ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.94.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 94/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2009 dovolání, které podal obviněný M. Č., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2008, sp. zn. 67 To 219/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 141/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 2 T 141/2007, byl obviněný M. Č. uznán vinným, že
dne 16. 3. 2007 v době od 12.15 hod. do 12.30 hod. v P. – Č. na parkovišti u OD G. kontaktoval poškozenou O. P., poté ji odvezl osobním motorovým vozidlem tovární značky Škoda 110 LS, na polní cestu v P. – Č., za OD G. do vzdálenosti cca 500 metrů od křižovatky ulic T. a K., kde zaparkoval a na poškozené O. P., přes její opakovaný slovní nesouhlas, ve vozidle vykonal soulož, kdy vzhledem k tomu, že poškozená trpí epileptickými záchvaty, které jsou vyvolávány i větší fyzickou námahou, se nemohla z obavy před epileptickým záchvatem proti tomuto jednání obviněného fyzicky bránit.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. Č. odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2008, sp. zn. 67 To 219/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výroky o vině i trestu) napadl obviněný M. Č. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V úvodu podání obviněný shrnul dosavadní průběh řízení. Konstatoval, že rozhodnutí obou soudů nerespektovala zásadu in dubio pro reo a ústavou garantovanou zásadu presumpce neviny. Namítl, že byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., aniž by zjištěný skutkový stav odpovídal právní kvalifikaci tohoto skutku. Z provedených důkazů totiž jednoznačně nevyplývá, že by ke skutku, v němž je spatřován předmětný trestný čin, došlo. Pokud měl jiného donutit k souloži a k takovému činu zneužít jeho bezbrannosti, nebyly tyto zákonné znaky trestného činu znásilnění v daném případě naplněny. Nebylo prokázáno, že by zneužil bezbrannosti jiného, ani že by poškozenou O. P. k souloži nutil. Ze skutečnosti, že k souloži mezi ním a poškozenou došlo, což nepopírá, však nelze dovodit, že se tak z její strany stalo nedobrovolně. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že k pohlavnímu styku mělo dojít nedaleko OD G., tedy na místě, kde mohla poškozená přivolat pomoc, kdyby s pohlavním stykem nesouhlasila.
Dále obviněný upozornil, že poškozená původně tvrdila, že byla znásilněna dne 9. 3. 2007 a teprve poté, co z telekomunikačního spojení mezi nimi vyplynulo, že se u OD G. sešli dne 16. 3. 2007, začala tvrdit, že se tak stalo dne 16. 3. a nikoli dne 9. 3. 2007. Toto tvrzení shledal zcela nelogickým. Podle jeho názoru, došlo-li by ze strany poškozené k nedobrovolnému pohlavnímu styku, zcela určitě by si den, kdy ji někdo znásilnil, pamatovala, a to nejen 19 dnů (resp. 12 dnů) po znásilnění, kdy toto oznámila Policii ČR, ale po mnohem delší dobu. Obviněný zdůraznil, že rozporů ve výpovědi poškozené, na které obhajoba upozorňovala, bylo v průběhu řízení více. Poškozená jako osoba trpící epilepsií uvedla, že mívá epileptický záchvat i u normálního pohlavního styku. Současně vypověděla, že zmíněný záchvat tehdy neměla, což je poněkud zvláštní, neboť byla-li skutečně znásilněna, představovalo to pro její osobu jistě velké rozrušení.
V návaznosti na uvedené skutečnosti obviněný namítl, že žádný přímý důkaz neprokazuje, že by nutil poškozenou k souloži zneužitím její bezbrannosti. Dodal, že soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že je z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost závěru jiného. Zdůraznil, že provedenými důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že poškozená s ním byla v uvedenou dobu ve vozidle Škoda 110 u OD G. v Č., nikoli však, že došlo ke znásilnění. Z provedených důkazů je totiž možné dovodit i jiný průběh děje. S ohledem na skutečnost, že poškozená potřebovala peníze, které jí měl půjčit, je možné, že chtěla využít možnosti po dobrovolném pohlavním styku vyloudit z něj nějaké finanční prostředky, které by tak dostala nikoli půjčkou, ale jako odměnu za mlčení o smyšleném znásilnění. O tomto svědčí i jeho SMS zpráva „Kolik chceš?“. Podle obviněného o možné pravdivosti této verze vypovídá i skutečnost, že se po předmětném pohlavním styku poškozená nechala jeho osobou odvézt zpět na parkoviště a uskutečnila s ním následně 117 telekomunikačních provozů, ačkoli ve své výpovědi uvedla, že z něj měla strach. Její jednání však svědčí o tom, že se jej nebála a naopak očekávala od něj předání peněz.
Obviněný soudům vytkl, že zmíněný jiný možný průběh děje neakceptovaly, když vycházely z nevěrohodné výpovědi poškozené a z takto nesprávně zjištěného skutkového stavu vycházely při rozhodování o jeho vině. Tím byla porušena zásada, podle níž, aby byla obviněná osoba uznána vinnou spácháním trestného činu, musí být zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což v daném případě splněno nebylo. Zůstanou-li i po provedeném a pečlivém vyhodnocení všech dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině, které nelze provedením dalších důkazů odstranit, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. Při dodržení této zásady by obviněný musel být obžaloby zproštěn, neboť jeho vinu by nebylo možné žádným provedeným důkazem prokázat. Napadeným rozhodnutím tudíž došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a z toho vyplývajícímu i chybnému výroku o trestu.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2008, sp. zn. 67 To 219/2008, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 2 T 141/2007, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a novému projednání.
Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 9 nechala ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. doručit opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§265h odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však do dne rozhodnutí ve věci písemné vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného M. Č. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný M. Č. uplatňuje v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jím deklarovaný a ani žádný jiný v zákoně taxativně stanovený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný uvádí, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny. Tvrdí, že mezi ním a poškozenou O. P. došlo k dobrovolnému pohlavnímu styku. Výpověď poškozené označuje za nevěrohodnou a upozorňuje na některé její rozpory (ohledně termínu, kdy k události došlo a že i přes velké rozrušení, jež by znásilnění vyvolalo, neměla epileptický záchvat). Rovněž dovolacímu soudu předkládá možný motiv, proč poškozená vypovídala v jeho neprospěch. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost a úplnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) a vlastní verze celé události obviněný dovozuje vady ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že předmětný skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení), který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Obvodní soud pro Prahu 9 (následně v odvolacím řízení též Městský soud v Praze) učinil právní závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (vše v podrobnostech na str. 3 až 11 napadeného rozsudku). S těmito závěry se ztotožnil, popřípadě některé i rozvedl Městský soud v Praze na str. 3 a 4 napadeného usnesení.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného M. Č. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k