ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1456.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1456/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2009, o dovolání obviněného M. R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. 10 To 297/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 293/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 2 T 293/2008, byl obviněný M. R. uznán vinným v bodě 1. trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě 2. trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění dopustil tak, že
1. dne 25. 7. 2007 kolem 13.30 hod. v km 9,737 silnice, mezi obcemi S. a H., okres N., jako řidič osobního motorového vozidla zn. Fiat Tempra Combi, zelené barvy, nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravně technickému stavu komunikace a svým schopnostem, nedostatečně sledoval provoz před sebou a nedodržel bezpečný odstup od cyklistky E. H., jdoucí při okraji uvedené vozovky s jízdním kolem ve směru z obce S. na obec H., kterou srazil, přičemž cyklistka byla nárazem odhozena vpravo mimo vozovku a v důsledku dopravní nehody utrpěla četná poranění ve skutkovém zjištění podrobně popsaná, na následky kterých dne 10. 8. 2007 v 02.25 hod. v nemocnici v K. zemřela,
2. po dopravní nehodě dne 25. 7. 2007 kolem 13.30 hod., kdy jako řidič osobního motorového vozidla zn. Fiat Tempra Combi, zelené barvy, v km 9,737 silnice, mezi obcemi S. a H., okres N., nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravně technickému stavu komunikace a svým schopnostem, nedostatečně sledoval provoz před sebou a nedodržel bezpečný odstup od cyklistky E. H., jdoucí při okraji uvedené vozovky s jízdním kolem ve směru z obce S. na obec H., kterou srazil, přičemž cyklistka byla nárazem odhozena vpravo mimo vozovku, z místa ujel ve směru na obec H., aniž by zraněné cyklistce poskytl potřebnou pomoc, která v důsledku toho na následky utrpěných zranění v nemocnici v K. zemřela.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 14 T 91/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. 10 To 297/2009, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle §224 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 14 T 91/2008, a výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 33 T 10/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný napadl tento rozsudek prostřednictvím obhájce JUDr. L. F. z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovoláním. Za nesprávné obviněný označil, že ve výroku o vině absentuje hmotně právní předpis, z něhož se dovozuje porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. Uvedení tohoto předpisu v odůvodnění rozsudku nepovažoval za dostatečné, a rozsudek v důsledku toho shledal nepřezkoumatelným. Další vadu obviněný spatřoval v tom, že soud řádně nezkoumal subjektivní stránku trestného činu ve smyslu §5 tr. zák. s poukazem na to, že posouzení zavinění trestného činu musí nutně předcházet zjištění takových skutkových okolností, které bez dalších pochyb vedou k závěru, že skutek spáchal konkrétní pachatel. Obviněný poukázal na extrémní nesoulad skutkové věty rozsudku soudu prvého stupně se skutkovým stavem, který je nejlépe zřejmý, porovná-li se skutková věta rozsudku soudu prvního stupně s obsahem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na straně 6 a dodal, že soudy vycházely z toho, že obviněný odpovídá vzezření viníka dopravní nehody, když tento skutkový závěr byl učiněn na základě výpovědi dvou svědků, kteří sledovali na místě samém nehodový děj z pozice vozidla jedoucího za vozidlem pachatele, přičemž oba svědci viděli pouze temeno hlavy řidiče předmětného vozidla. Ti samí svědci pak při identifikaci vozidla na fotoalbu vozidlo, které viděli při nehodě, neztotožnili s vozidlem obviněného. V době dopravní nehody obviněný užíval vozidlo, které se podle soudu účastnilo předmětné dopravní nehody, avšak podle dovolatele fakt, že vozidlo užíval, není důkazem prokazujícím vinu na konkrétní dopravní nehodě. V době nehody se obviněný nacházel poblíž obce N., což prokázal záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu, přičemž k nehodě došlo mezi obcemi S. a H. Při konstatování toho, že obviněný se se zjištěnými skutkovými zjištěními neztotožnil a nadále popírá možnost účasti svého vozidla na dopravní nehodě, zdůraznil, že právní kvalifikace skutku vykazuje extrémní nesoulad se skutkovými závěry.
V závěru obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 2 T 293/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2009, sp. zn. 10 To 297/2009.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že dovolatelem uplatněný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, že obviněný důvodně vytýká soudu nesprávné právní posouzení skutku, který je popsán ve výroku odsuzujícího rozhodnutí. Této definici neodpovídá ta část dovolatelových námitek, která směřuje proti způsobu hodnocení důkazů soudem, neboť tímto způsobem obviněný prosazuje alternativní popis skutku, odlišný od právní věty uvedené ve výroku rozhodnutí. Dále podle státního zástupce nemůže uspět ani námitka existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu a užitou právní kvalifikací, neboť právní závěry soudu vycházejí z provedeného dokazování a vykazují i logickou správnost, takže není důvodu se od nich odchylovat. I když ve skutkové větě nejsou „expressis verbis“ uvedena ta ustanovení speciální normy, jež obviněný porušil v rámci skutku kvalifikovaného jako trestný čin podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jde o ustanovení, jež nelze považovat za klasickou blanketní normu, jak ji pojímá teorie trestního práva, neboť neodkazuje na jiný konkrétní právní předpis, nýbrž inkorporuje do právního posouzení takového činu širokou množinu rozmanitých normativních aktů regulujících různé obory lidské činnosti, při nichž může dojít k nedbalostnímu ublížení na zdraví. V popisu skutku jsou dostatečně vyjádřeny základní povinnosti obviněného v pozici řidiče motorového vozidla, jež mu byly uloženy ustanoveními zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a je zřejmé, že se jedná o ustanovení §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b) a §17 odst. 3 cit. zák. Pokud soud konstatoval, že obviněný nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravně technickému stavu komunikace a svým schopnostem, jde o pochybení, která ve svém souhrnu nepochybně naplňují kvalifikační znak předmětného trestného činu, tj. porušení důležité povinnosti vyplývající z postavení obviněného a uložené mu podle zákona. Ani této námitce tedy nelze přisvědčit. Z těchto důvodů státní zástupce uvedl, že výhrady obviněného nelze mít za důvodné, neboť rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z pohledu uvedené dikce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významné i to, že takto označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Ve vztahu k námitkám obviněného je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Uvedené zákonné vymezení se zřetelem na tento výklad však nelze chápat absolutně a nelze ho takto interpretovat bezvýjimečně, jak především Ústavní soud již v řadě svých nálezů vysvětlil (srov. např. nálezy Ústavního soudu - ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113 apod.). Proto je za určitých výjimečných okolností umožněno, aby bylo z podnětu tohoto dovolacího důvodu zkoumáno, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace a zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán (srov. nálezy ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/2004, a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005, uveřejněné pod č. 215 ve sv. 39 a č. 156 ve sv. 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K taktovému přezkumu může však dojít jen tehdy, pokud Nejvyšší soud s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v konkrétní projednávané věci shledal, že právní závěry obecného soudu jsou v „extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními“ a dovolatel existenci tohoto „extrémního nesouladu“ v dovolání s odkazem na konkrétní okolnosti a výhrady namítal.
Protože obviněný existenci extrémního rozporu, jak je výše zmíněn, v dovolání namítal, Nejvyšší soud se touto otázkou dále zabýval.
Nejprve je vhodné zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným dvěma trestnými činy, a to jednak v bodě 1) trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spáchá ten, kdo jinému způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, a takový čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, a který je trestným činem nedbalostním (§5 tr. zák.). V bodě 2) byl obviněný uznán vinným trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo jako řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, který předpokládá zavinění ve formě úmyslu (§4 tr. zák.).
Obviněný mezi takto kvalifikovanými trestnými činy a skutkovými zjištěními, jak jsou uvedeny v popisu skutků v bodech 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně, shledal nesoulad zejména s ohledem na svou vlastní obhajobu, že se skutků, které mu jsou kladeny za vinu, nemohl dopustit proto, že nebyl řidičem předmětného vozidla, které nehodový děj způsobilo. V důsledku tohoto svého postoje pak vyvozuje i to, že nebyla naplněna subjektivní stránka.
K těmto námitkám Nejvyšší soud připomíná okolnosti vyplývající z obsahu napadených rozhodnutí, v nichž soudy obou stupňů předmětné otázce, tedy tomu, zda obviněný byl osobou, která řídila vozidlo, jež srazilo poškozenou, věnoval potřebnou pozornost. Pro své úvahy a závěry vycházel z přiloženého spisu, v němž je dostatek podkladů objasňujících okolnosti, za nichž došlo k dopravní nehodě, jak je popsána ve skutkových zjištěních. Je potřeba poukázat na to, že soudy pro svůj závěr, že obviněný je pachatelem obou trestných činů, vyšel z výpovědí svědků F. a O. Š., kteří jeli za vozidlem zn. Fiat Tempra zelené barvy. Byli to zejména oni, kdo popsali způsob jízdy tohoto vozidla a sledovali i průběh nehody, při níž došlo tímto vozidlem ke sražení poškozené, která spadla na jeho přední sklo, a po jejím sražení toto vozidlo z místa nehody ujelo. Svědkyně O. Š. nato vystoupila z auta a šla zraněné ženě pomoci (viz č. l. 364), zatímco její manžel po krátkou dobu toto vozidlo bezvýsledně pronásledoval (viz č. l. 319, 320). I když si ani jeden z nich neuvědomil registrační značku vozidla, viděli, že řidič je straší muž s pleší na temeni hlavy. Svědek P. L., kolem něhož vozidlo obviněného projíždělo, si rovněž registrační značku nezapamatoval celou, uvízla mu však v paměti jeho první část a viděl, že toto vozidlo zn. Fiat Tempra zelené barvy mělo promáčklé sklo (viz č. l. 321, 322). Dalším ztotožňujícím podkladem jsou především znalecké posudky zpracované z oboru silniční dopravy, které vyvracejí obhajobu obviněného, o tom, že na jeho vozidle provedené opravy event. další poškození vznikla při jiné než projednávané dopravní nehodě, a které zejména konstatovaly, že na zkoumaném vozidle bylo čerstvě vyměněné přední sklo. Uvedený posudek tak soudy považovaly za vyvracující obhajobu obviněného, že předmětné vozidlo nebylo účastníkem uvedené nehody, neboť způsob poškození vozidla korespondovalo se zraněními poškozené (viz č. l. 120), jakož i s průběhem popsaného nehodového děje. Za významný lze rovněž považovat výsledek expertízy, podle nějž otěr zjištěný při ohledání vozidla, vykazoval červenou nátěrovou hmotu, která je druhově shodná s vrchní vrstvou nátěrového systému jízdního kola (viz č. l. 95, 405, 406, 407).
Na základě všech těchto nepřímých důkazů, které byly ve věci zajištěny a provedeny, lze považovat za prokázané, že to bylo vozidlo tov. zn. Fiat Tempra, které narazilo do poškozené a jejího kola a následně z místa ujelo.
Potřebná pozornost byla rovněž věnována tomu, zda v době nehody obviněný takto ztotožněné vozidlo řídil. V daném případě bylo opět shromážděno několik nepřímých důkazů, jež ve vzájemném souhrnu dávají dostatečný podklad pro závěr, že obviněný byl v době nehody řidičem uvedeného automobilu. Tento závěr soudy opřely rovněž o výpovědi svědků manželů Š., podle nichž vozidlo řídil starší muž, který neměl vlasy (vzadu na hlavě měl lysinku), přičemž oba ho viděli pouze zezadu, ale když viděli obviněného, shledali, že má pleš stejně jako řidič jimi sledovaného vozidla. Dalším usvědčujícím důkazem je i záznam telekomunikačního provozu, z jehož vyhodnocení vyplynulo, že obviněný se v době dopravní nehody skutečně pohyboval v okrese Nymburk (viz č. l. 62), kam jezdí za svým kamarádem, když trvalé bydliště má v Praze. Obviněný potvrdil, že vozidlem jezdil on a jeho družka L. N. (viz č. l. 155). Ze všech těchto skutečností, hodnocených v jejich souhrnu vyplývá, že vozidlem předmětného dne jel obviněný, který také způsobil dopravní nehodu, srazil poškozenou a z místa nehody ujel.
Soudy takto zajištěné důkazy vyhodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., neboť je posuzovaly ze všech hledisek, ve vzájemných souvislostech, v jejich celku i jednotlivě. Závěry obou soudů jsou tak založeny na zákonném postupu a i řádném a logickém posouzení všech významných okolností, když nebylo zjištěno, že by některé z těchto důkazů preferovaly nebo naopak význam jiných ponižovaly.
Je tak zřejmé, že bylo z důkazů ve věci provedených prokázáno, že to bylo vozidlo tov. zn. Fiat Tempra, které narazilo do poškozené a jejího kola a následně z místa ujelo.
Nejvyšší soud tak shledal, že skutkové závěry, jak jsou výše uvedeny, byly výsledkem řádného procesního postupu, při němž byla vina obviněného dostatečně a bez pochybností prokázána.
Jestliže obviněný vytýkal skutkovým zjištěním zejména pod bodem 1), že v nich nejsou konkrétně uvedena ustanovení, jimiž porušil důležitou povinnost vyplývající z příslušného zákona, je k tomu vhodné poznamenat, že vzhledem k tomu, že se obviněný dopustil trestného činu v souvislosti s řízením motorového vozidla na pozemních komunikacích, je uvedeným zákonem, z kterého mu jeho povinnosti řidiče vyplývají, zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších změn (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), který s ohledem na skutečnosti, za nichž k dopravní nehodě v předmětné trestní věci došlo, v ustanovení §4 písm. a) cit zák. stanoví, že řidič je povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob…, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem…. Podle §4 písm. b) cit zák. je řidič povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem… a podle §18 odst. 1 cit. zák. musí řidič rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
Jak se ve skutkových zjištěních pod bodem 1) podává, je zřejmé, že zde nejsou uvedena konkrétně ustanovení označená paragrafy jednotlivých ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., jež obviněný porušil ve smyslu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající v porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona podle §224 odst. 2 tr. zák. Jsou zde však předmětné povinnosti slovně výstižně a zřetelně popsány tak, že obviněný „nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravně technickému stavu komunikace a svým schopnostem, nedostatečně sledoval provoz před sebou a nedodržel bezpečný odstup od cyklistky jdoucí při okraji uvedené vozovky“. Jednotlivá konkrétní ustanovení vyjádřená v zák. č. 361/2000 Sb. dopadající na zmíněné porušené povinnosti jsou pak výslovně konkretizována v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který je na straně 8 odůvodnění svého rozhodnutí již plně citoval tím, když uvedl, že „…obviněný jako řidič porušil ustanovení §4 písm. a), b) a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.“.
Nejvyšší soud, který takto vyjádřené porušení povinnosti řidiče motorového vozidla považoval za dostatečné, zřejmé a v potřebné míře konkretizované, v uvedené nepřesnosti, že nejsou jednotlivé paragrafy uvedeny ve výroku, žádnou podstatnou vadu neshledal, když ze skutkové věty jasně podává, které povinnosti vyplývající z pravidel silničního provozu na pozemních komunikacích podle zák. č. 361/2000 Sb. obviněný porušil. Nelze se proto ztotožnit s tím, že by v popisu skutku absentovalo vyjádření některého znaku dané kvalifikované skutkové podstaty.
Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného, jež ve svém dovolání uplatnil, nejsou opodstatněné, neboť soudy obou stupňů věnovaly potřebnou pozornost, jak skutkovým zjištěním, která učinily na podkladě řádně provedeného dokazování, tak i použité právní kvalifikace, když byly se vší pečlivostí objasněny všechny znaky obou trestných činů, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Není tedy pochyb o tom, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák., jimiž správně a v souladu se zákonem oba soudy shledaly obviněného vinným.
Ze všech shora uvedených skutečností tak Nejvyšší soud neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, jakož ani jinou vadu, jíž by rozhodnutí trpěla, a proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová