ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1353.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1353/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2009 o dovolání obviněného K. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 9 To 160/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 78/2008, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 9 To 160/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 1 T 78/2008.
Současně se podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 1 T 78/2008, byl obviněný K. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným skutkem blíže popsaným v tzv. skutkové větě výroku, který byl právně kvalifikován jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 2, 3 tr. zák. Za to mu soud uložil podle §250a odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 9 To 160/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že:
„zinscenoval a Policii ČR oznámil dopravní nehodu, při níž jako řidič vozidla Mercedes E320 CDI, jehož držitelem je leasingový nájemce společnost H., s. r. o., dne 12. 3. 2007 kolem 20.40 hod. na křižovatce silnic III. v katastru obce R. nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci a svým schopnostem, s vozidlem havaroval a do protokolu o nehodě v silničním provozu uvedl, že reagoval na nezjištěné vozidlo přijíždějící ke křižovatce silnic III. v katastru obce R. tak, že strhl řízení vlevo, kde bočně zachytil svodidlo a po projetí křižovatkou narazil vozidlem čelně do protějšího svodidla, následně dne 13. 3. 2007 ve 13.25 hod. blíže neztotožněná osoba jménem Z. dopravní nehodu oznámila telefonicky Č. p., a. s., která nehodu eviduje jako škodní událost, avšak k výplatě pojistného plnění leasingové společnosti D. Ch. F. S. B. nedošlo v důsledku podezření pojišťovny na neoprávněné uplatnění nároku na pojistné plnění, a následně bylo zjištěno, že lze vyloučit vznik dokumentovaného poškození vozidla jako celku a ve skutečnosti poškození vozidla nevzniklo při předmětném nehodovém ději, který byl nahlášen, ale opakovaným dějem působícím různá poškození vozidla v době před zadokumentovanou dopravní nehodou, když v případě vyplacení pojistného plnění v částce 295.336,- Kč by vznikla Č. p., a. s. škoda v této výši.“
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako pomoc k pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák. a uložil podle §250a odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně podle §49 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud zároveň zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 8 T 84/2008, jenž byl obviněnému doručen dne 16. 6. 2008 a nabyl právní moci dne 25. 6. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. L. T. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel uvedl, že jak vyplývá z listinných důkazů (především z tzv. rámcové pojistné smlouvy), v měsíci říjnu 2006 byla uzavřena Smlouva o finančním leasingu, a to mezi firmou D. Ch. F. S. B., s. r. o., jako pronajímatelem a firmou H., s. r. o., jako nájemcem. Předmětem této smlouvy byl finanční leasing vozidla Mercedes Benz E 320 CDI. Součástí této leasingové smlouvy bylo ,,Ujednání ohledně pojištění předmětu leasingu ke dni 31. 10. 2006“, z něhož vyplývá, že:
- Havarijní pojištění, tedy smlouvu o havarijním pojištění, uzavírá pronajímatel jako pojistník.
- Smlouvu o pojištění odpovědnosti uzavírá pronajímatel jako pojistník.
Obviněný poté poukázal na to, že z výše uvedených skutečností vyplývá, že účastníky pojistné smlouvy byly Č. p., a. s., (jako pojistitel) a firma D. Ch. F. S. B., s. r. o., (jako pojistník), a odkázal na §3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.
Dovolatel rovněž zmínil konstantní judikaturu (především usnesení „NSČR 7 Tdo 554/2006“), z níž vyplývá, že pachatelem trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. l tr. zák. spáchaného uvedením nepravdivých údajů při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy může být toliko účastník takové smlouvy. Protože takovouto osobou (obviněný) zcela jednoznačně nebyl, odvolací soud v napadeném rozsudku jeho jednání posoudil jako pomoc k pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §l0 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. l, 3 tr. zák.
Obviněný dále zdůraznil, že v průběhu dokazovaní bylo zcela jednoznačně prokázáno, že předmětná nehoda byla pouze telefonicky nahlášena na telefonní linku Č. p., a. s., osobou, která se představila jménem Z. Jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, je osoba jménem P. Z. jednatelem firmy H., s. r. o. Ze sdělení Č. p., a. s., ze dne 3. 3. 2008 zcela jednoznačné vyplývá, že tzv. písemné hlášení pojistné události ze dne 12. 3. 2007 neexistuje, že dopravní nehoda byla hlášena pouze telefonicky.
Dovolatel také poukázal na to, že z písemné žádosti vlastníka vozidla firmy D. Ch. F. S. B., s. r. o., ze dne 20. 3. 2007 adresované Č. p., a. s., žádá tato o vyplacení pojistného plnění z popsané pojistné události ve prospěch svého účtu. Uplatněním nároku na plnění z pojistné smlouvy se rozumí úkon osoby, která má vůči pojišťovně právo na plnění, a to úkon, jímž tato osoba projevuje vůli směřující k tomu, aby jí bylo plnění poskytnuto, přičemž jde o úkon adresovaný pojišťovně. Z toho a contrario vyplývá, že jednání osoby, která nemá toto postavení a která již z tohoto důvodu nečiní žádný úkon vůči pojišťovně, nemůže byt považováno za uplatnění nároku z pojistné smlouvy.
Dovolatel také připomněl, že z konstantní judikatury vyplývá, že účastenství podle §10 tr. zák. se odvíjí od pachatelství hlavního pachatele, nicméně v posuzovaném případě žádný hlavní pachatel není. Proto ani není dána akcesorita účastníka na trestném činu, pokud není znám hlavní pachatel. V daném případě však osoba hlavního pachatele neexistuje. Jednání osoby, která není účastníkem pojištění vzniklého na základě pojistné smlouvy, může být podle okolností posouzeno jen jako účastenství na trestném činu pojistného podvodu podle §10 odst. l tr. zák. k §250a odst. 1 tr. zák. za předpokladu, že jednání pachatele dosáhne stadia pokusu nebo dokonaného trestného činu (obviněný odkázal na „Usnesení NS 8 Tdo 275/2006, 7 Tdo 853/2005“).
Dovolatel z důvodu „procesní opatrnosti“ ještě uvedl, že jak vyplývá ze zpracovaných znaleckých posudků, oba znalci připouštějí, že nehodový děj je teoreticky možný a lze ho z technického hlediska připustit. Na druhé straně ale znalci konstatovali, že poškození vozidla jako celku je technicky nepřijatelné. Oba znalci se shodli na závěru, že poškození předmětného vozidla vzniklo opakovaným dějem, jednoznačně ale nevyloučili, že k předmětné dopravní nehodě dojít mohlo. Tyto skutečnosti pak potvrdili ve svých výpovědích před soudem.
Obviněný zmínil i další konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že škodou u trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák. je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým plněním na straně jedné a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel nezamlčel podstatné údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění na straně druhé (a odkázal na „Usnesení NS ČR 7 Tdo 580/2002“). Znalci proto měli zcela jednoznačně odlišit, jaká poškození mohla vzniknout při zkoumaném nehodovém ději a jaká poškození byla na vozidle před nehodou. Oba znalci se však takové odpovědi na dotaz obhajoby u hlavního líčení vyhýbali. Z výše uvedeného tak podle obviněného vyplývá, že částka 295.336,-Kč nemůže být škodou údajně jím způsobenou. Přitom nelze opomenout ani fakt, že vozidlo bylo havarijně pojištěno. Toto pojištění „kryje“ všechny vzniklé škody vyjma škod vzniklých způsobem uvedeným v čl. 6 (obecné výluky z pojištění) všeobecných pojistných podmínek - v PPH 2005. Že by předmětná škoda na vozidle vznikla jedním ze způsobů uvedeným v předmětném čl. 6, však ze žádných provedených důkazů nevyplývá. Naskýtá se prý proto otázka, proč by někdo znovu boural vozidlo již bourané, které bylo havarijně pojištěno.
Obviněnému se ve světle uvedených skutečností jeví tvrzení odvolacího soudu uvedená v odůvodnění napadeného rozhodnutí jako účelová, důkazně nepodložená. Tomuto soudu proto vytknul, že při hodnocení důkazů zcela pominul výpovědi svědků JUDr. R. R. a Z. K., ze kterých zcela jednoznačně vyplývá, že finanční vyrovnání mezi leasingovou společností a leasingovým nájemcem je řešeno občanskoprávní cestou. Předmětné vozidlo bylo opraveno na náklady leasingového nájemce, tedy firmy H., s. r. o., na cenu opravy byl zpracován znalecký posudek soudním znalcem K. L. Leasingová společnost dle výpovědi těchto svědků odmítá provést konečné vyúčtovaní leasingu.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodu uvedeného v §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 9 To 160/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 1 T 78/2008, zrušil a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že uplatněné námitky s výjimkou části námitek, ve které dovolatel polemizuje se závěry znaleckých posudků, odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu.
K relevantně uplatněným námitkám státní zástupce uvedl, že pro posouzení důvodnosti námitek týkajících se absence znaků účastenství ve formě pomoci na pokusu trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák. je třeba vycházet ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Současně konstatoval, že tato skutková zjištění jsou poněkud rozporná. V úvodu tzv. skutkové věty se totiž uvádí, že dovolatel nehodu zinscenoval, další část skutkové věty však lze interpretovat tak, že k nehodě skutečně došlo a že obviněný uvedl do protokolu o nehodě v silničním provozu nepravdivé údaje o jejím průběhu. Podle odůvodnění rozhodnutí bylo vozidlo již dříve nepojízdné a na místo bylo nainstalováno jako vrak (a odkázal na str. 6 a 7 napadeného rozsudku), což však z tzv. skutkové věty nevyplývá. Za rozhodující ovšem považoval jednoznačně učiněné a vyjádřené skutkové zjištění, že poškození vozidla nevzniklo při nahlášeném nehodovém ději, ale opakovaným dějem působícím různá poškození vozidla v době před zadokumentovanou dopravní nehodou.
Státní zástupce je proto přesvědčen, že dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí neodpovídají všem znakům skutkové podstaty účastenství na pokusu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák. Použití této právní kvalifikace předpokládá s ohledem na zásadu akcesority účastenství existenci hlavního pachatele, který splňoval podmínky speciálního subjektu trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák. a který se dopustil jednání bezprostředně směřujícího k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu, přičemž obviněný tuto jeho činnost usnadňoval a podporoval. Není nutné, aby hlavní pachatel byl stíhán a souzen ve společném řízení s účastníkem, je však nutné, aby jednání hlavního pachatele bylo ve skutkové větě náležitě popsáno. V předmětné trestní věci tomu tak není, když v této větě je pouze uvedeno, že dopravní nehodu telefonicky oznámila Č. p., a. s., „neztotožněná osoba jménem Z.“. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se pak konstatuje, že „žádným důkazem nebylo přímo prokázáno, jak byl obžalovaný konkrétně domluven s nájemcem či vlastníkem auta na své účasti na tomto pojistném podvodu“. Z odůvodnění rozhodnutí dále vyplývá, že účastníkem pojistné smlouvy (pojištěným) byl vlastník vozidla, tedy leasingová společnost D. Ch. F. S. B., s. r. o. Současně odvolací soud konstatoval, že práva z leasingové smlouvy „fakticky patřila firmě H.“ a že práva z pojištění nárokovala leasingová společnost jen proto, že leasingový nájemce porušil všechny svoje povinnosti. Existenci nějakého prokázaného vztahu mezi obviněným a leasingovou společností považoval odvolací soud za irelevantní (zde státní zástupce odkázal na str. 8 napadeného rozsudku).
Státní zástupce rovněž poukázal na to, že z takto vymezených skutkových zjištění nevyplývá, kdo vlastně měl být hlavním pachatelem trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. a zda šlo o osobu, která splňovala náležitosti speciálního subjektu tohoto trestného činu, resp. zda jednala jménem právnické osoby tyto náležitosti splňující (§90 odst. 2 tr. zák.). Ve skutkové větě je zmíněno pouze jednání „neztotožněné osoby vystupující pod jménem Zamykal“, přičemž není uvedeno, čím jménem tato osoba jednala, když nejsou uvedeny jakékoli údaje o jejím spojení ani s leasingovou společností ani s leasingovým nájemcem. Takovéto okolnosti přitom jednoznačně nevyplývají ani z odůvodnění rozhodnutí, byť je zde zmíněno, že osoba jménem Z. figurovala jako tzv. bílý kůň ve společnosti H., s. r. o., (leasingový nájemce). Za této situace státní zástupce konstatoval, že s ohledem na zásadu akcesority účastenství nevyplývají z obsahu skutkové věty ani z odůvodnění soudních rozhodnutí skutkové okolnosti umožňující jednoznačný závěr o existenci všech znaků pomoci k pokusu trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák.
Státní zástupce však v této souvislosti považoval za nutné poukázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 918/2006, podle něhož nelze-li skutek posoudit podle speciálního ustanovení §250a odst. 1 tr. zák. o trestném činu pojistného podvodu, vzhledem k tomu, že pachatelství je vyloučeno nedostatkem náležitostí v osobě pachatele (není účastníkem smluvního vztahu založeného pojistnou smlouvou) a účastenství je vyloučeno v důsledku zásady akcesority, je namístě posoudit skutek podle obecného ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. o trestném činu podvodu, jsou-li naplněny všechny znaky uvedené v tomto ustanovení. Takováto situace podle názoru státního zástupce nastala v případě, že dovolatel se dopustil jednání popsaného ve skutkové větě a že samotné uplatnění nároku na pojistné plnění realizovala bez součinnosti s obviněným leasingová společnost D. Ch. F. S. B., s. r. o., jako účastník pojistné smlouvy. Stejná situace by byla v případě, že nárok na pojistné plnění uplatňovala společnost H., s. r. o., která sama formálně účastníkem pojistné smlouvy nebyla.
Státní zástupce rovněž uvedl, že námitka týkající se výše škody je nedůvodná. V obecné rovině sice lze dovolateli přisvědčit v tom, že škodou u trestného činu podle §250a odst. 1 tr. zák. je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým plněním a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel při uplatnění nároku na pojistné plnění neuvedl nepravdivé údaje, to ovšem platí v případě, že v důsledku pojistné události skutečně vznikl nárok na pojistné plnění a že pachatel uvedl nepravdivé údaje o průběhu pojistné události, aby dosáhl vyplacení vyššího pojistného plnění, než by mu po právu náleželo. V předmětné trestní věci však tomu tak není, když všechna poškození vozidla vznikla podle skutkových zjištění uvedených ve skutkové větě před údajnou dopravní nehodou. Za této situace je za škodu, resp. za zamýšlenou škodu, nutno považovat celou částku 295.336,- Kč, která by v případě realizace pojistného plnění byla vyplacena. Je irelevantní, že v minulosti snad došlo k nějaké jiné pojistné události, ze které nebyl z neznámých příčin nárok na pojistné plnění uplatněn. Pokud dovolatel v této souvislosti polemizuje se závěry znaleckých posudků a vyvozuje z nich vlastní skutková zjištění, jde podle státního zástupce o argumentaci z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní. Zcela irelevantní z hlediska zákonných znaků trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., jakož i „obecného“ podvodu podle §250 trestního zákona, jsou rovněž tvrzení dovolatele o finančním vyrovnání mezi leasingovou společností a leasingovým nájemcem.
Státní zástupce konečně uvedl, že skutek v podobě vymezené v napadeném soudním rozhodnutí tedy vskutku nevykazuje všechny znaky pokusu pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák. a námitky vznesené v dovolání je v tomto směru nutno považovat za částečně důvodné. Jednání dovolatele však v žádném případě není jednáním beztrestným a nové projednání věci by mohlo vést pouze k upřesnění, zda má být skutek právně kvalifikován podle výše citovaných zákonných ustanovení nebo zda šlo o pachatelství, resp. spolupachatelství na pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák. Vzhledem k naprosté shodnosti sankcí uvedených v §250a odst. 3 tr. zák. a §250 odst. 2 tr. zák. by proto nové projednání věci nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Nejde současně o právní otázku zásadního významu, která by si vyžadovala judikatorní řešení Nejvyšším soudem, když ke vztahu trestných činů pojistného a „obecného“ podvodu podle §250a tr. zák. a §250 tr. zák. již existuje poměrně bohatá judikatura.
V závěru svého podání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z těchto hledisek se Nejvyšší soud věnoval nejprve opodstatněnosti dovolacích námitek obviněného a shledal, že určitá jejich část směřuje do skutkových zjištění, jak je učinily soudy nižších stupňů. Tak je tomu v případě, kdy dovolatel buď zpochybnil způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy (zejména závěry vypracovaných znaleckých posudků, s nimiž polemizoval), nebo tvrdil, že soudy při hodnocení důkazů zcela pominuly výpovědi některých svědků (konkrétně JUDr. R. R. a Z. K.). Takové námitky však nenaplňují uplatněný (ale ani žádný jiný) dovolací důvod; představují totiž pouhý pokus obviněného o vlastní konstrukci alternativního skutkového děje, nikoliv výhrady k nesprávnému podřazení skutkových zjištění pod příslušná ustanovení trestního zákona.
Pokud by dovolatel uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jestliže by uvedené výhrady měly být považovány za námitky směřující vůči odůvodnění napadeného rozsudku, pak je třeba připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Jednalo se především o námitku týkající se absence znaků účastenství ve formě pomoci na pokusu trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák., neboť v průběhu dokazování nebylo zjištěno (a nevyplývá to ani ze skutkové věty rozsudku), kdo byl hlavním pachatelem souzeného trestného činu. Jednalo se však (s odkazem na aktuální judikaturu) i o námitku vztahující se ke způsobenému následku, totiž že „škodou u trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák. je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým plněním na straně jedné a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel nezamlčel podstatné údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění na straně druhé“.
K tomu je zapotřebí v obecné rovině (z procesního hlediska) uvést, že podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku je uvedený v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní však vyplývá, že odvolací soud uzavřel, že obviněný „úmyslně poskytl jinému pomoc k tomu, aby se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k uvedení nepravdivých údajů při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy a ke způsobení na cizím majetku škody nikoli malé, když tohoto jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo“. Takto formulovaná právní věta je ovšem v zásadním rozporu s právní větou uvedenou soudem prvního stupně (v návaznosti na jím učiněná skutková zjištění) ve výroku jeho rozsudku, totiž že obviněný „dopustil se jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání tr. činu tím, že úmyslně vyvolal pojistnou událost, kterou by způsobil na cizím majetku škodu nikoli malou, avšak k dokonání tr. činu nedošlo“.
K takové evidentní změně v právní větě svého rozsudku však odvolací soud přistoupil až poté, co v celém rozsahu zrušil rozsudek nalézacího soudu a skutek nově vymezil. Ponechal-li Nejvyšší soud stranou otázku procesní možnosti takového postupu odvolacího soudu, nemohl přehlédnout, že takové nové rozhodnutí odvolací soud učinil přesto, že nejprve konstatoval, že „… skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná“ (srov. stranu 5 odůvodnění jeho rozsudku), aby poté potřebu nového rozhodnutí odůvodnil snahou „… odstranit kostrbatost popisu skutkového děje v napadeném rozsudku“ (srov. stranu 8 odůvodnění jeho rozsudku). To se mu ale příliš nepodařilo, neboť z pouhé komparace obou skutkových vět je zřejmé, že k zásadním změnám v nich nedošlo (především se prakticky vůbec nezměnil popis vlastního jednání obviněného).
Státnímu zástupci neúplný a nepřesný popis skutku ve výroku napadeného rozsudku neunikl. Správně konstatoval, že skutková zjištění učiněná odvolacím soudem jsou poněkud rozporná. Tak například v úvodu tzv. skutkové věty se uvádí, že obviněný nehodu zinscenoval, další část skutkové věty však lze interpretovat tak, že k nehodě skutečně došlo a že obviněný uvedl do protokolu o nehodě v silničním provozu nepravdivé údaje o jejím průběhu.
Co odvolací soud mínil „zinscenováním“ dopravní nehody se nelze dočíst ani v odůvodnění jeho rozhodnutí. Tam na str. 6 a 7 jsou spíše jen spekulativní úvahy vztahující se k jednání obviněného zakládajícímu „velmi podezřelý rámec celé události“. Soud mimo jiné na jedné straně usoudil na „lživost obhajoby“ obviněného, aby takřka vzápětí konstatoval, že „obhajobě lze dát za pravdu, že žádným důkazem nebylo přímo prokázáno, jak byl obviněný domluven s nájemcem či vlastníkem auta na své účasti na tomto pojistném podvodu“. Konstatoval také například, že „vozidlo bylo již dříve nepojízdné a na místo bylo nainstalováno jako vrak“, což však ze skutkové věty rozsudku nevyplývá.
Ve výčtu takových nesrovnalostí by se sice dalo pokračovat, pro potřeby tohoto rozhodnutí to však není nezbytné. Nejvyšší soud je totiž v plné shodě se státním zástupcem přesvědčen, že dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že skutková zjištění obsažená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku bezezbytku neodpovídají všem znakům skutkové podstaty účastenství na pokusu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák.
K tomu je ovšem zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině (tentokrát z hmotně právního hlediska) uvést, že trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Takového trestného činu podle §250a odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo úmyslně vyvolá pojistnou událost, nebo kdo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje v úmyslu zvýšit vzniklou škodu.
Konečně jmenovaného trestného činu v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 3 se dopustí pachatel způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 na cizím majetku škodu nikoliv malou (podle §89 odst. 11 tr. zák. se takovou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč).
Z uvedeného zákonného vymezení je zřejmé, že v odstavcích 1 a 2 citovaného ustanovení jsou popsány dvě samostatné skutkové podstaty, které se výrazně odlišují právě způsobem jednání pachatele. Zatímco jednání pachatele popsané v odstavci 2 (jak jednání posoudil soud prvního stupně) spočívá v úmyslném vyvolání pojistné události (případně v udržování stavu jí vyvolaného), jednání pachatele popsané v odstavci 1 (jak jednání posoudil soud druhého stupně) spočívá v uvedení nepravdivých údajů (případně v jejich hrubém zkreslení či zamlčení podstatných údajů) při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy.
Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů posoudily jednání dovolatele jako spáchané ve stadiu pokusu, je třeba v obecné rovině uvést, že podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
A s ohledem na to, jak jednání obviněného posoudil odvolací soud, je vhodné zmínit, že podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Trestněprávně postižitelná pomoc (k spáchání trestného činu) je v trestním zákoně vybudována na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka (v daném případě pomocníka) na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Pomoc (stejně jako všechny ostatní formy účastenství) je podle §10 tr. zák. trestná jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Ze zásady akcesority účastenství vyplývá, že čin, k němuž směřuje pomoc, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu.
Použití právní kvalifikace zvolené odvolacím soudem tedy předpokládá (právě s ohledem na zmíněnou zásadu akcesority účastenství) existenci hlavního pachatele, který splňuje podmínky speciálního subjektu trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák. a jenž se dopustil jednání bezprostředně směřujícího k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu (přitom není nutné, aby hlavní pachatel byl stíhán a souzen ve společném řízení s účastníkem, je však nezbytné, aby jednání hlavního pachatele bylo ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku náležitě popsáno).
Ani k tomu však v dané věci nedošlo. Ze skutkové věty napadeného rozsudku (ale ani z jeho odůvodnění) není jednoznačně zřejmé, koho odvolací soud chtěl považovat za hlavního pachatele pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák. Už proto je třeba obviněnému přisvědčit v tvrzení, že odvolací soud se shora uvedených zásad nedržel, když ve skutkové větě rozsudku pouze uvedl, že dopravní nehodu telefonicky oznámila Č. p., a. s., „neztotožněná osoba jménem Z.“. Měla-li by být tato osoba považována za onoho hlavního pachatele, pak v takto vymezené podobě souzený skutek ve vztahu k obviněnému rozhodně nevykazuje všechny zákonné znaky pomoci k pokusu k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák.
Napadený rozsudek odvolacího soudu (stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně) však vykazuje i další nedostatky. Třebaže v právních větách i v odůvodnění obou rozsudků se stran otázky zavinění obviněného na způsobeném následku opakovaně objevuje termín „úmyslně“, není již blíže vysvětleno, jakou formu zavinění měly soudy na mysli. Ačkoliv trestní zákon v ustanovení §4 pod písm. a) a b) jasně rozlišuje mezi přímým a nepřímým úmyslem, úvahy soudů obou stupňů v tomto směru zcela absentují. I z tohoto pohledu jsou oba rozsudky nepřezkoumatelné.
Ještě závažnější je ovšem absence úvah soudů obou stupňů o příčinné souvislosti mezi zaviněným (údajně úmyslným) jednáním obviněného a jím způsobeným, resp. zamýšleným následkem (účinkem). Příčinný vztah je přitom obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu a spojuje jednání pachatele s následkem. Určitá osoba může být proto trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila.
Základním předpokladem trestní odpovědnosti je rovněž bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. trest.). Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tj. i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Vývoj příčinné souvislosti musí být zaviněním zahrnut alespoň v hrubých rysech (srov. rozhodnutí č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. trest.). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal.
Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku (účinku) vedly i další jednání, okolnosti apod. Jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. trest.).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ nelze bez určitých pochybností učinit spolehlivý závěr, že jednání, jehož se měl obviněný dopustit, vykazuje zákonné znaky pomoci k pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák. Přitom (alespoň prozatím) nelze spolehlivě usuzovat ani na možnost odlišné právní kvalifikace.
Jakkoliv by v obecné rovině bylo možno souhlasit se státním zástupcem, který (s poukazem na závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 918/2006) upozornil, že pokud nelze skutek posoudit podle speciálního ustanovení §250a odst. 1 tr. zák. o trestném činu pojistného podvodu (vzhledem k tomu, že pachatelství je vyloučeno nedostatkem náležitostí v osobě pachatele a účastenství je vyloučeno v důsledku zásady akcesority), přichází v úvahu posoudit skutek podle obecného ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. o trestném činu podvodu, je třeba zdůraznit, že tak tomu může být pouze tehdy, jsou-li naplněny všechny zákonné znaky uvedené v naposledy citovaném ustanovení. Tak tomu ovšem v daném případě (zejména za stávající důkazní situace) není.
Podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. totiž spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, přičemž tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. V dané věci by sice bylo třeba uvažovat o spáchání tohoto trestného činu toliko ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a ve formě účastenství [konkrétně pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.], to však na podstatě celé věci nic nemění, neboť rozhodující zůstávají dosud soudy nižších stupňů nevyřešené otázky konkrétní formy zavinění obviněného na zamýšleném následku, příčinné souvislosti mezi takovým zaviněným jednáním a následkem (zejména jejího možného přerušení) a akcesority účastenství, které by měly zásadní význam i při úvahách o zmiňované právní kvalifikaci. Proto nelze souhlasit se státním zástupcem, že nové projednání věci by mohlo vést pouze k upřesnění toho, zda má být skutek právně kvalifikován jako pomoc k pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák., nebo zda by šlo o pachatelství, resp. spolupachatelství na pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák., takže nové projednání věci by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného.
Všechny až dosud uvedené skutečnosti svědčí pro závěr, že dovolání obviněného v jeho relevantně uplatněné části je důvodné, neboť napadený rozsudek soudu druhého stupně je ve smyslu použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založen na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud proto postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. a zrušil jak napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 9 To 160/2009, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 1 T 78/2008, neboť vzhledem ke zjištěným vadám týkajícím se dovolatelovy viny nemohly obstát. Současně Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Po těchto zrušujících výrocích Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Shledal totiž, že vytýkanými pochybeními trpí nejen citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, ale i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně (včetně řízení, které mu předcházelo).
Za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Trestní věc obviněného se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který se bude muset věcí v novém řízení znovu zabývat v intencích právního názoru Nejvyššího soudu podrobně rozvedeného výše (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Své právní úvahy však bude muset založit na přesnějších a úplnějších skutkových zjištěních, než se v dosavadním řízení stalo. Doplněné dokazování se přitom musí vztahovat nejen ke všem těm problematickým okruhům, které již byly shora zmíněny, ale i k dovolacím námitkám obviněného týkajícím se výše způsobené, resp. zamýšlené škody. Takové výhrady totiž nelze považovat jen za námitky skutkového charakteru, byť se ve své podstatě dotýkají soudy převzatých závěrů znaleckých posudků, ale i za námitky vztahující se k otázce právní kvalifikace posuzovaného skutku.
V obecné rovině je totiž třeba dovolateli přisvědčit v tom, že škodou u trestného činu podle §250a odst. 1 tr. zák. je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým plněním a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé údaje nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčel podstatné údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění. V takovém případě nelze za škodu považovat celou výši poskytnutého, resp. požadovaného pojistného plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002, uveřejněné pod č. T 441 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2002, sv. 18). Právní závěr soudu v tomto směru se však musí odvíjet od naprosto přesného a spolehlivého skutkového zjištění (uvedený judikatorní závěr by například neplatil za situace, že naprosto všechna poškození vozidla vznikla před „zinscenovanou“ dopravní nehodou, neboť pak by za škodu bylo třeba považovat celou částku 295.336,- Kč, která by v případě realizace pojistného plnění byla vyplacena – ovšem i v takovém případě by soud musel zkoumat, zda taková výše škody je pokryta úmyslným zaviněním obviněného a zda příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zamýšleným následkem není přerušena).
Závěrem je ještě třeba upozornit, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného. Proto v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a