ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.1356.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 1356/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 11. 2009 o dovolání obviněného M. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 5 To 19/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 65/2007 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 51 T 65/2007, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. l písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. l tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák., 35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody směřujících proti obviněnému M. P. Rozsudkem bylo rozhodnuto také ohledně obviněných M. P. a J. B.
Odvolání obviněného M. P., podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 5 To 19/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný M. P. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl, že při posuzování trestnosti jeho jednání soudy nepostupovaly podle §4 tr. zák. Vyjádřil názor, že nebyla prokázána jeho účast na útocích, jimiž byl uznán vinným. Jako pochybení soudů vytkl to, že mu nebyl uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 43 T 20/2005 (správně jde o rozsudek ze dne 26. 6. 2007). Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný podal dov olání zčásti z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se zakládá na námitkách odpovídajících dovolacímu důvodu, je dovolání zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách směřujících proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolaní, které je podáno s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř., se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
V případě obviněného M. P. byly jako trestný čin krádeže podle §247 odst. l písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. l tr. zák. posouzeny celkem čtyři útoky. Podle bodu 1 rozsudku obvinění M. P. a M. P. dne 5. 7. 2006 kolem 1,20 hodin v P., ul. N., vypáčili vstupní dveře do domu, vnikli do chodby a do kanceláře, ze které odcizili ke škodě G. B. celkem deset kytar v hodnotě 3 838 500 Kč. Podle bodu 2 rozsudku oba obvinění dne 27. 7. 2006 v P., ul. T., v době mezi 3,00 až 4,15 hodin vnikli po rozbití skleněné výlohy do prodejny M., odkud odcizili projektor a projekční lampu v celkové hodnotě 120 300 Kč a poškozením dalších věcí způsobili škodu ve výši 14 055 Kč. Podle bodu 3 rozsudku oba obvinění v noci z 2. 8. na 3. 8. 2006 v P., Z. p., vnikli po vypáčení vchodových dveří do prodejny s leteckým a modelářským zbožím, odkud odcizili zlatou sponu do kravaty, navigační přístroje, hodiny, letecké dýky, odznaky, koženou bundu a batoh v celkové hodnotě 581 794 Kč a poškozením dalších věcí způsobili škodu ve výši 6 137 Kč. Podle bodu 5 rozsudku obviněný M. P. sám v době 19. 7. 2006 - 20. 7. 2006 v P., N. B., vnikl po vypáčení vstupních dveří do prodejny akvaristiky, odkud odcizil hotovost ve výši 18 000 Kč, náramkové hodinky Breitling v hodnotě 1 050 Kč a poškozením dveří způsobil škodu ve výši 2 784 Kč.
Pokud obviněný v dovolání vytkl, že při posuzování trestnosti jeho jednání v bodech 1, 3, 5 výroku o vině soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §4 tr. zák., znamená to, že zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu. Všechny tři trestné činy, jimiž byl obviněný uznán vinným, jsou úmyslnými trestnými činy. Závěr soudů, že posuzované jednání obviněného bylo zahrnuto jeho úmyslným zaviněním, je evidentně správný. Vyplývá to ze samotné povahy tohoto jednání, které spočívalo v násilném vniknutí do uzamčených objektů a v odcizení tam uložených věcí. Uvažovat o tom, že takové jednání bylo jen nedbalostní, popř. nezaviněné, je vyloučeno.
Námitky obviněného uplatněné v tom směru, že ve zmíněných bodech výroku o vině nebyla prokázána jeho účast na posuzovaných útocích, jsou mimo rámec dovolacího důvodu, neboť jde o námitky týkající se nikoli právního posouzení skutkového stavu zjištěného soudy, nýbrž o námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů.
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Soudy měly k dispozici v podstatě jen nepřímé důkazy, ale hodnotily je velmi obezřetně. V bodě 1 výroku o vině šlo o dvě pachové stopy, které byly nalezeny na místě činu a které se staly podkladem identifikace obviněného. K tomu přistupovaly poznatky z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které jasně dokládaly, že obviněný vyvíjel aktivitu směřující k prodeji odcizených kytar. V bodě 3 výroku o vině šlo o odposlech a záznam telekomunikačního provozu, který zachytil natolik konkrétní a jasná vyjádření, a to i samotného obviněného M. P., že z nich je jeho účast na vloupání a vykradení prodejny zřejmá. Rovněž v bodě 5 výroku o vině vedl odposlech a záznam telekomunikačního provozu k poznatkům o zcela konkrétních okolnostech týkajících se toho, jak obviněný M. P. nabízel hodinky Breitling a vysvětloval, kde je vzal. Pokud soudy na tomto podkladě dospěly ke zjištění, že obviněný je pachatelem, resp. spolupachatelem uvedených útoků, nedopustily se žádné deformace důkazů, zvláště když svůj hodnotící postup vysvětlily logickým a přesvědčivě zdůvodněným způsobem, jímž nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný se s tímto hodnocením důkazů neztotožňuje a že nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. spadají námitky ohledně souhrnného trestu, neboť jde primárně o otázku právního posouzení skutku z toho hlediska, zda je či není v souběhu s jiným skutkem.
Názor obviněného, že mu měl být uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 43 T 20/2005, je mylný. Především je třeba poznamenat, že pokud by pro to jinak byly splněny zákonné podmínky, šlo by o souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 5 To 77/2008. Tímto rozsudkem totiž Vrchní soud v Praze jako soud odvolací zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a sám ve věci znovu rozhodl výrokem o vině i výrokem o uložení trestu.
Samotná okolnost, že obviněný spáchal nyní posuzované trestné činy v době od 5. 7. 2006 do 3. 8. 2006, tedy před vyhlášením citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, sama o sobě ještě není důvodem pro uložení souhrnného trestu. Souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák. představuje zvláštní způsob ukládání trestu za dva nebo více trestných činů, které byly spáchány v souběhu. Základním předpokladem souhrnného trestu tedy je souběh trestných činů. Trestné činy jsou v souběhu tehdy, jestliže ohledně jejich pachatele nebyl v době mezi spácháním časově prvního z nich a spácháním časově posledního z nich vyhlášen žádný odsuzující rozsudek. Ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 20/2005 byl obviněný uznán vinným trestnými činy spáchanými v době od 29. 5. 2000 do 9. 8. 2000. V poměru mezi těmito trestnými činy a trestnými činy, kterými byl obviněný uznán vinným ve věci Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 51 T 65/2007 a které spáchal v době od 5. 7. 2006 do 3. 8. 2006, by šlo o souběh za podmínky, že by mezi 29. 5. 2000 a 3. 8. 2006 nebyl ohledně obviněného vyhlášen žádný odsuzující rozsudek. Tato podmínka však evidentně není splněna, protože obviněný byl pro různé trestné činy uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 3 T 174/2000, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 2 T 116/2002, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 29 T 13/2005, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 3. 2006, sp. zn. 33 T 52/2006, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 8 T 55/2006. Tím je vyloučen souběh trestných činů, pro které byl obviněný odsouzen ve věci Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 51 T 65/2007, s trestnými činy, pro které byl odsouzen ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 20/2005. V důsledku toho je vyloučeno také uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 5 To 77/2008.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. P. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec