ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.378.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 378/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. dubna 2009 o dovolání obviněného Mgr. D. L., Dr., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 6 To 311/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 212/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. D. L., Dr. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 3 T 212/2004, byl obviněný Mgr. D. L., Dr., uznán vinným pod bodem 1) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a pod bodem 2) trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozenému P. K., ve výši 125.000 Kč, s úrokem ve výši 8 % z částky 25.000 Kč ode dne 12. 7. 2001 do zaplacení, s úrokem ve výši 8,5 % z částky 50.000 Kč ode dne 7. 9. 2001 do zaplacení a s úrokem ve výši 8,5 % z částky 50.000 Kč ode dne 20. 9. 2001 do zaplacení. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost D. S. B., s. r. o., se sídlem v P., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání proti výrokům o vině a trestu. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 6 To 311/2008, odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 6 To 311/2008, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný namítl absenci subjektivní stránky u obou skutků, jimiž byl uznán vinným. Podle něj se soudu prvního stupně nepodařilo vyvrátit jeho obhajobu, že se nedopustil trestných činů pod body 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Okresní soud ve Zlíně při posuzování jednotlivých důkazů vycházel údajně z toho, zda má konkrétní svědek důvod ovlivňovat výsledek řízení. Vytkl uvedenému soudu, že se nevypořádal s výpovědí svědkyně L. A. a že přisvědčil svědkovi JUDr. J. K., který podle něj nikdy nebyl a ani nemohl být přímým svědkem jednání mezi obviněným a poškozeným P. K. a dodal, že tento svědek je finančně motivován na výsledku věci. Z provedeného dokazování lze podle obviněného dovodit, že se ve vztahu mezi ním a poškozeným nejednalo pouze o zprostředkování poskytnutí úvěru, ale že rozsah plnění musel být širší a zahrnoval celou řadu dalších úkonů. Obviněný je přesvědčen, že v případě trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. nebyl naplněn stupeň společenské nebezpečnosti požadovaný zákonem a věc měla být řešena cestou civilněprávního řízení. Ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu namítl, že nebyly naplněny subjektivní a objektivní stránka trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Uvedl, že se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry tím, že nevrátil osobní motorové vozidlo leasingové společnosti, protože výpověď leasingové smlouvy mu byla zaslána až v lednu 2004, poté, co vozidlo bylo vydáno policii.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadená rozhodnutí a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně uvedla v písemném vyjádření k dovolání, že obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předkládá dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi skutkového děje, která je odlišná od skutkových závěrů, k nimž dospěl soud prvního stupně. Dovolatel podle ní v podstatě tvrdí, že soudy obou stupňů při zajišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř., a domáhá se toho, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným, pro něj příznivějším způsobem. Obviněný pouze polemizuje s tím, jak soudy hodnotily rozhodné skutkové okolnosti, přičemž jím uváděné argumenty jsou naprosto shodné s těmi, které uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že v dané věci nejde o extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry, které učinily soudy obou stupňů. Dodala, že obviněný navíc tento extrémní nesoulad nenamítal. Nejvyšší státní zástupkyně dospěla k závěru, že obviněný nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., včetně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Zároveň souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení.“ Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Obviněný především namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. V tomto případě jde o právní námitku relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Povinností Nejvyššího soudu je zabývat se v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právním posouzením skutku tak, jak jej zjistily soudy nižších stupňů. Obviněný opřel námitku absence subjektivní stránky trestného činu o skutkové námitky, kterými se dovolací soud nemůže zabývat. Tyto námitky jsou v rozporu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, jimiž je dovolací soud vázán. Nejvyšší soud proto shledal námitku absence subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. neopodstatněnou.
Obviněný dále namítl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily materiální znak trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť společenská nebezpečnost činu je podle něj nepatrná. Tato právní námitka je nedůvodná. V souladu s §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Toto ustanovení, které vyžaduje posuzovat konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, má podstatný význam nejen pro úvahu, zda jde vůbec o trestný čin, ale rozhodujícím způsobem zasahuje i do úvah o tom, zda jde o trestný čin závažnějšího nebo méně závažného charakteru (srov. rozh. č. 33/1962 Sb. rozh. tr.) Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Konkrétní společenská nebezpečnost činu je dána zejména rozsahem škody způsobené poškozenému P. K., neboť obviněný způsobil trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. škodu nikoli malou, jíž se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující nejméně částky 25.000 Kč. Posouzení stupně společenské nebezpečnosti činu je proto zcela správné a tato námitka obviněného je nedůvodná.
Za neopodstatněnou je nutno považovat i námitku absence subjektivní a objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Obviněný je přesvědčen o tom, že nemohl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. tím, že nevrátil osobní motorové vozidlo leasingové společnosti, protože výpověď leasingové smlouvy mu byla údajně zaslána až v lednu 2004. Dovolací soud musí opakovaně zdůraznit, že jeho povinností je zabývat se právním posouzením skutku tak, jak jej zjistily soudy nižších stupňů. Z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný „věděl, že smlouva o finančním leasingu ….. mu byla dne 15. 10. 2003 z důvodu neplacení splátek leasingu vypovězena s povinností uhradit dlužné splátky či vrátit předmět leasingu do 17. 10. 2003, což obviněný neučinil a předmět leasingu uschoval na neznámém místě,“ přičemž s těmito skutkovými zjištěními se odvolací soud ztotožnil. Je proto zřejmé, že obviněný jednal podle §4 písm. a) tr. zák. v přímém úmyslu poškodit leasingovou společnost, když s vědomím své povinnosti zaplatit dlužné splátky nebo vrátit osobní motorové vozidlo, neučinil ani jednu z alternativ jednání vedoucích ke splnění povinnosti vůči leasingové společnosti. Nejvyšší soud shledal, že námitky absence subjektivní i objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. jsou neopodstatněné. Právní posouzení skutku je správné.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný z části uplatnil námitky skutkové, jimiž se dovolací soud vzhledem k zákonnému vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl zabývat, a dále právní námitky, které sice lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, které však shledal nedůvodnými, resp.neopodstatněnými.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného Mgr. D. L., Dr., odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2009
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek