ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1274.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 1274/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. listopadu 2009 o dovolání obviněného L. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 To 253/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 4/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. 1 T 4/2009, byl obviněný L. Š. uznán vinným pod body 1a), 2a), 3a) rozsudku trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a pod body 1b), 2b), 3b) rozsudku trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a byl odsouzen podle §180d tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců nepodmíněně. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dohledem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let.
Podle skutkových zjištění soudu obviněný spáchal trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. tím, že „ačkoli v době řízení nebyl držitelem řidičského oprávnění ve smyslu §81 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, a takové činnosti se dopustil přesto, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23. 6. 2008, sp. zn. 1 T 104/2008, který nabyl právní moci dne 17. 7. 2008, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let, a dále rovněž trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě, ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 1 T 149/2008, který nabyl právní moci dne 18. 12. 2008, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let, řídil osobní motorové vozidlo Škoda Octavia,
1. dne 3. 1. 2009 kolem 16:05 hodin na silnici u vlakového nádraží ve směru od obce C. na obec G. M., okr. Z.,
2. dne 22. 1. 2009 kolem 16:15 hodin na silnici u vlakového nádraží v obci G. M., okr. Z.,
3. dne 15. 2. 2009 kolem 16:15 hodin na silnici ve směru od obce B., okr. Z., na obec C., okr. Z.“
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti všem výrokům. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 To 253/2009, zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 To 253/2009, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265 odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný v dovolání předeslal, že posouzení motivu a pohnutky ke spáchání skutku je významným faktorem, který určuje společenskou nebezpečnost činu a poukázal přitom na ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Výhradním motivem jeho jednání byla údajně snaha setkat se se svou dcerou, přičemž jediným možným způsobem bylo, aby se dopravil na místo setkání automobilem. Obviněný je přesvědčen, že stupeň společenské nebezpečnosti činu je z těchto důvodů malý, což podle něj dokazuje i skutečnost, že řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění bude od příštího roku pouhým přestupkem uvedeným v §22 odst. 1 písm. e) přestupkového zákona. Podle obviněného měla být jeho pohnutka považována za polehčující okolnost, což má vliv i na ukládání trestu. Uložený trest je proto podle něj zcela v rozporu s účelem trestu vymezeným v §23 tr. zák., a rovněž v rozporu s obecnými zásadami pro ukládání trestu. Obviněný také poukázal na povinnost soudů respektovat princip presumpce neviny, princip in dubio pro reo, a dále princip, podle kterého musí být vina prokázána bez důvodných pochybností. Upozornil též na konstantní judikaturu Ústavního soudu, z níž jasně vyplývá zásadní význam důkazů jako základu skutkových zjištění. Stejně tak poukázal na povinnost soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám, z čehož není vyňat ani Nejvyšší soud České republiky.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 To 253/2009, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. 1 T 4/2009, a aby přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil námitky nedodržení principů presumpce neviny, respektive „subprincipu“ in dubio pro reo či „subprincipu“, podle kterého obžalovanému musí být prokázána vina bez důvodných pochybností. Taková forma argumentace, kterou navíc dovolatel prezentuje v obecné rovině, je zcela v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud obviněný cituje část odůvodnění z nálezu Ústavního soudu České republiky, sp. zn. I. ÚS 429/03, nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že ani tato námitka není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný další dovolací důvod. Podle nejvyšší státní zástupkyně lze za právní námitku považovat jen námitku obviněného, v níž nesouhlasí s posouzením společenské nebezpečnosti jeho jednání v souvislosti s motivem činu, přičemž poukázal na skutečnost, že řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění bude od příštího roku pouhým přestupkem uvedeným v §22 odst. 1 písm. e) přestupkového zákona. Uvedla, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost se uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tedy pokud nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně jsou skutkové okolnosti, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem i pro závěr o stupni společenské nebezpečnosti činu, který je vyšší než nepatrný. Obviněný L. Š. řídil motorové vozidlo i přesto, že mu byl předtím již dvakrát vysloven trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, čímž dal dostatečně najevo, že nemíní respektovat žádné předchozí sankce uložené pravomocnými soudními rozhodnutími. Konstatování obviněného L. Š., že od 1. 1. 2010 nebude součástí českého trestního zákoníku ustanovení, které by svou povahou odpovídalo dosavadnímu znění §180d tr. zák. o trestném činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, je zavádějící, protože trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 306/2009 Sb.) nově obsahuje ustanovení §337 odst. 1 písm. a) tr. zák. o přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, které dovoluje postihnout prostředky trestního práva nejen jednání pachatele, který maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána, ale i takové jednání, při němž vykonává činnost, pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle zvláštního právního předpisu. K dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že námitky porušení ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu, §31 odst. 1, 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, nebo že nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zakotveným v ustanovení §33 tr. zák., nejsou dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby, přičemž soudy se při rozhodování o míře použitých trestních sankcí pohybovaly v rámci zákonných sazeb trestných činů. Nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že obviněný L. Š. nevytkl žádnou vadu, která by zakládala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Upozornila, že Nejvyšší soud může učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to bez souhlasu nejvyšší státní zástupkyně. Pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí vyjádřila souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána.
Trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. se dopustí ten, kdo řídí motorové vozidlo, ačkoliv není držitelem příslušného řídičského oprávnění podle zvláštního zákona.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení.“ Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Obviněný namítl, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily společenskou nebezpečnost činu jako materiální znak skutkové podstaty trestného činu. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o právně relevantní námitku. V souladu s §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Toto ustanovení, které vyžaduje hodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, má podstatný význam nejen pro úvahu, zda jde vůbec o trestný čin, ale rozhodujícím způsobem zasahuje i do úvah o tom, zda jde o trestný čin závažnějšího nebo méně závažného charakteru (srov. rozh. č. 33/1962 Sb. rozh. tr.). Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu vyjadřuje celkovou závažnost činu. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Uvedené ustanovení se proto uplatní jen tehdy, bude-li stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nižší, tj. nedosáhne-li stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu předmětné skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci však nejde o tento případ. Obviněný se hájil tím, že ve třech případech řídil motorové vozidlo proto, aby se mohl setkat se svou dcerou. Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí na č. l. 52 verte spisu, v němž uvedl, že jde o obhajobu zcela účelovou. Obviněný úmyslně porušoval rozhodnutí soudu, přičemž jeho jednání nelze omlouvat ani zájmem o výchovu své dcery. Řízení motorového vozidla bezesporu nebylo pro obviněného jediným možným způsobem, jak se dopravit do místa setkání s dcerou. Posouzení stupně společenské nebezpečnosti činu je proto zcela správné a tato námitka obviněného je nedůvodná.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., případně v §23 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, či trestu uloženého v rozporu s jeho účelem, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nezáleží ani na tom, zda byl nepřípustný druh trestu nebo trest mimo trestní sazbu uložen jako trest samostatný, úhrnný, souhrnný, další nebo společný za pokračování v trestném činu.
Pokud jde o druh trestu, v ustanovení §27 tr. zák. jsou taxativně vymezeny druhy trestů, které může soud uložit za spáchané trestné činy, přičemž jedním z těchto trestů je trest odnětí svobody [§27 a) tr. zák.]. Obviněný byl uznán vinným pod body 1a), 2a), 3a) rozsudku soudu prvního stupně trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a pod body 1b), 2b), 3b) rozsudku soudu prvního stupně trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., přičemž trestní sazba u prvního uvedeného trestného činu je trestním zákonem stanovena až šest měsíců trestu odnětí svobody a v případě druhého trestného činu je stanovena trestní sazba až na jeden rok trestu odnětí svobody. Podle zásady ukládání trestu za více trestných činů podle §35 odst. 1 tr. zák. (ukládání úhrnného trestu), uloží soud trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. V tomto konkrétním případě se soud při úvaze z hlediska ukládání úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák. správně řídil ustanovením §180d tr. zák. Obviněný byl odsouzen podle §180d tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců nepodmíněně. Výměra uloženého trestu odpovídá zákonem stanovené trestní sazbě a byl mu uložen druh trestu v souladu s §27 a) tr. zák. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že uložený trest je co do druhu přípustným trestem, jehož výměra nevybočuje ze zákonem stanovené sazby, námitka obviněného je proto neopodstatněná.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného L. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek