ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1159.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1159/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2009 o dovolání obviněných V. S., a R. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 9 To 140/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 87/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. S. a R. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 32 T 87/2007, byl obviněný V. S. v bodě 1) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a obviněný R. M. byl pod body 2) – 6) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a pod body 8) – 10) trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Těchto trestných činů se obvinění dopustili tím, že
obviněný V. S. v bodě 1)
dne 22. 3. 2004 ve S. B.v provozovně spol. A., s. r. o. (dále jen „A.“) jako zmocněnec společnosti GE C. L., s. r. o., (dále jen „GE C. L.“), a současně jednatel společnosti A., uzavřel ve spolupráci s odděleně stíhaným obviněným R. H. a se samostatně stíhanou R. W. leasingovou smlouvu na motorové vozidlo zn. Škoda Fabia za pořizovací cenu 360.000,- Kč, přičemž odděleně stíhaná obviněná R. W. pro účely uzavření smlouvy předložila nepravdivé potvrzení o svém zaměstnání a výši příjmů, které vyplnil odděleně stíhaný obviněný R. H., podepsala předávací protokol k vozidlu, který vyhotovil obviněný V. S., ačkoliv uvedené vozidlo neměl k dispozici, nikdy jej neviděl a obviněné R. W. jej nikdy nepředal, neboť vozidlo mělo dne 28. 12. 2003 dopravní nehodu a odděleně stíhaný R. H. pro účely uzavření leasingové smlouvy dne 15. 3. 2004 zakoupil za částku 69.500,- Kč od společnosti G. A., s. r. o., (dále jen „společnost G. A.“) vrak vozidla s doklady, na základě kterých s obviněným V. S. téhož dne uzavřel fingovanou komisionářskou smlouvu, kterou společnost A. zmocnil k prodeji vozidla, přičemž obviněný V. S. v kupní smlouvě ze dne 22. 3. 2004, kterou poškozená GE C. L. zakoupila vozidlo, uvedl, že jedná v zastoupení společnost G. A., jako vlastníka vozidla, následně byla společností GE C. L., odděleně stíhanému R. H. vyplacena finanční hotovost ve výši 288.000,- Kč jako kupní cena vozidla,
obviněný R. M. v bodech 2) – 6) společně se spoluobviněnými M. R. a R. T.:
2) přesně nezjištěného dne nejpozději 3. 4. 2004 v bazaru Ú., s. r. o. (dále jen „Ú.“), spoluobvinění M. R. a R. T. po předchozí dohodě s obviněným R. M. a odděleně stíhaným R. H. na podkladě kopii dokladů předložených mu obviněným R. M., tj. kopie občanského průkazu již odsouzeného M. Š. a nepravdivě vyplněného potvrzení o jeho příjmech, vyhotovili leasingovou smlouvu na nájem motorového vozidla zn. Škoda Fabia Diesel, s vykazovanou prodejní cenou 329.000,- Kč, kterou, datovánu dnem 3. 4. 2004, jako osoba jednající za společnost Ú., zmocněná k uzavření smlouvy jménem společnosti GE C. L., obviněný M. R. podepsal, takto vyplněnou smlouvu a předávací protokol vyhotovený rovněž obviněným M. R., poté obviněný R. M. předložil k podpisu odsouzenému M. Š., přestože všichni zainteresovaní věděli, že odsouzený M. Š. vozidlo nepřevezme a nebude platit sjednané splátky, když pro účely uzavření smlouvy odděleně stíhaný R. H. zakoupil za částku 95.000,- Kč vrak předmětného vozidla s doklady, následně obviněný M. R. smlouvu předložil poškozené společnosti a to včetně nepravdivé komisionářské a kupní smlouvy o prodeji vozidla a na základě předložených dokladů byla leasingovou společností na účet společnosti Ú. vyplacena část kupní ceny vozidla ve výši 197.400,- Kč,
3) přesně nezjištěného dne nejpozději 3. 4. 2004 v bazaru Ú., obviněný M. R. společně s obviněným R. T. po předchozí dohodě s obviněným R. M. a odděleně stíhaným R. H. na podkladě kopií dokladů předložených jim obviněným R. M., tj. kopie občanského průkazu již odsouzeného M. H. a nepravdivě vyplněného potvrzení o jeho příjmech, vyhotovili leasingovou smlouvu s GE C. L. na osobní motorové vozidlo zn. Škoda Fabia, s vykazovanou prodejní cenou 254.000,-Kč znějící na jméno již odsouzeného M. H., který tuto smlouvu a protokol o převzetí vozidla, poté co mu byly předloženy obviněným R. M. a odděleně stíhaným R. H., za úplatu 5.000,- Kč podepsal, přestože všichni zainteresovaní věděli, že odsouzený M. H. vozidlo nepřevezme a nebude platit sjednané splátky ve výši 7.466,- Kč měsíčně, následně obviněný M. R. smlouvu předložil poškozené společnosti a to včetně nepravdivé komisionářské a kupní smlouvy o prodeji vozidla za částku 254.000,- Kč, ačkoliv pro účely uzavření smlouvy si byl obstarán vrak vozidla včetně jeho dokladů a na základě předložených dokladů byla leasingovou společností na účet společnosti Ú. vyplacena část kupní ceny vozidla ve výši 203.200,- Kč,
4) v přesně nezjištěné době počátkem dubna 2004 na přesně nezjištěném místě v P. na žádost obviněného R. M. již odsouzený M. N. tomuto s vědomím, že na jeho osobu bude uzavřena leasingová smlouva na pronájem motorového vozidla, poskytl za úplatu 5.000,- Kč údaje o svém zaměstnání, kopii svého občanského průkazu, razítko svého zaměstnavatele společnosti E., s. r. o., které obviněný R. M. užil k vyhotovení nepravdivého potvrzení o zaměstnání odsouzeného M. N., dále odsouzený M. N. podepsal plnou moc datovanou dnem 5. 4. 2004, kterou zmocnil odděleně stíhaného R. H. k převzetí motorového vozidla a leasingové smlouvy, následně obviněný R. M. takto získané doklady předal obviněnému R. T., který jako osoba jednající za společnost Ú., vypracoval leasingovou smlouva na pronájem motorového vozidla zn. Škoda Fabia v prodejní ceně 299.000,- Kč, kterou podepsal jako zmocněnec poškozené leasingové společnosti GE C. L., obviněný M. R., přičemž všichni zainteresovaní věděli, že sjednané splátky odsouzený M. N. hradit nebude a vozidlo nepřevezme, neboť vozidlo nikdo z nich neměl a ani nemohl mít k dispozici, když se jednalo o vrak vozidla přičemž dále byly dosud nezjištěným způsobem opatřeny doklady k tomuto vraku vozidla, které obviněný M. R. společně se smyšlenou komisionářskou smlouvu, kterou měl být bazar Ú., zmocněn k prodeji vozidla za částku 299.000,¬- Kč a nepravdivou kupní smlouvou předložil poškozené společnosti, která na jejich základě ve prospěch společnosti Ú., uhradila kupní cena vozidla ve výši 239.200,- Kč, čímž byla poškozené společnosti způsobena škoda právě v této výši,
5) v přesně nezjištěný den v období od března do dubna 2004 obviněný R. M. pod záminkou dovozu vozidla ze zahraničí vylákal na J. Š. kopii občanského a řidičského průkazu, které předal obviněnému R. T., který na základě převzatých dokladů vyhotovil leasingovou smlouvu datovanou dne 3. 4. 2004 na zakoupení vozidla zn. Škoda Fabia za částku 299.000,- Kč, předal tuto obviněnému M. R., který ji zástupce bazaru Ú., a současně jako zmocněnec poškozené společnosti GE C. l., podepsal, smlouva byla dále blíže nezjištěným způsobem opatřena padělaným podpisem J. Š., přičemž následně tuto smlouvu obviněný M. R. předložil poškozené společnosti a to společně s nepravdivým potvrzení o výši příjmu J. Š., padělanou kupní a komisionářskou smlouvou, kterou měla společnost G. A. zmocnit společnost Ú., k prodeji vozidla za částku 299.000,- Kč, fingovaným dokladem o předání kupní ceny, protokolem o předání vozidla opatřeným padělaným podpisem svědka J. Š., ačkoliv vozidlo nebylo a ani nemohlo být předáno, neboť jej neměli k dispozici, jelikož pro účely uzavření smlouvy odděleně stíhaný R. H. zakoupil za částku 69.000,- Kč vrak tohoto vozidla s doklady, přičemž na základě předložených dokladů byla poškozenou společností vyplacena kupní cenu vozidla ve výši 239.000,- Kč, čímž byla poškozené společnosti způsobena škoda právě v této výši,
6) v přesně nezjištěnou dobu od ledna do 18. 5. 2004 si obviněný R. M. dosud přesně nezjištěným způsobem obstaral kopii občanského průkazu, cestovního pasu a objednávku služeb T-M. P. L., tyto dokumenty předal obviněnému R. T., který na základě těchto dokladů vyhotovil leasingovou smlouvu datovanou dnem 18. 5. 2004 na zakoupení vozidla zn. Škoda Fabia, v prodejní ceně 297.000,- Kč, předal tuto obviněnému M. R., který ji jako zástupce bazaru Ú., a současně jako zmocněnec poškozené společnosti GE C. L. podepsal, smlouva byla dále blíže nezjištěným způsobem opatřena padělaným podpisem P. L., přičemž následně tuto smlouvu obviněný M. R. předložil poškozené společnosti a to společně s nepravdivým potvrzení o výši příjmu, padělanou kupní a komisionářskou smlouvu, kterou měl obviněný R. M. zmocnit společnost Ú. k prodeji vozidla za částku 297.000,- Kč, protokolem o předání vozidla opatřeným padělaným podpisem svědkyně P. L., ačkoliv vozidlo nebylo a ani nemohlo být předáno, neboť jej neměli k dispozici, jelikož pro účely uzavření smlouvy obviněný R. M. zakoupil za částku 50.000,- Kč vrak vozidla s doklady, přičemž na základě předložených dokladů byla poškozenou společností vyplacena kupní cenu vozidla ve výši 237.600,- Kč, čímž byla poškozené společnosti způsobena škoda právě v této výši,
obviněný R. M. v bodech 8) – 10) společně se spoluobviněným J. R.:
8) v přesně nezjištěný den odděleně stíhaný R. H. pod záminkou zřízení autopůjčovny a hrazení splátek požádal P. K., aby na svou osobu uzavřela úvěrovou smlouvu a za tím účelem od ní převzal kopii občanského průkazu, řidičského průkazu, doklad o vyúčtování telekomunikačních služeb a potvrzení o výši příjmu a tyto doklady předal obviněnému J. R., který jako zástupce bazaru A., s. r. o. (dále jen „A.“) a současně jako zmocněnec společnosti GE C. M., a. s. (dále jen „GE C. M.“) na jejich základě vyhotovil úvěrovou smlouvu datovanou dnem 8. 6. 2004 na úvěr ve výši 239.200,- Kč účelově vázaný na zakoupení motorového vozidla zn. Škoda Fabia, obviněný J. R. smlouvu podepsal a to včetně předávacího protokolu, ačkoliv vozidlo neměl k dispozici a P. K. jej nepředal, neboť se jednalo o vrak vozidla, který obviněný R. M. pro účely úvěrové smlouvy včetně dokladů zakoupil, přičemž odděleně stíhaný R. H. P. K. smlouvu na jejím pracovišti v P. nechal podepsat a poté, co smlouvu předložili poškozené společnosti, obdrželi od této finanční částku ve výši úvěru,
9) v přesně nezjištěné období si obviněný R. M. obstaral kopii občanského a řidičského průkazu svědkyně M. H. (dříve Pl.) a potvrzení o jejím zaměstnání, kde nepravdivě uvedl výši jejího příjmu, následně doklady předal obviněnému J. R., který na jejich základě jako jednatel bazaru A., provozovna P., a současně jako zmocněnec společnosti CCB F., a. s. (dále jen „CCB F.“) vyhotovil a za společnost podepsal úvěrovou smlouvu datovanou dnem 15. 7. 2004 na úvěr ve výši 189.600,- Kč na zakoupení motorového vozidla zn. Škoda Fabia, s vykazovanou kupní cenou 237.000,- Kč včetně předávacího protokolu, které následně obviněný R. M. v P., v restauraci v objektu L. předložil svědkyni k podpisu, přičemž vozidlo v rozporu s protokolem vyhotoveným obviněným J. R. nebylo a ani nemohlo být svědkyni předáno, neboť jej obžalovaní neměli k dispozici, jelikož se jednalo vrak vozidla, jehož doklady si s cílem uzavření smlouvy dosud nezjištěným způsobem opatřili a na základě této smlouvy po jejím předložení poškozená společnost CCB F. na účet společnosti A. vyplatila částku ve výši úvěru,
10) dne 5. 10. 2004 obviněný R. M. uzavřel se společností CCB F., za kterou smlouvu vyhotovil její zmocněnec a zástupce bazaru A. obviněný J. R. úvěrovou smlouvu na úvěr ve výši 223.200,- Kč účelově vázaný na zakoupení motorového vozidla zn. Škoda Octavia s vykazovanou prodejní cenou 279.000,- Kč, přičemž ve smlouvě uvedl, nepravdivé údaje o svém zaměstnání, přičemž svými podpisy spoluobvinění J. R. a R. M. opatřili protokol o předání vozidla, a to přestože vozidlo neměli k dispozici a nepředali si jej, neboť se jednalo o vrak vozidla, jehož doklady pro účely úvěrové smlouvy dosud nezjištěným způsobem opatřil pravděpodobně odděleně stíhaný R. H., kdy spoluobvinění pro vylákání úvěru si zajistili padělanou plnou moc a zprostředkovatelkou smlouvu, kterou odděleně stíhaný R. H. zmocňuje společnost A. k prodeji vozidla za částku 279.000,- Kč a následně po schválení úvěrové smlouvy od poškozené společnosti CCB F. obdrželi plnění ve výši úvěru.
Za tyto trestné činy byli obvinění odsouzeni tak, že obviněnému V. S. byl podle §250 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Obviněný R. M. byl podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestech ostatních spoluobviněných a o náhradě škody.
Obvinění V. S., R. M., M. R., R. T. a J. R. podali proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o nichž Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl usnesením ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 9 To 140/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obvinění V. S. a R. M. podali prostřednictvích obhájců proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný V. S. jako důvod dovolání, stejně jako to namítal i v řádném opravném prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, označil, že se nepodařilo prokázat subjektivní stránku jemu za vinu kladeného trestného činu. Vytýkal, že soud neměl k dispozici žádný důkaz, který by naznačoval, že se dopustil jednání úmyslně, a zavinění obviněného zcela nedůvodně dovodil pouze z jeho vlastní výpovědi. Obviněný s odkazem na ustanovení §4 písm. a), b) tr. zák. vyjádřil, že v jeho případě nebyla forma úmyslného zavinění zjištěna, a ani ji nelze spolehlivě dovodit ze skutkových zjištění soudu. V této souvislosti shledal, že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, že spoluobviněnému R. H. s ohledem na předchozí bezproblémové vztahy plně důvěřoval, a tudíž se tak sám stal jeho obětí a že si obviněný prověřoval, zda jsou po uzavření leasingové smlouvy hrazeny splátky, a poté co mu leasingová společnost sdělila, že ano, neměl další důvod předpokládat, že by ze strany spoluobviněných R. H. a R. W. šlo o jednání vykazující znaky trestného činu. Obviněný tak s ohledem na to, že předmětné vozidlo neprověřil, ve svém jednání spatřoval toliko nedbalostní zavinění. Oba soudy však tuto jeho obhajobu shodně odmítly a shledaly, že jednal úmyslně, avšak pro takový závěr neměly ve skutkových zjištěních dostatek podkladů. Podle obviněného však závěr o subjektivní stránce trestného činu podvodu není podložen žádným z provedených důkazů a skutek, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, nemůže být pro nedostatek subjektivní stránky posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
V závěru dovolání obviněný V. S. navrhl, aby bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 9 To 140/2009, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 32 T 87/2007, zrušeno, a Městskému soudu v Praze aby bylo přikázáno, odvolání obviněného znovu projednat a rozhodnout o něm.
Obviněný R. M. ve svém dovolání uvedl, že soudy nesprávně aplikovaly hmotné právo, když jeho jednání právně posoudily jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. a jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák., oba spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle obviněného nemá v provedených důkazech podklad zejména závěr o tom, že se těchto trestných činů dopustil jako člen organizované skupiny. Poukázal na to, že tak jako v předcházejících stádiích trestního řízení setrvává na tom, že o skutečných úmyslech spoluobviněného R. H. nevěděl, a že nebyl v celém průběhu řízení opatřen nebo proveden jediný důkaz, který by toto jeho tvrzení vyvrátil, když pro určení správnosti použité právní kvalifikace a stupně nebezpečnosti trestného činu je tato otázka stěžejní. Obviněný zdůraznil, že aby mohlo být jeho jednání posouzeno jako spolupachatelství, muselo by být současně prokázáno, že byl srozuměn s tím, že hlavní pachatel uvedl někoho v omyl či využil omylu jiného nebo zamlčel podstatné skutečnosti, že se hlavní pachatel obohatil a někomu byla způsobena škoda, a též by musel mít vědomost o součinnosti s jinými osobami. Protože jde v obou uplatněných právních kvalifikacích o úmyslné trestné činy, musí být prokázáno, že se úmysl pachatele vztahuje i ke způsobené škodě a její výši. Subjektivní stránka však podle dovolatele nebyla nade vší pochybnost prokázána, a ani nemohla, neboť obviněný úmyslně nejednal, nevěděl o zapojení dalších osob, a ani neměl v úmyslu způsobit jakoukoli škodu (v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Tz 21/63). Z provedeného dokazování není možno při dodržení pravidel racionálního uvažování dovodit jednoznačný závěr, že se obviněný dopustil jednání, jež mu je kladeno za vinu. Obviněný poukázal na to, že předpokladem náležitého a se zákonem souladného hodnocení důkazu je to, že informace zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována, a výlučně jenom jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu, který umožní také přijmout adekvátní právní hodnocení spolehlivě zjištěného skutku. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu. V dané věci však nebylo podle obviněného bezpečně a jednoznačně prokázáno, že skutek, ke kterému došlo, je trestným činem, když k takové úvaze z hlediska učiněných skutkových zjištění soudy spolehlivě nedospěly způsobem, který by mohl, co do svého obsahu a rozsahu, vést k adekvátním právním závěrům, které jsou takto za daného stavu věci zřetelně předčasné. Obviněný dále brojil proti trestnému činu úvěrového podvodu a namítl, že pachatelem tohoto trestného činu může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy, případně osoba, která vystupuje na straně subjektu jednajícího s žadatelem o poskytnutí úvěrové smlouvy. Obviněný však tímto subjektem, s výjimkou jednání popsaného pod bodem 10) rozsudku soudu prvního stupně v žádném jiném z popsaných skutků nebyl, a nemůže tedy být přímým pachatelem.
Na základě těchto výhrad obviněný R. M. v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 9 To 140/2009, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 32 T 87/2007, ve výroku o vině a trestu ohledně jeho osoby a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že obviněného ve smyslu §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostí, eventuelně, podle §265l odst. 1 tr. ř. přikáže Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Tato dovolání byla zaslána Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, které podalo písemné vyjádření, v němž státní zástupkyně u něj činná konstatovala, že dovolatelé v rámci svých výhrad v dovoláních uplatněných nevycházeli důsledně z celého rozsahu opatřeného důkazního materiálu. K dovolání obou obviněných uvedla, že nelze přisvědčit jejich námitce, že při právním posouzení jejich jednání soudy postupovaly nesprávně, neboť veškeré přisouzené skutkové okolnosti plně korespondují s právním závěrem o jejich zavinění. Státní zástupkyně proto zdůraznila, že na podkladě provedených důkazů plně vyplynulo, že oba dovolatelé participovali na podvodném jednání samostatně stíhaného R. H., a to ve smyslu promyšlených a na sebe navazujících kroků uskutečněných za pomoci nepravdivých komisionářských popř. úvěrových smluv se záměrem vylákat na poškozených leasingových, event. úvěrových společnostech deklarovanou kupní cenu osobních vozidel za tímto účelem opatřených sice s doklady, avšak ve stavu téměř bezcenných vraků, na něž následně byly uzavírány leasingové a úvěrové smlouvy ze strany sjednaných osob, propůjčujících toliko svoji identitu, a vybavených nepravdivými potvrzeními o zaměstnání a dosahovaném přijmu. Jestliže obviněný V. S. (bod 1) namítal nedostatek zavinění, nelze mu přisvědčit, že u něj soudy tuto okolnost ponechaly bez povšimnutí. Státní zástupkyně zdůraznila, že soudy dostatečně uvážily, že úkony, které se předmětného vozidla týkaly, nebyly podloženy žádným reálným způsobem tak, aby nebylo pochyb o jejich skutečném předmětu, a tím i jeho stavu, a že šlo o virtuální vozidlo, jak podrobně rozvedl v rozsudku především soud prvního stupně (strana 24 – 25). Neztotožnila se proto s názorem obviněného V. S., že by v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka.
K dovolání obviněného R. M. státní zástupkyně uvedla, že tento obviněný se do součinnosti se skupinou spolupachatelů zařadil při vědomí své vlastní role v kontextu plánovitého a vnitřně koordinovaného zapojení dalších osob sdružených za účelem snazšího dosažení jimi daného záměru. Poukázala na to, že tomuto obviněnému byl znám smysl společného jednání, a jakož i velmi sofistikovaný způsob jeho provedení směřující k dosažení zamýšlené částky za pomoci dílčích vnitřně provázaných kroků jednotlivých participujících osob. Proto není pochyb, že obviněný R. M. jednal ve shodě s ostatními, a to i za podmínek členství v organizované skupině. Právní kvalifikaci činů pod body 2) – 6) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. shledala správnou. Ve vztahu k činům pod body 8) – 10) posouzených jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák., u nichž obviněný R. M. zpochybňuje své přímé pachatelství, státní zástupkyně rovněž žádné nedostatky nespatřovala. Zdůraznila, že obviněný u těchto činů vystupoval ve dvou případech na straně poukazovaného subjektu jednajícího s žadatelem (jako zmocněnec GE C. M. či společnosti CCB F.), a ve třetím případě byl sám žadatelem o předmětný úvěr, což jsou okolnosti, které jeho výhrady vylučují. Ze všech uvedených důvodů neshledala v napadených rozhodnutích z podnětu obou podaných dovolání žádné nedostatky a navrhla, aby obě dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění uvedených formálních podmínek Nejvyšší soud posuzoval, zda v obou dovoláních uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Vzhledem k tomu, že oba obvinění svá dovolání opřeli o tentýž důvod dovolání, lze k oběma současně v obecné rovině uvést, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce je patrné, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu však nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
S přihlédnutím k těmto mezím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutné nejprve rovněž k oběma dovoláním uvést, že pokud v nich obvinění vznášeli výhrady proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, anebo vytýkali, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, jde o výhrady, které nelze pod jimi označený dovolací důvod podřadit, protože tyto námitky směřují proti skutkovým zjištěním a není možné je pod žádný z taxativně v §265b tr. ř. vymezených důvodech podřadit. Dovolací soud proto z podnětu dovolání obviněných V. S. ani R. M. z hlediska těchto výhrad nepřezkoumával správnost napadených rozhodnutí, protože Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Na označený důvod však dopadají námitky, jimiž obviněný V. S. brojil proti trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. proto, že nenaplnil jeho znaky zejména po subjektivní stránce a obviněný R. M. v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal ve vztahu k trestnému činu podvodu §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. nedostatek jeho zavinění a že činy nespáchal jako člen organizované skupiny, a u trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. tvrdil, že se jej nemohl dopustit jako jeho přímý pachatel. Tyto námitky mají právní povahu, a proto Nejvyšší soud na jejich podkladě dále zkoumal, zda jsou podaná dovolání opodstatněná.
Protože se v obou podaných dovoláních námitky dovolatelů shodně vztahují jednak k trestnému činu podvodu podle §250 tr. zák. [u obviněného V. S. podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., u obviněného R. M. podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák.] a jednak k subjektivní stránce, v souvislosti s níž se dotýkají i spolupachatelství, lze současně k oběma dovoláním nejprve obecně uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti (odst. 1) a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou (odst. 2), spáchá-li čin v odst. 1 jako člen organizované skupiny [odst. 3 písm. a)] nebo způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek [odst. 3 písm. b)].
K subjektivní stránce lze připomenout, že zavinění je vnitřní vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, a podle §3 odst. 3 tr. zák. je k trestnosti činu třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Jak je z dikce trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. patrné, jde o trestný čin úmyslný. Podle §4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Podle §9 odst. 2 tr. zák., pokud byl čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama, a tudíž spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a jednak úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, nebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti, články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. V tomto posledně uvedeném případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v §250b tr. zák. nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení. Nebezpečnost spolupachatelství pro společnost zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání. (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 92-94 s.).
U spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Nejde o spolupachatelství, když pachatelé souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr (srov. rozhodnutí č. 57/1970 Sb. tr. rozh.). K naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. tr. rozh.).
Při trestném činu podvodu spolupachatel musí při své součinnosti, při vědomém spolupůsobení s jinými být veden rovněž úmyslem poškozovacím, když si musí být vědom, že druhý spolupachatel nebo ostatní spolupachatelé jsou tímto úmyslem vedeni a musí s nimi, veden týmž úmyslem, společně jednat při jejich podvodné činnosti (viz rozhodnutí č. 3486/1929 Sb. tr. rozh.).
Takto vymezená obecná pravidla dotýkající se společné problematiky vyjádřené v obou dovoláních [u obviněného V. S. k bodu 1) a u obviněného R. M. k bodům 2) - 6)] mají význam pro posouzení výhrad obviněného V. S. ve vztahu k činu pod bodem 1). Uvedeným činem je tomuto obviněnému podle skutkových zjištění kladeno za vinu, že v postavení zmocněnce společnosti GE C. L. a současně i jako jednatel společnosti A. uzavřel leasingovou smlouvu na motorové vozidlo zn. Škoda Fabia, jejímž podkladem byly obviněnou R. W. jako pronajímatelkou předložená nepravdivá potvrzení o jejím zaměstnání a o výši příjmů, jež vyplnil spoluobviněný R. H., a ač byl dovolatel zmocněncem společnosti GE C. L., na podkladě těchto podkladů vyhotovil předávací protokol, přestože ve skutečnosti předmětné vozidlo neexistovalo, neboť je neměl k dispozici, nikdy ho neviděl a pronajímatelce je nikdy nepředal. Spoluobviněný R. H. pro to, aby uvedená leasingová smlouva byla uzavřena, zakoupil za minimální částku vrak zcela jiného vozidla i s doklady, na základě kterých dovolatel V. S. uzavřel fingovanou komisionářskou smlouvu, kterou jako jednatel společnosti A. tuto společnost zmocnil k prodeji uvedeného vraku vozidla a v zastoupení společnosti G. A. jako vlastníka vozidla, na podkladě kupní smlouvy ze dne 22. 3. 2004, tento vrak společnost GE C. L. zakoupila, a obviněnému R. H. vyplatila finanční hotovost ve výši 288.000,- Kč.
Z těchto skutkových zjištění, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování, vyplývá, že obviněný V. S. byl důležitou součástí celého složitě vykonstruovaného činu, který probíhal v několika fázích a obviněný se do nich v různé roli zapojoval.
Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku na straně 24 podrobně rozvedl všechny důkazy, které z provedeného dokazování vyplynuly a o něž, při porovnání všech souvislostí, které z nich dovodil, opřel závěry o zaviněném jednání dovolatele, které jsou logickým vyústěním jednotlivých konkrétních kroků jak obviněného V. S., tak i ostatních spolupachatelů. V návaznosti na rozvedené konkrétní skutečnosti proto soud prvního stupně dovodil, že s ohledem na to, že obviněný byl řídící osobou obchodní společnosti působící v dané oblasti, byl obeznámen s vyhodnocováním obvyklých listin, jakož i s postupy a úkony s nimi spojenými, shledal, že obviněný V. S. byl srozuměn s tím, že jde o podvodné jednání, protože jednotlivé úkony, které činil jak on sám, tak ale i ostatní spoluobvinění, svědčily o tom, že je obviněnými celá situace vykonstruovaná ve snaze od leasingové společnosti vylákat proplacení uvedené částky.
S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud, který byť stručně, na straně 16 odůvodnění napadeného usnesení poukázal na to, že úmysl obviněných vychází již ze samotného popisu jim za vinu kladených trestných jednání, a protože neshledal žádné vady a neměl žádné výhrady proti tomu, jak se soud prvního stupně s otázkou zavinění obviněného V. S. vypořádal, pouze na odůvodnění předmětného rozhodnutí jako na správné odkázal.
Nejvyšší soud k takto soudy nižších stupňů vysloveným závěrům považuje za nutné konstatovat, že je neshledává nesprávnými. Pro úplnost však dodává, že přestože soudy rozhodné závěry k subjektivní stránce obviněného V. S. rozvedly, neuvedly zcela jednoznačně, o jaký úmysl se jedná. Nejvyšší soud proto doplňuje, že z okolností, za nichž byl čin pod bodem 1) spáchán, je zřejmé, že obviněný V. S. jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., protože je zřejmé, že při uzavírání kupní smlouvy a následně i leasingové smlouvy znal všechny rozhodné souvislosti, za nichž došlo k vyplacení poškozenou společností ve výroku uvedené částky, neboť sám se aktivně na tomto výsledku celé akce způsobem, jak je pospán ve skutkových zjištěních, podílel. Znal všechny rozhodné skutečnosti a tedy věděl, že svým jednáním může spolupůsobit na způsobení škody leasingové společnosti. Byl obeznámen i s tím, že když vozidlo, které bylo předmětem leasingu, v leasingové smlouvě vymezené a specifikované, fakticky neexistovalo, nemohla je tato společnost převzít, ač za ně vyplatila sumu, která je v rozsudečném výroku pod bodem 1) uvedena. Obviněný V. S. proto byl srozuměn s tím, že při takto nastrojených skutečnostech vznikne na majetku poškozené společnosti škoda. Tyto závěry není způsobilá vyloučit ani obhajoba obviněného, že sám byl uveden v omyl, když nevěděl, že auto je nepojízdné a že nikdy nebude fakticky předáno ani spláceno, protože s tímto jeho tvrzením nekoresponduje jeho další účast na konstatovaném jednání zjištěná. Jak je uvedeno, po sjednání leasingové smlouvy se spoluobviněným R. H. uzavřel komisionářskou smlouvu, na prodej ojetého vozidla, které mělo být předloženo za účelem dalšího prodeje. Z výsledků provedeného dokazování je však zřejmé, že obviněný V. S. působil v různých pozicích, tedy měl dvě role, které by nebyly možné a uskutečnitelné bez minimálně nepřímého uvědomění si všech podstatných okolností, jakož i následku, který byl v daném případě sledován, jímž bylo uvedení v omyl poškozené společnosti a nastínění všech rozhodných skutečností tak, aby formálně bylo možné dovodit, že se jedná o skutečný leasingový vztah, ač o něj ve skutečnosti nešlo. K tomu lze srozumění obviněného V. S. ze všech skutečností rozvedených podrobně v odůvodnění napadených rozhodnutí dovodit, a mimo jiné i to, že obviněný V. S. byl veden úmyslem, byť nepřímým, neboť to byl právě on, kdo garantoval poškozené společnosti, že předmět leasingu (konkrétně uvedené vozidlo) má hodnotu stanovené pořizovací ceny, ale i jiné vlastnosti, byť ve skutečnosti šlo o vrak vozidla. Jeho obhajoba spočívající v tom, že si myslel, že vozidlo bude dodatečně dodáno ve stavu, jaký byl popsán ve smlouvě, je nyní pouze snahou o zpochybnění subjektivní stránky ve formě úmyslu, a bagatelizování jeho jednání, ve snaze dosáhnout představy o nedbalostním činu, čímž by se vyloučil trestný čin podvodu, který je výlučně trestným činem úmyslným.
K tomu je rovněž nutné připomenout, že obviněný V. S. část jednání, které mu je kladeno za vinu, doznal, když uvedl, že leasingovou smlouvu uzavřenou za společnost GE C. L. s R. W., uzavřel přesto, že věděl, že vozidlo, které je předmětem této smlouvy, nebylo předáno, nezkontroloval, zda-li je v deklarovaném stavu a zajistil, aby byla smluvně stanovená částka i přesto leasingovou společností vyplacena.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny uvedené skutečnosti shledal námitku obviněného V. S., že úvahy soudu prvního stupně ohledně závěru o naplnění subjektivní stránky jsou nesprávné a že soudy pro takový závěr neměly žádné důkazy, jako neopodstatněnou. Jak bylo již výše uvedeno, a jak vyplývá z konstatovaných skutečností i okolností rozvedených v odůvodnění napadených rozhodnutí, jde o konkrétní souvislosti, jež jsou založeny na provedených důkazech, které soudy, i když stručně, avšak dostatečně výstižně vysvětlily, a rovněž i zdůraznily, z jakých důkazů pro takové závěry vycházejí.
Ze všech těchto skutečností Nejvyšší soud učinil závěr, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud obviněného V. S. uznaly vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil v nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák, a proto dovolání obviněného V. S. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Ve vztahu k dovolání obviněného R. M., který rovněž mimo jiné brojil proti nedostatkům v posouzení subjektivní stránky ohledně obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným, je se zřetelem na další trestný čin, jímž byl obviněný R. M. uznán vinným, a proti němuž rovněž zaměřil své výhrady ohledně subjektivní stránky, nutné uvést, že úvěrového podvodu podle 250b odst. 1, odst. 4 písm. a), b) tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, spáchá tento čin jako člen organizované skupiny a způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Ve smyslu §3 odst. 3 tr. zák. je z dikce této skutkové podstaty patrné, že je úmyslným trestným činem.
Pokud jde o posouzení subjektivní stránky, resp. toho, zda se obviněný R. M. obou jemu za vinu kladených činů dopustil úmyslně (§4 tr. zák), pak je potřeba otázku zavinění u obou trestných jednání posuzovat se zřetelem na to, že se obviněný těchto trestných činů dopustil za podmínek §9 odst. 2 tr. zák., tedy ve spolupachatelství, a je tudíž namístě s odkazem na to, co bylo k této skutečnosti uvedeno shora zdůraznit, že jednotlivé složky společné trestné činnosti, ať již páchané ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. [body 2) – 6)], anebo k trestnému činu úvěrovému podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. [body 8) – 10)], sice samy o sobě znaky jednání uvedených trestných činů nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání v jejich skutkových podstatách popsaná, protože k naplnění spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, ale stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Ze sutkových zjištění, jak jsou výše popsána, je ve smyslu shora naznačeného pravidla k té části skutku, jíž se obviněný R. M. přímo svým vlastním jednáním na tomto činu účastnil, vhodné uvést, že obviněný byl zapojen do činu společně s dalšími spoluobviněnými tak, že dílčí útoky bod body 2) – 6) spáchal společně se spolupachateli M. R. a R. T., kteří s ním byli odsouzeni ve společném řízení, a dále s již dříve odsouzeným R. H. Každý z těchto spolupachatelů se účastnil všech označených dílčích útoků v určitém postavení, event. v konkrétní roli. U každého dílčího útoku dále figuroval spolupachatel, na jehož jméno byly leasingové smlouvy sepsány. Tyto osoby byly buď rovněž již dříve odsouzeny; u bodu 2) M. Š., u bodu 3) M. H., u bodu 4) M. N., anebo se nedopustily trestného jednání a byly v pozici svědků; u bodu 5) J. Š. a u bodu 6) P. L. Každý ze jmenovaných spolupachatelů nebo svědků měl vždy stanovenu konkrétní úlohu, jíž zajistil konkrétní dílčí krok, tvořící s ostatními ucelený děj. Kromě uvedených osob, na jejichž jména byly leasingové smlouvy uzavírány, byl právě obviněný R. M. tím, kdo od těchto osob získával v různých souvislostech doklady (zajistil je buď za úplatu od spoluobviněných M. H. nebo M. N.), anebo pod nepravdivou záminkou (u J. Š. či P. L.), jež byly rovněž v některých případech nepravdivé, a na jejichž podkladě byly leasingové smlouvy sepisovány. Jednali tak poté, co dále spoluobvinění M. R. na základě zmocnění jednající za společnost GE C. L. (avšak na její úkor, neboť byl současně v postavení zástupce společnosti Ú., v jejíž prospěch byly peníze vylákány), a R. T. jako zástupce společnosti Ú., vyhotovili předmětnou leasingovou smlouvu. Další role obviněného R. M. poté spočívala i v tom, že v některých případech, např. u bodu 2) leasingovou smlouvu předal k podpisu M. Š. nebo v bodě 6), kde zakoupil vrak vozidla, o němž sepsal se společností Ú. komisionářskou smlouvu k jeho prodeji. Rovněž je třeba zdůraznit, že všichni spoluobvinění jednali s tím, že osoby, na které jsou leasingové smlouvy vypsány a předmětné dohody sjednány, uvedená vozidla nepřevezmou, neboť faktickým předmětem tohoto leasingu, nebyly ony ve smlouvách sjednané automobily, ale vraky vozidel, které pro každý z uvedených případů byly za nepatrné částky získány.
Na trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. spáchaném pod body 8) – 10), se vedle obviněného R. M. podílel též společně stíhaný spoluobviněný J. R. a již odsouzený R. H. Dále zde vystupovaly svědkyně P. K. v bodě 8) a svědkyně M. H. (dříve P.) v bodě 9), u kterých však byly toliko zneužity jejich doklady. I u těchto dílčích útoků byla struktura činu obdobná té, která je popsána u trestného činu podvodu v bodech 2) – 6), tj. že na vážně v ní nefigurující osobu, jejíž doklady byly pro účely smlouvy pouze použity či zneužity, byla uzavřena smlouva (v daném případě úvěrová), jejímž předmětem bylo evidenční označení neexistujícího vozidla (za účelem jehož zakoupení byl sjednán úvěr), avšak fakticky byl k dispozici vrak vozidla nekorespondující s vozidlem označeným ve smlouvě. V rámci této dějové linie obviněný R. M. v bodě 8) při uzavírání úvěrové smlouvy zakoupil včetně dokladů předmětný vrak vozidla. U bodu 9) obstaral kopii občanského průkazu a řidičského průkazu od svědkyně M. H., a potvrzení o výši přijmu, v němž uvedl nepravdivou výši příjmů této svědkyně, a poté, co byla úvěrová smlouva ostatními spolupachateli vyhotovena, ji předal této svědkyni k podpisu. V bodě 10) sám uzavřel úvěrovou smlouvu, v jejímž obsahu uvedl nepravdivé údaje o svém zaměstnání a opatřil rovněž protokol o předání vozidla, ač toto neexistovalo, resp. byl zástupně opatřen vrak vozidla.
Takto stručně shrnutá role dovolatele v jednotlivých útocích zapadá do souvislostí celkové konstrukce, na níž byl čin vystavěn, a obviněný R. M. je neoddělitelným a neopomenutelným článkem takto fungujícího řetězce, v němž měl každý z jmenovaných pachatelů rovněž konkrétně určenou roli, tak i se součinností jich všech bylo zajištěno vylákání úvěru, které bylo společným záměrem všech spolupachatelů. Tento provázaný systém konkrétně vymezených úkolů u každého jeho článku soudy ve svých rozhodnutí podrobně zachytily a rozvedly je v napadených rozhodnutích. Zejména je možné poukázat na to, že soud prvního stupně se ve svém rozsudku velmi pečlivě zabýval tím, co který z obviněných, proti nimž bylo toto řízení vedeno, činil, a ke každému z dílčích útoků své úvahy týkající se pozice dovolatele, jakož i formy jeho jednání vysvětlil a rozvedl (srov. strany 25 – 37).
Soud prvního stupně k subjektivní stránce jednání spáchaného obviněným R. M. své úvahy rozvedl na straně 38 a 39, a lze z jeho obsahu zejména připomenout, že vyšel z výsledků provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že spoluobvinění, tedy i obviněný R. M., jednali s cílem vylákat na poškozených leasingových či úvěrových společnostech finanční prostředky, kterými tyto společnosti přispívaly na zakoupení vozidel, ve smlouvách ať již leasingových nebo úvěrových uváděli smyšlené údaje o vozidlech, kdy obvykle zcela nepojízdné vozidlo vykazovali jako hodnotné vozidlo v ceně několikanásobně vyšší než byla hodnota vraku, který za uvedené vozidlo nakonec vydávali. Cílem obviněných bylo získat uvedené finanční prostředky. Obvinění tedy věděli, že uvádějí předmětné poškozené společnosti v omyl, neboť jimi předkládané údaje nebyly pravdivé, a obvinění zároveň byli obeznámeni o tom, že pokud by uvedli skutečnosti popravdě, k uzavření smlouvy a následné výplatě peněz by nepochybně nedošlo. U obviněného R. M., jakož i u jeho spolupachatelů, shledal soud prvního stupně přímý úmysl ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.
Jestliže odvolací soud na tyto závěry soudu prvního stupně pro jejich bezchybnost pouze v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal, Nejvyšší soud nemá o správnosti takového postupu pochybnosti. Jak totiž bylo vysvětleno a zdůrazněno shora, obviněný R. M. svým jednáním přispíval ke zdárnému naplnění konkrétně vytyčeného cíle při přesně připraveném a realizovaném plánu. Jestliže plnil ty úkoly, jak jsou výše přímo vymezeny, pak se jednalo v jeho případě o cílenou, a tedy vědomou činnost, neboť u dílčích činů v bodech 2) až 6) chtěl ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatit tím, že jiného uvede v omyl a spáchat čin jako člen organizované skupiny a způsobit značnou škodu, a u činů pod body 8) až 10) chtěl při sjednání úvěrové smlouvy uvést nepravdivé údaje, spáchat tento čin jako člen organizované skupiny a způsobit značnou škodu. Je proto plně v souladu se zákonem, že tato jeho trestná jednání byla posouzena jako spáchaná v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.
Pokud obviněný R. M. ve svém dovolání vedle subjektivní stránky vytýkal i to, že neměl být uznán vinným uvedenými trestnými činy v jejich kvalifikované podobě, protože nenaplnil zvlášť přitěžující okolnost, a že činy spáchal jako člen organizované skupiny [§250 odst. 3 písm. a), §250b odst. 4 písm. a) tr. zák.], je vhodné uvést, že na podkladě §34 písm. h) tr. zák. se organizovanou skupinou rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Skupina nemusí mít trvalejší charakter, a lze tak spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině. Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Soudní praxe vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (viz rozhodnutí č. 45/1986 rozh. tr.).
Jak se podává ve skutkových zjištěních a jak je rozvedeno a vyjádřeno výše, obviněný R. M. byl součástí seskupení více osob. U bodu 2) – 6) toto sdružení tvořili spolupachatelé M. R., R. T. a již dříve odsouzený R. H., u bodu 8) – 10) spoluobviněný J. R. a již odsouzený R. H., a také ty osoby, které vystupovaly, ať již vědomě nebo bez svého vědomí, jako bílí koně, tj. na jejich jména byly předmětné smlouvy uzavírány. Rovněž je třeba zdůraznit, že činnost každého z obviněných, jak bylo shora opakovaně zmiňováno, byla přesně stanovena a plnila konkrétní úlohu v celé organizační struktuře. Z toho je patrné, že mezi jednotlivými členy uvedených sdružení byla dělba úkolů, která zajišťovala naplnění a uskutečnění předem stanoveného plánu. Proto tuto činnost všech spolupachatelů lze považovat za činnost vyznačující se plánovitostí a koordinovaností, jak organizovaná skupina předpokládá.
Na základě těchto skutečností korespondujících s obecnými pravidly stanovenými pro organizovanou skupinu Nejvyšší soud považuje za správné, pokud soud prvního stupně na straně 39 odůvodnění svého rozsudku shledal, že vedle dalších pachatelů i obviněný R. M. naplnil znaky spolupráce v rámci organizované skupiny, a tudíž považoval za naplněnu i touto okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby v případě obou trestných činů, jimiž ho uznal vinným.
Poslední námitka, jíž obviněný R. M. brojil proti napadeným rozhodnutím, směřuje pouze proti právní kvalifikaci trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. spáchanému pod body 8) – 10) rozsudku soudu prvního stupně, ve vztahu k níž vytýká, že se tohoto trestného činu nedopustil jako pachatel, ale jen jako účastník podle §10 tr. zák.
Nejvyšší soud k této výhradě konstatuje, že pokud jde o pachatelství, event. spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za jehož podmínek se obviněný podle napadených rozhodnutí uvedeného trestného činu dopustil, k této otázce byl již dán výklad shora, a proto není nutné znovu tato obecná pravidla opakovat. Zdůraznit je však potřebné, že ve smyslu §10 tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, a) kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnuje, b) jiného navede ke spáchání trestného činu a nebo c) jinému poskytne pomoc ke spáchání trestného činu. Účastenství je založeno na zásadě akcesority, což v obecné rovině znamená, že trestní odpovědnost účastníka je závislá na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Pokud se účastník podílí v některé z forem uvedených v §10 odst. 1 tr. zák. na trestných činech různých pachatelů, nelze takové jednání posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by jinak byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. (viz rozhodnutí č. 61/1994 Sb. rozh. tr.).
Se zřetelem na to, že obviněný brojí proti trestnému činu úvěrového podvodu, který lze spáchat výhradně v souvislosti s uzavíráním úvěrové smlouvy, lze podotknout, že pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy. V praxi jím bude zpravidla dlužník-fyzická osoba, resp. fyzická osoba, která za něj nebo za dlužníka-právnickou osobu s budoucím věřitelem sjednává (uzavírá) úvěrovou smlouvu. Osoba, která účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, může být jen pomocníkem, přičemž o pomoc ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. půjde jen v případě, kdy jednání pachatele – účastníka úvěrové smlouvy – dosáhne stadia pokusu nebo dokonaného trestného činu (viz rozhodnutí č. 27/2001 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba připomenout, že spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008).
Ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, je zřejmé, že v projednávané věci šlo o vysoce organizovanou činnost všech obviněných, kteří vytvářeli nepravdivé podklady, přičemž každý měl konkrétní úkol, jímž přispěl k tomu, že byly úvěrové smlouvy sepsány. Rozhodným přitom bylo, že všichni ze spolupodílejících se pachatelů měli jediný zájem, a to vylákat podvodně peněžní plnění od úvěrové společnosti. Úloha obviněného R. M. spočívala v tom, že v bodě 8) obstaral koupi havarovaného vozidla, na jehož nákup byl později poškozenou společností vyplacen úvěr. Jak již bylo výše vysvětleno, věděl, že takové nepojízdné vozidlo zakoupil pro účely úvěrové smlouvy, a to včetně dokladů. V bodě 9) obstaral kopii občanského a řidičského průkazu svědkyně M. H., které poté předal spoluobviněnému J. R., který na jejich základě podepsal za poškozenou společnost úvěrovou smlouvu, účelově vázanou na nákup vozidla, které fakticky nebylo předáno ani používáno a poškozená společnost vyplatila částku ve výši úvěru.
Se zřetelem na tato skutková zjištění, bylo také nutné v projednávaném případě aplikovat i výše uvedená kritéria, a v souladu s nimi posuzovat jednání obviněného R. M. zejména ve vztahu k dílčím útokům pod body 8) a 9), v nichž nebyl při sjednávaní úvěrové smlouvy přímým účastníkem tohoto smluvního vztahu, ale byl jednou z osob, které se na uzavřených úvěrových smlouvách konkrétním způsobem podílely. Přihlédnout je nutné též k tomu, že osoby, a to v bodě 8) P. K. a v bodě 9) M. H., nebyly uznány vinnými z trestného činu úvěrového podvodu, neboť právě to, aby jako účastnice úvěrové smlouvy vystupovaly, bylo ze strany obviněných součástí jejich podvodného plánu, který realizovali i na základě dalších nepravdivých informací a skutečností, které vlastním přičiněním a společně promyšleným jednáním uskutečnili. Nelze ani odhlédnout od toho, že obě jen formálně nastrčené jmenované osoby neměly vlastní zájem ani vůli na uzavření úvěrové smlouvy, ale jen se podvolily, aby ji svým jménem sjednaly. Proto je nezbytné vymezení toho, zda se v tomto konkrétním případě jednalo ze strany obviněného R. M. o účastenství ve smyslu §10 tr. zák., jak se obviněný domáhal, anebo o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jak byl uznán vinným v napadených rozhodnutích, posuzovat ve smyslu celého charakteru tohoto trestného činu a vnímat všechny rozhodné a v daných souvislostech nezbytné skutečnosti, zejména to, že jednání každého spolupachatele bylo pro výsledek činu opodstatněným a nezbytným článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost byla bezprostřední a nutnou součástí následné činnosti, byť jiného spolupachatele, a takové společné jednání vedlo k přímému vykonání trestného činu. Je tedy nesporné, že každá jednotlivá součást jednání u každého ze spolupachatelů ve svém celku tvořila skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, což naplňuje všechna hlediska spolupachatelství.
Nejvyšší soud ze všech uvedených skutečností shledal, že obviněný R. M. se přímo podílel na podvodně vylákaném plnění z úvěrové smlouvy, přičemž v jednotlivých případech obstarával různé materiály potřebné pro to, aby byly tyto smlouvy uzavřeny, a poté i na základě jeho dílčího jednání v rámci celé konstrukce u každého skutku vyplaceny konkrétní částky. Přestože přímo nefiguroval jako jedna ze stran úvěrové smlouvy, nelze jeho jednání kvalifikovat pouze jako účastenství na trestném činu úvěrového podvodu. V daném případě se jedná o spolupachatelství, neboť přesně věděl, za jakým účelem obstaral buď potřebné doklady, nebo zakoupil havarované vozidlo, a v této činnosti spolupracoval s dalšími spoluobviněnými, a společně tvořili jednotlivé články řetězce, když každý měl jinou úlohu a ve výsledku to znamenalo, že dojde k vyplacení peněz vázaných na uzavření úvěrové (potažmo leasingové) smlouvy. Aktivita jednotlivých obviněných, včetně dovolatele byla spojená jednotným záměrem, byla to promyšlená a racionálně vedená činnost, kterou spojoval i způsob jejího provádění, který byl ve všech případech velmi podobný.
Ze všech skutečností, jak byly výše rozvedeny, lze tudíž shledat, že v projednávaném případě se jedná o situaci odlišnou od té, z níž vycházel Nejvyšší soud v rozhodnutí č. 61/1994 Sb. rozh. tr., jak je výše uvedeno, kde pachatelé jednali v jiných souvislostech, než bylo prokázáno v projednávaném případě, neboť ve srovnávaném rozhodnutí účastník úvěrové smlouvy sám aktivně vystupoval a druhá osoba na jeho činu jen participovala. Nejvyšší soud proto mohl se zřetelem na skutečnosti zjištěné v projednávané věci vycházet z názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, na něž bylo výše též poukázáno.
Nejvyšší soud k těmto svým úvahám považuje za vhodné poukázat i na shodný závěr, jenž učinil ve svém rozsudku soud prvního stupně, který na straně 38 a 39 zejména zdůraznil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 6 Tdo 545/2004, podle něhož pachatel trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy, což umožňuje též trestní odpovědnost osoby, jednající na straně žadatele úvěru, a dovodil, že obviněný R. M. u činů pod body 8) a 9) předkládal podklady buď zcela bez vědomí údajných účastníků smlouvy nebo i když s jejich vědomím, ale s tím, že je obelstil, a s nepravdivým tvrzením o jejich přijmu. Obviněného proto uznal v bodech 8) – 10) vinným pokračujícím trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a). b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., což Nejvyšší soud, jak je výše rozvedeno, považuje za správné.
Na závěr Nejvyšší soud chce poznamenat, že vzhledem k tomu, že v případě dílčího útoku pod bodem 10) nevznikají pochybnosti o tom, že byl obviněný R. M. u tohoto činu pachatelem, když sám se společností CCB F. uzavřel předmětnou úvěrovou smlouvu, a proto by zde byl v každém případě uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu, by bylo i bez ohledu na výši způsobené škody, se zřetelem na naplnění znaku spáchání činu členem organizované skupiny, nutné tento byť nyní dílčí útok, vykvalifikovat podle §250b odst. 1, 4 písm. a) tr. zák. Jde tedy o právní kvalifikaci, pro níž byl uznán vinným i nyní. Jestliže by však byla použita u dalších dvou, nyní dílčích útoků [pod body 8) a 9)], právní kvalifikace účastenství, bylo by nutné je posoudit jako další dva samostatné trestné činy účastenství podle §10 tr. zák. k §250b odst. 1 tr. zák. Za takové situace, protože v případě účastenství je pokračování z důvodů akcesority vyloučeno, by došlo k situaci, která by pro obviněného byla rozhodně nepříznivější, neboť by byl uznán vinným jednak trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a) tr. zák. v bodě 10) a navíc dvěma samostatně posouzenými účastenstvími jednak v bodě 8) a jednak v bodě 9) podle §10 tr. zák. k §250b odst. 1 tr. zák. Takovou změnu v neprospěch obviněného však učinit nelze, protože dovolání podal jen obviněný, a nebylo podáno dovolání v jeho neprospěch. Za takové situace by došlo k porušení zásady zákazu změny k horšímu vyslovené v ustanovení §265p odst. 1 tr. ř.
Na základě všech shora vyslovených úvah a právních závěrů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného R. M. není opodstatněné, když soud prvního stupně správně kvalifikoval jeho jednání v bodech 2) – 6) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. a v bodech 8) – 10) jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. a §9 odst. 2 tr. zák., oba spáchané ve spolupachatelství.
Protože Nejvyšší soud neshledal v napadených rozhodnutích vady, které obviněný R. M. ve svém dovolání vytýkal, a když se soudy se všemi již i dříve vznášenými námitkami v souladu se zákonem vypořádaly, dovolání obviněného R. M. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová