ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.326.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 326/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. dubna 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2008, sp. zn. 67 To 290/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 28/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 51 T 28/2008, byl obviněný J. Š. uznán vinným úmyslným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost během zkušební doby zaplatit dlužné výživné a řádně platit výživné běžné.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že od července 2006 do února 2008 v P. ani nikde jinde neplnil řádně svou vyživovací povinnost vůči svým nezletilým dcerám A. Š. a J. Š. , ačkoli mu tato povinnost vyplývala jednak ze zákona o rodině, jednak byla stanovena rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 30 Co 43/2007 ze dne 27. 3. 2007, který nabyl právní moci dne 11. 6. 2007, pro nezletilou A. ve výši 2.500,- Kč a pro nezletilou J. ve výši 2.000,- Kč k rukám matky dětí L. Š. , a za uvedené období tak dluží nejméně 71.200,- Kč, neboť v roce 2006 uhradil celkem částku 4.800,- Kč a v roce 2007 částku ve výši 13.000,- Kč, v lednu 2008 částku ve výši 1.000,- Kč pro obě dcery.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2008, sp. zn. 67 To 290/2008, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v úvodu zopakoval, že byl odsouzen za to, že neplní vyživovací povinnost vůči svým dětem. Uvedl, že namísto toho platil dobrovolně dluhy, které by jinak musela platit vedle něho také matka dětí. Matka dětí již před soudem prvního stupně vypověděla, že žije s přítelem, děti jsou zajištěny a nouzí netrpí. Obviněný uvedl, že tato situace mu byla známa, a tak se rozhodl jak se rozhodl. Jeho podrobně doloženou obranu soudy však uznaly za nedostatečnou a v jeho jednání shledaly znaky trestného činu. Připustil, že jeho jednání formálně znaky trestného činu skutečně nese, podle jeho názoru však postrádá nebezpečnost pro společnost a dále z hlediska subjektivní stránky nevěděl, že mohl chráněný zájem za dané konkrétní situace ohrozit a nemohl předvídat škodlivý následek. Má tedy za to, že jeho jednání není trestným činem. Dále uvedl, že spuštěním řetězu exekucí pro dluhy by jeho schopnost plnit své povinnosti byla minimálně krajně snížena. Obviněný rovněž poukázal na to, že životní úroveň dcer je v současné době vyšší než jeho. Dodal, že zamýšlel doplatit výživné, jakmile pomine hrozba exekuce pro společné dluhy.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby ho zprostil obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil právně relevantně, neboť svými námitkami zpochybnil, že by skutek nesl zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Namítla však, že okolnost, že obviněný převzal na sebe úhradu dluhů, které vznikly při soužití s matkou nezletilých dcer, a tyto dluhy hradí, nemá na posouzení skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. obviněným předpokládaný vliv, neboť se především vůbec nedotýká zákonné vyživovací povinnosti obviněného k dětem. Jeho zákonná vyživovací povinnost tak podle státní zástupkyně nebyla nijak kompenzována. Poukázala na ustanovení §97 odst. 3 zákona o rodině, podle něhož proti pohledávkám na výživné je započtení vzájemných pohledávek přípustné jen dohodou, přičemž proti pohledávkám na výživné, které je poskytováno nezletilým dětem, není takové započtení přípustné. Jakékoliv dohody, které tento zákonný požadavek ignorují, jsou absolutně neplatné. Navíc je zřejmé, že obviněný se sám dostal do vleklých finančních problémů, které řešil půjčkami, aby mohl saturovat především své nároky, byť tyto půjčky vznikly za trvání manželství s matkou nezletilých dětí.
Uvedla dále, že pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, obviněný její nedostatek namítl v zásadě paušálně bez bližšího odůvodnění. Soudy jej uznaly vinným tím, že čin spáchal úmyslně. To plně koresponduje se zjištěnými okolnostmi případu. Obviněnému bylo výživné stanoveno soudním rozhodnutím, takže je podle státní zástupkyně jasné, že si vyživovací povinnosti byl vědom. Pokud výživné za takové situace nehradil, resp. uhradil na něm pouze minimální část, a žádným jiným způsobem neuspokojoval potřeby obou nezletilých dcer, nelze učinit jiný závěr, než že výživné nehradil úmyslně.
Společenská nebezpečnost jednání obviněného pak podle státní zástupkyně není v konkrétním případě žádnou okolností snižována v tak závažné míře, že by bylo třeba učinit závěr, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný. Nárok nezletilých dětí na výživu ze strany obou rodičů zůstává zachován i za situace, pokud jsou jejich příjmy nesouměřitelné, resp. v posuzované trestní věci vyživovací povinnost obviněného je zachována i v případě, pokud nezletilé děti žijí s matkou v jejím novém partnerském vztahu, který je schopen plně uspokojit jejich potřeby. Hrazení výživného je jednou ze základních rodičovských povinností a za situace, kdy se obviněný žádným jiným způsobem nepodílí na výchově a výživě obou dcer, jde i o povinnost jedinou. Obviněný výživné nehradil po značně dlouhou dobu, kdy výše jeho dluhu dosáhla poměrně vysoké částky. Byl přitom zaměstnán, pobíral příjem a jeho příjem dosahoval takové výše, že i při hrazení splátek ze svých dluhů, mohl na výživu svých dcer přispívat v soudem stanoveném rozsahu. Jednání obviněného v žádném směru nevybočilo z rámce běžně se vyskytujících trestných činů zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a společenská nebezpečnost jeho jednání byla dostatečně vysoká na to, aby byl uznán vinným.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil námitky, které bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto důvodu dovolání obviněný namítal, že jeho jednání sice formálně znaky trestného činu skutečně nese, podle jeho názoru však postrádá nebezpečnost pro společnost a dále z hlediska subjektivní stránky nevěděl, že mohl chráněný zájem za dané konkrétní situace ohrozit a nemohl předvídat škodlivý následek. Má tedy za to, že jeho jednání není trestným činem. Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Objektem uvedeného trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona č. 94/1963 o rodině, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen: ,,zák. o rodině“). Po subjektivní stránce lze tento trestný čin spáchat úmyslně i z nedbalosti. O trestný čin podle §213 tr. zák. může jít jen při zaviněném neplnění zákonné vyživovací povinnosti. Vyživovací povinnost rodičů k dětem není založena rozhodnutím soudu, neboť vyplývá přímo ze zákona (§85 odst. 1 zák. o rodině), a trvá po celou dobu, po kterou děti nejsou schopny se samy živit. Neplněním vyživovací povinnosti se rozumí, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. O neplnění vyživovací povinnosti se jedná i tehdy, jestliže není plněno v tom rozsahu, jak to odpovídá §96 zák. o rodině. V tomto ustanovení jsou obsažena hlediska pro určení výše výživného (odůvodněné potřeby oprávněné osoby, schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného), což má zásadní význam i při rozhodování o odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy. Soud totiž při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat jiného ve smyslu §213 tr. zák. není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného. Při rozhodování o vině soud v trestním řízení posuzuje samostatně rozsah vyživovací povinnosti pachatele jako otázku předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř. a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného, spolehlivě vyjadřují. Vyplývá z nich, že obviněný v době od července 2006 do února 2008, úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat své dvě nezletilé dcery, ačkoliv mu tato vyživovací povinnost vyplývá ze zákona o rodině. Soud prvního stupně provedeným dokazováním shledal za přiměřené částky určené Městským soudem v Praze, tedy částky 2.500,- Kč pro nezletilou Annu a 2.000,- Kč měsíčně pro nezletilou Janu, které byl obviněný vzhledem ke svým možnostem a schopnostem vyplývajícím z jeho majetkových poměrů a s přihlédnutím k odůvodněným potřebám dětí, schopen hradit. S tímto závěrem se plně ztotožnil také soud odvolací. Z obsahu spisu je rovněž zřejmé, že již Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 30 Co 43/2007, při rozhodování o výši výživného pro nezletilé děti přihlédl ke skutečnosti, že obviněný splácí řadu půjček (č. l. 10 a násl. tr. spisu) a původně soudem prvního stupně stanovené výživné mu snížil na výše uvedené částky. Soudy se tedy ve svých rozhodnutích důsledně zabývaly, zda byly v tomto konkrétním případě naplněny všechny znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.
Soud prvního stupně ze skutkových zjištění vyvodil, že obviněný jednal úmyslně. Z těchto závěrů vycházel i odvolací soud, označil je za správné a ani dovolací soud nemá důvod tento právní závěr zpochybnit. Jak již bylo výše uvedeno, vyživovací povinnost rodičů vůči dětem vyplývá ze zákona o rodině, její výše pak byla obviněnému určena rozhodnutím soudu a je tedy zřejmé, že obviněný o této své povinnosti vůči svým dětem věděl a úmyslně ji neplnil. V této souvislosti nelze akceptovat námitku obviněného, že matka dětí žije s přítelem, děti jsou zajištěny a nouzí netrpí. Zákonnou vyživovací povinnost k dětem mají oba rodiče, tedy vedle matky také obviněný jako otec dětí. Primární povinností obviněného jako rodiče je tedy plnit si svoji vyživovací povinnost a řádně platit výživné. Povinnosti se nelze zbavit poukazem na skutečnost, že děti jsou zajištěny i bez přispění obviněného. Matka dětí tak zajišťuje výchovu a výživu dětí prakticky sama. Pouze nad rámec dovolání je nutno podotknout, že pokud by obviněný neplněním vyživovací povinnosti vydal oprávněné nebezpečí nouze, bylo by nutno o takové okolnosti v daném případě uvažovat jako o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §213 odst. 3 tr. zák.
Námitku obviněného, že řádně neplatil výživné, neboť na sebe dobrovolně převzal dluhy, které vznikly za trvání manželství, a které by jinak vedle něho musela také platit matka dětí, považuje Nejvyšší soud za irelevantní. Právo na výživné je totiž právem dětí a obviněný v tomto případě nepřípustně vázal svou vyživovací povinnost nikoli na své možnosti, schopnosti a majetkové poměry, ale na vyřešení majetkových sporů, finančních závazků z jiných právních vztahů a finančních problémů do kterých se navíc, jak vyplývá ze skutkových zjištění, přivedl sám, vlastní nezodpovědností. Je nepřípustné, aby obviněný vázal vyživovací povinnost vůči svým dvěma nezletilým dcerám poukazem, že by v budoucnu mohla nastat hrozba exekuce pro údajné společné dluhy s matkou dětí, které až na jednu výjimku v podstatě vytvořil bez jejího vědomí sám. Bývalá manželka obviněného souhlasila a převzala ručitelský závazek u jediné půjčky, a to ve snaze vyřešit již značnou zadluženost obviněného, přičemž současně trvala na zúžení společného jmění manželů. Pokud tedy obviněný v dovolání v podstatě tvrdí, že dobrovolně platí dluhy i za bývalou manželku, vyznívá toto tvrzení přinejmenším neupřímně. Nejvyšší soud znovu opakuje, že primární povinností obviněného je plnit svoji vyživovací povinnost.
Z výše uvedeného je zřejmé, že čin obviněného byl správně právně posouzen jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a správně bylo shledáno zavinění ve formě úmyslu. Námitky obviněného v tomto směru nemohou obstát, neboť jsou zjevně neopodstatněné.
Nebezpečnost činu pro společnost určitého stupně je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, jímž byl uznán vinným, tj. zda v jeho případě čin dosahoval vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Porovná-li se skutkový stav, který v posuzované věci zjistily soudy, s hledisky §3 odst. 4 tr. zák. je jasné, že čin obviněného měl vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Závěr o tom, že čin nemá takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, se musí opírat o zjištění, že v konkrétním posuzovaném případě nedosahuje ani té nejnižší úrovně, kterou se jinak obvyklé případy daného typu vyznačují. V dané věci však nevykazuje jednání obviněného nic, co by mohlo být důvodem úsudku, že se nějak vymyká z rámce typové nebezpečnosti vyjádřené zákonnými znaky stanovenými ve zvláštní části trestního zákona a že nedosahuje ani její minimální hranice. Byť je obviněný osobou doposud bezúhonnou, nelze přehlédnout, že se trestné činnosti dopustil úmyslně, že na výživu svých dětí nepřispíval delší dobu a dlužná částka výživného je značně vysoká. Navíc jak vyplývá i z obsahu dovolání (stejné námitky byly podstatou obhajoby obviněného po celé trestní stíhání) obviněný považuje do současné doby za normální neplnit vyživovací povinnost vůči svým dětem, ačkoli se žádným jiným způsobem na výchově a výživě svých dcer nepodílí. Nejvyšší soud proto shledal, že tato hmotně právní námitka je rovněž zjevně neopodstatněná.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že hmotně právní námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné, že v tomto konkrétním případě jsou dány formální i materiální podmínky trestnosti činu a obviněný jako pachatel musí nést trestní odpovědnost za skutek, kterého se svým jednáním dopustil.
Z hlediska dovolacích námitek pak shledal Nejvyšší soud, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolání J. Š. bylo proto odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš