ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1314.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1314/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2009 o dovolání obviněného Z. A. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 To 227/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 178/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. A. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 2 T 178/2008, byl obviněný Z. A. Z. uznán vinným v bodě 1. trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2. trestnými činy řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Podle popsaných skutkových zjištění se uvedených činů dopustil tak, že
1. dne 25. 5. 2008 kolem 10.00 hod. v B., na ulici K. před domem za přítomnosti více osob zcela bezdůvodně vulgárními výrazy verbálně napadl Z. P., která stála na balkóně, pod kterým zaparkoval své vozidlo zn. Porsche Cayenne Turbo, a následně vulgárně napadl Z. P., který stál před domem, hrozil, že ho zabije, zabije i jeho psa, přičemž těmi nejvulgárnějšími nadávkami rovněž napadl manželku poškozeného S. P., která ho z balkónu svého bytu napomínala, vzápětí na to nasedl do vozidla a odjel,
2. dne 25. 5. 2008 v B. řídil motorové vozidlo zn. Porsche Cayenne Turbo, kterým kolem 10.00 hod. přijel na ulici K., a poté tímto vozidlem odjel, vozidlo řídil přesto, že není držitelem řidičského oprávnění ve smyslu příslušného ustanovení zák. č. 361/2000 Sb. a byl mu rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 91 T 213/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 8 To 12/2008, uložen za trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. mimo jiné i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou a půl roku.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.
Odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku Krajský soud v Brně, jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 To 227/2009, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Prostřednictvím obhájce JUDr. P. P. podal obviněný proti usnesení odvolacího soudu z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Ve vztahu k trestnému činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (bod 1) namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení tohoto skutku, protože s ohledem na vyhodnocené důkazy se nejednalo o trestný čin, ale mohlo jít maximálně o přestupek. Zejména soud prvního stupně nevyhodnotil všechny okolnosti a nezhodnotil je při úvahách o naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Ohledně trestných činů podle §180d tr. zák. a §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. (bod 2) obviněný poukázal na nesprávnost právních závěrů, jež spatřoval v tom, že se soud prvního stupně neřídil důsledně zásadou, že je třeba všechny důkazy, které byly ve věci provedeny, hodnotit jednak jednotlivě a jednak i v jejich souhrnu. Došlo tak ke zřejmému nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Podle obviněného jsou rozhodnutí soudů obou stupňů v jeho trestní věci nesprávná z pohledu učiněných závěrů, a to nejen skutkových, ale zejména právních, neboť není zřejmé, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky skutkové podstaty jakéhokoli trestného činu.
V závěru obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 2 T 178/2008 zrušil, aby dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l tr. ř. příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství sice opis dovolání obdrželo, avšak do dne konání neveřejného zasedání Nejvyšším soudem své případné písemné stanovisko k němu nezaslalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění těchto uvedených podmínek Nejvyšší soud dále posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Z dikce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. též plyne, že takto označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. Jen v návaznosti na takto primárně tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze jen druhotně vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze však za naplnění uvedeného důvodu považovat pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jiné hodnocení provedených důkazů, když na základě těchto skutkových vad obviněný dovozuje, že se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Obviněný v podaném dovolání uplatnil důvody, které nelze v celé jejich šíři pod označený dovolací důvod podřadit. Jeho argumenty proto podmínky dovolání splňují jen částečně, a to zejména ve vztahu ke skutku pod bodem 1, který byl posouzen jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a nikoli jako přestupek, jak obviněný požadoval. V té části dovolání, v níž obviněný uváděl výhrady proti skutku pod bodem 2, nesplnil podmínku, že námitky lze vznášet proti nedostatkům v právním posouzení věci, protože zde obviněný brojil proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a opíral se též o nesoulad mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právním posouzením věci.
S ohledem na zásadu, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné uvést, že takové skutečnosti v daném případě nebyly dovolacím soudem zjištěny.
Nejvyšší soud takový nesoulad nezjistil, protože z obsahu spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že soudy rozsahu konaného dokazování i hodnocení provedených důkazů věnovaly potřebnou pozornost a postupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. V této souvislosti lze zejména poukázat na stranu 3 až 6 rozsudku soudu prvního stupně, kde je velmi podrobně rozvedeno, jak se zřetelem na obsah výpovědí jednotlivých svědků soud postupoval, z jakých důvodů a na podkladě jakých úvah považoval za pravdivé výpovědi poškozených, kdežto obviněnému a výpovědím svědků J. H., P. H. a P. S. neuvěřil. Soudem rozvedený postup hodnocení důkazů není zatížen žádnou vadou či nedostatkem, které by vzbuzovaly pochybnosti o pečlivém postupu. Popsaný způsob hodnocení důkazů je logický, nebyly bezdůvodně preferovány jen některé důkazy či jiné opomíjeny a byl kladen důraz na vzájemné souvislosti mezi svědky tvrzenými skutečnostmi, které bez jednostranného náhledu byly soudy posouzeny ze všech hledisek.
Jestliže odvolací soud shledal v této části rozsudek soudu prvního stupně správným, jak uvedl na straně 2 odůvodnění svého usnesení, pak toto své stanovisko rovněž přiměřeně vysvětlil.
Když Nejvyšší soud neshledal v postupu obou soudů žádné nesrovnalosti či pochybnosti, které by měly základ v nesprávnosti postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., extrémní nesoulad nezjistil, neboť podle výsledků provedeného dokazování považoval za přesvědčivé závěry o tom, že se skutek pod bodem 2 stal tak, jak je ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsán. Právní posouzení tam uvedených skutečností je plně v souladu s použitou právní kvalifikací, protože skutková zjištění dávají dostatečný podklad pro závěr, že obviněný naplnil znaky trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud dovolání obviněného zaměřené proti skutku pod bodem 2 se zřetelem na tvrzení o extrémním nesouladu nepovažoval za důvodné.
Výhrady obviněného, že čin pod bodem 1 výroku o vině neměl být posouzen jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., ale jako přestupek, je otázkou právní, neboť obviněný nepopíral, že se činu, který je ve skutkových zjištěních pod bodem 1 popsán, dopustil, tedy, že nadávkami na adresu několika osob hrubě porušil pravidla občanského soužití, ale zpochybnil potřebnou výši nebezpečnosti tohoto činu, neboť jej považoval za méně závažný, než jak dovodily oba soudy. Pokud zjištěný čin požadoval posoudit jako přestupek, vytýkal tím, že nebyla naplněna materiální stránka tohoto trestného činu.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.
Trestné činy se liší od přestupků především stupněm nebezpečnosti činu pro společnost, která je materiální podmínkou, jež musí být u trestného činu splněna, neboť trestnými činy jsou takové činy, jejichž stupeň nebezpečnosti pro společnost je podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. vyšší než nepatrný. Přestupkem je podle §2 odst. 1 zák. č. 200/1999 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů, zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Je tedy zřejmé, že přestupkem může být protiprávní čin jen tehdy, nelze-li ho posoudit jako trestný čin. Proto i v projednávané věci je nutné nejprve posoudit, zda čin, kterým byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., podle něhož byl posouzen, a teprve, pokud tomu tak nebude, bude možné uvažovat o tom, zda jde o přestupek.
Jak již bylo výše naznačeno, obviněný nebrojil proti formálním znakům trestného činu výtržnictví, a protože ani Nejvyšší soud v této souvislosti žádné pochybnosti nezjistil, když se obviněný dopustil na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti, není potřebné se těmito znaky dále zabývat.
Z hlediska podaného dovolání je však nutné posoudit, zda při naplnění formálních znaků trestného činu výtržnictví je dán i materiální znak.
Podle ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. musí jít o čin nebezpečný pro společnost, tedy že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Podle §3 odst. 2 tr. zák. musí být v případě dospělého pachatele, stupeň nebezpečnosti činu pro společnost alespoň nepatrný, jinak není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je vyjádřen v §3 odst. 4 tr. zák. tak, že je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Je tedy zřejmé, že nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele, i když nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, avšak charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele (srov. přim. rozhodnutí č. 13/1973-II. Sb. rozh. tr.). Současně je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Ve smyslu těchto obecných kritérií je nutné posuzovat i čin, jímž byl obviněný v bodě 1 uznán vinným, tedy nejen se zřetelem na to, jak je toto jednání ve výroku rozsudku popsáno, ale rovněž i s ohledem na všechny další okolnosti, za nichž ke spáchání tohoto činu došlo, včetně posouzení osoby obviněného.
Lze tak připomenout, jak se ve skutkových zjištěních v bodě 1 podává, že obviněný v dopoledních hodinách na veřejném prostranství před obytným domem zcela bezdůvodně vulgárními výrazy napadl verbálně Z. P., která stála na balkóně domu, před kterým zaparkoval své auto, následně také vulgárně napadl Z. P., stojícího před domem, jemuž hrozil, že zabije jeho i jeho psa, a rovněž velmi vulgárními nadávkami napadl manželku poškozeného S. P., která také stála na balkóně domu, před kterým se celý incident odehrál.
Již takto uvedené skutečnosti svědčí pro to, že se jednalo o hrubou neslušnost, protože vulgární nadávky patří mezi obecně uznávané neslušné chování, které je v rozporu s pravidly a zásadami občanské morálky. V daném případě šlo o hrubou neslušnost, neboť vulgárnost a intenzita výrazů, jež obviněný vůči spoluobčanům užil, jsou podrobně popsány na č. l. 87 a 88 ve výpovědích svědků S. P. a Z. P. Jednalo se o velmi sprosté a urážlivé výrazy, které měly známky hrubé neslušnosti. Kromě toho se však jednání obviněného vymykalo běžným nevhodným výrazům, k nimž mezi znesvářenými spoluobčany obvykle dochází, zejména tím, že zcela bezdůvodně slovně nadával osobám, které mu nedaly k takovému jednání žádný impuls. Jak vyplynulo z výpovědí uvedených poškozených, nejednalo se o první případ, kdy se obviněný vůči některým obyvatelům domu, před nímž k výtržnosti došlo, takto choval, neboť např. z výpovědi svědkyně Z. P. (č. l. 88) vyplynulo, že již dříve ji obviněný slovně napadal. Právě intenzita těchto, byť jen slovních útoků, je okolností, která zvyšuje společenskou nebezpečnost pro společnost, protože vedla u svědkyně Z. P. k tomu, že ji jednání obviněného rozrušilo natolik, že se zhoršil její zdravotní stav, jak ve své výpovědi vypověděla.
Kromě velmi vulgárních výrazů a toho, že obviněný napadal slovně postupně tři osoby na jednom místě, nedbal ani toho, že k tomu došlo v přítomnosti dítěte, které se na místě nacházelo s O. S., na níž čekal poškozený Z. P. Osobami, vůči nimž svá sprostá a urážlivá slova užil, byli starší lidé, neboť Z. P., S. P. a Z. P. Jednání obviněného tak svědčí o neúctě ke stáří, když je rovněž zřejmé, že obviněný právě jich využil ke své aroganci, vědom si, že tyto osoby nejsou dostatečně schopny se jeho vulgárnostem a nevhodnému chování účinněji bránit či adekvátně a důrazně na ně reagovat.
Při hodnocení společenské nebezpečnosti nelze kromě těchto skutečností pominout ani to, že obviněný poškozenému Z. P. též vyhrožoval zabitím. Byť tato část jednání obviněného nebyla samostatně vykvalifikována jako trestný čin (v obžalobě původně posouzený podle §197a tr. zák.), to, že obviněný takto poškozenému vyhrožoval, protože mu poškozený vytýkal jeho nevhodné parkování, je okolností, která výtržnický charakter jednání obviněného jen umocňuje, protože i tyto výhrůžky byly součástí celého incidentu, k němuž pouze z podnětu obviněného došlo.
Ze všech těchto důvodů bylo v důsledku vulgárního chování obviněného narušeno občanské soužití, které svou intenzitou a hrubostí překračuje dolní hranici typové nebezpečnosti výtržnictví spáchaného verbálními útoky a rozhodně je nelze zařadit mezi obvyklé případy mající obdobnou povahu.
Kromě těchto skutečností, které svědčí o dostatečně vysokém stupni nebezpečnosti jednání obviněného, je další okolností, která jej zvyšuje i osoba obviněného, který je vysokoškolsky vzdělaným pachatelem, který má postavení ředitele ve společnosti A. T., což svědčí o jeho dobrém ekonomickém i společenském postavení. Obviněný však těchto pozitivních skutečností díky své nedobré morálce zneužil, jak je patrné nejen z povahy projednávané trestné činnosti, ale z jeho dosavadního způsobu života, v němž jsou zřejmé kriminální sklony. K jednotlivým odsouzením však Nejvyšší soud včetně toho, že se obviněný činu dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění, již nepřihlížel, protože soudy nižších stupňů tuto skutečnost v neprospěch obviněného již posuzovaly při ukládání trestu.
Na základě všech uvedených úvah a zjištěných skutečností Nejvyšší soud shledal, že obviněný činem pod bodem 1 naplnil znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. nejen po stránce formální, ale též i z hlediska jeho materiálního znaku, protože uvedený skutek je natolik společensky nebezpečným jednáním, že stupeň jeho nebezpečnosti je vyšší než nepatrný. Vzhledem k tomu nebylo možné v tomto činu obviněného spatřovat přestupek proti veřejnému pořádku, jak se obviněný svým dovoláním domáhal.
Ze všech shora uvedených skutečností je tedy zřejmé, že soudy obou stupňů činy obviněného, jichž se podle skutkových zjištěních popsaných v bodech 1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně dopustil, správně po všech stránkách právně posoudily a své skutkové i právní závěry v příslušných pasážích napadených rozhodnutí v potřebné míře vysvětlily a vyhodnotily. Nejvyšší soud, který se s nimi ztotožnil, na ně pro stručnost jen odkazuje. Dovolání obviněného proto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová