ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1342.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 1342/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. 11. 2009 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 13 To 165/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 30/2009 takto:
Podle §265i odst. l písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. P. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 13 To 165/2009, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 4 T 30/2009. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy rozhodly na podkladě skutkového stavu, který neodpovídá provedeným důkazům. Vytkl, že mezi důkazy a skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o jeho vině, je extrémní rozpor a že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění důkazů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek není možné podat pro jakoukoli nesprávnost pravomocného rozhodnutí, ale jen pro takovou vadu, která odpovídá některému z dovolacích důvodů výslovně uvedených v §265b tr. ř. Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
V posuzovaném případě byl obviněný odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. l tr. zák. Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Nymburce, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 7. 10. 2008 kolem 18,30 hodin v P., ve výtahu fyzicky napadl poškozeného J. C., kterého udeřil pěstí do obličeje a vícekrát ho kopl kolenem do hlavy a kterému tím způsobil zlomeninu nosních kůstek bez posunu úlomků, otok měkkých částí nosu a oděrku kůže čelní krajiny vlevo s tím, že zranění poškozeného si vyžádalo lékařské ošetření s hospitalizací od 7. 10. 2008 do 10. 10. 2008, a ačkoli poškozený byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti, bylo zranění takové povahy, že běžná doba omezení v obvyklém způsobu života je jeden až dva týdny.
Obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom směru, že by uvedený skutkový stav nenaplňoval znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. l tr. zák. Pouze takto koncipované dovolání by odpovídalo dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Obsahem dovolání byly v celém rozsahu jen námitky, jimiž obviněný zpochybňoval úplnost provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů soudy a správnost skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině. Obviněný tím prezentoval svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že během jízdy výtahem sice měl s poškozeným menší incident, při kterém však poškozeného neudeřil, jen o něj loktem zavadil, když vyškubl svou ruku, za níž ho poškozený při vystupování z výtahu zezadu uchopil. Tímto pojetím dovolání se obviněný ocitl mimo meze deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. a založil dovolání na námitkách, které nejsou zákonným důvodem dovolání.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou návaznost na důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Nymburce, z kterých v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení ve svědecké výpovědi poškozeného a v důkazech týkajících se povahy zranění poškozeného a mechanismu jeho vzniku. Svědeckou výpověď poškozeného soudy hodnotily s potřebnou mírou obezřetnosti. Mezi obviněným a poškozeným totiž byla celková nevraživost, což zjevně vyplývalo ze vztahu obviněného k bývalé přítelkyni poškozeného (o rozporech mezi obviněným a poškozeným v tomto směru svědčí již to, že bývalou přítelkyni poškozeného obviněný v hlavním líčení označil za svou nynější přítelkyni, zatímco poškozený tvrdil, že není přítelkyní obviněného). Za tohoto stavu soudy pečlivě zkoumaly, zda a nakolik svědecká výpověď poškozeného a výpověď obviněného korespondují s ostatními důkazy, zvláště pak s důkazy objasňujícími povahu, rozsah a mechanismus vzniku zranění poškozeného. Soudy neakceptovaly obhajobu obviněného, naopak dospěly k tomu, že svědecká výpověď poškozeného je věrohodná a tedy způsobilá být podkladem skutkových zjištění, neboť je podporována dalšími důkazy týkajícími se jeho zranění, zejména znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který vypracoval MUDr. M. Š. Na tomto závěru není nic nelogického, zvláště když výpověď obviněného o fyzickém kontaktu s poškozeným je evidentně neslučitelná se zjištěním, jaké zranění poškozený utrpěl. Zranění poškozeného již svou povahou a rozsahem jasně svědčí o tom, že poškozený byl vystaven poměrně razantnímu fyzickému napadení a že jeho zranění nemohlo vzejít z pouhého mimovolného dotyku, který by spočíval v tom, že obviněný jen zavadil loktem o poškozeného. Soudy zaznamenaly také rozpory, které vyvstaly mezi některými důkazy, a to i pokud jde o zdravotní stav poškozeného ve spojitosti s délkou jeho pracovní neschopnosti, a překlenuly tyto rozpory úvahami, v jejichž rámci vysvětlily, že nejde o rozpory, které by svědeckou výpověď poškozeného o napadení obviněným činily nevěrohodnou.
Obviněný v rámci svých námitek zdůrazňoval zejména to, že poškozený původně uvedl, že byl napaden neznámými osobami, přičemž nebyl schopen uvést, jak mu bylo zranění způsobeno, dále to, že poškozený označil obviněného za útočníka až při podání trestního oznámení, které učinil dne 13. 11. 2008, a to ve verzi odlišné od verze podané pak při hlavním líčení, a konečně to, že délka pracovní neschopnosti poškozeného byla ovlivněna tím, že poškozený se znal s lékařem, který o ní rozhodl. Z těchto námitek ovšem nevyplýval žádný důvod k tomu, aby Nejvyšší soud jakkoli zasahoval do skutkových zjištění soudů.
Především je nutné konstatovat, že původně - pokud je to míněno ve smyslu časové souslednosti – obviněný výslovně označil za útočníka právě obviněného. Stalo se tak bezprostředně po incidentu, když byla na místo přivolána hlídka Policie ČR, a jasně o tom svědčí jak úřední záznam o zásahu policejní hlídky, tak svědecké výpovědi obou zasahujících policistů Z. D. a M. B. Teprve poté se poškozený v nemocnici podrobil vyšetření, o němž byla pořízena lékařská zpráva, v níž je uvedeno, že poškozený byl napaden neznámými osobami. Poškozený to v hlavním líčení vysvětlil tím, že nejde o jeho větu, a dále tím, že se ho v nemocnici sice ptali, ale nebylo mu dobře a neměl chuť věc nějak rozebírat, když to před tím už říkal policii. Toto vysvětlení není nijak nelogické, nesmyslné či z jiného důvodu nepřijatelné.
Z okolnosti, že poškozený učinil formální trestní oznámení až dne 13. 11. 2008, tedy pět týdnů po incidentu, není možné vyvozovat nevěrohodnost jeho pozdější svědecké výpovědi, kterou učinil v hlavním líčení. V tomto ohledu lze dodat, že poškozený byl v kontaktu s policií bezprostředně po incidentu a sdělil policii údaje, na podkladě kterých mohl policejní orgán zahájit trestní stíhání z úřední povinnosti, tj. bez formálního trestního oznámení poškozeného. Pokud jde o obsah trestního oznámení a pozdější svědecké výpovědi poškozeného v hlavním líčení, je mezi nimi základní shoda ohledně podstatných okolností, tj. zejména v identifikaci osoby obviněného jako útočníka, který poškozeného napadl, a ve způsobu napadení, který spočíval v úderech pěstí do obličeje a v kopnutí kolenem do hlavy.
K dlouhodobé pracovní neschopnosti poškozeného soudy ve skutečnosti nijak nepřihlížely, zejména ne v tom smyslu, že by ji považovaly za důvod, pro který skutek posoudily jako trestný čin. Dobu, po kterou byl poškozený v důsledku utrpěného zranění omezen v obvyklém způsobu života, jako kritérium právního posouzení skutku soudy stanovily na jeden až dva týdny, a to na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Z okolnosti, že ošetřující lékař nechal poškozeného ve stavu pracovní neschopnosti výrazně déle, není možné vyvozovat nic, z čeho by vyplývala nesprávnost právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. l tr. zák. Kvalifikačního významu by délka pracovní neschopnosti poškozeného nabyla např. za předpokladu, že by v rámci právního posouzení skutku bylo zranění poškozeného považováno za těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.
Pokud bylo smyslem námitek obviněného dát v úvahu verzi spočívající v tom, že poškozený utrpěl zranění ve skutečnosti za jiných okolností než při posuzovaném incidentu s obviněným, je třeba konstatovat, že ve světle provedených důkazů není taková verze reálná. Poškozený byl krátce po incidentu a z místa incidentu převezen do nemocnice rychlou záchrannou službou, kterou přivolala zasahující policejní hlídka. Tím je vyloučeno, že by zranění utrpěl na jiném místě v době počínající příjezdem policejní hlídky na místo incidentu a končící přijetím v nemocnici. Není také žádný konkrétní důvod k domněnce, že zranění utrpěl sice na místě incidentu s obviněným, avšak mezi tím, co se obviněný vzdálil, a tím, co se dostavila policejní hlídka. Jinak je významné, že svědecká výpověď poškozeného byla plně podpořena již výsledky prvotního vyšetření poškozeného v nemocnici. Z lékařské zprávy o tomto vyšetření jasně vyplývá, že dne 7. 10. 2008 v 19,25 hodin byla u poškozeného rentgenem zjištěna fraktura nosních kůstek a že v rámci vyšetření byly u obviněného konstatovány ještě otok nosu a exkoriace cca 1 cm v průměru na čele vlevo. To znamená, že ihned po přijetí do nemocnice byla u poškozeného zjištěna právě ta zranění, která jsou uvedena ve výroku o vině obviněného trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst.l tr. zák.
Nejvyšší soud rozhodně nemohl dojít k závěru, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Takový rozpor nevyplývá ani z toho, že soudy nevyhověly návrhům obviněného na doplnění důkazů, tedy že nevyslechly žádného z ošetřujících lékařů a že Krajský soud v Praze nepřehrál ve veřejném zasedání zvukový záznam svědecké výpovědi poškozeného z hlavního líčení. Skutková zjištění soudů jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, při kterém soudy nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nesouhlas obviněného s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění na jejich podkladě učinily, za uvedeného stavu není dovolacím důvodem.
Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. l písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec