ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.868.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 868/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. prosince 2009 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných K. M., J. T., a J. Š., která podali proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2009, sp. zn. 6 To 117/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 2/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. M., J. T. a J. Š. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 52 T 2/2008, byli obvinění K. M., J. T. a J. Š., uznáni vinnými:
- obviněná K. M. trestnými činy týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, 2 tr. zák. (ad I./B, C, D výroku o vině), oba ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a trestným činem křivé svědecké výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. (ad II. výroku o vině),
- obviněný J. T. trestnými činy týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. (ad I./B),
- obviněný J. Š. trestnými činy týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (ad I./B, C), a zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, 2 tr. zák., rovněž ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (ad I./C).
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
- obviněná K. M. podle §232 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byla zařazena podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou;
- obviněný J. T. podle §222 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou;
- obviněný J. Š. podle §232 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Vedle trestů odnětí svobody byli obviněným K. M., J. Š. a J. T. podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uloženy také tresty zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání a jiných funkcí, jejichž náplní je práce s dětmi a péče o děti, a to na dobu 10 roků, a obviněné K. M. podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. také trest propadnutí věci (baby setu Giga Air 50R).
Týmž rozsudkem byly odsouzeny i další spoluobviněné K. M., H. B. a B. Š., přičemž podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem spoluobviněným uložena solidární povinnost k náhradě škody poškozeným J. M. (240.000, Kč) a O. C. (320.400,- Kč).
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podali odvolání obvinění K. a K. M., H. B., J. T., J. Š. a jeho matka MUDr. R. Š. Všechna tato odvolání byla zamítnuta jako nedůvodná podle §256 tr. ř. usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2009, sp. zn. 6 To 117/2008.
Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění K. M., J. T. a J. Š. řádně a včas dovolání.
Obviněná K. M. uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje ohledně jednání uvedeného v bodě I./C rozsudku soudu I. stupně v tom, že toto jednání nelze posoudit jako trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, 2 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Namítá, že z popisu tohoto skutku nevyplývá, že by se jednalo o trvalé nebo alespoň dlouho omezující zbavení osobní svobody blížící se uvěznění, protože J. M. nebyl bez jakéhokoli kontaktu se svým okolím a jeho osvobození nebylo zvlášť ztíženo, když „navštěvoval školní docházku“. Proto nemohl být ani dlouhodobě omezován na osobní svobodě v podobě blížící se uvěznění, jak vyžaduje ustanovení §232 odst. 1 tr. zák. a vylučuje to i zákonem předpokládané udržování protiprávního stavu pachatelem po celou dobu páchání tohoto trestného činu. Je proto toho názoru, že pokud podle skutku byli poškození zavírání do různých místností v D. J., odpovídá to méně závažnému zásahu do osobní svobody člověka podle §231 odst. 1 tr. zák.
Dále obviněná K. M. namítá nesprávné právní posouzení jejího jednání uvedeného v bodě I./D rozsudku soudu I. stupně jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle jejího názoru toto jednání vykazuje znaky pomoci spoluobviněné K. M., která byla stěžejní osobou jednající vůči poškozeným, a proto lze její jednání kvalifikovat pouze podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Navrhla proto, aby bylo napadené usnesení podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušeno a věc vrácena Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. T. v dovolání uplatnil důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (že rozhodl ve věci soud, který nebyl náležitě obsazen) spatřuje v tom, že předseda senátu soudu I. stupně Mgr. Pavel Göth nebyl oprávněn rozhodovat ve funkci předsedy senátu. Jako soudce Městského soudu v Brně byl patrně podle §68 zák. č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích …, dočasně přidělen k výkonu funkce u Krajského soudu v Brně a v době tohoto dočasného výkonu funkce rozhodl jako předseda senátu krajského soudu ve věci obviněného J. T. To je ale podle obviněného v rozporu s ustanovením §104 odst. 3 cit. zákona, z kterého jednoznačně vyplývá, že předsedy senátů krajského soudu jmenuje předseda tohoto soudu z řad soudců krajského soudu. Mgr. Pavel Göth ale v dané době nebyl soudcem Krajského soudu v Brně, ale Městského soudu v Brně pouze dočasně přiděleným k výkonu funkce soudce ke krajskému soudu. Proto neměl a nikdy nemohl být předsedou senátu, který rozhodl o vině a trestu obviněného J. T. a dalších spoluobviněných.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný J. T. v tom, že nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by kohokoliv mučil, tím méně oba poškozené, stejně jako důkaz o tom, že by komukoliv způsobil těžkou újmu na zdraví a spáchal tak oba trestné činy. Podle jeho názoru soudy závěr o vině opřely pouze o své úvahy bez potřebného prokázání trestných činů provedenými důkazy, a na podporu svých závěrů dovozují u výpovědí obviněné K. M. její vtahování obviněného J. T. do skutkového děje s tzv. uvědomováním si situace, aniž by se podrobně zabývaly problematickými částmi, a zejména podstatnými rozpory, v její výpovědi. Poukázal i na výpověď obviněné K. M., že v její přítomnosti obviněný J. T. děti netýral a nebyla v místnosti, kde došlo k údajnému trápení dětí, na výpověď J. M. z 26. 6. 2007, podle které byl zraněn na chatě, kde byl jen se svojí matkou, bratrem a tetou, přičemž mu ublížila jeho matka, která ho pálila cigaretou, řezala žiletkou a teta (obviněná K. M.) jí u toho někdy pomáhala. Také ve své výpovědi ze dne 30. 11. 2007, že tento poškozený opakovaně potvrdil pouze bití a pálení cigaretou matkou, přičemž se nezmínil o tom, že by na chatě byly další osoby nebo jej týral obviněný J. T. Z výpovědi poškozeného O. C. pak vyplývá, že na chatě byly další osoby, ale tyto neviděl, protože měl na hlavě pytel.
I přesto, že výpovědi obviněná K. M. neobsahují jedinou zmínku o tom jak, čím nebo jakým způsobem měl obviněný J. T. děti týrat, považují soudy její výpověď za jediný přímý důkaz dostačující k prokázání jeho viny, aniž by tušily jaký byl motiv. Podle skutkové věty přitom týral a mučil oba poškozené v jediném případě na chatě, ale jeho jednání je popisováno tak, jakoby byla újma chlapcům způsobena výlučně jeho jednáním a obviněného J. Š. Z kontextu rozsudku přitom vyplývá, že škoda jim byla způsobena dlouhodobě a jinými osobami.
Obviněný J. T. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. Š. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ohledně právního posouzení skutku uvedeného v bodě I./C rozsudku soudu I. stupně. Namítá, že toto jednání nelze posoudit jako trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Tento trestný čin znamená trvalé nebo alespoň dlouho omezující zbavení osobní svobody, které se blíží uvěznění a méně intenzivní zásahy do osobní svobody je možno posoudit jako trestný čin omezování osobní svobody. Z popisu skutku vyplývá, že minimálně J. M. navštěvoval školní zařízení a plnil si tak školní docházku, a jednání vůči němu lze těžko podle obviněného J. Š. posuzovat tak, že osvobození od jeho jednání bylo velmi ztížené nebo zvlášť obtížné, když vzhledem k docházce do školy nemohl být dlouhodobě omezován na osobní svobodě v podobě blížící se uvěznění. Namítá také, že z popisu skutku nevyplývá kdy přesně, tedy v jakou denní dobu, měli být poškození v D. J. drženi. Není z něj zřejmý ani popis spolupachatelství, tedy jak se na daném skutku podílel, v jaké konkrétní době a jakou intenzitou, ani jeho jednání zakládající kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podle §232 odst. 1, 2 tr. zák. Je toho názoru, že následek (těžkou újmu na zdraví) jednání soudy dovodily jako důsledek souhrnu jednání všech obviněných, bez ohledu na to, jakým dílem se on sám na dané věci podílel. Soudy tak podle něj vycházely z presumpce tzv. kolektivní viny, konečné důsledky jednání všech obviněných dávají k tíži každému z nich, jakoby je způsobil sám, ale tento postup je v rozporu se základními principy trestního řízení spočívajícími na individuální a nikoli kolektivní vině. V souvislosti s tím poukazuje na popis skutku v bodě ad I./D rozsudku soudu I. stupně, podle kterého obviněná K. M. držela poškozeného O. C. v uzavřené místnosti o půdorysu 1 x 2 m, kde ho mj. nahého svazovala na nohou i rukou, tento skutek jemu není kladen za vinu, ale důsledky tohoto jednání se berou v úvahu při právní kvalifikaci jeho jednání.
V závěru dovolání proto obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2009, sp. zn. 6 To 117/2008, a věc vrátil tomuto soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl.
II.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání obviněného J. T. uvedl, že dočasné přidělení soudce k určitému soudu se děje v zájmu řádného výkonu soudnictví a takto přiděleni soudci se dočasně stávají soudci daného soudu. Jiná interpretace by znamenala, že žádné úkony vyplývající z podstaty jejich funkce by plnit nemohly. V ustanovení §67 až §69 zákona o soudech a soudcích, jež jsou souhrnně označena jako přidělování soudců, se vedle trvalého přidělení definuje i dočasné přidělení, které je rovněž přidělením soudce k určitému soudu, ale s časovým omezením. V kontextu s tím je třeba interpretovat i ustanovení §104 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, tedy že předsedové senátů krajského soudu mohou být nominování ze všech soudců k tomuto soudu přidělených, a to ať již trvale nebo dočasně. Tuto námitku obviněného J. T. proto státní zástupce shledal nedůvodnou.
Další námitky obviněného J. T. v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se podle státního zástupce zcela míjí s tímto důvodem dovolání, protože jimi zpochybňuje provedené dokazování a správnost učiněných skutkových zjištění s tím, že se nedopustil jednání kladeného mu za vinu.
Proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby bylo dovolání obviněného J. T. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněných K. M. a J. Š. státní zástupce uvedl, že soudy jejich jednání vzhledem ke skutkovým okolnostem správně posoudily jako trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 tr. zák. a nikoli jako omezování osobní svobody podle §231 tr. zák. Přitom poukázal zejména na to, že jednali po společné domluvě s dalšími spoluobviněnými se společným cílem a při vědomí následků, které vyvolají. Z titulu příbuzenského vztahu nebo jako pedagogové (obviněný J. Š.) zájmových kroužků, navštěvovaných poškozenými, je nepřiměřeně fyzicky a psychicky týrali, zejména v druhé polovině srpna 2006 po dobu 4 až 5 dnů na chatě v obci V. B. Posléze od srpna 2006 do listopadu 2006 v případě O. C., resp. do 7. 5. 2007 v případě J. M., je dlouhodobě zavírali i přes den do různých místností v objektu D. J., J. M. i v době kdy měl jít do školy, a pokud do školy šel, byl přiveden a po vyučování zase odveden H. B. V uzavřených místnostech museli chlapci spát na zemi, vykonávat potřebu do kbelíku, neměli zde žádné hračky ani jakýkoli kontakt s rodinou. Obviněná K. M. se pak podílela i na držení O. C. od prosince 2006 do 7. 5. 2007 v malé nevětrané místnosti v rodinném domě v K., kde byl bez možnosti pohybu, hygieny, izolovaný od rodiny a kamarádů, kde i spal a jedl na holé zemi a byl nepřiměřeně trestán. V důsledku veškerého jednání všech obviněných tak došlo u poškozených k fyzickým zraněním, a zejména s ohledem na psychické strádání charakteru mučivých útrap, k závažnému narušení jejich psychického vývoje a k rozvoji psychosociální deprivace s trvalými následky. Oba dovolatelé se tak po předchozí dohodě se spoluobviněnými účastnili jak brutálního útoku vůči poškozeným na chatě ve V. B., tak i jejich zavření v uzamčených místnostech v D. J., a obviněná K. M. i držení O. C. v domě v K. V D. J. i v domě v K. byli poškození drženi zjevně dlouhodobě, jak to vyžaduje skutková podstata trestného činu podle §232 odst. 1 tr. zák., a nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že J. M. byla (nikoli pravidelně, ale podle úvahy spoluobviněných) v určitém rozsahu povolena školní docházka.
K námitce obviněné K. M., že její jednání pod bodem I./D výroku o vině mělo být posouzeno nikoli jako spolupachatelství k trestnému činu zbavení osobní svobody podle §9 odst. 2 k §232 tr. zák., ale jako pomoc k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ve vztahu k obviněné K. M. jako pachatelce, státní zástupce předně poukázal na skutková zjištění soudů, jimiž je Nejvyšší soud vázán. Podle těchto skutkových zjištění se obviněná K. M. a spoluobviněná K. M. podílely na předmětném jednání obdobným způsobem, když obě realizovaly uzamčení O. C. do místnosti pod schody, obě tuto místnost otevíraly a docházely za ním. Z ničeho tak podle státního zástupce nelze dovodit, že by spáchání skutku bylo především aktivitou obviněné K. M. a že by obviněná K. M. do jejího jednání pouze omezeně ingerovala formou pomoci.
K námitce obviněného J. Š., ohledně nedostatku konkretizace jeho jednání v rámci spolupachatelství, státní zástupce uvedl, že popis skutkového děje je v tomto směru dostatečný, když je zřejmý jak společný cíl spoluobviněných, tak i kdy a jak se obviněný J. Š. zapojil do týrání poškozených na chatě a jak se účastnil jejich držení v uzamčených místnostech D. J. K námitce tohoto dovolatele ohledně nenaplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §232 odst. 1, 2 tr. zák. pak uvedl, že konečná zjištěná újma na straně poškozených je důsledkem celého jednání, kterého se všichni spoluobvinění dopustili, tedy i jednání, kterého se obviněný J. Š. nedopustil. Jejich činnost ale byla realizována se společným cílem, který se v podstatě rovnal těžké újmě na zdraví. Obviněný J. Š. postupoval v rámci této dohody a při vědomí následku, který může způsobit, zúčastnil se jak týrání poškozených na chatě, tak i na jejich držení v uzamčených prostorách v D. J., což i bez dalších útoků mělo nepochybně na poškozené silný negativní dopad. I když soudy skutečně posuzovaly veškerou trestnou činnost spoluobviněných komplexně, neznamená to, že by mu bylo přičítáno i jednání, jehož se přímo nedopustil, a nelze tvrdit, že by ve věci byla aplikována kolektivní vina.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto považuje námitky obviněných K. M. a J. Š. za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby jejich dovolání byla odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná v neveřejném zasedání.
III.
Obviněný J. T. podal dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. zakládá obviněný J. T. jeho existenci ve své podstatě na tvrzení, že předseda senátu soudu I. stupně Mgr. Pavel Göth nebyl oprávněn rozhodovat ve funkci předsedy senátu, protože v rozhodné době nebyl soudcem Krajského soudu v Brně, ale soudcem Městského soudu v Brně, pouze dočasně přiděleným k výkonu funkce soudce ke Krajskému soudu v Brně. Podle názoru obviněného tak ve smyslu uplatněného důvodu dovolání v jeho trestní věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen.
Jak správně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání tohoto obviněného, dočasné předělení soudce k určitému soudu se činí v zájmu řádného výkonu soudnictví (§68 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, …). V ustanoveních §§67 – 70b uvedeného zákona je souhrnně upraven postup přidělování soudců k určitému soudu, a to buď bez časového omezení (§67 uvedeného zákona) nebo s časovým omezením (§68 a §69 uvedeného zákona), tj. dočasně. V obou těchto případech se soudce stává soudcem toho soudu, ke kterému byl přidělen, v případě dočasného přidělení pak pouze na dobu po kterou přidělení trvá (nejdéle 3 roky - §68 odst. 1 uvedeného zákona). Namítá-li tedy obviněný, že předseda senátu Mgr. Pavel Göth nebyl soudcem krajského soudu, protože byl k němu pouze dočasně přidělen, je tato jeho námitka zjevně neopodstatněná a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není ve věci dán.
Nejvyšší soud dále zjistil, že námitky tohoto obviněného, na kterých zakládá existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z podstatné části neodpovídají tomuto důvodu dovolání a nejsou tak způsobilé založit v jeho rámci přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav věci.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Namítá-li však obviněný J. T. v dovolání, že skutkový děj zjištěný soudem I. stupně se neopírá o provedení jakéhokoliv důkazu o tom, že se aktivně účastnil týrání obou chlapců a ublížil jim na zdraví, že závěr o jeho vině je pochybný a soudy jej opřely pouze o své úvahy bez potřebného prokázání důkazy, přičemž v podrobnostech uvádí části výpovědí obviněné K. M. a poškozených J. M. a O. C., z kterých tento svůj názor dovozuje, jedná se výhradně o skutkové a nikoli hmotně právní námitky.
I když to z formulace dovolání není přímo zcela zřejmé, lze za jedinou hmotně právní námitku považovat nesouhlas obviněného J. T. s tím, že byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Namítá totiž, že podle skutkové věty rozsudku týral a mučil oba chlapce v jediném případě na zmíněné chatě, ale jeho jednání je popisováno tak, jako by újma chlapcům byla způsobena výlučně jeho jednáním a jednáním obviněného J. Š.. Dokonce je mu uloženo spolu s ostatními odsouzenými nahradit způsobenou škodu oběma chlapcům, byť z kontextu rozsudku jasně plyne, že škoda jim byla způsobena dlouhodobě a jinými osobami. Z takto formulované námitky lze zjistit, že obviněný, vzhledem ke svému ojedinělému konkrétnímu násilnému jednání vůči poškozeným na chatě, nemohl podle jeho názoru těmto způsobit těžkou újmu na zdraví.
Předně je nutno uvést, že obviněný J. T. zcela přehlíží tu část výroku o vině, podle které všichni obvinění jednali společně po předchozí domluvě a v úmyslu působit na zdraví a psychiku nezletilých poškozených. S výjimkou obviněné B. Š. byli také ostatní spoluobvinění odsouzeni za úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví v rámci trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, 2 tr. zák., kde je způsobení těžké újmy na zdraví okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Protože se obviněný J. T. nepodílel na zavírání poškozených v různých objektech, resp. místnostech, nebyl uznán vinným tímto trestným činem (včetně způsobení těžké újmy na zdraví podle odst. 2), ale z důvodu jeho přímého podílu na týrání poškozených v předmětné chatě, které ve spolupachatelství zahrnoval trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., byl vzhledem k vzniklému následku uznán vinným sám také trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Z celého výroku o vině týkajícího se obviněného J. T. je tak zřejmé, že těžká újma na zdraví byla způsobena ne výlučně jeho jednáním nebo rovněž obviněného J. Š., ale také jednáním dalších spoluobviněných s výjimkou obviněné B. Š. Obviněný J. T. ale jednal uvedeným způsobem s vědomím o činnosti dalších spoluobviněných a sám se také do ní aktivně zapojil.
Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku (str. 121 – 123) k otázce odpovědnosti obviněných za těžkou újmu na zdraví uvedl, že účast některých obviněných na trestné činnosti je užší než u obviněných K. a K. M., ale i tak se jednalo o natolik brutální praktiky, že museli být srozuměni s možným vznikem poškození zdraví. Obviněný J. T. se pak zapojil do jednání spoluobviněných natolik razantním způsobem a v kulminační fázi týrání poškozených, že je třeba jeho jednání posoudit i jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., když svým jednáním zapříčinil mučivé útrapy O. C. a jeho jednání bylo součástí celkové trestné činnosti, která se u poškozených projevila i celoživotně trvající poruchou zdraví. Je tak zřejmé, že námitka obviněného J. T., že „škoda byla způsobena oběma chlapcům dlouhodobě a jinými osobami“ je zjevně neopodstatněná, protože se trestného činu týrání svěřené osoby dopustil ve spolupachatelství s dalšími spoluobviněnými podle §9 odst. 2 k §215 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a přispěl svým jednáním k vzniku těžké újmy na zdraví obou poškozených ve formě delší dobu trvající poruchy zdraví (posttraumatické stresové poruchy) podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., ale také mučivých útrap podle §89 odst. 7 písm. h) tr. zák.
Namítá-li obviněný J. T. v dovolání, že „škoda“ (myšleno těžká újma na zdraví) byla způsobena oběma chlapcům dlouhodobě a jinými osobami, pomíjí tak především skutečnost, že tato těžká újma na zdraví byla O. C. ve formě mučivých útrap /§89 odst. 7 písm. h) tr. zák./ způsobena právě rozsáhlou popáleninou 3. stupně na jeho pravé hýždi, protože bolestivost tohoto zranění byla až na hranici snesitelnosti. Protože toto zranění bylo O. C. způsobeno právě jednáním obviněných J. T. a J. Š. v bodě I./B výroku o vině (odstavec druhý), je již z tohoto důvodu ve vztahu k O. C. zjevně neopodstatněná jeho námitka, že těžkou újmu způsobily dlouhodobě jiné osoby.
Oběma poškozeným pak byla těžká újma na zdraví způsobena ve formě mučivých útrap také v důsledku jejich psychického strádání, a následně vznikem posttraumatické stresové poruchy, tedy ve formě delší dobu trvající poruchy zdraví /§89 odst. 7 písm. ch) tr. zák./ s trvalými následky, a dlouhodobou nebo i celoživotní psychoterapeutickou a psychiatrickou péčí. Poukazuje-li obviněný J. T. na to, že podle rozsudku týral a mučil oba poškozené v jediném případě na chatě, je nutno poukázat na vyjádření znalce MUDr. V. H. (obor zdravotnictví – dětská psychiatrie), že posttraumatickou stresovou poruchu lze diagnostikovat pouze tehdy, pokud předcházela traumatizující psychická zkušenost, a to i v případě, když se jedná o jednorázovou záležitost. Nelze proto přisvědčit názoru obviněného J. T., že pokud týral a mučil oba poškozené pouze v jediném případě, nemohl jim způsobit zmíněnou těžkou újmu na zdraví, když podle znalce může tento následek vyvolat i jednorázové jednání.
I když byl obviněný J. T. uznán vinným pouze jeho konkrétním jednáním vůči poškozeným v bodě I./B výroku o vině, je z hlediska způsobilosti tohoto jednání vyvolat mučivé útrapy z popáleniny 3. stupně, a z psychického strádání s následným vznikem nebo rozvojem posttraumatické stresové poruchy (tj. dvě formy těžké újmy na zdraví), významná především intenzita tohoto jednání. V dané věci je jednání obviněného J. T. (společně se spoluobviněným J. Š.), které mělo být završením týrání a mučení obou poškozených, nejintenzivnějším zásahem do jejich fyzické integrity a psychiky, který se vyznačoval značnou hrubostí, brutalitou a bezohledností. Již samotné toto jednání bylo tak způsobilé vyvolat u poškozených těžkou újmu na zdraví v důsledku jejich mimořádně vystupňovaného zejména psychického strádání (mučivé útrapy), byť kratšího trvání, včetně následné posttraumatické stresové poruchy a mučivé útrapy u O. C. v důsledku způsobené popáleniny 3. stupně.
Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněného J. T. v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za zjevně neopodstatněné a existenci tohoto důvodu dovolání ve věci neshledal.
Protože u obviněného J. T. v případě obou uplatněných důvodů dovolání shledal Nejvyšší soud námitky zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání tohoto obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněná K. M. uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Předně namítá, že skutek v bodě I./C rozsudku krajského soudu nelze právně kvalifikovat jako trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, 2 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., protože z popisu skutku nevyplývá, že by se jednalo o trvalé nebo alespoň dlouho omezující zbavení osobní svobody blížící se uvěznění, a osvobození bylo velmi ztížené nebo zvláště obtížené, jak je u tohoto trestného činu vyžadováno. Poukázala na to, že podle popisu skutku poškozený J. M. navštěvoval školní docházku, a proto nemohl být dlouhodobě omezován na osobní svobodě v podobě blížící se uvěznění a ani jeho osvobození nemohlo být velmi ztíženo nebo zvlášť obtížné. Plnění školní docházky J. M. pak podle názoru obviněné K. M. také vylučuje udržování protiprávního stavu po celou dobu páchání tohoto trestného činu, jak je to zákonem předpokládáno. Proto popis skutku ad I./C rozsudku soudu I. stupně podle jejího názoru odpovídá méně závažnému zásahu do osobní svobody člověka, a to trestnému činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že obviněná K. M. zpochybňuje pouze ohledně J. M. naplnění znaku spočívajícího ve zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. Tento formální znak skutkové podstaty je skutečně naplněn jednáním, když zbavení osobní svobody je trvalé nebo alespoň dlouhotrvající a osvobození je při něm velmi ztíženo nebo je zvlášť obtížné. Podle skutkových zjištění soudu byl J. M. v D. J. zavírán přes den i v noci do různých uzamčených místností sám a bez kontaktu s rodinou či okolím v době od srpna 2006 do 7. 5. 2007, tj. po dobu devíti měsíců. Takto dlouhou dobu trvající omezení osobní svobody je již nutno posoudit jako trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 tr. zák., a nikoli pouze jako omezování osobní svobody podle §231 tr. zák., když zavírání do uzamčených místností nebylo pouze dočasné, ale mělo dlouhodobý charakter a navíc k ukončení tohoto jednání došlo pouze na základě zákroku policie dne 7. 5. 2007 v K. Zda se dlouhotrvající omezení osobní svobody blíží svojí povahou uvěznění, je pak třeba hodnotit, stejně jako i možnosti osvobození, vzhledem k objektivním okolnostem případu a také subjektivním možnostem a schopnostem osoby, jejíž osobní svoboda je omezována. Objektivně byl J. M. zavírán v uzamčené místnosti, a to osobami, kterým byl svěřen do péče, takže nebyl ani nikým pohřešován. Subjektivně se jednalo o devítiletého hocha, pro kterého vzhledem k jeho fyzickým dispozicím, rozumové vyspělosti, manuální zručnosti, ale také vyhrožování ze strany obviněných, bylo prakticky nemožné změnit toto své postavení a užívat osobní svobody. Vzhledem k těmto okolnostem případu tak byl J. M. dlouhodobým omezováním osobní svobody zbaven této osobní svobody způsobem blížícím se uvěznění a jeho osvobození bylo nejen velmi ztíženo, ale prakticky bylo závislé pouze na vůli obviněných.
Nic na tomto správném právním závěru soudů nemůže změnit ani skutečnost, že se J. M. částečně účastnil školní docházky. Nejvyšší soud České republiky např. ve svém usnesení ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1353/2006, jak na něj také státní zástupce poukázal ve vyjádření k dovolání, v případě nezletilé poškozené držené po dobu více než jednoho roku proti její vůli v uzavřeném objektu nočního klubu uvedl, že znak „zbavení osobní svobody“ lze při trvalejším zásahu do osobní svobody naplnit poměrně širokou škálou jednání pachatele. Jednak může do osobní svobody poškozeného zasáhnout velmi výrazně tím, že jej drží v jediné místnosti nebo naopak méně výrazným způsobem, když např. limituje jeho osobní svobodu toliko hranicemi určitého objektu (domu), v jehož rámci ponechá poškozenému relativní volnost pohybu. Míra zásahu do osobní svobody poškozeného se může v průběhu času měnit, a to až do té míry, že pachatel umožní poškozenému pobyt mimo objekt, ve kterém je tento běžně držen, přičemž je však ve stálé blízkosti poškozeného, popř. je v jeho blízkosti jiná osoba, čímž je fakticky stále zasahováno do osobní svobody poškozeného.
Obdobná situace byla i v případě docházky do školy u J. M., který byl spoluobviněnou H. B. přiváděn až ke třídě a po vyučování zase odváděn, přičemž mu bylo vyhrožováno, že ve škole nesmí nic říci o zavírání. Vzhledem k nízkému věku J. M. a jeho plné závislosti na obviněných, tak za této situace ani plnění školní docházky tímto poškozeným nemůže nic změnit na správnosti právního posouzení jednání obviněné K. M. v bodě I./C rozsudku jako trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, 2 tr. zák. Omezování osobní svobody J. M. za dané situace docházkou do školy neztratilo povahu blízkou uvěznění, tato docházka nemohla ani přerušovat délku jejího omezování a vyloučit tak dlouhodobost, ani vyloučit udržování protiprávního stavu po celou dobu páchání trestného činu.
Nesprávné právní posouzení spatřuje obviněná K. M. také v případě skutku uvedeného v bodě I./D rozsudku soudu I. stupně, když namítá, že její jednání nemělo být posouzeno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ale toliko jako účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ve vztahu k hlavní pachatelce obviněné K. M., která byla stěžejní osobou jednající vůči poškozeným.
Předmětného skutku se měla dopustit tím, že (stručně uvedeno) společně s obviněnou K. M. nejméně od poloviny prosince 2006 do 7. 5. 2007 v K. v domě č. 1403 držely celodenně zavřeného O. C. v uzamčené místnosti pod schody bez oken a půdorysu 1 x 2 m, bez možnosti pohybu, izolovaného od rodiny a kamarádů, kde spal na kartonu z krabice nebo jen na holé betonové podlaze, potřebu vykonával do kbelíku bez možnosti pravidelné hygieny, dávaly mu nepravidelně jíst a pít, nutily ho jíst jídlo z podlahy, a obviněná K. M. ho opakovaně trestala tím, že ho nahého svazovala lepící páskou či provázkem na rukou a nohou k regálu, načež zde byl dne 7. 5. 2007 ve 21.30 hod. nalezen policií za asistence hasičů, kteří museli přes odpor obou obviněných dveře násilím otevřít, jak leží na břiše ve výkalech a zvratcích ve tmě bez přikrývky, nahý a spoutaný do kozelce lepící páskou.
Uvedené jednání, jakož i další jednání uvedené v bodě I./B, C rozsudku soudu I. stupně bylo právně posouzeno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k trestným činům týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm a), b) tr. zák. a zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, 2 tr. zák. Týká-li se výslovně námitka ohledně spolupachatelství pouze jednání vůči O. C. v domě v K., je předně nutno zdůraznit, že jako jednání ve spolupachatelství je u obviněné K. M. posouzeno celé její jednání postupně uvedeno v bodech I./B, C a D výroku o vině. Veškerá tato dílčí jednání tvoří ve svém souhrnu jeden celek, když k jeho rozdělení došlo pouze vzhledem k tomu, že se také obviněná K. M. dopouštěla trestné činnosti po delší dobu, různými způsoby jednání a na různých místech. Již z tohoto důvodu námitka neexistence spolupachatelství pouze u jediné dílčí části rozsáhlého celkového jednání, postrádá z hlediska postavení obviněné K. M. praktický význam.
I při odhlédnutí od zbývajícího jednání této obviněné ale nelze, ani při takovémto izolovaném hodnocení jejího jednání v namítaném bodě I./D výroku o vině, její námitce přisvědčit. Z popisu tohoto jednání je totiž zcela zřejmé, že obě obviněné, tj. jak K. tak K. M., držely od poloviny prosince 2006 do 7. 5. 2007 v předmětném domě v malé temné místnosti poškozeného O. C. za výše uvedených trýznivých podmínek. Obě také společně kladly aktivní odpor při zákroku policie za asistence hasičů ve večerních hodinách dne 7. 5. 2007, aby zabránily nalezení O. C., a odhalení jejich trestné činnosti, což jen potvrzuje vědomost také obviněné K. M. o podmínkách ve kterých byl jimi O. C. donucen žít.
Nelze proto přisvědčit námitce, že jednání popsané v bodě I./D výroku o vině nevykazuje u obviněné K. M. znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ale toliko účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Okolnost, že stěžejní osobou jednající vůči poškozenému byla obviněná K. M., není přitom podstatná. Rozhodující je, že se daného jednání obě spoluobviněné dopustily po předchozí domluvě ve společném úmyslu, jak je také uvedeno v úvodní části výroku o vině. O společné jednání, a tedy spolupachatelství nejde pouze v případě, kdy každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, nebo pouze některý ze zákonných znaků a skutková podstata trestného činu je pak naplněna souhrnem jednání všech spolupachatelů. O spolupachatelství jde i tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň tzv. článkem řetězu činností, které současně působí, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém souhrnu tvoří jeho skutkovou podstatu.
Nejvyšší soud proto zjistil, že hmotně právní námitky obviněné K. M. jsou zjevně neopodstatněné, ve věci není dán uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto její dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný J. Š. v podaném dovolání také uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž nesprávné právní posouzení spatřuje u skutku v bodě I./C rozsudku soudu I. stupně.
Předně namítá, že popsané jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, 2 tr. zák., u kterého se musí jednat o trvalé nebo alespoň dlouho omezující zbavení osobní svobody, které se blíží uvěznění a osvobození je při něm velmi ztíženo nebo je zvlášť obtížné. Protože podle popisu skutku J. M. navštěvoval školní zařízení a plnil si tak školní docházku, je obviněný J. Š. toho názoru, že nemohl být dlouhodobě omezován na osobní svobodě v podobě blížící se uvěznění ve smyslu ustanovení §232 odst. 1 tr. zák.
Protože obsahově zcela shodnou námitku, proti právnímu posouzení skutku ad I./C výroku o vině, uplatnila také spoluobviněná K. M., postačí plně odkázat na důvody, které Nejvyšší soud uvedl k této námitce výše, ve vztahu k této spoluobviněné.
Popis skutku je také dostatečně časově vymezen jak obdobím od měsíce srpna 2006 do listopadu 2006, resp. do dne 7. 5. 2007, když v tomto období byli poškození dlouhodobě zavírání odděleně do různých zamčených místností v D. J., a to jak přes den, tak i v noci. Námitka obviněného J. Š., že ze skutku nevyplývá kdy přesně měli být poškození v D. J. drženi, je tak z hlediska právního posouzení skutku bez významu.
K další námitce, že z popisu skutku není patrný popis spolupachatelství, když není uvedeno konkrétně jakým podílem, v jaké konkrétní době, či jakou intenzitou se obviněný J. Š. podílel na daném trestném činu, je předně nutno uvést, že z hlediska spolupachatelství je významné již uvozující skutkové zjištění uvedené v bodě I. výroku o vině, podle kterého všichni spoluobvinění (a tedy i J. Š.) jednali společně, po předchozí domluvě a v úmyslu působit na zdraví a psychiku poškozených. Ze samotného skutku ad I./C výroku o vině, je pak zřejmé, že jak obviněný J. Š., tak i další dvě spoluobviněné H. B. a K. M., dlouhodobě zavírali poškozené do uzamčených místností v D. J., kde pracovali jako vedoucí kroužků. Jak již bylo výše uvedeno k námitce obviněné K. M. ohledně znaků spolupachatelství, rozhodující je jednání spolupachatelů po předchozí domluvě, a ve společném úmyslu, přičemž o společné jednání a tedy spolupachatelství jde i tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň tzv. článkem řetězu činností, které působí současně, směřují k vykonání trestného činu a jen ve svém souhrnu tvoří jeho skutkovou podstatu. Z výpovědí poškozených je přitom zřejmé, že oba byli v průběhu podstatné části jejich pobytu v D. J. osamoceně zamykání (č. l. 28 – 31 rozsudku soudu I. stupně) do různých místností, což potvrzuje i výpověď svědkyně P. F., která jednoho z nich našla zamčeného v suterénu. Poškozený J. M. také uvedl, že o tom věděl také „G.“ (obviněný J. Š.), který mu tam také nosil jídlo. Je tedy zřejmé, že obviněný J. Š. věděl o zavírání obou poškozených, sám se na něm podílel, když přinášel jídlo poškozenému J. M., což jako jediné maximálně v pěti případech také sám připustil, čímž se vědomě a se společným cílem podílel jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., s obviněnými H. B. a K. M., na spáchání trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1, 2 tr. zák.
Poslední hmotně právní námitka obviněného J. Š. směřuje proti právní kvalifikaci jeho jednání v bodě I./C rozsudku soudu I. stupně, též podle odst. 2 §232 tr. zák., tj. že trestným činem zbavení osobní svobody způsobil těžkou újmu na zdraví. Namítá, že soud vychází z tzv. kolektivní viny, když konečné důsledky jednání všech obviněných dává k tíži každému z nich, bez ohledu na to, jakým dílem se na dané věci podílel. V souvislosti s tím uvedl, že ač se nepodílel na jednání obviněné K. M. v bodě I./D rozsudku krajského soudu, kdy držela O. C. v místnosti 1 x 2 m pod schody, a mj. jej trestala svazováním lepící páskou na rukou a nohou, důsledky tohoto jednání se berou v úvahu při právní kvalifikaci jeho jednání.
Obdobnou námitku uplatnil ve svém dovolání také spoluobviněný J. T., jehož podíl na trestné činnosti byl ještě menší než u obviněného J. Š., když se společně se všemi spoluobviněnými přímo podílel jen na jednání vůči poškozeným na chatě v obci V. B. (ad I./B rozsudku). Přesto i u obviněného J. T. podle názoru Nejvyššího soudu byla soudy v původním řízení správně shledána odpovědnost i za těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví. Žádné pochybnosti ohledně této odpovědnosti pak nevznikají ani u obviněného J. Š., který se vedle hrubého fyzického a psychického týrání obou poškozených na předmětné chatě podílel navíc i na dlouhodobém omezování jejich osobní svobody v D. J. v Brně (ad I./C výroku o vině). Jak uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného J. Š., byla konečná zjištěná újma na straně poškozených důsledkem veškerého jednání všech spoluobviněných, tedy i jednání jehož se obviněný J. Š. neúčastnil. Činnost spoluobviněných byla ale realizována se společným cílem v rámci jejich dohody, a také obviněný J. Š. jednal při vědomí následků, které jednání může způsobit.
Soud I. stupně přitom samostatně posoudil odpovědnost u každého ze spolupachatelů za tento těžší následek, resp. okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, přičemž u každého shledal zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Tento závěr odpovídá u obviněného J. Š. jeho jednání, přičemž v souvislosti s tím je nutno opět zmínit, že podle znaleckého posudku (obor zdravotnictví – dětská psychiatrie) lze posttraumatickou stresovou poruchu diagnostikovat pouze tehdy, pokud předcházela traumatizující psychická zkušenost, a to i v případě, že se jednalo o jednorázovou záležitost. Za takovouto nejzávažnější jednorázovou událost pak lze považovat právě jednání obviněných J. Š. a J. T. vůči oběma poškozeným na chatě v obci V. B. (ad I./B výroku o vině), které mělo být završením jejich týrání, a bylo v podstatě nejintenzivnějším zásahem do fyzické integrity a psychiky obou poškozených, vyznačujícím se značnou hrubostí až brutalitou a bezohledností. Pokud na toto jednání obviněného J. Š. navazovalo navíc zavírání poškozených do uzamčených místností v D. J., na kterém se rovněž podílel, a jeho jednání bylo vědomou součástí jednání dalších obviněných, nemá ani Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že svým jednáním úmyslně poškozeným způsobil těžkou újmu na zdraví. Protože jednání samotného obviněného J. Š. bylo způsobilé vyvolat u poškozených jak mučivé útrapy v důsledku psychického strádání (u O. C. navíc i bolesti na hranici snesitelnosti z rozsáhlé spáleniny), tak i následnou posttraumatickou stresovou poruchu, nejedná se o uplatnění tzv. kolektivní viny, jak namítá v dovolání.
Nejvyšší soud tedy zjistil, že také hmotně právní námitky obviněného J. Š. jsou zjevně neopodstatněné a ani ohledně tohoto obviněného neshledal ve věci existenci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na základě uvedených důvodů byla dovolání obviněných K. M., J. T. i J. Š. odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání. O návrhu obviněného J. T., aby předseda senátu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu do rozhodnutí o dovolání, nebylo rozhodováno, protože pro to nebyly shledány důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš