ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1370.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1370/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2009 o dovolání obviněného A. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 8 To 262/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 109/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 3 T 109/2009, byl obviněný A. L. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že dne 23. 3. 2009 v době kolem 20:30 hodin v B. na ulici E. K. u křižovatky s ulicí F. přistoupil k poškozené M. F., které se zeptal, kolik je hodin, a následně se jí snažil odcizit dámskou koženou kabelku s osobními věcmi poškozené v celkové hodnotě asi 9.000,- Kč tak, že kabelku uchopil za ucha, poškozená si ji však pevně držela, a proto se s ní začal o kabelku přetahovat, v důsledku čehož se poškozenou pokusil udeřit pěstí do obličeje, ale ta se ráně vyhnula a následně se jí podařilo z jeho držení vytrhnout a začala volat o pomoc a utíkat z místa pryč, kdy se jí snažil pronásledovat, čehož zanechal po zpozorování náhodně procházejícího muže, na kterého se poškozená obrátila se žádostí o pomoc, a z místa utekl, aniž by se zmocnil věcí poškozené nebo tuto nějak zranil.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 8 To 262/2009, bylo jeho odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Po zevrubné rekapitulaci řízení před soudem prvního i druhého stupně a jeho výsledků zdůraznil, že se cestou dovolání nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění, ale namítá nesprávné právní posouzení skutku, který je kvalifikován jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Podle jeho názoru neměl být vůbec postaven před soud a odsouzen, poněvadž nebylo v řízení, které předcházelo rozhodnutí ve věci samo, vůbec náležitě prokázáno, že to byl on, kdo měl údajně poškozenou přepadnout, ani nebylo prokázáno, zda poškozená byla vůbec přepadena. Nebyl řádně identifikovaný ani v přípravném řízení, ani v řízení před soudem prvního stupně, kde poškozená odmítla jeho identifikaci provést. Měl za to, že k jeho postavení před soud bez řádné a zákonné rekognice nemůže postačovat pouhá výpověď poškozené, která není podporována žádným jiným zákonným důkazem, a to ani přes jeho doznání, které učinil pod vlivem omamných a psychotropních látek. Nesprávné právní posouzení skutku kvalifikovaného jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. představuje podle obviněného kromě porušení práv obhajoby především porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil (aniž by učinil návrh na další postup ve věci).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které ve své podstatě směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Městský soud v Brně a z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Brně. Tuto povahu mají především námitky obviněného, že nebylo náležitě prokázáno, že to byl on, kdo měl údajně přepadnout poškozenou, a ani nebylo prokázáno, zda poškozená vůbec byla přepadena.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný, ačkoliv předeslal, že se nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění, ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (nebylo prokázáno, že to byl on, kdo se dopustil útoku proti poškozené, nebylo ani prokázáno, zda poškozená vůbec byla přepadena) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nedopustil. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná.
Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnil způsobem odpovídajícím požadavkům §125 odst. 1 tr. ř.; odvolací soud nepochybil, vystavil-li na nich své rozhodnutí. Závěr o vině obviněného opřel soud prvního stupně o spolehlivý přímý usvědčující důkaz, tj. neměnnou výpověď poškozené M. F., která přesvědčivě popsala způsob útoku obviněného a věrohodně jej identifikovala před policejním orgánem krátce po spáchání činu. Z vystupování svědkyně v hlavním líčení a obsahu jejího projevu je zjevné, že neslo znaky rozrušenosti, jež byla z hlediska subjektivního vnímání opodstatněná, a svědkyně též vysvětlila důvody, proč odmítla se na obviněného znovu dívat a identifikovat jej. Rozhodně není možné souhlasit s tvrzením dovolatele, že soud neopatřil dostatek spolehlivých důkazů o jeho vině a že k jeho usvědčení nemohla postačovat toliko výpověď poškozené, která nebyla podporována žádným jiným zákonným důkazem usvědčující povahy. Vždyť přece obviněný se ke svému činu v přípravném řízení v přítomnosti svého obhájce doznal a změnil-li posléze v hlavním líčení svoji výpověď, nedokázal tuto změnu přesvědčivě, logicky vysvětlit. Distancuje-li se od svého doznání i v odůvodnění dovolání s tím, že je učinil, když se nacházel pod vlivem omamných a psychotropních látek, nelze pominout, že skutek se udál 23. 3. 2009, zatímco jeho usvědčující výpověď, jíž byl přítomen obhájce, je zachycena v protokole o jeho výpovědi ze dne 24. 3. 2009 (č. l. 20) a její obsah - i se zřetelem k časovému odstupu od chvíle, kdy obviněný údajně omamnou látku aplikoval – ovlivnění omamnou látkou vylučuje. Spolehlivě zjištěné jednání obviněného soudy správně posoudily jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Je tak zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a že závěr o vině obviněného má oporu ve výsledcích dokazování. Dovolací soud nemá žádný rozumný důvod způsob hodnocení provedených důkazů relevantně zpochybnit. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení práv obhajoby a práva na spravedlivý proces (články 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a tudíž nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková