ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.415.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 415/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. dubna 2009 o dovolání obviněné J. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 9 To 8/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 19/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 57 T 19/2005, byla obviněná J. K. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněná byla odsouzena podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné, zároveň s obviněným Ing. J. K., uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit náhradu škody poškozené I. G., a. s., v částce 21.332.541,50 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškozená společnost A., s. r. o., a poškozený M. P. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Společně s obviněnou byl odsouzen i obviněný Ing. J. K.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podala obviněná odvolání proti všem výrokům. Vrchní soud v Praze rozhodl ohledně jejího odvolání rozsudkem ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 9 To 8/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl výrok o náhradě škody poškozené I. G., a. s., napadeného rozsudku zrušen. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu škody poškozené I. G., a. s., částku 21.320.928,50 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Společně s obviněnou bylo rozhodnuto i o odvolání obviněného Ing. J. K.
Usnesení odvolacího soudu napadla obviněná J. K. řádně a včas podaným dovoláním.
Obviněná dovolání směřuje do všech výroků a uplatňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že ze skutku, tak jak je popsán ve výroku o vině, ani ze skutkových zjištění, nelze jednoznačně dovodit, že spáchala ve spolupachatelství dva závažné činy kvalifikované podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Soudy nesprávně právně posoudily skutkový stav zjištěný v průběhu trestního řízení a nesprávně dovodily, že svým jednáním naplnila znaky trestného jednání. Má za to, že nebyl zjištěn úmysl spáchat trestný čin. Soudy nezkoumaly a nezabývaly se motivem trestného činu a ani podrobně subjektivní stránkou, tzn. že nezjišťovaly ani nezjistily, zda jednání obviněné po subjektivní stránce naplňuje úmyslné zavinění jednání. Soudy již dále nezjišťovaly, zda opravdu o skutečnostech, které měly vést ke spáchání trestného činu věděla a nesprávně aplikovaly na její jednání ustanovení §3 a §4 tr. zák. Obviněná poukazuje na to, že v jejím případě oběma soudům postačilo to, že údajně měla vědět o trestné činnosti (zadokumentováno výpověďmi svědků, kteří uvedli, že měla vědět o machinacích s pohonnými hmotami). Na svou obhajobu uvádí, že jako jednatelka a společník společnosti O., s. r. o., toliko prováděla podnikatelskou činnost společnosti, jejímž předmětem byl obchod s pohonnými hmotami. Náplní její činnosti jako jednatelky společnosti byla převážně administrativní práce pro společnost a činnost účetní povahy. Nikdy osobně o ničem podstatném za společnost, jako byl prodej PHM, jejich nákup či obstarávání prostředků pro získání PHM, nerozhodovala. Rozhodnutí o těchto záležitostech patřilo do kompetence Ing. J. K., nikoliv její. Proto ani nemohla ovlivnit, zda prováděné transakce budou v souladu se zákonem či nikoliv. Pokud svědci uvádějí, že o všem, tedy i o trestné činnosti musela vědět, tak tato tvrzení nejsou ničím podložena. Namítá, že pouze a jedině vedla účetnictví firmy a nabyla si nikdy vědoma a ani nikdy nechtěla páchat trestnou činnost. Svou činností, jež prováděla pro společnost O., s. r. o., nezískala žádný majetkový prospěch. Podle obviněné z tohoto vyplývá, že pokud mělo dojít hospodařením ve společnosti k trestnému jednání, není za toto odpovědna, když sama žádnou trestnou činnost neprováděla. Rovněž se domnívá, že nebyla ani prokázána forma spáchání trestného činu ve spolupachatelství, když ani obviněná ani obviněný Ing. J. K. nikdy o žádné domluvě či dohodě ani náznakem nemluvili. Z výše uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud v Brně zrušil oba napadené rozsudky a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu projednání a rozhodnutí. Zároveň obviněná požádala o odklad výkonu trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a poté se vyjádřil k dovolacím námitkám obviněné tak, že dovolatelka sice v úvodu dovolání uvádí, že ze skutků popsaných ve výroku o vině nelze dovodit, že by spáchala dva závažné úmyslné trestné činy, fakticky však nevznáší žádné konkrétní námitky, které by se týkaly nevyhovujícího popisu skutku. Pouze předkládá vlastní skutkovou verzi a vytýká soudům, že závěr o existenci subjektivní stránky trestného činu učinily pouze na podkladě svědeckých výpovědí. Popis skutku v tzv. skutkové větě obsahuje skutkové okolnosti odpovídající všem zákonným znakům trestných činů zpronevěry a podvodu, což platí i o subjektivní stránce trestných činů. Jako námitky skutkového charakteru jsou formulovány též námitky týkající se existence znaků spolupachatelství. Uplatněné námitky v podobě obsažené v dovolání deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Vzhledem k tomuto navrhl státní zástupce, aby Nejvyšší soud ČR dovolaní obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též \"jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněná uplatnila především námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Praze a z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Vrchní soud v Praze. Právě takovou povahu mají její výhrady, že soudy nesprávně vzaly za podklad svého rozhodnutí o její vině nevěrohodné výpovědi svědků. Ačkoli obviněná v dovolání formálně deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak uplatnila i námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozovala, že se činu v podobě zjištěné soudy nedopustila. Těmito námitkami ve skutečnosti brojila proti správnosti skutkových zjištění soudů s tvrzením, že se činu nedopustila, že náplní její činnosti jako jednatelky společnosti byla pouze administrativní práce pro společnost a činnost účetní povahy. Obviněná přitom podle výpisu z obchodního rejstříku, jako jedna z jednatelů společnosti O., s. r. o., byla oprávněna jednat samostatně navenek jménem společnosti, a to v souladu s ustanovením §133 zák. č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník. Jednateli navíc, pokud jde o vedení evidence a účetnictví zákon ukládá pouze povinnost zajistit řádné jejich vedení, přičemž podstatou činnosti jednatele je obchodní vedení společnosti (§134 a §135 cit. zák.). Ani v obecné rovině se tak obviněná nemůže zbavit odpovědnosti vyplývající z její funkce statutárního orgánu společnosti pouhým poukazem na to, že vykonávala pro společnost pouze účetní a administrativní práce.
Námitka skutkové povahy je rovněž námitka neexistence znaků spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. jíž obviněná dovozuje z neprokázání žádné dohody mezi ní a druhým obviněným. K tomuto soud dovolací konstatuje, že spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. nevyžaduje výslovnou dohodu mezi spolupachateli. Postačuje, když pachatel přistoupí k jednání dalších spolupachatelů i pouze na podkladě konkludentní dohody. Není přitom rozhodné, že obviněná, která odmítla vypovídat, a spoluobviněný, který jakoukoliv trestnou činnost popírá, o žádné domluvě nemluvili. Podstatné je, že jejich jednání ve vzájemné součinnosti vyplývá z dalších provedených důkazů.
Námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu rozhodnutí z podnětu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. O takovou situaci se však nejedná a není to ani v dovolání namítáno. V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, včetně nyní obviněnou uplatňované obhajoby.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněná zpochybnila správnost právního posouzení skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení a konkrétně když namítla neprokázání úmyslu spáchat trestný čin.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 4 téhož ustanovení naplní pachatel tehdy, způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu.
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněná trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. dopustila tím, že „společně s obviněným Ing. J. K., jako společníci a jednatelé firmy O. s.r.o. uzavřeli s firmou I. s.r.o. smlouvu o skladování pohonných hmot, pohonné hmoty převzali a uložili, avšak v rozporu s převzatou povinností tyto skladovat a opatrovat, část těchto pohonných hmot v celkové hodnotě 16.946.634,30 Kč prodali blíže neurčeným zákazníkům a takto získané finanční prostředky použili pro svoji potřebu“ (jednání popsané ve skutkové větě v bodě č. I., ve zkráceném znění).
Subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán úmyslně (§3 odst. 3 tr. zák.). Úmysl pachatele se musí vztahovat k přisvojení si cizí věci. Postačí, aby šlo o úmysl eventuální.
V dané věci byla vyvrácena obhajoba obviněné, že její náplní činnosti jakožto jednatelky společnosti byla převážně administrativní práce pro společnost a činnost účetní povahy. Podle skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě se na souzené trestné činnosti podíleli oba obvinění. Z odůvodnění nalézacího soudu vyplývá k účasti obviněné ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině tolik, že na chodu firmy O., s. r. o., se aktivně podíleli oba obvinění a že oba věděli, že pohonné hmoty z majetku I. pouze skladují a že je mohou vydávat pouze s výslovným souhlasem uvedené společnosti. Dále soud uvedl, že pokyny k výdeji pohonných hmot dávala mimo obviněného Ing. J. K. a svědka Ch. též obviněná, a zdůraznil, že obviněná vedla kompletní účetnictví společnosti a z jí vypracovaných dokladů bylo možné kdykoliv zjistit, jaké množství pohonných hmot se na úložišti nachází. Dále bylo v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu zmíněno, že poté, kdy společnost I. zjistila, že v jejím úložišti žádné pohonné hmoty nejsou, oba obvinění závazek ihned uznali a zavázali se písemně k úhradě. S ohledem na tato skutková zjištění a společnou snahu obou obviněných fiktivní poruchou čerpadla co nejvíc oddálit zjištění neoprávněného prodeje PHM, není pochyb, že obviněná svým jednáním naplnila i subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., neboť si úmyslně přisvojila cizí věc, která ji byla svěřena a způsobila tak škodu velkého rozsahu.
Pokud jde o trestný činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu rovněž vyžaduje úmyslné zavinění.
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněná trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dopustila tím, že společně s obviněným Ing. J. K., „ve stejném postavení dne 16. 7. 2001 pod nepravdivou záminkou obstarání motorové nafty firmou O. s.r.o. firmě I. s.r.o., vylákali na základě zálohové faktury od této firmy částku 5.000.320,- Kč zaslanou bankovním převodem dne 31. 7. 2001 jako zálohu na nákup této nafty, ačkoli neměli v úmyslu motorovou naftu dodat a vylákanou částku použili pro svou potřebu, čímž způsobili společnosti I. G. a.s. škodu ve výši 5.000.320,- Kč“ (jednání popsané ve skutkové větě v bodě č. II.).
Jak již konstatoval soud I. stupně, u jednání o poskytnutí zálohy byli přítomni oba obvinění a také oba obvinění v době tohoto jednání věděli, že již žádné pohonné hmoty k dispozici nemají, neboť vše rozprodali, že mají dluhy v miliónových částkách vůči další obchodní společnosti a že k úhradě svých dluhů nemají žádné finanční prostředky, když jejich obchodní společnost byla dlouhodobě ve ztrátě. Staví-li se obviněná ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti do role pouhé účetní a administrativní pracovnice, nelze přehlédnout, že vedle její prokázané aktivní spoluúčasti na obchodech s PHM, podle konkursní správkyně bylo účetnictví vedené obviněnou zkreslené, neúplné a neprůkazné a nesplňovalo požadavky zákona o účetnictví. Popsaným způsobem tak i obviněná uvedla poškozenou společnost v omyl, aby se k její škodě obohatila. Z popsaných skutkových okolností současně plyne také úmyslné zavinění obviněné, zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) a příčinný vztah mezi tímto jednáním a následkem (účinkem). Pokud obviněná poukazovala na to, že v jejím jednání absentuje subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., pak Nejvyšší soud je přesvědčen, že oba soudy nižších stupňů se naplněním podvodného úmyslu ze strany obviněné dostatečně zabývaly a spolehlivě jej prokázaly.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Ze shora citovaného dovolání je tedy zřejmé, že námitky obviněné z části spočívají ve zpochybňování správnosti procesního postupu soudů při zjišťování skutkového stavu. Nejvyšší soud ani neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud dovolání obviněné opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vzhledem k existenci úmyslné formy zavinění odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněné vyplývá mj. ze skutečnosti, že námitkou zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu se již zabývaly soudy nižších stupňů a že obviněná i přes dostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí nadále setrvává na svém právním posouzení skutku.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. O odkladu výkonu rozhodnutí přitom nerozhodoval, když pro to neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš