ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1362.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1362/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2009 o dovolání obviněného K. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 5 To 293/2009, jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 159/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 2 T 159/2007, byl obviněný K. M. uznán vinným v bodě 1a) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a v bodě 2) trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ve znění platném do účinnosti zák. č. 178/2007 Sb.) ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že
1a) společně s obviněným E. S. dne 19. 6. 2006 v době mezi 20.00 hod. až 24.00 hod. v H., v R. r. v areálu firmy BAYER odcizili nejméně 30 litrů motorové nafty, kdy nejprve překonali zavřenou bránu o výšce 180 cm, poté přestřihli drátěné pletivo, přičemž z nádrže odstaveného nákladního vozidla odčerpali naftu, kterou později přečerpali do motorového vozidla spoluobviněného E. S., čímž způsobili poškozenému J. B., bytem O., R. škodu ve výši nejméně 35,- Euro, a to přesto, že obviněný K. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 11 T 4/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 3 To 40/2002, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za tento trestný čin byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 2 Pp 1076/2005, se stanovením zkušební doby v trvání tří roků,
2) společně s E. S. dne 27. 3. 2007 kolem 17.00 hod. v B., ve S. r. na parkovišti před obchodním domem T., na K. n. umožnili nastoupit státnímu příslušníkovi Čínské lidové republiky jménem X. Ch., (který neměl doklady a legální vízum k pobytu v R. r.) do osobního vozidla zn. Citroen BX 19, patřícího obviněnému E. S., přičemž jej před hraničním přechodem B. – J. ukryli do zavazadlového prostoru vozidla s cílem převést tak jmenovaného bez patřičných dokladů na území R. r. (konkrétně do V.), a to za předem přislíbenou odměnu ve výši 100,- Euro, když však následně byl X. Ch. nalezen téhož dne ve 20.00 hod. při kontrole vozidla, a to konkrétně v jeho zavazadlovém prostoru, prováděné příslušníkem Oddělení hraniční policie Policejního sboru SR Rusovce.
Za uvedené trestné činy byl obviněný K. M. odsouzen podle §171a odst. 2 tr. zák. (ve znění platném do účinnosti zák. č. 178/2007 Sb.), za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného E. S. a o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Brně jako odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 5 To 293/2009 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Juračky podal obviněný K. M. proti uvedenému usnesení odvolacího soudu z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž brojil proti celému výroku o vině i o trestu. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1a) uvedl, že uvedený trestný čin nespáchal, neboť žádnou naftu neukradl, nebyl nikdy přistižen při spáchání tohoto trestného činu a rakouskou policií nebyl ani vyslýchán, když věrohodným způsobem on i spoluobviněný vysvětlili, z jakého důvodu měl občanský průkaz ve vozidle nyní již odsouzeného E. S., který také potvrdil, že se s obviněným žádné trestné činnosti nedopustil, a pokud se jméno K. M. objevilo v protokolu o výslechu v R., bylo to proto, že policisté sami dovodili, že byl spolupachatelem, když nalezli jeho občanský průkaz v autě obviněného E. S., kde ho zapomněl při jedné ze společných cest, které spolu absolvovali do R. za účelem nákupu pracích prostředků pro jeho prádelnu. Dovolatel dále rozvedl, za jakých okolností se od spoluobviněného E. S. dověděl o tom, že byl v R. policií vyslýchán a zbit, a proto tam podepsal protokol. Obviněný poukázal na to, že v rámci přípravného řízení vedeného před orgány České republiky oba spoluobvinění věrohodným způsobem vysvětlili, z jakého důvodu se občanský průkaz ve vozidle spoluobviněného E. S. našel, i to, že se dovolatel na žádné majetkové trestné činnosti nepodílel. Obviněný dále poukázal na obsahy výpovědí svědků J. B., L. H. a H. S. s tím, že ze žádné z nich nelze dovodit přítomnost obviněného v místě a době krádeže. Ke skutku pod bodem 2) obviněný popsal, že Číňan k autu spoluobviněného sám přišel a chtěl, aby ho vzali do V., kam za účelem nákupu pracích prostředků měli namířeno. Žádnou finanční odměnu nedostali a ani ji nežádali. Když se přiblížili k hraničnímu přechodu, Číňan náhle vlezl do kufru automobilu. Považoval za nepochybné, že sám byl ve vozidle, které patřilo spoluobviněnému E. S., jen spolujezdcem a pouze spoluobviněnému nebránil v tom, aby vzal Číňana do auta. Takové jednání však nemůže naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného překročení státní hranice, když si Číňan do zavazadlového prostoru vlezl nečekaně, těsně před hraničním přechodem. Obviněný soudům ve vztahu k oběma skutkům vytkl, že se neřídily zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. a §220 odst. 2 tr. ř., když důkazy vyhodnotily jednostranně pouze v neprospěch obviněného, pominuly jeho obhajobu, a uznaly jej vinným, ačkoli vina nebyla provedenými důkazy prokázána. Odvolací soud měl podle názoru obviněného zrušit rozsudek soudu prvního stupně, neboť byly dány důvody pro zrušení uvedené v §258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř.
Ve vztahu k výši trestu odnětí svobody obviněný namítl, že je nepřiměřeně přísný. Za nesprávné považoval, že pokud byl v Rakouské republice odsouzen pro trestný čin převaděčství k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, z něhož vykonal devět měsíců v období od listopadu 2007 do července 2008, měl soud k této okolnosti při ukládání trestu přihlédnout, stejně jako k tomu, že bude muset vykonat zbytek trestu, z něhož byl podmíněně propuštěn.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 5 To 293/2009, a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že smyslem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nikoli to, jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. Konstatoval proto, že mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, jimiž se dovolatel snažil dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Z těchto důvodů nelze pod tento dovolací důvod podřadit výhradu obviněného, že se žádné trestné činnosti na území R. nedopustil i to, že popírá, že by spáchal trestný čin podle §171a odst. 1, 2 tr. zák. Obdobně jako výše uvedené výhrady, v jejichž rámci obviněný K. M. předkládal dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, která se odlišuje od skutkových závěrů, k nimž dospěly soudy obou stupňů, nelze pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat jeho výhrady týkající se vlastního způsobu hodnocení výpovědí slyšených svědků. Ze všech těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací soud nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených podmínek posuzoval Nejvyšší soud dále otázku, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z pohledu uvedené dikce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významné i to, že takto označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Ve vztahu k námitkám obviněného je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Obviněný výhradami, o něž opřel své dovolání, těmto základním požadavkům na řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedostál, neboť svou argumentaci neopřel o žádnou výhradu, která by měla hmotně právní povahu, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita apod.
Dovolání je založeno na tom, že obviněný popírá spáchání obou mu za vinu kladených činů, s tím, že nebyl na místě činu a na jeho spáchání se nepodílel. Tuto svou verzi obhajoby pak opírá o část ve věci provedených důkazů, které si vlastními úvahami bez širších souvislostí vyhodnotil a na takto vytvořené konstrukci zcela jinak vymezeného skutku vyjádřil názor, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by se skutky, jak je soudy zjistily, staly. Teprve v návaznosti na takto změněná skutková zjištění tvrdil, že se činů nedopustil. U skutku pod bodem 1) [trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák.] obviněný ve své obhajobě vyjádřil, že se vůbec v dané době nenacházel na místě, kde k činu došlo, že spoluobviněný E. S. policejním rakouským orgánům dovolatele pod jejich fyzickým nátlakem usvědčil, aniž by se takové jeho tvrzení zakládalo na pravdě. Ohledně skutku pod bodem 2), jímž byl uznán vinným trestným činem překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., obviněný svou vlastní verzi vystavěl na tom, že si cizinec do kufru auta vlezl sám bez přičinění obviněných, a že žádná finanční částka za jeho přepravu přes hranice nebyla dojednána.
Nejvyšší soud tyto námitky obviněného posoudil toliko jako výhrady skutkové povahy, které se nikterak nedotýkají právní problematiky vycházející z právní kvalifikace, podle níž byly činy, jimiž byl uznán vinným, posouzeny. Jeho námitky se tudíž dotýkají jen skutečností, které souvisí se způsobem a rozsahem provedeného dokazování, což jsou otázky procesní povahy, neboť vycházejí z kritérií vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jež nelze pod označený, ale ani žádný jiný dovolací důvod podřadit.
Pokud v dovolání obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazoval na přílišnou přísnost uloženého trestu, lze jen s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatovat, že ani touto námitkou nenaplnil deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na zásadu, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzení skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod odvolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné uvést, že takové skutečnosti v daném případě dovolacím soudem nebyly zjištěny.
I přesto nad rámec podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že soudy obou stupňů se obdobnými námitkami obviněného ve svých rozhodnutích zabývaly. Je vhodné poukázat zejména na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který v rozsudku na straně 6 – 9 vysvětlil všechny své úvahy a postupy, jimiž se řídil při vyhodnocování a posuzování jednotlivých důkazů, které ve věci byly zajištěny v přípravném řízení cizozemskými orgány [R. v bodě 1) a S. v bodě 2)], tak i to, z jakých důvodů těm důkazům, o něž svá rozhodnutí opřel, uvěřil, jakož i to, proč verzi obviněných především učiněné v řízení před soudem, neuvěřil. Takový postup je plně v souladu s pravidly vymezenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a Nejvyšší soud proto neměl důvod o správnosti skutkových závěrů pochybovat.
Pro úplnost lze poznamenat, že obviněný nebyl uznán vinným ze spáchání činu pod bodem 1) pouze na základě výpovědi spoluobviněného E. S. učiněné v přípravném řízení před rakouskou policií, neboť i svědkyně H. S. vypověděla, že na místě viděla dvě osoby, a vzápětí toto nahlásila rakouským policejním orgánům (viz č. l. 78, 247). Ze spisu je také zřejmé, že přestože spoluobviněný E. S. uvedl, že když byl rakouskými policejními orgány přichycen na místě činu, poté zadržen a násilím donucen k výpovědi, ve které označil jako spolupachatele i dovolatele, neučinil žádné kroky k tomu, aby takové fyzické násilí nahlásil, a nelze tedy předpokládat, že takové jeho tvrzení jakkoli osamocené a ničím dalším nepodložené, se zakládá na pravdě. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) je z obsahu spisu zřejmé, že obviněný při svém výslechu slovenskou policií uvedl, že zastavili při krajnici a spoluobviněný E. S. otevřel kufr auta a nechal X. Ch. do něj vlézt. Je tak zcela patrné, že obviněný v dovolání uvádí zcela účelově a záměrně jiný skutkový děj, na základě kterého dovozuje, že on s činem neměl nic společného a nevěděl o tom, že by páchal trestný čin. Sám obviněný u hlavního líčení uvedl, že spoluobviněnému poradil, aby cizince do auta vzal a převezl ho, pokud mu za to poskytne nějakou finanční částku.
Z povahy vytýkaných vad je tedy mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v návaznosti na to rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze shrnout, že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat za relevantní z hlediska deklarovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněný dovolání podal z jiných než zákonem vymezených důvodů, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová