ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.75.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 75/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. února 2009 o dovolání obviněného J. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 9 To 416/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 179/2008 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 8. 2008, pod sp. zn. 1 T 179/2008, byl obviněný J. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené společnosti S A. a. s. škodu ve výši 64.603,- Kč.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání proti výrokům o vině a trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 9 To 416/2008, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to pouze ve výroku o náhradě škody. Podle §265 tr. ř. byla poškozená společnost S A., a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný J. R. řádně a včas podaným dovoláním.
Obviněný J. R. dovolání směřuje do všech výroků a uplatňuje důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítá, že ve výrokové části rozsudku soudu I. stupně nejsou vymezeny konkrétní znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Skutková část výroku o vině neobsahuje přesvědčivě konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestného činu podvodu, a to zejména pokud jde o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu a o vzniklý následek, tedy způsobenou škodu. Soud stanovil výši způsobené škody na základě odpočtu následně uhrazených splátek úvěru od celkové výše úvěru, aniž navíc zohlednil skutečnost, že předmět úvěru – motorové vozidlo – byl úvěrové společnosti vrácen. Obviněný se domnívá, že došlo k porušení požadavků na spravedlivý proces. Toto porušení spatřuje v tom, že nebyl proveden žádný procesně použitelný důkaz, kterým by bylo objektivně prokázáno, že pro M. B. zprostředkovaně skutečně nepracoval, neboť tato svědkyně nebyla procesně použitelným způsobem nikdy vyslechnuta a pouhá skutečnost, že obviněný nebyl jako její zaměstnanec zaevidován, není pro závěry soudu dostačující. Z provedených důkazů nebyl prokázán podvodný úmysl dovolatele nehradit splátky úvěru v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy, zvláště pak za situace, kdy společnost S A., a. s. potvrzení zaměstnavatele a doložení výše příjmu pro uzavření úvěrové smlouvy vůbec nepožadovala a tvrzení obviněného o jeho příjmech nebylo nejen vyvráceno, ale jím navrhované důkazy na podporu jeho tvrzení byly soudy zamítnuty jako nadbytečné. Výše splátek nebyly nijak vysoké, aby bylo možno automaticky dovozovat nereálnost jejich splácení či případné srozumění obviněného s takovou skutečností. Oba soudy ignorovaly důvody, pro které dovolatel přestal splátky hradit, které však vznikly až dodatečně a které v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy nemohl ani předpokládat. Obviněný namítá, že závěry soudu jsou v ostrém rozporu s provedenými důkazy z nichž soudy obou stupňů nesprávně dovodily skutková zjištění, která však nemají v provedených důkazech oporu. Použitá právní kvalifikace neodpovídá realizovanému důkaznímu řízení. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR podle §265k odst. 1 tr. ř., z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 9 To 416/2008, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku a analogicky bylo rozhodnuto o zamítnutí podstatné části opravného prostředku, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň v souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu ČR před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon rozhodnutí (výkon trestu odnětí svobody v trvání 2 let), proti němuž bylo dovolání podáno.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá výhrada, že skutková věta výroku o vině neobsahuje konkrétní znaky trestného činu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Tato námitka ale podle státního zástupce neodpovídá skutečnosti, protože znaky tohoto trestného činu jsou z popisu skutku zřetelně patrny a ani uhrazení dvou prvních splátek úvěru nevylučuje závěr o existenci podvodného úmyslu. Obviněný při uzavírání úvěrové smlouvy věděl, že jeho budoucí finanční situace je kritická, že mu hrozí exekuce z titulu předchozích závazků a nemá věrohodnou perspektivu trvalého zaměstnání s postačujícími příjmy. Jestliže tyto skutečnosti při uzavírání úvěrové smlouvy zamlčel a naopak nepravdivě uvedl, že je trvale zaměstnán a dosahuje slušného příjmu, nepochybně tím úvěrující společnost uvedl v omyl. K námitce obviněného, že vozidlo bylo úvěrující společnosti vráceno, pak státní zástupce uvedl, že pozdější vrácení vozidla má význam pouze pro náhradu škody, což také vedlo odvolací soud ke změně rozhodnutí o náhradě škody. Zbývající námitky obviněného pak podle státního zástupce směřují do provádění a hodnocení důkazů a nenaplňují proto uplatněný důvod dovolání. Navrhl proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Obviněný tento důvod dovolání založil na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též \"jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Námitky obviněného odpovídají těmto požadavkům a jsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Nejvyšší soud ale shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Uplatněné dovolací námitky směřují zčásti do oblasti skutkových závěrů. Obviněný soudům vytýká neúplné důkazní řízení (např. neprovedení důkazu, že obviněný ani zprostředkovaně nepracoval pro M. B.) a nesprávné hodnocení důkazů (např. výpověď obviněného, ve které udával důvody, proč přestal platit splátky).
Za hmotně právní námitku konkrétně bylo možno považovat námitku nevymezení zákonných znaků trestného činu podvodu, nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu a vzniklý následek, i když je z části opřel o odlišné hodnocení skutkových okolností, než jak vzaly za prokázané soudy prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud proto přezkoumal správnost právního posouzení skutku jak byl zjištěn soudy, když jak bude uvedeno dále, neshledal ve věci obviněným namítaný „ostrý rozpor“.
Podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že (obviněný) ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Tato právní věta plně odpovídá zjištěnému skutku. Provedeným dokazováním totiž nalézací soud zjistil, že J. R. požádal o uzavření smlouvy o úvěru na úhradu kupní ceny vozidla a při uzavírání předložil doklad o příjmu od zaměstnavatele u kterého nikdy nepracoval. Zaplatil pouze dvě splátky úvěru, po havárii vozidla poškozenou společnost nekontaktoval a naopak odjel mimo území ČR, kam následně dopravil opravené vozidlo. V březnu 2008 se vrátil nazpět do ČR i s vozidlem, které nadále užíval až do svého zadržení dne 19. 7. 2008 Policií ČR. Smlouvu o úvěru obviněný uzavíral s úmyslem vylákat peněžní prostředky na vozidlo a následně nehradit splátky úvěru. Jak vyplývá z jeho výpovědi, kterou několikrát během řízení účelově měnil, v předmětné době byl přinejmenším srozuměn s tím, že vzhledem ke svým osobním a majetkovým poměrům nebude schopen dostát a nedostojí svému závazku (neměl v předmětné době trvalý pracovní poměr ani bezpečně zajištěný zdroj příjmů). Popsaným způsobem uvedl poškozeného v omyl, aby se k jeho škodě obohatil [§4 písm. b) tr. zák.]. Z popsaných skutkových okolností současně plyne také úmyslné zavinění obviněného, zahrnující podvodné jednání, následek a příčinný vztah mezi tímto jednáním a následkem. Ze zjištěných okolností je zřejmé, že obviněný vše připravoval již od počátku tak, že nebude splátky úvěru platit. Pokud obviněný poukazoval na to, že v jeho jednání absentuje subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., pak Nejvyšší soud je přesvědčen, že oba soudy nižších stupňů naplnění podvodného úmyslu ze strany obviněného dostatečně prokázaly.
O existenci podvodného úmyslu obviněného, tj. o jeho úmyslu již při uzavření úvěrové smlouvy, že tento splácet nebude a potřebuje jej pouze vylákat od společnosti S A. a. s., svědčí konkrétní okolnosti celého případu, jak byly zjištěny již soudem I. stupně v průběhu dokazování. Obviněný především neměl zajištěn žádný stálý příjem peněz, který by mu umožňoval splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2.747,- Kč. Jeho tvrzení o zajištění práce jistým neznámým p. R., již soud I. stupně vyhodnotil jako nevěrohodné vzhledem k tomu, že obviněný okolnosti tohoto zaměstnání opakovaně a zásadním způsobem měnil. Jeho finanční příjmy tak byly pouze nahodilé a správně proto již soud I. stupně dospěl k závěru, že musel být srozuměn s tím, že na řádné splacení úvěru nemusí mít dostatek finančních prostředků. Musel proto počítat i s tou eventualitou, že jej nesplatí a byl s tím srozuměn. Odvolací soud přitom v této souvislosti správně zdůraznil i význam následného jednání obviněného, který tak jak mohl očekávat, neměl dostatek finančních prostředků nejen na splácení úvěru, ale ani na hrazení svých životních potřeb (nájem, apod.), opustil území ČR, následně se vrátil a užíval předmětné motorové vozidlo aniž se zajímal o splácení úvěru. Při zadržení s vozidlem měl přitom u sebe 34.900,- Kč, musel si rovněž hradit své potřeby (pohonné hmoty na cestu na U. a zpět, na další užívání auta), a přesto že by byl v určité době tedy schopen hradit i jak sám uvádí „nijak vysoké“ splátky úvěru, neučinil tak ani dodatečně. Uvedené skutečnosti tak nasvědčují dokonce existenci přímého úmyslu na straně obviněného, a pokud soudy u něj dovodily „minimálně srozumění s tím, že na splátky úvěru nebude mít dostatek finančních prostředků,“ tj. úmysl nepřímý, učinily tak výrazně ve prospěch obviněného. O existenci podvodného úmyslu od počátku tak ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti, úvěrová smlouva byla uzavřena jen jako prostředek k získání automobilu, a z hlediska této námitky proto napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když úmysl nahradit splátky úvěru je i obsažen v popisu skutku. Soudy proto neignorovaly důvody, proč přestal platit splátky, jak obviněný namítá v dovolání, protože se v tíživé finanční situaci nacházel již v době uzavření úvěrové smlouvy, a jeho neschopnost splácet úvěr tak nenastala až dodatečně a nepředpokládaně, jak rovněž namítá.
Obviněný se již v řízení o odvolání domáhal doplnění důkazů slyšením řady svědků, kteří by se měli vyjádřit k tomu, zda měl v době uzavření úvěrové smlouvy zajištěno zaměstnání i příjem. V odůvodnění napadeného usnesení ale soud odvolací uvedl, že by bylo doplňování dokazování k otázce příjmů obviněného v rozhodné době nadbytečné, protože za stávající důkazní situace by to nemohlo vést k jinému závěru, než který učinil již soud I. stupně. Zejména s ohledem na skutečnost, že obviněný neměl řádné zaměstnání, sám ohledně svých příležitostných příjmů uváděl postupně diametrálně odlišné údaje, při uzavírání úvěrové smlouvy sám nabídl a vědomě předložil falešné potvrzení o svém zaměstnání s příjmem 19.700,- Kč měsíčně a sám vypověděl, že splátky nehradil ze svého bankovního účtu, protože jej měl z důvodu exekuce zablokován, je Nejvyšší soud toho názoru, že v daném případě nejde o tzv. opomenuté důkazy, když soudy v původním řízení rozhodly o návrhu na doplnění dokazování, a odvolací soud logicky vyložil proč je neprovedl. Pro úplnost pak je nutno uvést, že vzhledem k tíživé finanční situaci obviněného v rozhodné době, kdy z uvedených rozhodných okolností případu vyplývá, že již v době uzavření úvěrové smlouvy si musel být vědom své neschopnosti úvěr splácet, je pak bez významu, že dvě první splátky byly zaplaceny z cizího bankovního účtu. I splácení z tohoto cizího bankovního účtu bylo totiž výhradně závislé na finanční situaci obviněného.
Pokud pak obviněný zpochybňuje výši stanovené škody s tím, že soudy nezohlednily „vrácení předmětu úvěru – motorového vozidla“ úvěrové společnosti, a podle jeho názoru měla být vzniklá škoda snížena o hodnotu tohoto vozidla, nelze mu rovněž přisvědčit. Obviněný trestný čin dokonal již převzetím automobilu, na jehož koupi mu byl poskytnut úvěr ve výši 69.300,- Kč. Dodatečné vrácení vozidla úvěrové společnosti nemá pak vliv na výši škody způsobené trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a je významné pouze z hlediska rozhodování o povinnosti obviněného k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. V daném případě bylo vozidlo zajištěno Policií ČR při zadržení obviněného. Ač ve věci poškozená společnost uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 64.603,- Kč, byla neúplnost důkazů pro stanovení povinnosti k náhradě škody důvodem, proč odvolací soud rozhodl podle §265 tr. ř. a tuto společnost s uplatněným nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z hlediska obviněným uplatněných námitek tak napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. nebyly ve věci těmito námitkami naplněny. Pokud pak jde o ostatní námitky obviněného Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Jediným důvodem opodstatňujícím zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění může být pouze případ existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal k námitce obviněného, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy, vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o vině obviněné soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily. Z obsahu spisu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy svůj závěr o vině opřely zejména o výpověď obviněného a listinné důkazy. Pro úplnost je nutno uvést, že důkazy provedené soudy hodnocené v souhrnu i jednotlivě vedly ke zjištění skutkového stavu o němž nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudů. Nejvyšší soud tedy dodává, že soudům obou stupňů nelze nic vytýkat pokud jde o rozsah provedeného dokazování a následné vyhodnocení provedených důkazů.
Nejvyšší soud dovolání obviněného opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá mj. ze skutečnosti, že námitkou zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu se již zabývaly soudy nižších stupňů a že obviněný i přes dostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí nadále setrvává na svém právním posouzení skutku.
Pokud obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265o tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí, Nejvyšší soud důvody k takovému postupu neshledal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš