ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.168.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 168/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. dubna 2009 o dovolání obviněného T. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 4 To 444/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 96/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 31 T 96/2006, byl obviněný T. J. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný byl odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce dvou roků a podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a podle §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené V. z. p. částku 328.146,- Kč.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání proti výrokům o vině, trestu a náhradě škody. Krajský soudu v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 4 To 444/2008, rozhodl tak, že k odvolání obviněného byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o uložení trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný byl odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří roků. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný T. J. řádně a včas podaným dovoláním, které směřuje do výroku o vině a uplatňuje důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
Obviněný nejprve cituje zákonné znění dovolacího důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod č. T 513 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu a na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Tdo 636/2002, kde bylo judikováno, že uvedený dovolací důvod se může vztahovat i na situaci, kdy obviněný sice obhájce má, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou splněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vykonávat. Proto se podle názoru obviněného i v jeho trestní věci tento důvod vztahuje na dále uvedené porušení práva na obhajobu. Porušení toho práva spatřuje obviněný v tom, že při hlavním líčení dne 17. 4. 2008 nebyl pořízen zvukový záznam podle §55b odst. 1 tř. ř., ač šlo o věc technicky náročnou se spornými technickými údaji. Při tomto hlavním líčení byl mj. vyslýchán i zástupce Ústavu soudního inženýrství VUT B., který ve věci zpracovával revizní znalecký posudek z oboru silniční dopravy. Obviněný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že tato skutečnost nevedla k dotčení jeho práv, neboť obviněnému přísluší námitky k protokolaci. Námitkami totiž v tak složité věci s technickými termíny a závěry, nelze dosáhnout přesné protokolace. Důsledkem toho je pak nedostatečné podchycení tvrzení znalců, kdy soudkyně poté, co nebyli schopni vysvětlit rozpor v jejich závěru, znemožnila obhájci klást jim další otázky k možné rotaci vozidla či k jeho bezrotačnímu sunutí. Tyto otázky byly zásadního významu pro řešení nehody a zavinění nehody, týkaly se přímo řešení viny, neodchylovaly se od žalovaného skutku, a proto je měla soudkyně povolit. Toto pochybení nebylo napraveno ani krajským soudem, kdy se obviněný domáhal znovu výslechu znalců, který však soud neshledal potřebným. Obviněný uznává, že uplatněný důvod mu neumožňuje dotýkat se hodnocení důkazů soudem, přesto polemizuje se způsobem, jakým odvolací soud zhodnotil závěry znaleckého posudku. Postupem soudů obou stupňů bylo podle jeho názoru znemožněno řádné rozhodnutí ve věci.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nejprve uvádí rozsah tohoto důvodu a vyslovuje přesvědčení, že je v jeho případě tento dovolací důvod dán. Cituje definici trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Dále uvádí, že nebylo zjištěno, že by před střetem brzdil. Brzdná stopa zjištěná na místě a použitá pro variantu A posudku nebyla nalézacím ani odvolacím soudem přiřazena k vozidlu obviněného. Podle závěru revizního posudku z technického hlediska mohl poškozený řidič vozidla Š. přijíždějící vozidlo R. vidět a počkat s odbočením až po jeho projetí. Avšak rychlost přijíždějícího vozidla nebylo možno z jeho pohledu určit. Poškozený vyjížděl na vozovku z místa mimo vozovku, kde byla zaparkovaná vozidla a obviněný nemohl právem předpokládat, že mu z tohoto místa náhle vjede do jízdní dráhy jakékoliv vozidlo. Je přesvědčen, že revizním posudkem stanovené překročení rychlosti o 20 km/hod. nebylo ve vztahu k uvedené okolnosti podstatným překročením. Dále obviněný poukazuje na skutečnost, že poškozený neměl řidičské oprávnění, neměl proto dostatečné řidičské zkušenosti na to, aby věděl, zda má vjet do dráhy po vozovce přijíždějícímu vozidlu, což je dost riskantní manévr i pro zkušené řidiče. Obviněný je přesvědčen, že byť překročil dovolenou rychlost v obci, dopravní nehodu nezavinil, že se jedná z jeho strany nejvýše o spoluzavinění a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soud ČR 7 Tdo 1411/2006, i když řeší případ křižovatky. Domnívá se také, že by neměl být jeho skutek právně kvalifikován jako trestný čin podle §224 odst. 2 tr. zák., tedy porušení důležité povinnosti, když nezkušený řidič bez řidičského oprávnění podle jeho mínění měl podíl na dopravní nehodě a hrubě porušil pravidla silničního provozu vjetím vozidla poškozeného z místa ležícího mimo vozovku do dráhy přijíždějícího vozidla obviněného (odkazuje na rozhodnutí R 39/1963 a R 5/1962 Nejvyššího soudu). S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 4 To 444/2008, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného úvodem shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací námitky obviněného. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že tento důvod je dán v případě, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho ze zákona mít měl. Extenzivním výkladem lze pod tento dovolací důvod podřadit i případy, kdy obviněný sice obhájce měl, postupem orgánů činných v trestním řízení však byla obhájci znemožněna účast u jednotlivého úkonu trestního řízení. Ani při sebevíce extenzivním výkladu tohoto ustanovení však nelze pod tento dovolací důvod podřadit vadu, která má spočívat v tom, že soud neumožnil u hlavního líčení přítomnému obhájci položit určitou otázku. Zcela se pak míjí s deklarovaným dovolacím důvodem námitka týkající se nepořízení zvukového záznamu a také hodnocení ústavního znaleckého posudku.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podle státního zástupce zachází ve svých námitkách do vlastních skutkových hodnocení a uplatňuje tvrzení, která ze soudních rozhodnutí nevyplývají. V obecné rovině sice platí, že v případě trestného činu ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaného řidičem motorového vozidla může být spoluzavinění poškozeného důvodem k tomu, aby skutek byl kvalifikován pouze podle základní skutkové podstaty §224 odst. 1 tr. zák. i v případě, že se pachatel dopustil porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek je však nutno vycházet ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Státní zástupce odkazuje na odůvodnění odvolacího soudu, kdy „s ohledem na směr, z něhož se L. obviněného blížila k poškozenému, nelze po poškozeném spravedlivě požadovat, aby dokázal rozpoznat, že L. jede vyšší než povolenou rychlostí a že poškozený nedokáže svůj vyjížděcí manévr včas dokončit.“ Z tohoto skutkového zjištění v žádném případě nevyplývá, že by poškozený při vjíždění na vozovku porušil povinnost dát přednost v jízdě a že by bylo dáno spoluzavinění na straně poškozeného, a to dokonce ve formě porušení důležité povinnosti. Je nutno vycházet z toho, že řidič vjíždějící na pozemní komunikaci nemá povinnost dát přednost absolutně všem vozidlům jedoucím po této komunikaci, ale pouze těm, která jsou natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla na pozemní komunikaci by u těchto řidičů vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy. Námitky uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu považuje státní zástupce proto za zjevně nedůvodné a navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a současně navrhl, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že v první části svého dovolání obviněný odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Ten je dán v situaci, kdy obviněný v řízení, které již proběhlo, neměl obhájce, ačkoli ho podle zákona mít měl. Systematickým a logickým výkladem citovaného ustanovení lze dospět k závěru, že toto dopadá nejen na případy nutné obhajoby a porušení příslušných zákonných ustanovení jí upravujících v tom smyslu, že obviněný obhájcem v řízení, kde jsou podmínky nutné obhajoby, formálně vůbec nedisponoval, ale že zahrnuje i případy, kdy obviněný sice obhájce ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. I zde jde o situaci, kterou lze v širším smyslu označit tak, že obviněný v řízení obhájce nemá, ač ho podle zákona mít má. Přitom faktické důsledky pro obviněného jsou v obou případech stejné.
Uplatněnou námitku nepořizování zvukového záznamu z hlavního líčení však nelze pod tento dovolací důvod podřadit. Podle §55b odst. 1 tr. ř. se o průběhu hlavního líčení pořizuje zvukový záznam, nerozhodne-li z důležitých důvodů předseda senátu jinak. Důležité důvody jsou dvojího druhu. První jsou organizační okolnosti spočívající ve vytíženosti příslušných pracovníků administrativního aparátu či v momentální vybavenosti konkrétního soudu nahrávacími zařízeními. Druhé pak jsou zájmy procesní ekonomie, kdy by bylo pořizování zvukového záznamu neúčelné a kontraproduktivní. Důležité důvody, které předseda senátu shledá pro nepořizování zvukového záznamu z hlavního líčení, pak není ani třeba uvést ve výroku tohoto rozhodnutí a toto rozhodnutí není třeba ani vyhotovovat, neboť se tím pouze upravuje průběh řízení. Postup soudu ohledně protokolace se nijak nedotýká práva obviněného na obhajobu a nemůže být proto předmětem přezkumu v řízení o dovolání, a to ani v rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Rovněž neobstojí ani námitka, že nebyly připuštěny další upřesňující otázky obhajoby vztahující se k rotaci vozidla poškozeného. Podle §203 odst. 1 tr. ř. přísluší předsedovi senátu řídit průběh hlavního líčení a podle §203 odst. 2 tr. ř. je povinen dbát mj. na to, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci. Předseda senátu také podle §215 odst. 1 tr. ř. vyslovuje souhlas k tomu, aby strany mohly klást vyslýchaným otázky. Je proto logické, že mezi jeho oprávnění patří i odepření takového souhlasu. V situaci kdy bylo provedeno opakovaně hlavní líčení, prováděno několik znaleckých posudků a obhájce měl možnost znalcům klást otázky, nelze odepření dalších otázek, byť obhájcem považovaných za zásadní pro věc, považovat za znemožnění obhajoby a podřazovat to pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tř. ř. Uvedené námitky obviněného jsou proto mimo tento důvod dovolání a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též \"jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Uplatněné dovolací námitky v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují zčásti do oblasti skutkových závěrů. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí závěry. Především závěry, které soudy vyvodily z revizního znaleckého posudku. Tyto námitky, které se vztahují ke správnosti hodnocení důkazů nižšími soudy, nelze podřadit pod uvedený důvod dovolání.
Za hmotně právní námitku bylo možno považovat námitku vztahující se k absenci zavinění obviněného a k posouzení spoluzavinění poškozeného na dopravní nehodě, jako i námitku, že v případě jeho zavinění neporušil ale důležitou povinnost.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda se na vzniku a průběhu dopravní nehody relevantně podílelo spoluzavinění poškozeného a zda byly splněny podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §224 odst. 2 tr. zák. (§88 odst. 1 tr. zák.).
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, spáchá-li uvedený čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
V kontextu s dovolacími námitkami je potřebné v obecné rovině uvést, že při zjišťování zavinění u trestného činu ublížení na zdraví spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovená právním předpisem (tj. zákonem č. 361/2000 Sb.).
Těžiště námitek obviněného tedy spočívá v tom, že poškozený měl na vzniku dopravní nehody rozhodující podíl a k tomu je třeba podle obviněného při právní kvalifikaci skutku podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. přihlédnout.
Ze skutkového zjištění vyplývá, že obviněný dne 17. 5. 2005 v době kolem 12.00 hodin v Č. B. , jako řidič osobního automobilu tov. zn. R. L. , při jízdě po ulici A. T. ve směru od ulice N. , rychlostí vyšší jak pro jízdu v obci nejvýše povolenou, v minimální výši 70 km/hod., u domu se střetl s osobním vozidlem tov. zn. Š. F. , vyjíždějícím na ulici A. T. z prostoru objektu Č. d. jehož řidič poškozený F. S. , při nehodě utrpěl tržnou ránu na čele, oděrky a tržné rány na levém lokti, tříštivou zlomeninu 5. a komresivní zlomeninu 6. krčního obratle, zhmoždění krční míchy s ochrnutím horních a dolních končetin, když v důsledku těchto zranění poškozený ochrnul prakticky na celém těle mimo hlavy a krku a současně byl permanentně ohrožen na životě řadou komplikací, z nichž nejzávažnější byla infekce plic, přičemž zemřel dne 15. 9. 2005.
Bezpochyby si obviněný musel být vědom, že porušuje ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění zákona č. 60/2001 Sb., podle něhož v obci smí jet jen rychlostí 50 km/hod., a dále ustanovení §18 odst. 1 citovaného zákona, neboť mimo jiné nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem a dalším okolnostem.
V rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 1411/2006, ze dne 29. 11. 2006, na které obviněný poukazuje v dovolání, Nejvyšší soud výslovně pouze v obecné rovině uvedl, že při střetu vozidla jedoucího po hlavní silnici s vozidlem vjíždějícím do křižovatky z vedlejší silnice, je zásadně vinen řidič, který nerespektoval stanovenou přednost v jízdě a pokud nerespektováním pravidel silničního provozu k nehodě přispěl i řidič jedoucí po hlavní silnici, může jít z jeho strany nejvýše o spoluzavinění. Konkrétní situace v uvedené věci pak byla taková, že obviněná nedala přednost poškozenému jedoucímu po hlavní silnici, přičemž poškozený jel rychlostí pouze o 10 km/hod. překračující povolenou rychlost stanovenou na 90 km/hod. Poškozený tak v dané věci překročil povolenou rychlost o pouhých 11 %. Obviněný T. J. ale i v pro něj nejpříznivější variantě překročil v obci povolenou rychlost o 20 km/hod., tedy o celých 40 %. Přitom si takto počínal v obci, kde je naopak zvýšené riziko v důsledku možného pohybu chodců, nebo jiných účastníků silničního provozu. Domnívá-li se proto obviněný, že dopravní nehodu mohl nejvýše spoluzavinit, Nejvyšší soud se s tímto jeho názorem neztotožnil a naopak jeho jednání považuje za jedinou příčinu vzniklé dopravní nehody se smrtelným následkem.
Po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu. Výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla v uzavřené obci je nepochybně porušením důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy, protože takové porušení má zpravidla za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví (srov. 45/2005/II. Sb. rozh. tr.). Překročil-li tedy obviněný povolenou rychlost o 40 %, a tedy výrazně, bylo jeho jednání správně posouzeno jako porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona.
Ve způsobu jízdy poškozeného nebyla soudy shledána příčina dopravní nehody. Trestně právní odpovědnost nelze ztotožňovat s odpovědností za porušení předpisů v silničním provozu. Ze strany poškozeného došlo k nesprávnému odhadu rychlosti protijedoucího vozidla a s tím spojené vzdálenosti, na kterou v daném okamžiku bylo možné bezpečně vjet na vozovku. Na druhé straně obviněný jako řidič vozidla zn. R. L. jel nepovoleně vysokou rychlostí a nyní svou obhajobu zakládá na tom, že jiný účastník silničního provozu měl jeho způsob jízdy předvídat. Nezpochybnitelným faktem zůstává, že rychlost, kterou se obviněný přibližoval k poškozenému, nemohl řidič (poškozený) druhého vozidla předpokládat. Vyplývá to ze skutečnosti, že obviněný od počátku viděl vozidlo poškozeného stát po pravé straně, jak sám uvedl, myslel si, že je odstavené. Na jeho vjetí do vozovky již nestačil zareagovat, neboť jej údajně spatřil na poslední chvíli. Tvrzení obviněného, že nepřekročil povolenou rychlost v daném místě (50 km/hod.), bylo přitom spolehlivě a jednoznačně vyvráceno. I když se soudy výrazně ve prospěch obviněného přiklonily k variantě, že obviněný nebrzdil a jeho vozidlo tedy nezanechalo na místě nehody zjištěné brzdné stopy, znaleckým posudkem ústavu (VUT – Ústav soudního inženýrství) je spolehlivě prokázáno, že při rychlosti vozidla obviněného 50 km/hod. by spolehlivě zabránil střetu s vozidlem poškozeného. Pokud by tedy obviněný dodržel maximální povolenou rychlost, měl od okamžiku rozjezdu vozidla poškozeného možnost střetu zabránit, byl by nucen jen mírně přibrzdit, přičemž při této rychlosti by poškozený stihl odbočení dokončit. I když na základě závěrů znaleckého posudku ústavu snížil soud závěr o střetové rychlosti vozidel na 70 km/hod., zůstává faktem, že obviněný výrazně překročil maximální povolenou rychlost v daném místě a toto bylo příčinou dopravní nehody. Řidič vyjíždějící na hlavní silnici (ať už v křižovatce nebo z místa mimo vozovku jako v tomto případě), přitom není povinen předpokládat, že řidič vozidla jedoucího po hlavní silnici porušuje pravidla silničního provozu. Naopak může předpokládat, že ostatní účastníci silničního provozu dodržují stanovená pravidla a na základě toho se také při řízení vozidla rozhodovat a jednat. Na druhou stranu to jistě neznamená, že při vjetí na hlavní silnici není řidič povinen chovat se tak, aby řidiči na hlavní silnici nevytvořil nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy, pokud má důvod předpokládat, že tento nejede předepsanou rychlostí ale výrazně ji překračuje. Pokud takový důvod nemá, nese za případnou kolizi odpovědnost řidič jedoucí sice po hlavní silnici, ale rychlostí výrazně překračující povolenou rychlost. Výraznost překročení povolené rychlosti a tím i její nepřiměřenost, se přitom musí posuzovat zvlášť podle každého konkrétního případu.
Že poškozený takový důvod neměl, správně konstatoval již odvolací soud když uvedl, že poškozený nenese na nehodě spoluzavinění tím, že vyjel do jízdního koridoru obviněného, když s ohledem na směr z něhož se vozidlo obviněného blížilo, nelze na něm spravedlivě požadovat aby dokázal rozpoznat, že jede vyšší než povolenou rychlostí a na základě toho vyhodnotit, že vyjížděcí manévr nebude moci včas dokončit. K tomu lze jen dodat, že ani ve smyslu §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. povinnost dání přednosti v jízdě neznamená, že vůbec nesmí být omezen řidič jedoucí po hlavní silnici. O porušení uvedené povinnosti jde jen tehdy, jestliže řidič nedáním přednosti v jízdě vytvoří takovou situaci, kdy řidič s předností v jízdě musí, aby se vyhnul střetu, učinit takový zásah do řízení, který lze posoudit jako náhlou změnu směru nebo rychlosti jízdy. I podle znaleckého posudku ústavu by ale byl obviněný nucen při dodržení povolené rychlosti jen mírně brzdit. Přitom na rozjezd vozidla poškozeného, nijak nereagoval a podle závěrů soudů ani nebrzdil, ač v tom okamžiku byl od vozidla poškozeného ještě ve vzdálenosti 36,9 m a jak sám uvedl, jeho vozidlo ještě stojící včas viděl, a i v době následného vjetí tohoto vozidla do jeho jízdního koridoru, byl od něj ještě vzdálen 23,2 m (znal. posudek VUT, str. 22). Vzhledem k místu nárazu do zadní poloviny vozidla poškozeného nutno přitom odmítnout tvrzení obviněného, že mu poškozený náhle vjel do jeho jízdní dráhy.
Při hodnocení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost lze dospět k závěru, že dosáhl vysokého stupně závažnosti, a to zejména s ohledem na to, že následkem dopravní nehody byla smrt osoby. Jde tedy o podstatný zásah do zájmu chráněného trestním zákonem, čímž je ve smyslu §224 tr. zák. zájem na ochraně lidského zdraví. Nelze přehlédnout, že nebýt nepřiměřené rychlosti obviněného, k dopravní nehodě by nedošlo. Společnost je třeba chránit před řidiči, jenž se na silnicích pohybují bezohledně, na úkor ostatních účastníků silničního provozu.
Za této situace není sporu, že okolnost podmiňující použití přísnější právní kvalifikace naplnil obviněný nejen z formálního hlediska, ale též z materiálního hlediska ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., protože jím zaviněné porušení důležité povinnosti řidiče pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Poškozenému zavinění či spoluzavinění na vzniku posuzované dopravní nehody nelze přičítat, protože v daném případě jednání obviněného je rozhodující příčinou dopravní nehody, poškozený objektivně v dané situaci neměl možnost rozpoznat jeho vysokou rychlost jízdy, důvodně předpokládal, že vjetí do vozovky bezpečně uskuteční, a protože neporušil v souvislosti s tímto manévrem žádnou povinnost, nehrála podstatnou roli ani skutečnost, že nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění.
Nejvyšší soud dovolání obviněného opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Námitkou nepořízení zvukového záznamu z hlavního líčení, znemožnění položení doplňujících otázek obhajobou k rotaci vozidla poškozeného, které obviněný podřadil pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. se pak Nejvyšší soud nezabýval, protože jde o námitky, které pod tento (ani jiný) důvod dovolání nelze zahrnout a nebyly tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že v této věci již soud I. stupně opakovaně uvedl, že když znalec nebyl schopen vyloučit, zda vozidlo obviněného zanechalo na místě zjištěnou brzdnou stopu, vycházel za zásady „in dubio pro reo“ a tedy z varianty, že obviněný tuto stopu nezanechal. Tato varianta je výrazně ve prospěch obviněného, protože v případě zanechání brzdných stop by jeho rychlost jízdy dosahovala kolem 100 km/hod. Soud I. stupně přitom přistoupil k aplikaci zmíněné zásady, aniž se jakkoli vypořádal s ostatními rozhodnými důkazy, když zásada „in dubio pro reo“ se aplikuje pouze v případě, zůstanou-li až po vyčerpání všech dosažitelných důkazů nadále důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením důkazů dalších. Pouze pak lze aplikovat zmíněnou zásadu, a ne za situace, že pouze znalec se nemohl k zanechání brzdné stopy jednoznačně vyjádřit a zpracoval tedy variantní závěry. V podstatné otázce zda obviněný brzdil a zanechal dané brzdné stopy, a kterou si měl soud I. stupně uvedeným způsobem sám vyřešit, tak bylo zcela pominuto, že nejen sám obviněný uvedl, že se snažil brzdit, ale k značné rychlosti a bezohlednosti jízdy obviněného těsně před nehodou a k „pískání gum“ v důsledku brzdění a následnému nárazu, se zcela shodně vyjádřily i svědkyně M. S. a M. B. a tyto stopy byly zdokumentovány v protokolu o dopravní nehodě. Tyto důkazy především soud vůbec v dané souvislosti nehodnotil a zcela nedůvodně tak z dalšího rozhodování vyloučil jednu z možných variant průběhu nehodového děje s pouhým odkazem na závěry znalce, který přitom sám uvedl, že posouzení této otázky je plně v kompetenci soudu. Při absenci jakéhokoliv opravného prostředku v neprospěch obviněného ze strany státního zastupitelství, však lze tuto okolnost pouze konstatovat, ale nemůže být již důvodem případného zrušení napadených rozhodnutí, byť lze v tomto směru skutkové závěry soudů provažovat za extrémně nesouladné s provedenými důkazy, jak to v konečném důsledku potvrdily i závěry tzv. revizního znaleckého posudku, z něhož vyplývá, že dané brzdné stopy odpovídají rozchodu vozidla L. a stopě po brzdění vozidla s A., a z technického hlediska jsou velmi pravděpodobně stopou od kol vozidla L. Tento nesoulad ale prospívá obviněnému.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš