ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.197.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 197/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. dubna 2009 o dovolání obviněných M. Č., a I. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 10 To 17/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 1/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. Č. a I. Č. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 4 T 1/2007, byli M. Č. a I. Č. uznáni vinnými trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. a trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle §8 odst. 1 tr. zák., obojí spáchané formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. M. Č. byl odsouzen podle §232a odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. I. Č. byla odsouzena podle §232a odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a podle §39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění odvolání proti výrokům o vině a trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 10 To 17/2008, byl napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněných podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění jsou vinni ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. a trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., obojí spáchané formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. M. Č. byl odsouzen podle §232a odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. I. Č. byla odsouzena podle §232a odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a podle §39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §226 písm. a) tr. ř. byli obvinění zproštěni obžaloby ohledně trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se tento skutek stal i ve vztahu k dalším poškozeným.
Rozsudek odvolacího soudu napadli obvinění M. Č. a I. Č. řádně a včas podaným dovoláním.
Obvinění dovolání směřují do všech výroků a uplatňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění se domnívají, že v předmětné věci soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly a vyložily ustanovení podle §232a odst. 3 tr. zák., když jednání odsouzených kvalifikovaly podle této kvalifikované skutkové podstaty a ne podle §232a odst. 2 tr. zák., který zahrnuje mimo jiné i činnost pachatele spočívající v jednání, kdy za použití násilí přiměje, zjedná apod. jiného, aby ho bylo užito k pohlavnímu styku, k otroctví nebo nevolnictví. Kvalifikovaná skutková podstata uvedená v odst. 3 tohoto paragrafu nepochybně vyžaduje jednání o vysoké společenské nebezpečnosti, převyšující společenskou nebezpečnost jednání uvedeného v základní skutkové podstatě §232a odst. 2 tr. zák. Soudy nesprávně zhodnotily splnění materiální podmínky trestného činu pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., která podle nich nebyla splněna, a to i proto, že soudy nezohlednily, že obvinění jsou rodiče dvou nezletilých dětí, které jsou na ně výlučně odkázané výchovou i výživou.
Soudy z hlediska této materiální podmínky také nedostatečně specifikovaly v čem spatřují naplnění podmínky podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy že poškozené V. bude použito k „prostituci“, neboť ve výroku rozsudků soudů obou stupňů je uvedeno pouze to, že „v nočním klubu, kde měla pracovat, po ní bylo požadováno i sexuální uspokojování zákazníků.“ Tímto mělo dojít k porušení §125 odst. 1 tr. ř. Zcela chybí uvedení skutečnosti, zda se tak mělo dít za úplatu, či nikoliv, kdy právě poskytování za úplatu je obligatorním znakem prostituce. Za nedostatečný je považován i použitý výraz „sexuální uspokojování zákazníků“, neboť nikoliv každé „uspokojování sex. služeb“ je možno považovat za prostituci, když např. tanec ve spodním prádle před zákazníky či striptýz donaha rovněž sexuálně uspokojuje zákazníky, aniž by docházelo k ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, tedy k prostituci. Z neurčitého pojmu použitého soudy obou stupňů, tak nelze dovodit, v čem soudy spatřují sexuální uspokojování zákazníků, jakým způsobem a v jakém konkrétním rozsahu měli kořistit z prostituce poškozených, jakož i v čem spatřují naplnění podmínky podmiňující vyšší trestní sazbu. Namítají, že poškozené V. nebylo použito k prostituci, neboť toto podle svého svobodného rozhodnutí odmítla vykonávat, mohla z místa kdykoliv odjet, což učinila a byla ve stálém kontaktu s rodinou a svým přítelem a sama svou újmu necítila natolik vážnou, když více než dva měsíce po svém příjezdu nepodala podnět k prošetření věci. K podání trestního oznámení ji donutily až ekonomické důvody, když nechtěla hradit smluvní pokutu za porušení svých povinností sjednaných ve smlouvě o zprostředkování.
Soudy obou stupňů neúplně, nekonkrétně a nedostatečně (v rozporu se zákonem) popsaly v jakém jednání měla spočívat činnost odsouzených a rovněž poškozených. Podle názoru obviněných tak mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces. Ve výrokové části a v odůvodnění rozhodnutí, je opakovaně, a zřejmě účelově, vyjmenováváno, že dívky, včetně poškozené V., měly podle uzavřených smluv o zprostředkování, vykonávat pouze práci tanečnice. Z výpovědí dívek, vyjma poškozené V., vyplynulo, že se jednalo o práci tanečnic a striptérek, tak jak bylo výslovně uvedeno v uzavřených smlouvách o zprostředkování. V odůvodnění rozsudku, i v jeho výrokové části, i přes opakované námitky obviněných, není uvedeno jakým způsobem a v jakém konkrétním rozsahu měli obvinění kořistit z prostituce prováděné poškozenými.
Namítáno je i nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, protože nebylo prokázáno, že by již při zprostředkování práce pro děvčata, včetně poškozené V., byli obvinění srozuměni s tím, že v klubech budou všechna poskytovat také prostituci. Soudy obou stupňů vycházely při rozhodování výlučně z výpovědi poškozené V., kdy jiné přímé důkazy, k tomuto jednání a k případnému posouzení její věrohodnosti, odmítly provést s odůvodněním, že by výslech nenapomohl k objasnění věci, neboť svědci by vypovídali proti sobě, nebo proti zaměstnavateli (navrhován byl např. výslech svědků K. K., R. W., neustanoveného barmana a E. F). Takový postup orgánů činných v trestním řízení, zejména soudů obou stupňů, považují za nezákonný, neboť je v extrémním rozporu se základními zásadami trestního řízení a se základními právy zaručenými Listinou základních práv a svobod, zejména s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud by byl takový postup shledán přípustným, soudy by již napříště vůbec nemusely provádět důkazy svědčící ve prospěch obhajoby. Soud měl navržené důkazy provést, zejména takové, které by mohly přímo potvrdit, či vyvrátit svědectví poškozené, na jejímž tvrzení je téměř výlučně postaveno napadené rozhodnutí. V celém řízení nebyl přes návrh obhajoby, proveden žádný důkaz směřující k objasnění činnosti A., kterou provozovali obvinění. Tedy, zda se v předmětném případě jednalo o exces, pouze v případě v obžalobě uvedených poškozených, či zda se jednalo o běžnou praxi agentury, jak dospěly ve svých skutkových zjištěních soudy, aniž by byly takové okolnosti prokázané. Za této situace obvinění opětovně uvádějí, že nevyslechnutí výše uvedených svědků – přímých aktérů předmětných událostí, je zřejmým porušením základních práv obviněných. O to více za situace, kdy minimálně svědkyně N. a nevyslechnutý svědek D. dosvědčili, že poškozená V. společně se svým přítelem B. ovlivňovali svědky v této kauze.
Obvinění jsou si vědomi, že výše uvedené námitky nemají, formálně vzato, povahu námitek hmotně právních ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odkazují na nález Ústavního soudu I. ÚS 55/04 ze dne 18. 4. 2004, když z ústavního pořádku vyplývá, že jsou-li ve hře základní práva, musí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků. Výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje a odmítá se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. Proto se obvinění domnívají, že vzhledem k závažnosti porušení jejich základních práv na spravedlivý proces, by soud dovolací měl přihlédnout i k těmto námitkám, které nelze formálně posoudit jako námitky hmotně právní, neboť striktní interpretace dovolacích důvodů, která by takové námitky obviněných odmítla a odkázala je do řízení o stížnosti pro porušení zákona, ačkoli jde o prostředek, který obvinění nemají ve své dispozici, by byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
S poukazem na uvedené závěry Ústavního soudu ČR proto namítají, že nebylo prokázáno srozumění obviněných s tím, že V. bude použito k sexuálním službám a k prostituci, o čemž podle jejich názoru nebyl proveden jediný důkaz a tento závěr proto prý nemá oporu v provedeném dokazování, když soudy to vyvozovaly pouze z odposlechů hovorů uskutečněných mezi poškozenou V. a obviněnými. Všechny tyto hovory ale časově následovaly až po návratu poškozené ze Š. Podle názoru dovolatelů nemohou tyto hovory prokazovat jejich povědomí o tom, zda i jiná děvčata, ještě před odjezdem V., nějakou sexuální službu poskytla, a že poškozená V. bude k jejich poskytování rovněž použita či dokonce nucena. Podle názoru obviněných i důkazy provedené přehráváním odposlechů je možno označit za nezákonně získané, neboť pouhé trestní oznámení V. samo o sobě nepostačovalo k nařízení odposlechů. Jednalo se o čistě spekulativní úvahy, které nebyly podpořeny alespoň indiciemi. Skutečnosti uvedené v návrhu na vydání příkazu nebyly pravdivé, ale byly pravděpodobně účelově vytvořeny, aby byly zcela formálně vytvořeny podmínky pro postup podle §88 tr. ř., tzn. kvalifikace zvlášť závažného úmyslného trestného činu (§42 odst. 2 tr. zák.). Tyto spekulace byly později předmětnými odposlechy i výpověďmi svědkyň vyvráceny. Přesto odposlechy takto získané byly nadále použity jako důkaz v řízení o trestných činech nesplňujících podmínku ustanovení §88 odst. 1 tr. ř. Obvinění poukazují na zarážející postup soudu, který vydal soudní příkaz k odposlechu v okamžiku, kdy pro něj nebyly splněny zákonné podmínky. Podle názoru obviněných se jedná o postup v extrémním rozporu se zásadami právního státu, s principem spravedlnosti a v rozporu s čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému oba obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 10 To 17/2008, i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 4 T 1/2007, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněných nejprve shrnula dosavadní průběh řízení a uvedla, že obvinění v dovolání vyjádřili nesouhlas se zjištěními, ke kterým dospěl odvolací soud a domáhají se jejich změny na základě jiného hodnocení důkazů, k čemuž nabízejí hodnocení vlastní. Jestliže tedy dovolatelé namítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozují z údajného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a právními závěry, pak odvolacímu soudu nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále musí mít důvody dovolání podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který napadenému rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samotném odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak namítají dovolatelé. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné. Jestliže tedy obvinění spatřují nesprávnost hmotně právního posouzení v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak takovou argumentaci je třeba označit za nepřípustnou. Navíc odůvodnění soudních rozhodnutí namítanými vadami netrpí. Obviněným není ani možno přisvědčit v tom, že popis skutků pod bodem 1) a 2) výroku o vině nevyhovuje zvolené právní kvalifikaci. Rovněž nemůže obstát námitka obviněných o absenci zjištění subjektivní stránky trestného činu, která je sice v obecné rovině právním závěrem, ale dovolatelé ho dovozují výlučně z odlišných skutkových okolností, než vzaly za prokázané soudy prvního a druhého stupně.
O dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jde podle státní zástupkyně, pokud je omezeno pouze na opakování námitek, uplatněných obviněnými již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení a se kterým se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Odvolací soud na str. 10 – 11 odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil právní názor, že pokud podle provedeného zjištění pohyblivá složka mzdy představovala odměnu za služby erotického charakteru a obviněným byla tato okolnost známa, brali tak na výnosu z prostituce svůj díl. Pokud se pachatel trestného činu kuplířství dohodne na provizi za práci v nočních klubech za situace, kdy vychází z toho, že v platbách bude zahrnuta i odměna za prostituci, pak státní zástupkyně souhlasí s názorem odvolacího soudu, že samotná skutečnost, že nelze poměr mezi odměnou za legální služby a prostituci vyčíslit, nebrání závěru, že jejich jednání sledovalo i prospěch z prostituce jiného jako cíl, jak má na mysli ustanovení §204 tr. zák. Za této situace soud rezignoval na vyčíslení poměrné části provizí jako prospěchu z prostituce, nicméně z popisu skutku je zřejmé, že jednání obviněných, kteří zde uvedené osoby k provozování prostituce zjednali, mohlo být posouzeno jako trestný čin kuplířství podle §204 tr. zák., kterého se v základní skutkové podstatě pachatel dopustí tím, že jiného zjedná, přiměje nebo svede k provozování prostituce.
Obvinění dále zpochybnili posouzení otázky, zda byla naplněna materiální stránka trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 3 písm. d) tr. zák. Podle názoru státní zástupkyně jsou skutkové okolnosti zjištěné v posuzované věci dostatečným podkladem pro závěr, k němuž ostatně dospěly i oba soudy nižších stupňů, že obvinění naplnili po formální stránce znaky trestného činu podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. a za nedůvodnou považuje dovolací námitku, jíž obvinění vytkli odvolacímu soudu ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nesprávné hodnocení stupně nebezpečnosti posuzovaného činu pro společnost. Jak je patrné z rozhodných skutkových okolností, nebylo v řízení před soudy nižších stupňů zjištěno nic tak zásadního a výjimečného, co by mohlo dostatečně zdůvodnit závěr, že k okolnosti, že obvinění za použití lsti a zneužití omylu poškozenou najali, aby jí bylo užito k formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání, konkrétně k prostituci, by se nemělo přihlížet, protože není do té míry závažná, aby podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. K., ani obvinění v dovolání neuvádí žádné významné důvody snižující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. V tomto směru argumentují jen okolnostmi z hlediska naplnění materiální stránky trestného činu ve smyslu §88 tr. zák. zcela nerozhodnými, které pro posouzení materiální stránky přísnější právní kvalifikace nemají význam.
Vzhledem k tomuto navrhla státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud o dovolaní obviněných M. Č. a a I. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. rozhodl tak, že se odmítá a současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též \"jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Uplatněné dovolací námitky směřují zčásti do oblasti skutkových závěrů. Z obsahu dovolání vyplývá, že obvinění vytýkají soudům nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí skutkové závěry (především výpovědi poškozené H. V.). Dále je soudům vytýkáno neprovedení řady jimi navržených důkazů, např. výslechy svědků K. K., R. W., neztotožněného švýcarského barmana, jež by měli potvrdit nevěrohodnost poškozené H. V. Tímto mělo dojít k porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř. K tomuto soud dovolací dodává, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Lze připustit, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. O takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily jak se vypořádaly s obhajobou obviněných, proč jí neuvěřily. Z obsahu spisu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy svůj závěr o vině obviněných opřely zejména o výpověď poškozené H. V., její matky, svědka B., jakož i dalších poškozených a z jednání obviněných ve fázi přípravy odjezdu a legalizace pracovního povolení. Výhrady obsažené v dovolání obviněných, vztahující se ke způsobu hodnocení provedených důkazů, tvořily součást obhajoby obviněných uplatněné již v předchozích fázích řízení a soud prvního stupně, jakož i odvolací soud se s jejich námitkami pečlivě vypořádaly.
Dovolací soud se nemůže rovněž zabývat námitkami vztahujícími se jen k odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dovolací námitky se musí týkat výrokové části příslušného rozhodnutí, nebo postupu soudu, který napadenému rozhodnutí předcházel. Proto nelze vyhovět námitkám obviněných, kteří spatřují nesprávnost hmotně právního posouzení v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Obvinění dále namítají nelegálnost důkazů získaných odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, neboť nebyly splněny podmínky pro vydání příkazu k odposlechu. K přezkoumání zákonnosti tohoto postupu byl především povolán soud odvolací, ale obvinění tuto námitku v odvolání neuplatnili. Až v řízení o mimořádném opravném prostředku (dovolání) se snaží zpochybnit tento důkaz tím, že podmínky §88 tr. ř. byly vytvořeny jen formálně. Ani touto procesní námitkou, která je zcela mimo uplatněný důvod dovolání, se Nejvyšší soud nezbýval, když se nejedná o podstatný a vůbec ne jediný důkaz pro rozhodnutí o vině obviněných. Soudy vycházely zejména z výpovědí poškozených a celé řady dalších důkazů, kde odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl pouze jedním z podpůrných důkazů. Pouze na okraj lze uvést, že obvinění byli pravomocně uznáni vinnými trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák., který je zvlášť závažným trestným činem.
Za hmotně právní námitku by bylo možno považovat námitku neprokázání subjektivní stránky trestného činu, kdyby ji pouze neopřeli o jiné hodnocení důkazů. Obvinění namítají nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, protože nebylo prokázáno, že by již při zprostředkování práce pro děvčata byli srozuměni s tím, že v klubech budou všechna provozovat také prostituci. Nedostatek zavinění tak obvinění nezakládají na popisu skutku, kde je /ad 1)/ uvedeno, že obviněným bylo známo co má poškozená ve skutečnosti provozovat a činili na ní nátlak, aby všemu vyhověla, nebo /ad 2)/, že obvinění věděli, že při výkonu pracovní činnosti poškozených docházelo i k uspokojování sexuálních potřeb návštěvníků klubů za úplatu. Obvinění se tak domáhají změny těchto skutkových zjištění a popírají je, ač podle skutkových závěrů soudů z provedených důkazů ale jasně vyplývá, že oba obvinění už při podpisu smluv s děvčaty věděli, že po nich budou požadovány i sexuální služby. Soudy vycházely ze zjištění, že sama obviněná I. Č. dříve pracovala v obdobných podnicích, a proto věděla, co se bude po děvčatech požadovat, jednak oba obžalovaní věděli, že v nočních podnicích, kde měly děvčata pracovat na základě jimi uzavřené smlouvy o zastupování, dochází ze strany zaměstnaných dívek a hostů k provozování prostituce nebo jiných sexuálních praktik. S některými děvčaty bylo rovněž předem hovořeno o tom, že by tam mohly provozovat tyto služby. Proto nemůže obstát námitka neprokázání subjektivní stránky trestného činu, neboť obvinění jednali v eventuálním úmyslu, aby poškozené byly užity k prostituci, dopravili je do Š. a brali od nich určité procento z jejich výdělku. Odvolací soud ve vztahu k srozumění obviněných s provozováním prostituce poškozenou H. V. mj. správně uvedl, že skutečnou náplň práce dívek ve š. nočních klubech dokresluje i jednání pod bodem 2) výroku o vině, když zásadní rozdíl je jen v tom, že ostatní dívky věděly a byly srozuměny s případnými sexuálními službami, zatímco H. V. o tomto nevěděla. Že těmito „sexuálními službami“ mínil odvolací soud prostituci, jednoznačně vyplývá z toho, že z uvedených zjištění dovozoval eventuální úmysl k užití této poškozené k prostituci.
Namítají-li obvinění, že soudy ve výrokové části neuvedly jakým způsobem a v jakém konkrétním rozsahu měli kořistit z prostituce prováděné poškozenými, jde o hmotně právní námitku týkající se trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. Z popisu skutku mj. vyplývá, že oba obvinění věděli o tom, že v nočních klubech poškozené provádí i uspokojování sexuálních potřeb návštěvníků za úplatu, přičemž oba obvinění z toho měli finanční prospěch, když již ve smlouvách byla pro ně stanovena odměna jako určité procento ze mzdy. Při prokázaném vědomí obviněných, že součástí práce poškozených je i uspokojování sexuálních potřeb návštěvníků nočních klubů za úplatu, tj. prostituce, pak není pochyb o tom, že při pobírání určité části z finanční odměny poškozených za tuto práci, kořistili i z jimi prováděné prostituce. Konkrétní rozsah kořistění, tedy v podstatě konkrétní výše prospěchu z prostituce, není přitom pro právní kvalifikaci pouze podle §204 odst. 1 tr. zák. významná. V tomto směru se tedy jedná o námitku obviněných zjevně neopodstatněnou, když znak kořistění z prostituce byl jejich jednáním naplněn.
Jako další hmotně právní námitku odpovídající uplatněnému důvodu dovolání, obvinění tvrdí, že soudy náležitě nehodnotily materiální stránku trestného činu obchodování s lidmi podle §232a odst. 3 písm. d). tr. zák. a nebyly splněny podmínky pro použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Dovolací soud se plně ztotožňuje s prvoinstančním soudem, který v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že k naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §232a odst. 3 písm. d) tr. zák. není třeba, aby jiného bylo skutečně užito k prostituci, ale postačí, že pachatel se dopustil činu uvedeného v odst. 1 nebo odst. 2 v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. Tak se stalo i v tomto případě, neboť oba obvinění věděli, že v nočních podnicích kam měla H. V. ale i další děvčata jet pracovat, dochází k provozování prostituce nebo jiných sexuálních praktik, a z hlediska naplnění materiální podmínky trestnosti není významné, že H. V. nakonec k prostituci užito nebylo. Nutno dodat, že pouze v důsledku rezolutního odmítnutí této činnosti poškozenou a nikoli v důsledku zásahu obviněných, kteří naopak na ni činili nátlak, aby všemu vyhověla. Bez významu je i námitka obviněných, že mohla z místa kdykoliv odjet, což je navíc v přímém rozporu s výpovědí H. V. u hlavního líčení (č. l. 2766 tr. spisu), že nemohla odejít z budovy, že dokonce obvinění telefonovali, aby ji hlídali a odcházela jen tajně za pomoci jiné dívky. Obvinění naplnili po formální stránce znaky daného trestného činu a z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá, že se v souladu s uvedeným ustanovením konkrétním stupněm společenské nebezpečnosti spáchaného jednání zabývaly a to jak okolnostmi případu, tak i osobami obviněných, hodnotily jak polehčující tak i přitěžující okolnosti. Nelze rovněž přehlédnout chování obviněných, když jim bylo oznámeno, že poškozená H. V. chce jet domů, kdy na ni činili nátlak, aby zůstala a všemu vyhověla. Opomenutí náležitého zhodnocení materiální stránky trestného činu není v dané věci patrno. Při úvahách o naplnění materiální podmínky trestnosti činu nelze přehlédnout, že již stanovením formálních znaků zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech již bude dán i odpovídající stupeň společenské nebezpečnosti. Pro závěr, že zjištěný formální znak podstatně nezvyšuje společenskou nebezpečnost činu, by tak bylo nutné, aby se dané jednání v konkrétním případě vyznačovalo výjimečnými zmírňujícími okolnostmi, pro které nebude odpovídat běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Žádné takové okolnosti ale v daném případě zjištěny nebyly a ty, na které poukazují obvinění, mohly být a byly dostatečně zohledněny ve výměře uložených trestů.
S tím souvisí i námitka obviněných o nesplnění materiální podmínky §88 odst. 1 tr. zák., ve které poukazují na závažnost formálních znaků ustanovení §232a odst. 2 tr. zák. (užití k pohlavnímu styku, otroctví, nevolnictví) s tím, že v odst. 3 se nepochybně požaduje jednání, které svou společenskou nebezpečností převyšuje jednání uvedené v základní skutkové podstatě §232a odst. 2 tr. zák. Obvinění v tomto směru nesporně mají pravdu, a zákonodárce tuto vyšší společenskou nebezpečnost jednání uvedených v odst. 3 vyjádřil právě tím, že tyto formy jednání zařadil do kvalifikované skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi podle §232a tr. zák. a stanovil za ně i vyšší hrozící trest od 5 až do 12 let.
Obvinění ve vztahu k poškozené H. V. /tedy ke skutku ad 1)/ rovněž namítali, že soudy dostatečně nespecifikovaly, v čem spatřují naplnění podmínky použití vyšší trestní sazby, tedy že jí bude užito k prostituci. Zjištění soudů, že „v nočním klubu, kde měla pracovat, po ní bylo požadováno i sexuální uspokojování zákazníků,“ považují za nedostatečné. Uvádí, že zcela absentuje uvedení skutečnosti, zda se tak mělo dít za úplatu, což je obligatorním znakem prostituce. Také ne každé sexuální uspokojování, že musí být prostitucí, jako pohlavním stykem s jinou osobou, resp. jakýmkoliv způsobem ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, a to za úplatu, když např. tanec ve spodním prádle před zákazníkem či striptýz donaha rovněž sexuálně uspokojuje zákazníka, aniž by při tom docházelo k ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, tedy k prostituci.
Tyto hmotně právní námitky rovněž odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, proto se Nejvyšší soud jimi zabýval, ale shledal je zjevně neopodstatněnými. Lze souhlasit s obviněnými, že prostitucí je pohlavní styk s jinou osobou ze úplatu a že pohlavním stykem je jakýkoliv způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby. Nemusí se tedy jednat pouze o soulož, ale i o různé další formy ukájení pohlavního pudu tělesným stykem za úplatu. I když obvinění pomíjí, že podle výpovědi H. V. se musela otírat o hosty a dovolit jim, aby ji osahávali na prsou a dalších částech těla, jsou jejich výše uvedené námitky z hlediska §232a odst. 3 písm. d) tr. zák. bez významu a míjí se s podstatou věci. Jak totiž správně uvedl již soud prvního stupně (str. 12 rozsudku), k naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §232a odst. 3 písm. d) tr. zák. není třeba, aby jiného bylo skutečně k prostituci užito, ale postačí, že pachatel se dopustí činu uvedeného v odst. 1 nebo 2 v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. Není proto podstatné, zda H. V. skutečně vykonávala prostituci, ale to, že ji oba obvinění zprostředkovali danou práci v úmyslu, aby jí bylo užito k prostituci. Podstatné proto je, aby popis skutku obsahoval takové skutečnosti, z nichž tento úmysl vyplývá. Takovouto hmotně právní námitku, ale obvinění v dovolání neuplatnili. Namítané požadování sexuálního uspokojování zákazníků přitom má vztah k formálnímu znaku §232a odst. 2 písm. a) tr. zák., tj. k jiným formám sexuálního obtěžování nebo zneužívání, a nikoli k odst. 3 písm. d) tohoto zákonného ustanovení, kde se jedná o úmysl směřující k užití jiného k ještě závažnější formě sexuálního zneužívání, a to k prostituci. Obvinění tak v podstatě namítají absenci znaků prostituce (pohlavní styk s jinou osobou za úplatu) ohledně skutkových okolností, které tento znak mít nemusí, protože se týkají toliko okolností významných pro naplnění formálních znaků §232a odst. 2 písm. a) a nikoli namítaného odst. 3 písm. d) tr. zák. Jak již bylo výše uvedeno, pro naplnění §232a odst. 3 písm. d) tr. zák. je rozhodující úmysl obviněných směřující k tomu, aby H. V. bylo užito k prostituci. Obvinění nedostatek tohoto úmyslu sice namítli v jiné části dovolání, jak bylo již výše uvedeno, tuto námitku ale založili pouze na skutkovém základě, že nebylo prokázáno, že by byli srozuměni již při zprostředkování práce s tím, že v klubech budou všechny poškozené provozovat také prostituci. Skutkový charakter této námitky o neprokázání jejich srozumění s touto činností, vyplývá i z jejich námitky, že k této otázce navrhovali množství důkazů, které ale nebyly provedeny a s odkazem na nález Ústavního soudu ČR se domáhali i v tomto směru přezkumu skutkových zjištění. Přitom navržené důkazy měly mít podle obviněných podstatný vliv na hodnocení věrohodnosti poškozené H. V., tj. svědkyně, která je usvědčuje z trestné činnosti, a to jak ohledně toho, že již po příjezdu do nočního klubu byl, přes opačné ujišťování obviněných, po ní požadován i sex s hosty na privátu, tak i ohledně toho, že samotná obviněná při svém pobytu ve Š. provozovala prostituci. Nedostatek srozumění s tím, že H. V. bude užito k prostituci tak obvinění zakládají na popírání pravdivosti její výpovědi, kterou považují za nevěrohodnou.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Ze shora citovaných dovolání je tedy zřejmé, že námitky obviněných z podstatné části spočívají ve zpochybňování správnosti procesního postupu soudů při zjišťování skutkového stavu. Nejvyšší soud přitom ani neshledal, ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Proto dovolání obviněných M. Č. a a I. Č. opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, když se s jejich hmotně právními námitkami neztotožnil.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš