ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1305.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1305/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2009 o dovolání obviněného I. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 55 To 190/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 300/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 2 T 300/2008, byl obviněný I. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 16. 6. 2008 kolem 18.00 hod. v O. na ul. V. u autobusové zastávky Z. poblíž supermarketu L. odmítl vrátit poškozenému O. J. mobilní telefon značky Samsung E250 stříbrné barvy, který mu předtím poškozený zapůjčil, poté požadoval po poškozeném nabíječku k telefonu a dotazoval se poškozeného, kolik má peněz a když poškozený odmítl obžalovanému cokoliv předat, udeřil jej otevřenou dlaní na pravou stranu tváře, tak silně, až poškozený upadl na sedačky na autobusové zastávce, když obžalovaný se stále dožadoval nabíječky a sluchátek k telefonu a peněz, které měl poškozený v peněžence a poškozený ze strachu před dalším napadením, neboť obžalovaný mu vyhrožoval, že když nabíječku a peníze nedá, že jej zbije, mu vydal nabíječku, sluchátka a peněžní obnos 200,-- Kč, přičemž obžalovaný takto způsobil O. J. škodu ve výši 330,-- Kč a přisvojením se mobilního telefonu další škodu ve výši 1.700,-- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za což mu podle §234 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl usnesením ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 55 To 190/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. E. O. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Poukázal především na to, že jak v závěrečném návrhu před soudem prvního stupně, tak i v odvolání namítal, že nalézací soud nesprávně zjistil skutkový stav a současně nesprávně aplikoval příslušná ustanovení trestního zákona tak, že jeho jednání v prokázaném rozsahu nesprávně kvalifikoval jako trestný čin loupeže jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní.
Dovolatel podotkl, že trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Soud prvního stupně a potažmo soud odvolací na základě provedeného dokazování, a to především z výpovědi poškozeného, vzal za prokázané, že z jeho (dovolatelovy) strany byla naplněna objektivní stránka, tedy jednání spočívající v použití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Namítal, že soud ohledně otázky viny vycházel z výpovědi jediného svědka (poškozeného O. J.), který v přípravném řízení vypovídal, že dovolateli dobrovolně (dokonce dvakrát) vydal mobilní telefon, následně ho však měl obviněný udeřit sevřenou pěstí pod čelist a požadovat vydání dalšího příslušenství k telefonu a finančního obnosu. V další své výpovědi ale tento svědek naproti tomu uvedl, že obviněnému dal věci dobrovolně. Podle výpovědi tohoto svědka v přípravném řízení se celý incident měl stát na autobusové zastávce Z. v O. U hlavního líčení stejný svědek však vypověděl zcela jinak, když uvedl, že dovolatel mu měl dát facku před „hotelákem“ bez návaznosti na požadavek vydat nějaké věci jako telefon nebo finanční obnos, a opětovně uvedl, že obviněnému zapůjčil mobilní telefon a když ten dotelefonoval, měl ignorovat jeho žádost o vrácení telefonu a s telefonem utéct.
Obviněný má za to, že ve výpovědi poškozeného jsou podstatné rozpory ohledně toho, kdy násilí mělo být použito, zda před zmocněním se věcí, nebo až následně v úmyslu ponechat si je. Je proto přesvědčen, že soud si dostatečně nevyjasnil tuto otázku, a to s ohledem na rozpory ve výpovědi poškozeného, který je zcela nevěrohodným svědkem. Rozpor ohledně výpovědi poškozeného dovolatel spatřuje i ve způsobu útoku, když v přípravném řízení krátce po tvrzeném incidentu uvedl, že šlo o útok pěstí do čelisti, tedy razantnější útok, který však zmírnil svou výpovědí v hlavním líčení, kde už uvedl pouze facku. Obviněný je proto přesvědčen, že ve výpovědi poškozeného jsou velké rozpory, kdy navíc poškozený opakovaně výpověď mění, především co do místa a způsobu napadení i časové osy celého incidentu.
Dovolatel zdůraznil, že s ohledem na skutkovou podstatu trestného činu loupeže, kdy násilí nebo jeho pohrůžka musí být před zmocněním se věcí, má za to, že soud si otázku použití násilí dostatečně nevyjasnil s poukazem na rozporuplnou výpověď poškozeného, který uvedl, že věci vydal dobrovolně a úder do tváře mu byl zasazen až následně, když požadoval vrácení věcí. Ve světle výše uvedeného je proto přesvědčen, že jednání kladené mu za vinu bylo nesprávně soudem kvalifikováno a skutková podstata loupeže není na místě. Rovněž má za to, že jednání kladené mu za vinu mělo být právně kvalifikováno maximálně jako trestný čin krádeže, případně jiný trestný čin, pokud vůbec byly naplněny znaky trestného činu, a to i s ohledem na další skutečnosti, které v průběhu hlavního líčení vyšly najevo, jako opětovné oznámení na Policii ČR ze strany poškozeného, když trestní oznámení učinil až s určitým časovým odstupem, jakož i ta skutečnost, že do jisté míry mohlo jít o mstu poškozeného z důvodu nařčení ze strany dovolatele, že poškozený má vztah s nezletilou.
Obviněný se tak obává, že celé nařčení o napadení si poškozený vymyslel, jelikož ho (dovolatel) obvinil ze zneužívání nezletilé. Nasvědčuje tomu i ta skutečnost, že poprvé u Policie ČR jej ze žádného incidentu neobvinil, šel tam jen z toho důvodu, aby vysvětlil, že neměl poměr s nezletilou a že nic oznamovat nechce a až následně dovolatele usvědčil z napadení a krádeže mobilního telefonu. Obviněný se tak obává, že tak učinil z pomsty za to, že ho obviňoval ze zneužívání nezletilé. Navíc je velice podivuhodné, že poškozený pečuje a dává dárky nezletilé a jejím sourozencům a sám má být stíhán za neplnění vyživovací povinnosti ohledně svých vlastních dětí.
Dovolatel zopakoval, že poškozený opakovaně mění svou výpověď, celý incident nelze postavit najisto, z hlediska časového jsou rozpory v jeho výpovědích z přípravného řízení, kdy uvádí, že facky dostal až potom, co požadoval vrácení telefonu, který vydal dobrovolně, v hlavním líčení uvádí, že dostal facku na zcela jiném místě a v době, když po něm měl chtít obviněný věci, pak jsem si měl telefon ponechat a utéct. Popis celého incidentu je zmatený a osvětlení tomu nedávají ani svědci.
Obviněný namítl, že v důsledku shora specifikovaného nesprávného hmotně právního posouzení otázky právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. pak v řízení vyvstaly vady zmiňované v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. 6. 2009, č.j. 55 To 190/2009-175, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze 17. 4. 2009, č.j. 2 T 300/2008-156, a případně podle §265k odst. 2 tr. ř. také další navazující rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť odvolacímu soudu vytkl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, když v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Státní zástupkyně poté uvedla, že zmiňované dovolací důvody obviněný argumentačně podpořil pouze tím, že zopakoval svoji dosavadní obhajobu, v níž tvrdil, že se skutku vůbec nedopustil tak, jak byl v rozsudečném výroku nalézacího soudu popsán, a že pouze odkázal na nesprávné hodnocení důkazů ze strany obou soudů, zejména pokud uvěřily výpovědi poškozeného O. J. a výpovědím dalších ve věci slyšených svědků, pokud jejich obsahem byla tvrzení, která jej z předmětné trestné činnosti usvědčovala. Takovouto argumentací obviněný v dovolání nenamítl nic v tom smyslu, že by tato zjištění neodpovídala zákonným znakům trestného činu, jímž byl uznán vinným, a založil své námitky jen na polemice s tím, jak byly hodnoceny ve věci provedené důkazy. Jeho námitky jsou obsahově shodné s těmi, které uplatnil již v rámci řízení o řádném opravném prostředku.
Státní zástupkyně rovněž uvedla, že i když námitky obviněného zcela zjevně nenaplňují jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tímto potažmo ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je podle ní třeba uvést, že při hodnocení provedených důkazů soudy postupovaly tak, že nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Soudy v uvedené souvislosti zaznamenaly také rozpory, které se mezi různými důkazy objevily a vypořádaly se s těmito rozpory logicky zdůvodněnými úvahami, kterým z hlediska zásady volného hodnocení důkazů nelze nic podstatného vytknout. Nesouhlas obviněného s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, není dovolacím důvodem.
Státní zástupkyně zdůraznila, že skutek byl naprosto správně kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť zcela zřetelně je ve skutkové větě výroku rozsudku uvedeno, že poté, co poškozený O. J. zapůjčil obviněnému svůj mobilní telefon, tento po něm požadoval vydání nabíječky k telefonu a peněz, přičemž tuto svoji výzvu umocnil i úderem dlaně na tvář poškozeného. Násilí bylo tedy podle výsledků dokazování prokazatelně ze strany obviněného vůči poškozenému použito před tím, než mu vydal nabíječku a požadovaný peněžní obnos, který měl u sebe. Jako loupež tedy bylo posouzeno jednání obviněného, které směřovalo k vydání nabíječky, sluchátek a finančního obnosu, který měl poškozený u sebe, nikoliv k vydání telefonu, i když by bylo možné uvažovat o tom, že obviněný i mobilní telefon vylákal od poškozeného lstí, pokud mu tvrdil, že si jej pouze půjčí a po uskutečnění telefonického hovoru mu jej vrátí, pokud toto neměl v úmyslu, neboť měl v úmyslu si jej ponechat, přičemž k tomu zneužil situace, kdy se před tím s poškozeným u známých setkal a seznámil. Na úmysl obviněného včetně zištného motivu by bylo možné usuzovat také z toho, že obviněný vyzval poškozeného, aby si s sebou na nákup vzal i mobilní telefon, který měl do té doby v nabíječce.
Státní zástupkyně poté shrnula, že právní posouzení skutku tedy zcela zjevně odpovídá učiněným skutkovým zjištěním. Mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci není dán žádný rozpor, natož pak rozpor extrémní. V závěru svého podání proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Podle obsahu podání (srov. §59 odst. 1 tr. ř.) lze s jistou mírou tolerance konstatovat, že obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že řízení předcházející vydání rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnil tedy tento důvod dovolání v jeho druhé variantě, když podle jeho názoru byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady jsou sice formulovány tak, že obecně směřují proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl dovolatel ve výroku odsuzujícího rozsudku uznán vinným, avšak neobsahují žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěného skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je chybné.
Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel namítal, že jediným relevantním důkazem svědčícím proti němu je výpověď poškozeného O. J., kterou považoval za rozpornou. Takovými výhradami však obviněný napadal toliko způsob hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů (považoval za nesprávné, že soudy po zhodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. shledaly jako věrohodnou svědeckou výpověď poškozeného, kterou on sám označil za rozpornou) v další výpovědi.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, kterým byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. O tzv. extrémní rozpor by se totiž jednalo pouze v případě, že by soud z provedených důkazů vyvodil takové skutkové závěry, které by z těchto důkazů nevyplývaly při žádném z možných způsobů jejich hodnocení. K takovémuto pochybení však v předmětné věci v žádném případě nedošlo a existenci extrémního rozporu nelze vyvozovat pouze z toho, že by podle přesvědčení dovolatele měly být provedené důkazy hodnoceny jiným způsobem, než jak soud učinil.
V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že pokud by námitky obviněného měly být považovány za výhrady proti odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, pak podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a