ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.252.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 252/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. dubna 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. D. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 6 To 82/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 1/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 20. 6. 2008, sp. zn. 61 T 1/2008, byl obviněný R. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Obviněný se trestného činu dopustil (zkráceně) tím, že pod záminkou koupě zámku v obci L. n. D. , okr. H. B. , od společnosti K. N. , spol. s r. o., a jeho následného prodeje obci L. n. D. , vylákal od poškozeného P. K. celkem částku 650.000,- Kč, a to tak, že 1) dne 16. 2. 2004 v Hotelu O. ve Z. převzal od P. K. částku 200.000,- Kč, na kterou bezprostředně vystavil směnku vlastní – výstavce R. D. , s datem splatnosti dne 16. 5. 2004 ve prospěch P. K. , na částku 240.000,- Kč, 2) dne 27. 2. 2004 v Hotelu O. ve Z. převzal od P. K. částku 450.000,- Kč, na kterou bezprostředně vystavil směnku vlastní – výstavce R. D. , s datem splatnosti dne 27. 5. 2004 ve prospěch P. K. , na částku 450.000,- Kč, přičemž již od počátku věděl, že poskytnuté peníze nejsou určeny na koupi zámku, neboť obviněný žádná jednání s obcí L. n. D. o prodeji zámku aktivně nevedl, ani nevystupoval ve spolupráci se společností K. N. , spol. s r. o., uváděl tak poškozeného v omyl a jeho důvěru chtěl posílit i uzavřením smlouvy o tichém společenství ze dne 23. 2. 2004, ve které vystupoval jako jednatel společnosti A. T. P. , s. r. o., přestože věděl, že má uložen rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 48 T 20/2000, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 3 To 136/2003, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat podnikatelskou činnost v oblasti nákupu, prodeje a zprostředkování v délce 5 let, počínaje dnem 14. 1. 2004, tedy před vystavením výše uvedených směnek, kdy takto získané finanční prostředky nevrátil a použil pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozenému P. K. škodu v celkové výši 650.000,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 6 To 82/2008, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu nejprve zrekapituloval průběh celého trestního stíhání ve věci. Uvedl, že dne 25. 6. 2007, bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání, dne 30. 1. 2008 byla podána obžaloba, přičemž citoval z jejich obsahu. Obviněný dále konstatoval rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci a citoval část odůvodnění, konkrétně ze strany 13 rozsudku. Poukázal na své odvolání a opět z něj citoval. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že závěry odvolacího, jakož i soudu prvního stupně o jeho vině nejsou správné, resp. jsou podle něj minimálně předčasné. Má za to, že v jeho trestní věci bylo porušeno jeho právo na řádný zákonný a spravedlivý proces a odkázal na údajně porušená ustanovení článků Ústavy, Listiny základních práv a svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný namítl, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Bylo podle něj prokázáno, že mu poškozený zapůjčil finanční prostředky a bylo prokázáno, že poškozenému peníze nevrátil tak, jak bylo dohodnuto. O trestný čin podvodu však podle něj nemůže jít s ohledem na skutečnost, že obviněný měl ze strany svědka M. přislíbeno, že pokud mu pomůže se zprostředkováním prodeje zámku v L. a s realizací ostatních pohledávek, obdrží od něj provizi, která odpovídala částce, kterou si obviněný půjčil. Obviněný tedy předpokládal, že půjčené finanční prostředky vrátí. Dále uvedl, že o trestný čin podvodu může jít také v tom případě, pokud obviněný použil finanční prostředky na jiný účel, než byl sjednán. V tomto případě však údajně účel půjčky sjednán nebyl. Sám poškozený podle názoru obviněného neuvedl srozumitelně a přesně, na co byly peníze zapůjčeny. Na jednu stranu poškozený tvrdil, že byly půjčeny na koupi zámku, na druhou stranu však tvrdil, že věděl, že obviněný nebude zámek kupovat a ani jeho společnost A. T. P. , s. r. o., a tedy věděl, že má obviněný pouze spolupracovat při zprostředkování prodeje. Poškozenému tedy podle obviněného bylo jasné, že peníze nemohou být určeny ke koupi zámku, jakož i nemohl předpokládat že peníze budou určeny jako vklad tichého společníka do společnosti, neboť sám sdělil, že šlo o půjčku. Z těchto důvodů nebyly podle obviněného naplněny znaky skutkové podstaty uvedené trestného činu. Obviněný je dále přesvědčen, že soudy ignorovaly civilní stránku věci a skutečnost, že prostředky trestního práva mají být používány zdrženlivě (tzv. princip ultima ratio). Na závěr obviněný bez dalšího odkázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Popřípadě aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a obviněného zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného do dne rozhodnutí Nevyššího soudu o něm nevyjádřila.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Pod uplatněný dovolací důvod bylo možno podřadit hmotně právní námitku obviněného, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., konkrétně pak subjektivní stránku uvedeného trestného činu. Obviněný je přesvědčen, že o trestný čin podvodu se může jednat pouze za předpokladu, že obviněný již v době sjednání půjčky věděl, že finanční prostředky nevrátí. O takový případ podle něj nemůže jít, neboť měl od svědka M. přislíbenou provizi, která odpovídala částce, kterou si půjčil a mohl tedy předpokládat, že finanční prostředky vrátí. Nejvyšší soud se zabýval uvedenou hmotně právní námitkou ohledně údajné absence subjektivní stránky trestného činu podvodu, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, resp. škodu ve výši odpovídajícím znakům kvalifikovaných skutkových podstat uvedeného trestného činu.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem /§4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn /§4 písm. b) tr. zák./.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že při posouzení jednání obviněného se zabývaly jak otázkou naplnění formálních znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. (včetně jeho kvalifikované skutkové podstaty), tak i otázkou nebezpečnosti činu pro společnost, tj. materiální podmínkou jeho trestnosti a v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily závěr, že jednání obviněného naplňuje všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Nejvyšší soud především konstatuje, že se s námitkou obviněného ohledně absence podvodného úmyslu neztotožnil, neboť jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a pak je blíže rozvedeno v jeho odůvodnění, naplňuje subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., přičemž také z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že se soud podrobně zabýval otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Přitom dospěl s ohledem na okolnosti případu a jeho tíživou finanční situaci zejména k závěru, že obviněný věděl od počátku, že peníze nebude schopen poškozenému vrátit. V tomto směru byla v průběhu trestního řízení provedena také řada důkazů. Z obsahu tzv. skutkové věty a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jednoznačně vyplynul závěr, že obviněný ke škodě cizího majetku úmyslně obohatil sebe tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu odpovídající kvalifikované skutkové podstatě.
Pro úmysl obviněného pak svědčí nejen skutečnost, že se trestné činnosti dopustil ve dvou krátce po sobě jdoucích obdobích, ale zejména skutečnost, že obviněný v obou uvedených případech vylákal na poškozeném peníze s krátkým termínem jejich vrácení pod smyšlenými záminkami, dokonce s navýšením o 40.000,- Kč, ačkoli věděl, že získaná finanční hotovost nebude použita ani na koupi zámku (když v tomto případě obviněný žádná jednání ohledně koupě či prodeje zámku aktivně nevedl) ani jako investice do firmy, jak se snažil poškozenému namluvit. Obviněný si také byl vědom, že peníze, které obdržel, nebude schopen ve stanoveném termínu vrátit s ohledem na majetkovou situaci své osoby, kdy z jeho výpovědí vyplývá, že nedisponuje žádnými prostředky, ze kterých by mohl vyrovnat dluh, jakož i s ohledem na finanční situaci společnosti A. T. P. , s. r. o., jejímž byl jednatelem, a na níž byl vyhlášen konkurz a byla téměř bez majetku. Pokud se obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dovolává skutečnosti, že měl přislíbeny příjmy ve formě provizí ze spolupráce se svědkem M. , nutno konstatovat, že také touto skutečností se soudy obou stupňů zabývaly, avšak shledaly očekávání obviněného ohledně budoucích příjmů jako nereálné. Na základě provedeného dokazování je totiž zřejmé, že toto tvrzené očekávání by spočívalo především na nejisté budoucí události, a to prodeji zámku v L. K jednání s představiteli obce L. , případně s jinými zájemci o koupi zámku byl společností K. N. zmocněn svědek M. a obviněného se případný prodej nijak netýkal a ani v něm nebyl nijak angažován. Tvrzení svědka M. a potažmo obviněného, že zámek měl být prodán za částku 7.500.000,- Kč, z čehož měl svědek M. obdržet provizi 1.300.000,- Kč a polovinu z toho měl získat obviněný, byla provedeným dokazováním vyvrácena (svědecké výpovědi P. K. , D. K. , J. S. ). Zcela nereálně přitom vyznívá i výše údajné odměny pro obviněného v podstatě přesně ve výši vylákané částky 650.000,- Kč, když bylo prokázáno, a to i výpovědí svědka M. , že mu obviněný dělal v podstatě toliko řidiče. Pomoc obviněného tak nespočívala „mj. také v tom, že obviněný svědka doprovázel a vozil,“ jak uvádí v dovolání, ale pouze v tom. Obviněný si tak musel být vědom skutečnosti, že byť by měl jakoukoli ústní dohodu se svědkem M. o provizi z realizace prodeje zámku společností K. N. s obcí L. , pak se rozhodně nemohlo jednat o částku 650.000,- Kč. Výše uvedených skutečností si musel být obviněný vědom a tak v době, kdy si peníze od poškozeného půjčoval, nemohl reálně očekávat příjem finančních prostředků, z nichž by mohl uhradit dluh vůči poškozenému, když i sám se nacházel v tíživé finanční situaci, jakož i společnost A. T. P. , s. r. o., byla zadlužena. Jednal tak v úmyslu vylákané finanční prostředky ve smluvené lhůtě nevrátit. Nejvyšší soud se tak ztotožnil se závěry soudů, že obviněný spáchal trestný čin v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. a námitku obviněného ohledně údajné absence úmyslu považuje za zjevně neopodstatněnou.
K námitkám obviněného ohledně účelu půjčky finančních prostředků uvádí Nejvyšší soud následující. Pokud jde o námitku, že účel půjček s poškozeným nebyl sjednán, je nutno ji odmítnout, neboť z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že se obviněný svým jednáním snažil poškozeného přesvědčit, že peníze potřebuje ke koupi zámku v L. , kdy obviněný na podporu tohoto záměru předložil poškozenému řadu dokumentů. Smlouvou o tichém společenství uzavřenou dne 23. 2. 2004 pak obviněný chtěl odstranit možné pochybnosti na straně poškozeného, když žádné finanční prostředky jako vklad do společnosti zaúčtovány nebyly. Z provedených důkazů však je zřejmé, že sjednaný účel půjčky byl smyšlený a sloužil pouze k získání důvěry poškozeného, navázání dobrých vztahů s ním a uvedení v omyl poškozeného, že jeho peníze budou v dohodnutých termínech vráceny, s cílem získat od něj finanční prostředky pro svoji potřebu. Z hlediska §250 tr. zák. je přitom nerozhodné, k jakému účelu obviněný skutečně peníze od poškozeného použil, ani za jakým účelem je měl od poškozeného vylákat. Podstatné je, jak také zjistily oba soudy, že od počátku vylákal od něj peníze ač věděl, že nebude schopen je ve stanoveném termínu vrátit.
Je také zřejmé, že v namítaném případě nejde o typický občanskoprávní závazkový vztah, jak se obviněný snaží prezentovat námitkou, že soudy ignorovaly civilní stránku věci, neboť jeho jednání zjevně vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Trestní postih pro trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. není podmíněn neúspěšným použitím jiných (mimotrestních) opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., nelze na toto jednání pohlížet pouze jako na neplnění závazků, jejichž vymáhání by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že hmotně právní námitka obviněného je zjevně neopodstatněná, že v tomto konkrétním případě jsou dány formální i materiální podmínky trestnosti činu a obviněný jako pachatel musí nést trestní odpovědnost za skutek, kterého se svým jednáním dopustil. Okolnosti případu a úmyslná forma zavinění přitom vylučují názor obviněného, že se jedná o vztah nevyžadující řešení prostředky práva trestního, jako krajního prostředku.
Pokud jde o přesvědčení obviněného, že v jeho případě bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonný průběh trestního řízení a jeho právo na spravedlivý proces, obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku pouze odkázal na údajně porušená ustanovení jednotlivých článků Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, aniž by však odůvodnil v čem konkrétně porušení svého práva spatřuje. Samotný procesní pojem spravedlivého procesu, který se odvíjí od ústavně zaručeného práva na soudní (a jinou právní) ochranu, k níž je otevřen přístup každému, kdo usiluje o ochranu svého práva, pak v trestním řízení spočívá zejména v náležitém zjištění trestných činů a spravedlivém potrestání pachatelů za současného respektování zásad trestního práva hmotného i procesního.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Protože námitku obviněného hmotně právní povahy Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou, bylo dovolání R. D. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš