soudy však nevyhodnotily důkazy ani z pohledu dalších z nich se podávajících skutečností charakterizujících jednání poškozeného R. B. v době, kdy již byl v přímém kontaktu s obviněným. Konkrétně je třeba uvést, že poškozený nereagoval na světelné ani zvukové znamení hlídky městské policie složené z obviněného a strážníka K. D. k zastavení, dokonce ani na střelbu obviněného do přední části jeho vozu a pokračoval v úniku. Dále je nutno připomenout, že podle výpovědí obviněného a svědka K. D. se poškozený v době, kdy již byl na základě výše zmíněného hlášení pronásledován uvedenou hlídkou městské policie, pohyboval se svým vozidlem přímo v ulicích města J. H. velmi vysokou rychlostí, podstatně překračující rychlost povolenou a nebezpečným (ostatní účastníky silničního provozu ohrožujícím) způsobem. Na místě je přitom dodat, že nalézací soud uvedl: „Poškozený se svědkyní K. pohyb svého vozidla popisovali odlišněji než strážníci městské policie, tedy obžalovaný se svědkem D. Je zřejmé, že výpověď strážníků je v této části věrohodnější, neboť je potvrzována záznamem GPS zařízení, jež je k dispozici ve vozidle Škoda Octavia Combi, patřící městské policii.“ (viz str. 11, odstavec první rozsudku nalézacího soudu). Opomenout nelze ani svědeckou Ing. M. S., který mj. uvedl, že „vozidlo B. mohlo jet přes křižovatku rychlostí asi 100 km/hod….“ (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 296 spisu).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem je znovu třeba označit právní závěr soudů nižších stupňů, že použití služební zbraně obviněným jako strážníkem městské policie vybočilo z rámce zákonných podmínek §20 odst. 1 zákona o obecní policii, resp. že zde nebyla dána základní podmínka pro použití služební zbraně podle §20 odst. 1 písm. b) zákona o obecní policii, tedy existence „nebezpečného pachatele“, za předčasný. Stejný závěr platí i ve vztahu k otázce zavinění obviněného.
Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 3 To 399/2008, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 7 T 175/2006, zrušil. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tedy vrací do fáze řízení před soudem prvního stupně. Povinností tohoto soudu bude důsledným vyhodnocením provedených důkazů náležitě objasnit skutkový stav věci, a to z toho hlediska, zda poškozený R. B. najížděl na strážníka R. V. a dále se snažil vytlačit vozidlo, v němž jej strážníci P. H. a R. V. pronásledovali, mimo vozovku. Svá skutková zjištění v tomto směru pak musí jednoznačně a úplně vyjádřit ve svém rozhodnutí. Obdobné platí i o okolnostech podmiňujících otázku zavinění, jak byly výše naznačeny. Teprve na základě úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci může po pečlivém a vyváženém vyhodnocení všech relevantních skutečností jednání obviněného přiléhavě právně posoudit. Při svém rozhodování musí mít na paměti zákaz změny k horšímu, neboť dovolání, z jehož podnětu byla shora specifikovaná rozhodnutí zrušena, podal toliko obviněný.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý