ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.114.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 114/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2009 o dovolání obviněného Bc. R. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 4 To 37/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 91/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. R. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 5 T 91/2006, byl obviněný Bc. R. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému R. Z. částku 3.240,- Kč a V. z. p. částku 1.433,- Kč. Poškozený R. Z. byl podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 22. 3. 2006 v době kolem 10.30 hod. ve F. p. R., okres N. J., na n. M. č. p. v budově M. ú. na požárním schodišti po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl R. Z. tak, že jej udeřil otevřenou dlaní do obličeje se středně velkým nápřahem a střední intenzitou působícího násilí, v důsledku čehož došlo k náhlému neočekávanému vychýlení hlavy poškozeného, čímž mu bylo způsobeno zranění, a sice prudké protažení měkkých částí krční páteře (nekomplikované podvrtnutí krční páteře) s následnou dynamickou blokádou krční páteře s dobou nutné léčby v trvání nejméně od 22. 3. 2006 do 29. 3. 2006, dále poškozený utrpěl zhmoždění levé strany horního rtu s drobnou tržnou povrchní ranou přilehlé části sliznice délky 2 cm s dobou zhojení tohoto zranění do sedmi dnů.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím do výroku o vině, trestu i náhradě škody. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 4 To 37/2008, bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněný podal proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odkázal v něm na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zmínil, že si je vědom, že s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nicméně zásah do skutkových zjištění lze i v řízení o dovolání připustit tehdy, jestliže existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Zrekapituloval, že v rámci odvolání namítal nesprávnost závěru, že poškozenému způsobil následek zakládající jeho trestní odpovědnost, poukazoval na extrémně rozdílné závěry velkého množství vypracovaných znaleckých posudků jednak stran utrpěného zranění, jednak stran posuzované doby jeho léčení. Z odůvodnění rozsudků soudu podle něj vyplývá, že soudy se přiklonily zejména ke znaleckým závěrům MUDr. K. J. a MUDr. V. K. a zpochybnily znalecké závěry MUDr. I. D., PhD., a MUDr. J. K. On sám s takovým hodnocením nesouhlasil a vyjádřil přesvědčení, že závěry posledně dvou zmíněných znalců byly závěry erudovanějšími a přesvědčivějšími. Proto se mu nejeví ani adekvátní závěr, že poškozený R. Z. utrpěl prudké protažení měkkých částí krční páteře s následnou dynamickou blokádou krční páteře s dobou nutné léčby v trvání nejméně od 22. 3. 2006 do 29. 3. 2006. Doba léčení udávaná ve znaleckých posudcích MUDr. V. K., který udával dobu léčení v horizontu 2 až 4 týdnů, a MUDr. K. J., která uváděla dobu léčení do 14 dnů, byla sice posléze korigována, avšak v ostatním byly jejich závěry nadále akceptovány. Připomněl, že znalci se nedokázali shodnout ani na otázce, zda rehabilitace patří či nepatří do celkové nutné doby léčení. Rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu neobsahovalo podle dovolatele potřebné úvahy a nezpochybnitelné závěry, provedené důkazy nevylučují, aby jeho jednání, které co do skutkového děje nepopíral, bylo hodnoceno v souladu se zásadou in dubio pro reo a posouzeno pouze jako možný přestupek, v důsledku čehož mělo být postupováno podle §226 písm. b) tr. ř. Měl za to, že odvolací soud pochybil, pokud nevyslovil, že jeho jednání nevykazuje znaky tvrzeného trestného činu, nerespektoval existující extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně, s jeho právními závěry se ztotožnil, aniž by případně provedl jím navrhované potřebné doplnění dokazování o vypracování ústavního posudku.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a aby sám ve věci rozhodl rozsudkem a podle §226 písm. b) tr. ř. jej obžaloby zprostil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného zrekapitulovala, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný vedl útok střední intenzitou síly proti obličeji poškozeného, tedy s vědomím možnosti způsobení zranění, které bylo následně objektivizováno. Byla tak prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vznikem zranění poškozeného, které je pokryto zaviněním obviněného ve formě nepřímého úmyslu. Přes rozdílné údaje o předpokládané délce léčení způsobeného zranění poškozeného soudy dovodily, že doba léčení trvala nejméně 7 dní; tato délka nebyla ničím zpochybněna a jde o objektivní dobu, po kterou byl poškozený částečně omezen v běžném způsobu života, a to především z hlediska možnosti dynamického zatěžování krční páteře, a i když došlo k deblokaci, nadále měl omezenou hybnost páteře, jak vyplynulo ze zprávy o průběhu rehabilitace. Rovněž konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda způsobené zranění svou povahou odpovídá újmě na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě tohoto trestného činu. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že po předchozí verbální rozepři fyzicky napadl R. Z. tak, že jej udeřil otevřenou dlaní do obličeje se středně velkým nápřahem a střední intenzitou působícího násilí, v důsledku čehož došlo k náhlému neočekávanému vychýlení hlavy poškozeného, čímž bylo způsobeno zranění, a sice prudké protažení měkkých částí krční páteře (nekomplikované podvrtnutí krční páteře) s následnou dynamickou blokádou krční páteře s dobou nutné léčby v trvání nejméně od 22. 3. 2006 do 29. 3. 2006, dále poškozený utrpěl zhmoždění levé strany horního rtu s drobnou tržnou povrchní ranou přilehlé části sliznice délky 2 cm s dobou zhojení tohoto zranění do sedmi dnů.
Dovolatel průběh skutkového děje nezpochybnil. Nesouhlasil však se závěry, jež byly učiněny ohledně povahy zranění poškozeného a stanovení nutné doby léčby, a měl za to, že skutek neměl být právně kvalifikován jako trestný čin, nýbrž jako korespondující přestupek. Svůj nesouhlas podmiňoval odlišným způsobem hodnocení provedených znaleckých posudků; na rozdíl od soudů obou stupňů, jež podle něj rozhodnutí vystavily především na znaleckých posudcích znalců MUDr. V. K. a MUDr. K. J., preferoval závěry znalců MUDr. I. D., PhD., a MUDr. J. K. a měl za to, že dokazování mělo být doplněno o posudek ústavu.
Je zřejmé, že prostřednictvím takto prezentovaných námitek obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Novém Jičíně a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Krajský soud v Ostravě, a že takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.). Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná.
Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil skutková zjištění, která lze akceptovat. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že se obhajobou obviněného zevrubně zabýval a vyložil, jakými úvahami byl veden, nepřitakal-li jí. Soud rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel i jakými úvahami se řídil při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů, konkrétně výpovědi obviněného na straně jedné a výpovědi poškozeného na straně druhé, při hodnocení postupně vypracovaných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví znalců MUDr. V. K., MUDr. T. V., MUDr. I. D., PhD., MUDr. K. J. i MUDr. J. K., a to v kontextu s výpovědí svědkyně MUDr. M. H. V tomto ohledu je rozsudek soudu prvního stupně pečlivě a racionálně logickým způsobem odůvodněn a námitku obviněného, že odůvodnění neobsahuje potřebné úvahy, nutno odmítnout. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, reagoval na námitky obviněného uplatněné v odvolání a jako nepotřebné a nadbytečné odmítl návrhy obviněného na doplnění dokazování (strany 3, 4 usnesení). I dovolací soud pokládá rozsah dokazování za dostačující a neshledává účelným doplnit je případně o posudek ústavu, jak obviněný naznačoval.
Není pochyb o tom, že soud prvního stupně věnoval náležitou pozornost objasnění povahy zranění poškozeného, mechanismu jeho vzniku a také nutné době jeho léčení. K této otázce vyslechl jako svědkyni MUDr. M. H., neuroložku, která zranění diagnostikovala jako komoci mozkovou, jež často bývá doprovázena blokádou krční páteře, přičemž v daném případě stanovila rekonvalescenci v rozpětí sedmi až deseti dnů. Vyšetřením zjistila omezení hybnosti hlavy poškozeného, přičemž na pravou stranu nemohl hlavou otáčet vůbec, doleva měl určitou menší blokádu. Vzhledem ke zklidnění dříve traumatizovaného krčně páteřního terénu provedla dne 29. 3. 2006 deblokaci páteře a doporučila navazující rehabilitaci. Diagnostikovala i další onemocnění páteře, které však nebylo způsobeno jednáním obviněného. Symptomy poranění spočívaly vedle omezení hybnosti také v únavě, spavosti a diagnóze odpovídaly. Svědkyně také vyloučila, že by se poškozený při vyšetření krčně páteřních bloků mohl snažit blokaci simulovat, vyšetření je pasivní, pacient ho nemůže ovlivnit a sama je způsobilá poznat, zda trpí skutečným zablokováním krční páteře, či zda se pouze aktivnímu pohybu brání (v tomto ohledu je její výpověď podporována znalkyní MUDr. K. J. a nepřímo i vyjádřením znalce MUDr. J. K. na č. l. 299 p. v. i zprávou fyzioterapeutky V. M. na č. l. 232).
K charakteru poranění, mechanismu jeho vzniku i nezbytné délce jeho léčení se vyjadřovali také znalci, kteří jednak své posudky podali v písemné podobě, jednak byli slyšeni i v hlavním líčení. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud své závěry opíral především o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie MUDr. V. K. a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie MUDr. K. J. Jejich závěry nejen rekapituloval, ale velmi přesvědčivě je hodnotil v kontextu dalších znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, a to především odvětví posudkového lékařství MUDr. T. V., odvětví neurologie, neurotraumatologie MUDr. J. K. a odvětví soudního lékařství MUDr. I. D., PhD. (strany 14 až 18 rozsudku). Vysvětlil, proč nemohl relevantně přihlížet k závěrům znalců MUDr. T. V. a MUDr. I. D., PhD., a svoji pozornost soustředil na pečlivé posouzení znaleckého posudku MUDr. J. K., který poranění poškozeného popsal v podstatě shodně jako znalci MUDr. V. K. a MUDr. K. J. (traumatizace měkkých připáteřních struktur), ale začlenil je do nejméně závažných forem tohoto poranění (tzv. Whiplash syndrom). Závěr o podhodnocení diagnostiky újmy na zdraví poškozeného pak přesvědčivě dovozoval především z rozporu mezi charakterem a dobou léčení, jak je popisovala svědkyně MUDr. M. H., jejíž léčebné postupy jinak nezpochybnil.
Soud prvního stupně neskrýval, že znalci sice nedospěli k totožným závěrům, pokud jde o diagnózu vzniklých poranění (zda se jednalo o mozkovou komoci, protažení měkkých částí krční páteře, otřes mozku, Whiplash syndrom atd.), ale v podstatě se shodovali v tom, že poranění krční páteře odpovídá „podvrtnutí krční páteře“, a zásadně se nerozcházeli ani ve stanovení doby, po kterou byl či mohl být poškozený omezen v obvyklém způsobu života a v čem spočívalo toto omezení. Za obvyklou dobu léčení takového zranění považovali typicky dobu v rozpětí pěti až čtrnácti dní. Rozhodně tedy nelze tvrdit, že by mezi nimi existovaly rozpory extrémní, jak udává obviněný. Soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo; protože závěr lékařů o utrpěném otřesu mozku nebyl bez pochybností prokázán, nebyl do okruhu zranění, jež poškozený utrpěl, začleněn. Soud si byl nepochybně vědom problematičnosti takové diagnózy, jakým podvrtnutí krční páteře je, a postupem, jemuž nelze z hlediska přesvědčivosti a rozumnosti ničeho vytknout, této diagnóze jasně přisvědčil a s ohledem na výsledky dokazování označil povahu omezení poškozeného v běžném způsobu života i délku nezbytné léčby. Odvolací soud po stručné rekapitulaci provedených důkazů sdílel způsob, jakým byly provedené důkazy hodnoceny. V hodnotících úvahách soudů obou stupňů Nejvyšší soud nezaznamenal postupy, jež by jednostranně důkazy hodnotily v neprospěch obviněného, či jež by zjevně odporovaly zásadám formální logiky.
Z obsahu dovolání vyplynulo, že dovolatel se závěry soudů obou stupňů nesouhlasil a tvrdil, že konkrétním způsobem hodnocení důkazů soudy byla porušena zásada in dubio pro reo. Takový závěr však nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
Skutek, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně, znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. zjevně vykazuje. Obviněný vedl bez předchozí výstrahy a tedy nečekaně útok střední intenzitou působícího násilí proti obličeji poškozeného. Z povahy útoku, který byl nečekaný, z intenzity síly užité k útoku a též z jeho průběhu plyne, že si musel být vědom, že poškozenému může způsobit újmu na zdraví, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn, jak výstižně vyvodil soud prvního stupně. Jak stručně zrekapitulovala státní zástupkyně ve vyjádření, přes rozdílné údaje o předpokládané délce léčení způsobeného zranění poškozeného soudy uzavřely, že doba léčení trvala nejméně 7 dní a jde o objektivní dobu, po kterou byl poškozený částečně omezen v běžném způsobu života, a to především z hlediska možnosti dynamického zatěžování krční páteře. Ani dovolací soud nemá žádný důvod zpochybnit závěry soudů, že následek činu obviněného je třeba kvalifikovat jako ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák.
Zákonný znak „ublížení na zdraví“ není trestním zákonem definován. V soudní praxi je za ublížení na zdraví pokládán takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného, a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechá trvalých následků. Důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví je délka léčení, resp. pracovní neschopnost, není však kritériem jediným, ani rozhodujícím. Při posuzování mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost zranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zda a do jaké míry porucha narušila obvyklý způsob života poškozeného, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Platí, že musí jít o takovou poruchu zdraví, která poškozenému ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Soudní praxe pokládá za ublížení na zdraví poruchu zdraví poškozeného této povahy trvající po dobu okolo sedmi dnů (k tomu viz např. č. II/1965, č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vyložil, jakými úvahami byl veden, pakliže oproti obžalobě upravil nejen povahu zranění poškozeného, ale i celkovou dobu jeho léčby. Odkázal nejen na závěry znalců MUDr. V. K., MUDr. K. J., ale též na zprávy o průběhu léčby MUDr. M. H. Z těch je patrné – a odpovídá to i výpovědi poškozeného – že poškozený byl traumatizován v období od 22. 3. do 29. 3. 2006 jednak podstatným omezením hybnosti hlavy a krční páteře, bolestmi a zvýšenou únavností. Přestože ještě ke dni 29. 3 2006 nedošlo ke spontánnímu zhojení měkkých připáteřních tkání, došlo alespoň k jejich zklidnění tak, aby mohla být provedena deblokace krční páteře a indikována následná rehabilitace. Za objektivní dobu potřebnou k léčbě zranění poškozeného soud označil právě období od 22. 3. do 29. 3. 2006, po tuto dobu byl poškozený omezen v běžném způsobu života, a to především z hlediska možnosti dynamického zatěžování páteře nejvýše v trvání jedné hodiny, jak se podávalo i ze znaleckého posudku MUDr. K. J. Další dobu, kdy se poškozený podroboval komplexní rehabilitaci, soud za dobu nezbytně nutnou k léčení jím zjištěného zranění nepovažoval a zvláště pak upozornil, že od 29. 3. 2006 se výrazně upravila i možnost zátěže krční páteře poškozeného a tím se změnila i povaha jeho omezení v běžném způsobu života, které již nedosahovalo intenzity odpovídající požadavkům „ublížení na zdraví“ ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák.
S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud a za správné je považuje také Nejvyšší soud. Zjištěná porucha zdraví poškozeného znaky ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. jasně vykazuje. Způsob napadení poškozeného, lokalizaci zranění, omezení v běžném způsobu života, jež znamenalo významnější omezení hybnosti poškozeného, nutná doba léčení podporují závěr, že porucha zdraví poškozeného znesnadnila obvyklý způsob jeho života nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Přitom jen za splnění tohoto předpokladu by bylo možno uvažovat o tom, že skutek obviněného vykazuje znaky přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, poněvadž toho se dopustí, kdo úmyslně naruší občanské soužití drobným ublížením na zdraví. V konkrétním případě ale následek na zdraví poškozeného nelze hodnotit jen jako drobné ublížení na zdraví. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že z hlediska hodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost a naplnění materiálních znaků trestného činu není akceptovatelný ani motiv obviněného a nikterak nestaví jeho čin do příznivějšího světla. Obviněný se činu dopustil ve zlobném afektu, který nezvládl při řešení situace, která se měla údajně nepříznivě dotýkat jeho osobního a rodinného života, avšak bylo to právě jeho jednání, které tyto potíže primárně vyvolalo.
Čin obviněného byl správně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení; důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není dán a logickým důsledkem tohoto závěru je, že není dán ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková