ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1449.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1449/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2009 o dovolání obviněného J. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 6 To 183/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 44/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 6 To 183/2008, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 16 T 44/2007.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 16 T 44/2007, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 20. 3. 2006 v P., V. v pobočce Č. s. vybral z účtu vedeného na jméno M. K., částku 40.000,- Kč, ačkoliv se od poškozeného J. G. předtím dověděl, že M. K. je již po smrti (zemřela dne 10. 3. 2006), a že peníze na účtu se stanou předmětem dědického řízení, přičemž byl od poškozeného J. G. informován i o tom, že v závěti je uveden jako jediný dědic veškerého majetku právě poškozený J. G., následně bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 8. 2006, které nabylo právní moci dne 31. 8. 2006 pod sp. zn. 26 D 431/2006 rozhodnuto o tom, že peněžní prostředky na předmětném účtu skutečně patří poškozenému J. G.
Za tento trestný čin byl obviněný J. B. odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Obviněný podal proti shora uvedenému rozsudku odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 6 To 183/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného při nezměněném výroku o vině nově odsoudil podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému peněžitý trest ve výměře 80.000,- Kč, a podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. T. H. z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovoláním, v němž soudům vytkl, že skutková zjištění po hmotně právní stránce nesprávně posoudily, pokud obviněného uznaly vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Nedostatky obviněný shledal v posouzení objektivní i subjektivní stránky tohoto trestného činu, protože nebyly z hlediska jejich hodnocení v potřebné míře uváženy všechny významné okolnosti. Kromě toho obviněný poukázal i na nedostatečné posouzení norem občanského a obchodního zákoníku dopadajících na projednávanou problematiku, zejména na ustanovení §460 obč. zák., podle něhož se dědictví nabývá dnem úmrtí zůstavitele bez ohledu na to, z jakého dědického titulu k dědění dochází. K právnímu závěru o tom, že konkrétní osoba nabyla v důsledku dědění určitou věc, však musí být vydáno rozhodnutí v příslušném soudním řízení, a proto před skončením řízení o dědictví není jisté, kdo se stal dědicem majetku. Dovolatel namítl, že právní závěr o vlastnictví peněžních prostředků na účtu M. K. nelze učinit, dokud není určeno dědictví a dědic tak, že jej nelze zpochybnit ani v soudním řízení. Obviněný i přesto, že nebyl účastníkem dědického řízení a nemohl své zájmy účinně prosazovat, upozorňoval na to, že předmětné bankovní konto nepatří do pozůstalosti, z tohoto důvodu také podal dne 12. 9. 2006 žalobu na určení vlastnictví věcí patřících do dědictví, v níž své finanční nároky zdůvodnil. Řízení v této věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 9 C 90/2007, bylo skončeno na základě rozhodnutí obviněného, neboť v něm již z důvodů trestního řízení nechtěl pokračovat. Obviněný se svých nároků domáhal i u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 346/2006, kde na podkladě podané žaloby mimo jiné namítal neplatnost zmíněné závěti, o níž měl pochybnosti, neboť poškozený předložil dvě různé verze závěti datované ve shodný den. Porovnání textu závěti s jinými texty psanými vlastnoručně zůstavitelkou před jejím postižením mozkovou mrtvicí vyvolává pochybnosti o její způsobilosti. Shledal proto, že závěť, jejíž platnost je napadena v řádném soudním řízení, nemůže být podkladem pro přechod vlastnictví ani v tomto trestním řízení.
Ve vztahu k subjektivní stránce obviněný navázal na shora uvedené skutečnosti a dovodil, že nemohl způsobit předpokládaný následek na majetku poškozeného, ale ani uvést v omyl bankovní ústav při výběru hotovosti z účtu, neboť finanční prostředky, kterými disponoval, patřily obviněnému, nikoli poškozenému anebo finančnímu ústavu, a byl proto oprávněn s nimi nakládat. Úmrtí majitelky samo o sobě proto nemůže mít z hlediska trestního práva význam, který mu napadené rozhodnutí přisuzuje. Pochybení obviněný spatřoval i v tom, že z tzv. skutkové věty nevyplývá, koho a jakým způsobem měl vlastně uvést v omyl. V odůvodnění rozsudku je k tomu uvedeno, že „uvedl v omyl Č. s. tím, že jí nesdělil, že majitelka účtu zemřela“. Tento závěr však označil za rozporný, neboť „uvést v omyl“ předpokládá aktivní jednání, kterým pachatel u jiné osoby vyvolává představu, která neodpovídá skutečnosti. Nesdělením informace proto nelze v omyl „uvádět“, a současně se nemůže jednat ani o „využití omylu“ ani o „zamlčení podstatných skutečností“. Dále obviněný vyjádřil, že podle §16 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona, který nabyl účinnosti až po spáchání činu, je-li pro pachatele příznivější, přičemž s poukazem na judikaturu zmínil, že daná zásada se týká i těch mimotrestních norem, na nichž je trestnost činu podle trestního zákona založena. Zmínil přitom ustanovení §715a odst. 3 obch. zák., účinného od 1. 1. 2005 na základě zákona č. 554/2004 Sb., který stanovil, že plná moc udělená majitelem účtu k nakládání s peněžitými prostředky na účtu jeho smrtí nezaniká, pokud z jejího obsahu nevyplývá, že má trvat pouze za života majitele účtu. Dovodil proto, že smrt majitelky účtu neměla vliv na platnost dispozičního oprávnění, které v jeho prospěch dříve zřídila. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani vyjádření Č. s., na které se napadený rozsudek odvolává, neboť z projevu vůle majitelky účtu při udělení dispozičního oprávnění obviněnému žádné omezení nevyplývá. Tyto skutečnosti pak zcela vylučují, že by obviněný zamýšlel uvést někoho v omyl, a proto úsudek soudu o existenci úmyslu v jednání obviněného nemůže být správný. Obviněný v dovolání rovněž zdůraznil, že je duchovním řeholníkem, členem řádu C. a složil slib chudoby, což kromě jiného znamená, že jakékoli (nejen neoprávněné) získání osobního prospěchu představuje porušení povinnosti, za které následuje sankce. Obviněný by proto jednal proti vlastnímu zájmu a ohrozil by vlastní existenci, kdyby se opravdu dopustil skutku uvedeného ve výroku o vině napadeného rozhodnutí. Pokud je tedy ve výroku o vině uvedeno, že obviněný „sebe obohatil“, je toto právní posouzení nesprávné. Skutečnost, že obviněný nesledoval vlastní obohacení, vyplývá i z textu dohody o narovnání uzavřené s poškozeným, kterou byl obviněný ochoten vzdát se nároku na majetek, který byl v jeho vlastnictví. Obviněný se vyjádřil rovněž k osobě poškozeného, kdy poukázal na jeho snahu získat na jeho úkor co největší majetkový prospěch, a současně zpochybnil jeho věrohodnost.
S ohledem na své výhrady obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a zprostil ho obžaloby.
K podanému dovolání se v souladu s §265b odst. 2 písm. h) tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že obviněný především poukazuje na doposud vedené dědické řízení a s ním související spory. Závěr o tom, na koho přešla práva a povinnosti majitele účtu po zemřelé M. K., je zjevně pro posouzení viny obviněného významný, tudíž nejenže soudy činné v této věci nebyly nuceny vyčkávat konečného rozhodnutí v dědickém řízení vedeném v důsledku smrti jmenované zemřelé, ale výslovně byly povinny vyřešit si vyvstalou předběžnou otázku samostatně. Existence dědického či dalších řízení proto není dostatečnou překážkou trestního řízení. Přechod práv a povinností majitele předmětného účtu založeného u Č. s. byl již v dědickém řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 431/2006, usnesením ze dne 29. 8. 2006 vyřešen. Další občanskoprávní spory, které jsou vedeny v obviněným označených věcech, nejsou podle státního zástupce pro trestní řízení rozhodné. Námitku obviněného, že prostředky na účtu byly jeho vlastnictvím, nelze považovat za důvodnou, protože ji není možné z ničeho dovodit. Právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je podle státního zástupce správná a důvodná. Znak uvedení v omyl byl naplněn, protože personál banky pro absenci jiných informací důvodně předpokládal, že peníze obviněnému, jemuž svědčilo dispoziční oprávnění a jenž je o smrti majitelky účtu neinformoval, může nevyplatit. K ustanovení §715a odst. 3 obch. zák. státní zástupce uvedl, že soudy obou stupňů v návaznosti na vyjádření Č. s. dovodily skutkový závěr, podle kterého plné moci obsažené v podpisových vzorech užívaných tímto bankovním domem do 31. 12. 2004, a užitých i M. K. vůči obviněnému, jsou svým obsahem určeny k založení oprávnění pouze do smrti příslušného majitele účtu. Takto popsané okolnosti dávají jednoznačný podklad pro závěr, že se na úkon M. K., kterým zmocnila obviněného k dispozicím se svými penězi, užije nikoli pravidlo zmíněné v §715a odst. 3 obch. zák., ale zde uvedená výjimka, pokud z jejího obsahu nevyplývá, že má trvat pouze za života majitele účtu. I v případě, kdyby dispoziční oprávnění obviněného k prostředkům na účtu trvalo, by jeho jednání spočívající ve výběru peněz a ponechání si jich nebylo beztrestné, ale mohlo by být posouzeno jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák., anebo zpronevěry podle §248 tr. zák. Neuvedení ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. ve výroku o trestu, v němž soud prvního stupně snížil výměru trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovenou trestním zákonem pro zmíněný trestný čin, nepovažoval za zásadní pochybení, když důvody pro takový postup jsou vysvětleny v odůvodnění rozsudku. Ze všech těchto důvodů státní zástupce navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Za splnění shora uvedených podmínek dále posuzoval otázku, zda byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami, neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání brojil zejména proti nesprávnosti v použité právní kvalifikaci, bylo dovolání podáno v souladu s označeným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud, který neshledal důvody proto, aby bylo dovolání odmítnuto, podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal v souladu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Pokud jde o výhrady obviněného, jimiž namítal neplatnost závěti, event., poukazoval na občanskoprávní řízení týkající se jeho sporu o dědictví mezi ním a J. G., pak tyto výhrady nemají v daném případě opodstatnění, neboť o dědictví již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 26 D 431/2006, jak je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, a je tak prokázáno, že obviněný není dědicem předmětného účtu v pobočce Č. s. Také námitky proti tomu, že nebylo prokázáno, že obviněný uvedl pracovníka banky v omyl, nelze považovat za naplněné. K této výhradě však Nejvyšší soud považuje za nutné poukázat na to, že tím, že obviněný v bance před výběrem peněz příslušného pracovníka neinformoval o tom, že majitelka účtu M. K. je již po smrti, jiného uvedl v omyl tím, že tuto rozhodnou okolnost zamlčel, což soudy v napadených rozhodnutích nedostatečně vyjádřily. Nejde však o podstatné pochybení, ale jen o nepřesnost, která není v daném případě nikterak rozhodná, a to především s ohledem na skutečnosti, které budou dále rozvedeny.
Ve vztahu k těmto námitkám Nejvyšší soud dovolání za opodstatněné neshledal.
Za důvodně namítanou vadu však Nejvyšší soud považoval výhradu proti nedostatečně objasněnému a ve skutkových zjištěních vyjádřenému znaku „škody“ a „obohacení sebe nebo jiného“. Nejvyšší soud vycházel z toho, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn i tehdy, neobsahuje-li popis skutku v odsuzujícím rozsudku žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, čím byl naplněn zákonný znak trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 236/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 18 roč. 2002, č. T 426). Za důvodné z tohoto hlediska považoval dovolání proto, že soudy ve výroku o vině, zejména ve skutkových zjištěních neuvedly a nepopsaly okolnosti tak, aby vyjádřily všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a především ty, proti nimiž obviněný brojil.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem čin pro společnost nebezpečný, jehož znaky (objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka) jsou uvedeny v trestním zákoně (tzv. formální znaky). Aby se v konkrétním případě jednalo o trestný čin, musí být všechny uvedené znaky naplněny. Následek trestného činu je individuálně určeným objektem a má zásadní význam pro správnou právní kvalifikaci trestného činu.
Z uvedeného je patrné, že mezi znaky této skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. vedle obohacení se, podvodného jednání spočívajícího v uvedení v omyl, využití omylu nebo zamlčení podstatných okolností patří i škoda způsobená na cizím majetku.
Ve vztahu ke vzniku škody nelze opomenout, že tuto škodu je nutné vymezit nejen její výši podle §89 odst. 11 tr. zák., ale je nutné i stanovit osobu, které byla tato škoda způsobena. Musí být tudíž určeno, komu zjišťovaná majetková újma vznikla, a proto i ve výroku rozsudku je nutné uvést, kdo byl takto způsobeným následkem poškozen.
Skutek, v němž je spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., však tak, jak byl ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán, uvedeným pojmovým znakům škody nevyhovuje, neboť byl vymezen tak, že „obviněný dne 20. 3. 2006 v P., V. v pobočce Č. s. vybral z účtu vedeného na jméno M. K., částku 40.000,- Kč, ačkoliv se od poškozeného J. G. předtím dověděl, že M. K. je již po smrti (zemřela dne 10. 3. 2006), a že peníze na účtu se stanou předmětem dědického řízení, přičemž byl od poškozeného J. G. informován i o tom, že v závěti je uveden jako jediný dědic veškerého majetku právě poškozený J. G., následně bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 8. 2006, které nabylo právní moci dne 31. 8. 2006 pod sp. zn. 26 D 431/2006 rozhodnuto o tom, že peněžní prostředky na předmětném účtu skutečně patří poškozenému J. G.“. Je zřejmé, že znak škody, a to ani co do jeho výše, ani komu vznikla, v něm není vyjádřen. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který na straně 7 poukázal na okolnosti naplňující znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., tuto otázku neřešil, pouze zmínil, že obviněný ke škodě poškozeného J. G. uvedl Č. s. v omyl. Tuto skutečnost nezvažoval ze všech potřebných hledisek ani odvolací soud, neboť na straně 6 odůvodnění svého rozsudku k otázce, komu škoda vznikla, a tedy kdo je v daném případě poškozeným, nevěnoval pozornost. Přitom však, jak plyne z obsahu spisu, soudy za osobu v procesním postavení poškozeného smyslu §43 tr. ř. považovaly J. G., jemuž toto postavení přiznaly.
Kromě uvedeného nedostatku ve vztahu ke znaku škody, není v popisu skutku jasně vyjádřen ani znak obohacení, který nelze určit bez dalšího jen z toho, že obviněný z předmětného účtu vyzvedl částku 40.000,- Kč. Tato okolnost totiž sama o sobě ještě nespecifikuje, zda tím obviněný obohatil sebe nebo jiného, ani to, v jaké částce toto obohacení nastalo, protože výše podvodně vylákané částky ještě nemusí korespondovat s výší částky určující výši škodu ani rozsah obohacení. Rovněž ten, kdo byl obohacen nemusí být totožný s tím, koho uváděl v omyl event. tím, komu byla škoda způsobena. Protože na trestném činu podvodu podle §250 tr. zák. mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby, a to pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená (k tomu viz rozhodnutí č. 5/2002-I., Sb. rozh. tr.).
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému, může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Zákonný znak „obohacení jiného“, je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (srov. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Soudy obou stupňů tomuto znaku rovněž nevěnovaly pozornost. Ve výroku o vině v tzv. skutkové větě ani tento znak nevyjádřily a ani jej nikterak v odůvodnění svých rozhodnutí nekonkretizovaly.
Na základě těchto skutečností, Nejvyšší soud shledal, že skutková věta obsažená ve výrokové části rozsudku ani ve spojení s příslušnou částí odůvodnění nezahrnuje vyjádření všech skutkových okolností vyžadovaných použitou právní kvalifikací. Napadené rozhodnutí nemohlo obstát proto, že ve výroku o vině není uvedeno, ke škodě jakého majetku obviněný jednal a ve vztahu ke komu a v jaké výši došlo k obohacení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 6 Tdo 258/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 18, roč. 2002 pod č. T 438, a rozhodnutí č. 36/2004 Sb. rozh. tr., s. 299).
Nejvyšší soud proto z těchto důvodů podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 6 To 183/2008, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 16 T 44/2007. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil též další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na soudu prvního stupně bude, aby znovu zkoumal s ohledem na dosavadní výsledky provedeného dokazování a též i na základě dalších důkazů, jež bude nutné provést, zda v daném případě byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a odstranil nedostatky, které byly Nejvyšším soudem, jak je shora uvedeno, shledány. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že čin obviněného byl spáchán dne 20. 3. 2006, což je dříve, než na základě novelizace provedené zák. č. 253/2006 Sb., který nabyl účinnost až dne 1. 7. 2006, mají ustanovení o věcech dopad i na peněžní prostředky na účtu, kterými jsou peněžní prostředky uložené na všech, zejména bankovních účtech, např. sporožirovém, běžném, atd. Tudíž teprve až od účinnosti uvedené novely bylo možné finanční prostředky na peněžních účtech považovat za věc. V daném případě se zřetelem na to, že se uvedená nová právní úprava stala účinnou až po spáchání činu obviněného, bude právní posouzení vycházet z právní úpravy platné v době činu, tedy před zmíněnou novelizací, podle které peníze na účtu nejsou ve smyslu §89 odst. 13 tr. zák. věcí. Proto vybrání předmětné finanční částky z uvedeného účtu nebude možné v uvedených souvislostech posuzovat např. jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. nebo zpronevěru podle §248 tr. zák., u nichž je znakem cizí věc, ale jako trestný čin podvodu, u něhož cizí věc není znakem skutkové podstaty (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 178/2004, ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 6 Tdo 862/2004, a ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 772/2007).
Při řešení otázky, komu v daném případě vznikla škoda, bude nutné vycházet z toho, že peněžní ústav zřizuje účet pro majitele zpravidla na základě smlouvy o běžném účtu (viz §708 a §715 obch. zák.). Vklady na těchto účtech přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně nakládat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku, která je součástí jeho majetku (viz rozhodnutí č. 14/2006 Sb. rozh. tr.). Uzavřením smlouvy mezi peněžním ústavem a majitelem účtu vzniklý dvoustranný závazkový vztah je mimo jiné charakterizován tím, že peněžní ústav je povinen přijímat na účet peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a nakládat s nimi podle pokynů majitele účtu. Při provádění výplat z účtu se peněžní ústav řídí pokyny majitele účtu. Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu tak nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Skutečnost, kdo byl majitelem peněžních prostředků uložených na účtu, není významná. Smrtí majitele účtu smlouva o běžném účtu nezaniká. Banka proto např. pokračuje i po smrti majitele běžného účtu v přijímání peněžních prostředků na účet a ve výplatách z účtu na základě příkazů, které jí dal majitel účtu a osoby jím zmocněné. Do práv a povinností zamřelého majitele běžného účtu vstupují jeho dědici děděním (viz srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 21 Co 1219/2006).
Byl-li spáchán trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. tím, že pachatel podvodně vylákal finanční prostředky uložené na běžném účtu, jehož majitelem nebyl pachatel, ale jiná osoba, odčerpáním těchto finančním prostředků vznikla škoda bance, u níž byl uvedený účet zřízen. Pro úplnost lze dodat, že v takovém případě je banka i v procesním postavení poškozeného.
Jestliže v daném případě byly předmětem uvedeného činu peněžní prostředky na účtu u Č. s., pobočka P., zřízeného majitelkou (již zemřelou) M. K., ze shora uvedených skutečností plyne, že majitel účtu (event. jeho dědicové) má k těmto finančním prostředkům pohledávku, protože tyto prostředky v době činu patřily uvedené pobočce Č. s. Proto za situace, kdy obviněný v daném případě uvedenou finanční částku vylákal od pracovníka banky, škoda odpovídající bankou vyplacené částce nevznikla J. G., jak usuzovaly oba soudy, ale této bance. Proto i v procesním postavení poškozeného je v tomto případě pobočka Č. s., V P., V., nikoliv J. G.
Vedle nápravy shora rozvedené, bude nutné dále postupovat s ohledem na ustanovení §715a odst. 3 obch. zák. Podle něho platí, že plná moc udělená majitelem účtu k nakládání s peněžními prostředky na účtu jeho smrtí nezaniká, pokud z jejího obsahu nevyplývá, že má trvat pouze za života majitele účtu. Se zřetelem na to, že trestné jednání obviněného je podmíněno jeho oprávněním disponovat s účtem majitelky M. K., bude potřebné, aby soud pro správnost a přesvědčivost svých závěrů vyžádal od uvedené pobočky Č. s. kromě podkladů, které jsou ve věci založeny na č. l. 45 a násl., též obsah plné moci, která byla udělena majitelkou účtu M. K. obviněnému J. B. Jen podle obsahu této smlouvy bude možné dovozovat, jak byl dne 8. 3. 1984 vymezen rozsah tohoto dispozičního práva uděleného M. K. obviněnému J. B. Za daných okolností se totiž nelze spokojit jen se zprávou zpracovanou M. W., pracovnicí klientského centra Č. s. (viz č. l. 216 spisu), kde je uveden jen obecný výklad toho, jak banka standardně postupuje. Toto vyjádření totiž neuvádí, jakým způsobem byla v konkrétní věci vymezena plná moc zakládající dispoziční právo obviněného k předmětnému účtu. Jestliže podle §31 a násl. obč. zák. platí, že při právním zastoupení na základě plné moci zmocnitel v udělené plné moci musí uvést zmocněncova oprávnění, pak je nezbytné, aby soud měl tuto konkrétní plnou moc k dispozici.
Teprve na podkladě obsahu uvedené plné moci event. jiných konkrétních zjištění bude možné posoudit, zda obviněný J. B. měl či neměl k předmětnému účtu dispoziční právo i po smrti zůstavitelky M. K. I v případě, že taková konkrétní plná moc nebyla sepsána, nechť banka předloží ty podklady, jimiž byl rozsah dispozičního práva s účtem obviněnému M. K. stanoven a vymezen. Podle výsledku takto doplněného dokazování, nechť soud dále posuzuje a hodnotí naplnění všech znaků uvažovaného trestného činu. Především však se zaměřením na subjektivní stránku, které doposud nebyla věnována dostatečná pozornost a nebyla hodnocena ze všech hledisek tak, aby byla vyjádřena v souladu s podmínkami stanovenými v ustanovení §4 tr. zák.
Další otázkou, jíž bude nutné věnovat větší pozornost a rovněž na ni dokazování zaměřit, je to, zda se obviněný obohatil o celou částku, kterou v bance vybral, anebo zda jen o její část, či zda se o tuto částku prostřednictvím obviněného obohatila osoba jiná.
Z doposud provedeného dokazování totiž není zřejmé, jak obviněný s prostředky vybranými z účtu naložil. Znaku „obohacení“ se soudy prozatím věnovaly jen okrajově, a to ve vztahu k té její části, kterou obviněný podle své obhajoby užil na úhradu hostiny související s pohřbem M. K. Nejvyšší soud však považuje za předčasný závěr soudu prvního stupně (č. l. 7) o nevěrohodnosti obhajoby obviněného, že uhradil za pohřeb zůstavitelky M. K. částku 5.200,- Kč. I když obviněný nepředložil doklad o tom, že takovou částku vynaložil, nelze přehlédnout vedle jeho tvrzení výpověď J. G., kterou soud dokonce cituje v odůvodnění svého rozsudku na str. 4, v níž svědek uvádí, že „obviněný se v souvislosti s pohřbem podílel finančně na pohoštění“. Proto bude nutné uvedené tvrzení obviněného hodnotit i se zřetelem na toto prohlášení svědka, který připustil, že obviněný pohoštění pohřbu zaplatil. Se zřetelem na tuto okolnost, bude nutné znovu uvedené osoby k předmětné skutečnosti vyslechnout a objasnit, o jaké pohoštění se jednalo, kde se konalo atd. V případě, že takto doplněným dokazováním se uvedená skutečnost jako pravdivá prokáže, a bude nutné zkoumat, zda obviněný pohoštění hradil z částky 40.000,- Kč. Protože se obviněný hájil též tím, že předmětné prostředky z účtu vybral proto, aby realizoval přání zesnulé, bude nutné posuzovat, zda šlo v případě tohoto úkonu skutečně o realizaci jejího přání.
Bude-li prokázáno, že obviněný užil část finančních prostředků v zájmu zůstavitelky, bude nutné, aby soud se zřetelem na to, že tyto prostředky pocházely z jejího účtu, a obviněný z nich částečně uhradil výdaje spojené s jejím pohřbem, posoudil, zda i o tuto část obviněný sám sebe obohatil. V této souvislosti bude nutné zejména hodnotit to, že touto platbou zkrátil výlohy spojené s pohřbem, které v převážné míře vynaložil dědic J. G.
Rovněž bude muset soud objasnit, jakým způsobem obviněný naložil se zbytkem uvedené vybrané částky, neboť jak obviněný s ohledem na své postavení řeholníka v řádu C. naznačuje, sám si je ponechat kvůli slibu „chudoby“, nemohl, a tvrdí, že si je ani neponechal. Není však patrné, k jakým účelům, resp. komu tyto prostředky předal. Na to bude nutné další dokazování rovněž zaměřit a obviněného znovu vyslechnout, a podle obsahu jeho výpovědi posoudit nutnost provedení dalších důkazů, eventuelně na podkladě všech zjištěných skutečností stanovit, zda obviněný je osobou, která sebe obohatila a o jakou částku, anebo takovou osobou je někdo jiný, pak je potřeba tuto osobu konkrétně určit a vymezit, o jakou část z vybrané částky byla obohacena.
Nejvyšší soud vedle těchto naznačených hmotně právních nedostatků považuje za vhodné poukázat i na předčasnost skutkového závěru o tom, že se obviněný dověděl o závěti M. K. od J. G. před tím, než finanční prostředky z účtu banky vybral. Soud prvního stupně tento závěr učinil proto, že neuvěřil obhajobě obviněného a vyšel z tvrzení J. G. I když je nutné připustit, že se oba soudy uvedenou skutečností zabývaly, ze všech nabízejících se skutečností důsledně nezkoumaly zejména obhajobu obviněného. Bude proto nutné dokazování v tomto směru ještě doplnit a podrobněji prověřit okolnosti v tomto duchu obviněným sdělované.
Řízení se proto neobejde bez opětovného výslechu obviněného, v němž sdělí, pokud to bude možné, k tomu, kdy a čím vyjížděl z V. B. dne 20. 3. 2006 do P., doložil, jak tvrdí, že před odjezdem ráno sloužil mši, zda jel sám či s další osobou, jak cesta probíhala, zda se někde v jejím průběhu zdržel, kde a proč se tak stalo. Z těchto souvislostí bude možné co nejkonkrétněji určit dobu jeho příjezdu do P. Právě časové určení toho, kdy obviněný dorazil do P., je pro další úvahy soudu důležitým momentem. Podle něho bude totiž možné usuzovat na to, zda, obviněný byl časově schopen uskutečnit s J. G. v jeho bydlišti setkání, které je prozatím svědky nejen časově, ale co do jeho průběhu různě interpretované, tak, aby v 11.33 hod. dne 20. 3. 2006, jak je prokázáno, mohl z účtu peníze na pobočce Č. s. v P., V., vybrat. Bude vhodné posoudit vzdálenost místa setkání s J. G. a sídla uvedené pobočky, hustotu provozu i rychlost přepravy podle druhu dopravního prostředku, kterým obviněný cestoval. Na základě výsledku tohoto dokazování pak bude nutné znovu posoudit věrohodnost výpovědi obviněného a svědka J. G., ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., a poté učinit o této skutečnosti přesvědčivý a spolehlivý skutkový závěr.
Po takto doplněném dokazování, když nelze vyloučit možnost provedení důkazů dalších, jejichž nutnost se ve věci teprve projeví, bude na soudu, aby znovu na základě takto znovu posouzených a hodnocených výsledků provedeného dokazování zvažoval všechny rozhodné skutečnosti v souladu s tím, jak jsou k tomu směřující právní úvahy výše naznačeny.
V případě, že bude opětovně shledáno, že obviněný naplnil po formální stránce všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., pak Nejvyšší soud zdůrazňuje nutnost zabývat se též materiální stránkou činu ve smyslu §3 odst. 4 tr zák., jíž nezbytnou pozornost soudy doposud nevěnovaly.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová