ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.504.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 504/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. srpna 2009 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podaném v neprospěch obviněného J. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 6 To 499/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 245/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 1 T 245/2005, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v době, kdy na základě smlouvy prováděl jako soukromý podnikatel účetní práce pro S. z. f. S. M., dne 1. 4. 1998 ve S. L., okres B., bez vědomí a souhlasu majitele farmy S. M. vyhotovil pracovní smlouvu, v níž uvedl sám sebe jako zaměstnance a S. z. f. S. M. jako zaměstnavatele, sám ji podepsal za zaměstnance i za zaměstnavatele a opatřil razítkem zaměstnavatele, a na základě této pracovní smlouvy v době od dubna 1998 do prosince 1999 neoprávněně vykazoval a přebíral mzdu, aniž by konal práce v pracovním poměru, a takto se ke škodě S. M. obohatil o celkovou částku 169.384,- Kč. Za to byl podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému rovněž uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, na základě kterého Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 6 To 499/2008, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, a nově rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby, protože daný skutek není trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. ř. pak poškozenou S. z. f. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolací soud takto rozhodl již podruhé, když jeho první zprošťující rozsudek ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 6 To 119/2008, byl k dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1238/2008, a Krajskému soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s otázkou vzniku pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 1998 z hlediska právní úpravy (zákoníku práce) platné v dané době.
Proti druhému, opět zprošťujícímu rozsudku odvolacího soudu, podala nejvyšší státní zástupkyně také dovolání, a to z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože tento rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Konstatovala, že doplněným dokazováním před odvolacím soudem nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, které by relevantním způsobem korigovaly předchozí zjištěný skutkový stav, a krajský soud tak podle jejího názoru na stejný skutkový stav opět aplikoval právní úvahy, které ale již předtím byly Nejvyšším soudem označeny za nesprávné. Na rozdíl od názoru krajského soudu zastává názor, že k uzavření žádné pracovní smlouvy, ať platné či neplatné, vůbec nemohlo dojít, když obviněný předmětnou „pracovní smlouvu“ jako dvoustranný právní úkon vyhotovil bez vědomí zaměstnavatele a podepsal ji za sebe jako zaměstnance, tak i za zaměstnavatele. Podle nejvyšší státní zástupkyně tak chyběl projev vůle zaměstnavatele a nejednalo se o dvoustranný právní úkon. Nesouhlasí s argumentací krajského soudu v souvislosti s tím, že obviněný za poškozenou uzavíral i jiné pracovní smlouvy a tyto nebyly zaměstnavatelem zpochybněny, když tyto obviněný uzavíral s vědomím či souhlasem zaměstnavatele, tedy při existenci jeho pravé a svobodné vůle k tomu, aby daný pracovní poměr vznikl. Pro nedostatek vůle na straně zaměstnavatele nemohl vzniknout ani neformálně, přičemž nebylo zjištěno, že by takový návrh obviněný vůbec vůči poškozené učinil. Práce vykonávané obviněným nad rámec vedení účetnictví nebyly soustavnou pracovní činností v rámci pracovního poměru uzavřeného na dobu neurčitou, a bylo na vůli obviněného, zda žádosti poškozeného o občasnou manuální či jinou výpomoc nad rámec vedení účetnictví vyhoví či odmítne, nebo zda výkon této další činnosti vtělí do další smlouvy, o jejíž uzavření mohl zaměstnavatele požádat.
Nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu o nedostatku subjektivní stránky na straně obviněného, když tento věděl, že mu majitel farmy naprosto důvěřuje, když se v otázce účetnictví, manipulace s finančními prostředky a vyhotovování příkazů k bezhotovostním operacím neorientuje, a nebude ani schopen všechny jeho operace prověřit. Při tomto vědomí vyhotovil „pracovní smlouvu“, o jejíž existenci S. M. neměl nejmenší tušení, záměrně ho tak uvedl do situace, kdy bez náležitých informací neměl přehled o tom, kolik finančních prostředků si obviněný přisvojuje z majetku jeho farmy, a činil tak s cílem získat na jeho úkor majetkový prospěch. Jedná se proto o jednání předpokládané ustanovením §250 tr. zák. a ingerence norem pracovního práva nemá v tomto případě místa. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu.
K dovolání se písemně vyjádřil obviněný s tím, že i kdyby byl akceptován názor, že formálně platný pracovní poměr nevznikl, rozhodně vznikl fakticky, protože začal pro zaměstnavatele pracovat s jeho vědomím, a vznikl tak právní vztah, při kterém oběma účastníkům vznikly povinnosti podle zákoníku práce, a podle kterých má zaměstnanec nárok na odměnu za vykonanou práci. V souvislosti se vznikem faktického pracovního poměru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 2014/2000. Obviněný rovněž uvedl, že pracovní poměr vznikl na přání samotného S. M., a to proto, aby se předešlo případným problémům s možným zvýhodňováním věřitelů. Že tento stav byl nastolen s vědomím S. M., vyplývá podle obviněného i z toho, že až na výjimky v době pobírání mzdy si nefakturoval podle smlouvy, a v období r. 1999 vyúčtoval tak jen částku 57.541,- Kč namísto odměny ze smlouvy ve výši 134.000,- Kč, přičemž skutečně bylo proplaceno jen 24.000,- Kč. Pokud by se tedy přisvědčilo dovolatelce, znamenalo by to, že pracoval bez odměny za práci v tomto období. Obviněný proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání.
Protože nejvyšší státní zástupkyně v dovolání uplatnila hmotně právní námitky odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud z hlediska takto vytýkaných vad přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu ale zjistil, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podstatou dovolání je nesouhlas nejvyšší státní zástupkyně se závěrem krajského soudu, protože k uzavření pracovní smlouvy nemohlo dojít pro nedostatek vůle na straně zaměstnavatele a pracovní poměr tak nevznikl ani na jejím základě, ani fakticky. Výpomoc obviněného nad rámec dohody o vedení účetnictví, že nebyla soustavnou pracovní činností v rámci pracovního poměru, obviněný nevznesl nároky na odměnu za takto vykonanou práci a zneužil důvěry poškozeného k přisvojení finančních prostředků z jeho majetku s cílem získat na jeho úkor majetkový prospěch. Z těchto důvodů v podstatě nejvyšší státní zástupkyně spatřuje v jednání obviněného trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. S těmito tvrzeními nejvyšší státní zástupkyně se ale Nejvyšší soud neztotožnil.
Předně Nejvyšší soud připomíná, že ve svém předchozím rozhodnutí v této trestní věci, kdy k dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušil předchozí rovněž zprošťující rozsudek krajského soudu (usnesení ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1238/2008), nevyslovil nesprávnost právních názorů krajského soudu ve zrušeném zprošťujícím rozsudku, ale toliko mu vytkl, že svůj právní názor o vzniku pracovního poměru opírá bez bližšího právního zdůvodnění toliko o odkaz na judikaturu práva pracovního, že jeho rozhodnutí postrádá rozbor důkazů z nichž vycházel a nevyřešil si otázku vzniku pracovní smlouvy ani pohnutku obviněného, který pro poškozeného nepracoval v jím tvrzeném rozsahu. Nejvyšší soud tak ve svém předchozím rozhodnutí nevyslovil žádný závazný právní názor a navíc vycházel ze skutkových zjištění v dané době.
V nyní dovoláním napadeném rozsudku však krajský soud výslovně uvádí, že doplnil dokazování, a to zejména výslechem samotného poškozeného S. M., z jehož výpovědi mj. zjistil, že obviněný pracoval na farmě každý pracovní den v týdnu. Byť poškozený v této své výpovědi konkrétně neuvedl, že obviněný pracoval každý den, ale „chodil tam každý den a vždy se zdržel dopoledne“, podporuje tato výpověď obhajobu obviněného, že pro poškozeného vykonával spoustu jiných činností nesouvisejících s účetnictvím. Opodstatněnost pobírané mzdy přitom obviněný z hlediska rozsahu prováděných prací opírá o měsíční výkazy odvedené práce, které poškozený schvaloval a na základě kterých vypočítával obviněný mzdu všech zaměstnanců včetně sebe, vyhotovil rozpis jejich mezd, který rovněž předkládal poškozenému a ve kterém byl obviněný jmenovitě uveden. Že tyto výkazy odvedené práce poškozený nepředložil a tak nejsou k dispozici, a při odlišných tvrzeních poškozeného a obviněného o rozsahu takto vykonávané práce (výpověď manželky poškozeného M. M. je v tomto směru bez významu, neboť sama uvedla, že nevěděla jak tam byl nebo nebyl a zda za manžela vyřizovala i jiné věci nesouvisející s účetnictvím), nelze tuto skutečnost hodnotit v neprospěch obviněného. Soud I. stupně přitom při zjišťování rozsahu prací vykonaných obviněným, a tedy i při zjišťování způsobené škody, vycházel pouze z výpovědi poškozeného S. M. Odvolací soud ale vzal v úvahu i výpovědi dalších zaměstnanců (str. 4 rozsudku), kteří potvrdili, že dané práce konal obviněný na pokyn poškozeného a také jej zastupoval v době jeho dovolené. Ohledně zastupování samotný poškozený vypověděl (č. l. 686 tr. spisu), že obviněného pověřoval, aby vedl firmu v jeho nepřítomnosti, přičemž z výpovědi jeho manželky je rovněž zřejmé, že mimo dovolené také v podstatě po převážnou dobu působení obviněného na farmě byl poškozený také často nemocný (…“Manžel marodil převážně celou dobu od r. 1996-97, až do konce, kdy u nás p. S. skončil práci“. - č. l. 687 p. v. tr. spisu). I tyto skutečnosti svědčí pro správnost závěru odvolacího soudu, že obviněný v dané době pracoval na farmě každý pracovní den v týdnu v daném období a rozsah jím vykonávané práce musel být podstatně větší než zjistil soud I. stupně, přičemž současně potvrzují obhajobu obviněného, že pro poškozeného vykonával spoustu jiných činností nesouvisejících s účetnictvím.
Pokud poškozený u hlavního líčení vypověděl, že viděl rozpis mezd zaměstnanců a považoval to za platby podle smlouvy za vedení účetnictví, tak rovněž nelze přehlédnout zjištění odvolacího soudu, že podle této smlouvy měl obviněný za vedení účetnictví pobírat odměnu nejméně ve výši 11.200,- Kč měsíčně, čemuž ale vyplácená mzda neodpovídala a vyjma dubna 1998 byla i o polovinu nižší (viz č. l. 778 tr. spisu). Přičemž pokud vedle takto v hotovosti vyplácené mzdy byly na základě poškozeným, resp. jeho manželkou, schvalovaných a bance předkládaných příkazů k úhradě převodem z účtu prováděny i platby obviněnému za jím fakturované účetní služby, svědčí to o vědomosti poškozeného o těchto úhradách. Pro tuto vědomost svědčí navíc i výpověď manželky poškozeného, která se jej dotazovala na účel těchto plateb a poškozený jí odpověděl, že „se až tak nemá starat“ (č. l. 687 p. v. tr. spisu).
Vedle takto v hotovosti vyplácené mzdy a bezhotovostních plateb za účetní práce, pak pro uzavření pracovní smlouvy svědčí i další skutečnost. Obviněný na svoji obhajobu vypověděl, že v r. 1998 měl poškozený velké finanční problémy (což tento také potvrdil, že měl dluhy), nebyl schopen plnit své závazky a navrhl, že by mohl být zaměstnán, aby tak nemusel upřednostňovat platbu jeho faktur. Ač se jednoznačně jednalo o faktury za účetní činnost obviněného k proplacení poškozenému a o věřitele poškozeného, soud I. stupně toto hodnotí v souvislosti s nezájmem obviněného na řádném uzavření pracovní smlouvy (stejně tak i nefakturování účetnické práce od dubna 2009), čímž v podstatě také odůvodňuje existenci jeho podvodného úmyslu, když údajně obviněný nechtěl platit svým věřitelům (str. 5 rozsudku). Tím ale soud I. stupně vyvodil z důkazů v neprospěch obviněného závěr, který z nich nevyplývá. Vůbec totiž nešlo o to, že by S. M. jako zaměstnavatel, pokud by věděl o řádně uzavřené pracovní smlouvě, prováděl výkony rozhodnutí jednotlivých věřitelů obviněného (myšleno srážkami ze mzdy obviněného), jak argumentuje soud I. stupně. Tvrzení obviněného o návrhu poškozeného na zaměstnanecký vztah v souvislosti s hrazením faktur, resp. upřednostňováním věřitelů, pak nepřímo potvrzuje i přehled faktur ve znaleckém posudku H. P. (č. l. 133 tr. spisu), z něhož vyplývá, že ač byly již před sepsáním pracovní smlouvy dne 1. 4. 1998 některé faktury uhrazeny až několik měsíců po jejich splatnosti, ale v plné výši po 1. 4. 1998 byly v podstatě řádně uhrazeny jen faktury za květen až červenec 1998, faktura z 9. 9. 1998 byla uhrazena až v lednu 1999, faktura z 30. 9. 1998 až v únoru 1999 a další faktury z konce r. 1998 nebyly uhrazeny zcela. Faktura z 6. 1. 1999 byla v podstatě uhrazena až po roce (dne 31. 12. 1999) a to ani ne z poloviny fakturované částky a faktury z 11. a 21. 2. 1999 pak nebyly uhrazeny vůbec. Nelze tak vyloučit, že faktury poškozený včas neproplácel obviněnému právě proto, že při nedostatku finančních prostředků hradil faktury jiných svých věřitelů, právě na základě dohody s obviněným a při vědomí, že mu jsou finanční prostředky poskytovány i formou mzdy. Obhajobu obviněného, že jej poškozený v r. 1999 požádal o prodloužení pracovní smlouvy s tím, že již vůbec nebude fakturovat za účetnictví, pak podporuje skutečnost, že od dubna 1999 již skutečně za tuto činnost nefakturoval a pobíral jen mzdu, přičemž fakturace do dubna tohoto roku měla také vztah ještě k předchozímu účetnímu období.
Nejvyšší soud si je vědom, že v této věci jde o složitou důkazní situaci, kdy proti sobě stojí diametrálně odlišná tvrzení obviněného a poškozeného. Obhajoba obviněného je však konkrétní, je podporována provedenými důkazy, přičemž naopak poškozený vypovídá pouze obecně, ač měl k dispozici potřebné doklady nic nekontroloval a podepisoval, přičemž se v podstatě odvolává pouze na svoji bezmeznou důvěru k obviněnému. Za této situace, kdy důkazy umožňují i jiný výklad průběhu skutkového děje a pochybnosti již nelze odstranit dalšími důkazy, se nemůže soud přiklonit k skutkové verzi pro obviněného nepříznivější, protože by porušil základní zásadu trestního řízení „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch).
Původní skutkový stav konstatovaný Nejvyšším soudem v předchozím rozhodnutí o dovolání, že obviněný nepracoval v rozsahu jím tvrzeném, se tak po doplnění dokazování odvolacím soudem změnil ve skutkové zjištění tohoto soudu, že obviněný pracoval na farmě každý den. Z tohoto zjištění pak také nyní Nejvyšší soud vycházel a nemohl proto přisvědčit dovolací námitce, že obviněný sice poskytl majiteli farmy občasnou manuální i jinou výpomoc nad rámec vedení účetnictví, ale že nešlo o soustavnou pracovní činnost.
I když poškozený na rozdíl od obhajoby obviněného popírá uzavření písemné pracovní smlouvy, nové skutkové zjištění odvolacího soudu svědčí pro závěr, že obviněný vykonával soustavnou činnost podle pokynů poškozeného, ve stanovené pracovní době a jejím cílem bylo plnění úkolů zemědělské farmy poškozeného. Takovýto výkon práce je charakteristický právě pro pracovní poměr. Podle §1 odst. 4 tehdy platného zák. č. 1/1991 Sb. o zaměstnanosti, se právo občana na zaměstnání zabezpečuje především jeho pracovním uplatněním v zaměstnání umožňujícím mu výkon práce v pracovním vztahu. Právnická nebo fyzická osoba je povinna plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu její činnosti zajišťovat svými zaměstnanci, které k tomu účelu zaměstnává v pracovních vztazích podle zákoníku práce.
Podle §4 odst. 1, 2 zák. č. 1/1992 Sb., o mzdě, rovněž tehdy platného, přísluší zaměstnanci za vykonanou práci mzda, kterou se rozumí peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci. Přitom pro nárok na mzdu je podstatné zda, v jakém rozsahu a kvalitě byla práce skutečně vykonána.
Vezme-li se v úvahu skutkové zjištění odvolacího soudu o soustavném výkonu práce obviněného na farmě podle pokynů (a tedy s vědomím a souhlasem) poškozeného, který navíc sám schvaloval rozpisy mezd včetně mzdy obviněného, je s ohledem na výše citované zákony zřejmé, že pracovní činnost obviněného měla výrazné rysy pracovního poměru. Pro poskytování odměny za vykonanou práci přitom ani není rozhodující, zda práce byla vykonávána ve sjednaném pracovním poměru, protože i při neplatnosti pracovní smlouvy, pokud fyzická osoba pracuje pro zaměstnavatele s jeho souhlasem, vzniká tzv. faktický pracovní poměr jako právní vztah, který sice není pracovním poměrem, ale v němž oběma účastníkům vznikají práva a povinnosti podle zákoníku práce a fyzické osobě musí být za vykonanou práci poskytnuta odměna, která by jinak představovala bezdůvodné obohacení na straně zaměstnavatele. Bez ohledu na existenci pracovního poměru či platnost uzavření pracovní smlouvy, je tak již tímto značně zpochybněno, zda by obviněný skutečně sebe obohatil, a způsobil na majetku poškozeného škodu ve smyslu obžaloby a §250 odst. 1, 2 tr. zák.
K otázce uzavření pracovní smlouvy přitom podle názoru Nejvyššího soudu Krajský soud v Ostravě správně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/1971. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že vzhledem k tehdy platnému ustanovení §242 odst. 2 zák. práce nemá nedostatek písemné formy pracovní smlouvy podle §32 zák. práce za následek neplatnost právního úkonu a pracovní smlouva je platná i tehdy, byla-li uzavřena jen ústně, případně pouze konkludentně.
Pro posouzení povahy právního vztahu přitom není rozhodné jak je právní úkon označen, popřípadě jaké jsou subjektivní představy účastníků o povaze jejich vztahu ale posouzení obsahu jejich vůle, tj. co bylo každým z účastníků třeba i jen konkludentně projeveno. V daném případě nebylo prokázáno uzavření písemné pracovní smlouvy ale naopak bylo prokázáno, že obviněný podle pokynů poškozeného soustavně v stanovené době na jeho riziko vykonával činnost při plnění úkolů farmy poškozeného. Poškozený si byl přitom vědom, že podle smlouvy byl výkon účetnických prací sjednán pouze na úterý a čtvrtek na 6 hodin, vykonávání další pracovní činnosti také obviněnému schvaloval ve výkazech odvedené práce, schvaloval a vyplácel obviněnému také mzdu, jako odměnu zaměstnance právě v pracovním poměru, který byl i formálně řádně u všech příslušných orgánů také evidován. Přes následné tvrzení poškozeného v trestním řízení, že nesjednal pracovní smlouvu s obviněným, došlo vzhledem k uvedeným skutečnostem k vzniku pracovního poměru, i když písemnou pracovní smlouvou nebyl sjednán, když tato byla uzavřena konkludentně. I když totiž poškozený S. M. žádnou pracovní smlouvu nepodepsal a tedy písemně nesjednal a formálně nepovažoval výkon práce obviněného na farmě za práci v rámci pracovního poměru na základě písemné pracovní smlouvy, ve skutečnosti projev jeho vůle k vzniku pracovněprávního vztahu směřoval a výkon práce obviněným měl všechny atributy takového vztahu, které byly poškozenému známy. Nejvyšší soud se proto neztotožnil s názorem nejvyšší státní zástupkyně, že pro nedostatek vůle na straně zaměstnavatele, nemohla pracovní smlouva, resp. pracovní poměr, vzniknout ani neformálně.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš