ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.347.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 347/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. dubna 2009 o dovolání obviněného V. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. 4 To 285/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 48/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. 4 To 285/2007, byl k odvolání obviněného V. M. podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 17 T 48/2004, v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. (správně: podle §259 odst. 3 tr. ř.) byl obviněný V. M. nově uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy, a to dvojnásobný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dvojnásobný trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 41 T 28/2001, byl obviněnému podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu týkající se obviněného V. M. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 41 T 28/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to samopalu M., ráže 9 mm se zásobníkem s 11 ostrými pistolovými náboji ráže 9 mm L. a střelivem, samonabíjecí pistole zn. M., ráže 7,65 mm, samonabíjecí pistole zn. B., se zásobníkem s 6 náboji B. ráže 7,65 mm a signální pistole zn. W., ráže 26,5 mm.
Obviněný V. M. podal proti tomuto rozsudku prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v něm namítl, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Poukázal přitom jen na svou výpověď, v níž údajně uvedl vše „na pravou míru“, aniž by svou námitku blíže odůvodnil. Podle obviněného soudy obou stupňů nesprávně posoudily společenskou nebezpečnost činu pro společnost. Argumentoval tím, že byl v obchodní společnosti V. – T., s. r. o., jediným jednatelem, ale zároveň i jediným společníkem společnosti. Podle jeho názoru měla být tato skutečnost posouzena odvolacím soudem tak, že nejde o trestný čin závažnějšího charakteru. Dodal, že K. b. P., a. s., nezkrachovala pouze v důsledku nesplácení úvěru ze strany obchodní společnosti V. – T., s. r. o. Obviněný je toho názoru, že soud druhého stupně pochybil, když překvalifikoval posuzovaný skutek na trestný čin zpronevěry, který je podle něj závažnějšího charakteru. V souvislosti s výrokem o trestu namítl, že Krajský soud v Brně nepostupoval v souladu s ustanovením §31 tr. ř. (správně má být: podle §31 tr. zák.) v návaznosti na §23 odst. 1 tr. ř. (správně má být: podle §23 tr. zák.), neboť uložený trest podle něj neplní svůj výchovný účel, a to ani vůči společnosti.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. 4 To 285/2007, a aby podle §265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že námitky, jimiž obviněný nekonkrétně odkázal na svou výpověď z přípravného řízení, obsahově neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Jako právní námitku relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považuje námitku týkající se absence nebezpečnosti činu pro společnost, ani tuto však nepovažuje za důvodnou. Majetek obchodní společnosti je majetkem odlišným od majetku jejích společníků, a to i v situaci, kdy společnost má pouze jediného společníka. V posuzované trestní věci obviněný čerpal z obchodní společnosti disponibilní finanční prostředky pro svoji osobní potřebu, resp. na úhradu svých osobních dluhů, v situaci, kdy společnost měla nesplacený úvěr ve výši několika desítek milionů korun vůči K. b. P., a. s. Obviněný svým jednáním ohrozil zájmy třetích osob a tudíž i veřejné zájmy. Podle nejvyšší státní zástupkyně nelze uvažovat o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 2 tr. zák.). Nic na tom nemění ani okolnost, že uvedený peněžní ústav zajisté poskytl úvěry i jiným nesolidním klientům a že jednání obviněného nebylo jediným důvodem jeho následného krachu.
K námitkám proti výroku o trestu nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že obsahově neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze sice namítat nesprávnost některých hmotně právních posouzení týkajících se výroku o trestu, např. aplikace ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. a §37a tr. zák. o ukládání úhrnného a společného trestu, nelze však v rámci tohoto dovolacího důvodu vznášet námitky proti druhu a výměře uloženého trestu z důvodů jeho přílišné přísnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení hledisek uvedených v ustanovení §31 až §34 tr. zák., popř. ustanovení §23 tr. zák., a to ani s odkazem na dobu, která uplynula od spáchání skutku. Dodala, že takové námitky nelze vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak určen k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného V. M. Současně navrhla, aby takto rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného V. M. je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení.“ Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mimo jiné ve skutečnosti, že jeho jednání nevykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Nejvyšší soud shledal, že obviněný svou námitku týkající se naplnění všech zákonných znaků posuzovaného trestného činu nijak blíže neodůvodnil, pouze odkázal na svou dřívější výpověď, v níž údajně vše uvedl na „pravou míru“. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že nepostačuje pouhé formální vymezení dovolacího důvodu či pouhé obecné konstatování pochybení v právním posouzení skutku, nýbrž musí být tento důvod v obsahu dovolání skutečně tvrzen a řádně odůvodněn. Za těchto okolností nelze brát zřetel na námitku obviněného, která má pouze obecný charakter. Ani v této rovině však nelze námitce obviněného přisvědčit. Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zásadně vychází ze skutkových zjištění k nimž dospěly soudy nižších stupňů, přičemž z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud pro úplnost považuje za nutné dodat, že je naprosto mylná argumentace obviněného, že z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by vzal v úvahu skutečnost, že měla být poškozena společnost V. – T, s. r. o., která byla tvořena jediným společníkem, a to obviněným. Krajský soud v Brně v odůvodnění rozsudku, který byl napaden dovoláním obviněného, výslovně uvedl, že: „Pachatelem trestného činu zpronevěry je ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Z výše uvedených důkazů jednoznačně vyplývá, že obviněný V. M. použil finanční částku ve výši 7.000.000 Kč, o kterou snížil disponibilní finanční zdroj obchodní společnosti V. – T., s. r. o., k úhradě svých osobních dluhů, tedy ve svůj prospěch, jak sám doznal. Z rozhodných skutkových zjištění je zřejmé, že ve vztahu k obviněnému šlo o cizí finanční prostředky, přestože obviněný je jediným společníkem obchodní společnosti V. – T., s. r. o. Znakem právnických osob, tj. i obchodních společností podle §56 a násl. zák. č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, je mimo jiné jejich majetková samostatnost, jejímž výrazem je jednak to, že mají vlastní majetek odlišný od majetku svých členů, resp. společníků, a jednak to, že ve vztahu k tomuto svému majetku nesou samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupují. Společník obchodní společnosti tedy není vlastníkem majetku této společnosti (srov. rozhodnutí č. 18/2006-II. Sbírky rozhodnutí trestních). Z formálního hlediska je tedy zřejmé, že pokud si obviněný V. M. úmyslně přisvojil částku 7.000.000 Kč z majetku obchodní společnosti, jejímž byl společníkem a jednatelem, naplnil zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., neboť si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena.“ Krajský soud v Brně přitom vycházel z názoru uvedeném v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, kterým byl zrušen předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 4 To 300/2005, v téže trestní věci obviněného V. M.
Obviněný rovněž namítl, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily společenskou nebezpečnost činu pro společnost jako materiálního znaku skutkové podstaty trestného činu. V tomto případě jde o právně relevantní námitku z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souladu s §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Toto ustanovení má podstatný význam nejen pro úvahu, zda jde vůbec o trestný čin, ale rozhodujícím způsobem zasahuje i do úvah o tom, zda jde o trestný čin závažnějšího nebo méně závažného charakteru (srov. rozh. č. 33/1962 Sb. rozh. tr.) Odvolací soud se v souladu se zákonem zabýval posouzením stupně společenské nebezpečnosti činu obviněného a poukázal na to, že jednáním obviněného byly velmi negativně dotčeny zájmy třetích osob, že úvěr nebyl do dne rozhodování odvolacího soudu zaplacen a správně odůvodnil okolnost, že stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného je zvyšován výší škody 7.000.000 Kč, neboť jde o škodu velkého rozsahu, jíž se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč. Posouzení stupně společenské nebezpečnosti činu je proto zcela správné a tato námitka obviněného je nedůvodná.
Zcela nedůvodná je též námitka obecné povahy, že odvolací soud „překvalifikoval jednání obviněného na trestný čin zpronevěry, jenž je závažnějšího charakteru“. Přes obecnost námitky a její nedostatečné odůvodnění musí Nejvyšší soud pro stručnost odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu na č. l. 616 – 617 spisu, z něhož je naprosto zřejmé, z jakých důvodů odvolací soud kvalifikoval skutek jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění novely č. 265/2001 Sb. (správně má být „ve znění zák. č. 265/2001 Sb.“), přičemž respektoval zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu), když rozhodoval jen o odvolání obviněného, protože státní zástupce nepodal odvolání v neprospěch obviněného. Z obsahu námitek je patrno, že se obviněný zřejmě ani neseznámil s obsahem odůvodnění napadeného rozsudku, pokud uplatňuje námitky, s nimiž se odvolací soud v souladu se zákonem vypořádal ve svém rozhodnutí.
Obviněný též namítl, že Krajský soud v Brně nepostupoval v souladu s ustanovením §31 tr. zák. Uložený trest podle něj neplní svůj výchovný účel v souladu s ustanovením §23 tr. zák., a to ani vůči společnosti. Nejvyšší soud především poukazuje na to, že námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatňovat jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci se nelze zabývat námitkami proti výroku o trestu. Za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Námitku nepřiměřené přísnosti trestu a že trest nenaplňuje účel daný ustanovením §23 tr. zák. v návaznosti na nesprávnou aplikaci §31 tr. zák., nelze podřadit pod žádný z taxativně vymezených důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. Dovolatel svou námitkou proti postupu soudu při ukládání trestu nenaplnil žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného V. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2009
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek