ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.450.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 450/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 4. 2009 o dovoláních, která podali obvinění J. G. a Ĺ. G. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 2 To 107/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 14/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění J. G. a Ĺ. G. podali prostřednictvím společného obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 2 To 107/2008, jímž byla podle §256 tr. ř. zamítnuta jejich odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 50 T 14/2007. Výrok o zamítnutí odvolání napadli s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítli porušení zásady „in dubio pro reo“. K tomu podle jejich názoru došlo tím, že soudy vzaly za podklad svých skutkových zjištění svědeckou výpověď poškozené, která neodpovídala ostatním důkazům a kterou sama poškozená změnila. Uložené tresty označili za nepřiměřeně přísné. Obvinění se domáhali toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že obvinění podali dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „…. nebo jiném ….. hmotně právním …“). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolacím důvodem nejsou námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
V posuzované věci byli obvinění jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. uznáni vinnými trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 2, 3 písm. d) tr. zák. a odsouzeni podle §232a odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnným trestům odnětí svobody obviněný J. G. na šest roků a obviněná Ĺ. G. na sedm roků, oba se zařazením do věznice s dozorem podle §39a odst. 3 tr. zák., přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl ohledně každého z nich zrušen výrok o trestu v trestním příkaze Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 7 T 172/2005, a další obsahově navazující rozhodnutí.
Jako trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1, 2 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem, akceptovaných v napadeném usnesení Vrchním soudem v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obvinění v době od června 2004 do 26. 1. 2005 a v době nejméně od července 2005 do září 2005 zneužili tíživé životní situace poškozené J. P. a pod příslibem ubytování a poskytování stravy ji přiměli k provozování prostituce na různých místech v T. s tím, že poškozená byla nucena odevzdávat jim veškeré peníze vydělané prostitucí (body I, III výroku o vině).
Jako trestný čin obchodování s lidmi podle §232a odst. 2, 3 písm. d) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Ústí nad Labem, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil Vrchní soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obvinění dne 27. 1. 2005 zneužili tíživé životní situace poškozené J. P. a za částku 1 500 EURO ji za účelem provozování prostituce prodali K. P., občanu S. r. N., který ji odvezl do D. ve S. r. N., kde provozovala prostituci až do 7. 6. 2005, kdy ji pro její těhotenství přivezl zpět do T. (bod II výroku o vině).
Obvinění neuplatnili ve svých dovoláních ani jedinou námitku v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav nenaplňoval znaky trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Pouze takto koncipované námitky by korespondovaly se zákonným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Polemika obviněných s tím, že soudy založily svá skutková zjištění na svědecké výpovědi poškozené, názor obviněných, že svědecká výpověď poškozené je nevěrohodná, a nesouhlas obviněných se skutkovými zjištěními soudů nejsou dovolacím důvodem. Obvinění sice formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jinak v dovolání uvedli námitky, které mu obsahově neodpovídaly, nebyly pod něj podřaditelné a byly zcela mimo jeho rámec.
Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že s ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor záleží zejména v tom, že skutková zjištění soudů jsou bez jakékoli obsahové návaznosti na důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, z kterých v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou vazbu na svědeckou výpověď poškozené. Soudy hodnotily tuto výpověď velmi obezřetně, zvláště když poškozená v hlavním líčení za přítomnosti obviněných nechtěla vypovídat, zaujala postoj, že celou věc chce stáhnout, a podrobně vypovídala až poté, co obvinění byli podle §209 odst. 1 tr. ř. vykázáni z jednací síně. Pro posouzení věrohodnosti svědecké výpovědi poškozené si soudy vytvořily potřebný podklad v dalších důkazech. V tomto ohledu šlo zejména o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické posychologie, jímž byla osoba poškozené z hlediska vlastností zaručujících pravdivost jejích tvrzení náležitě objasněna, a dále o výpovědi svědků k okolnostem, ke kterým vypovídala také poškozená. Soudy zaznamenaly rozpory, které vyvstaly mezi svědeckou výpovědí poškozené na straně jedné a tvrzeními některých svědků na straně druhé. Pro tyto rozpory bylo příznačné, že se týkaly okolností, které stavěly svědky do nepříznivého světla. Rozpory mezi důkazy soudy překlenuly úvahami, které jsou logické, vnitřně konzistentní a přesvědčivě zdůvodněné. Těmito úvahami soudy nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obvinění se neztotožňují s hodnocením důkazů, jak ho provedly soudy, a že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která soudy na tomto podkladě učinily, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky obviněných ohledně přiměřenosti uložených trestů. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodů, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, tak jak se stalo v posuzované věci, nelze výrok o uložení trestu napadat námitkami o jeho nepřiměřenosti, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vztah obou dovolacích důvodů je takový, že oba jsou hmotně právními dovolacími důvody, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je speciálním hmotně právním dovolacím důvodem ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho vyplývá, že má-li být na adresu výroku o uložení trestu vytýkáno porušení hmotného práva, je to možné jen na podkladě speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Opačný výklad, který by námitky proti přiměřenosti uloženého trestu připouštěl jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by byl nelogický, neboť by popíral význam ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by bylo bezpředmětné, nefunkční a nedávalo by žádný smysl. Při naznačeném výkladu by totiž uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu bylo vždy „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tj. jiným, než je nesprávné právní posouzení skutku) a tím pádem by ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo nadbytečné. (K nemožnosti napadat výrok o uložení trestu námitkami, že trest je nepřiměřený, viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)
Nejvyšší soud proto dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podaná z jiného než ze zákonného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec