ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1467.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1467/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2009 o dovoláních obviněných Ing. J. P. a Ing. Z. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 2 To 9/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 4/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. J. P. a Ing. Z. J. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 29 T 4/2006, byl obviněný Ing. J. P. uznán vinným v bodě 1. skutkem právně kvalifikovaným jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., a obviněný Ing. Z. J. v bodě 2. skutkem právně kvalifikovaným jako pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Za to jim byly uloženy podle §250 odst. 4 tr. zák. tresty odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců (J. P.) a šesti roků (Z. J.), pro jejichž výkony byli podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazení do věznice s ostrahou. Dále jim byly uloženy podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. přesně specifikované tresty zákazu činnosti v trvání pěti roků (J. P.) a šesti roků (Z. J.). Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně poškozené A. – C., a. s., zaplatit na náhradě škody částku 17.000.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění a státní zástupce Krajského státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci. Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 2 To 9/2008, tak, že z podnětu odvolání obviněných a státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněné uznal vinnými, že:
1) Ing. J. P. na popud obviněného Ing. Z. J. dne 27. 9. 1995 v O., jako jednatel a společník firmy O. P., s. r. o., se sídlem ve Z., formou notářského zápisu s I. a P. b., a. s., se sídlem v P., pobočka v O. (dále jen „I., a. s.“), zastoupenou ředitelem pobočky Ing. J. T. a vedoucí odboru bankovních obchodů Ing. H. B., uzavřel smlouvu o úvěru, na základě které byl O. P, za účelem financování investic – nákupu Restaurace B. a financování oběžných prostředků – nákupu zásob a vnitřního vybavení v kupované nemovitosti, poskytnut střednědobý úvěr ve výši 17.000.000,- Kč, který měl být pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 404.760,- Kč a poslední splátkou ve výši 404.840,- Kč uhrazen ke dni 25. 6. 1999,
takto přitom jednal, ačkoliv od 21. 6. 1995 (kdy změny byly zapsány v obchodním rejstříku) nebyl společníkem ani jednatelem O. P., neboť již dne 29. 4. 1995 byl valnou hromadou této společnosti odvolán z funkce jednatele a téhož dne s Ing. Z. J. a s Ing. Z. J., CSc., uzavřel smlouvu o převodu obchodního podílu,
takto také jednal, ačkoliv od počátku věděl, že O. P. nebude poskytnutý úvěr splácet, neboť věděl, že nebude provozovat velkoobchodní činnost, pronájem části nemovitosti Restaurace B., ani přímou provozní činnost této restaurace, tedy podnikatelskou činnost, kterou v rozporu se skutečností bance deklaroval v podnikatelském záměru, který podložil v souvislosti se žádostí o poskytnutí úvěru, neboť věděl, že tato firma, byť bance, prostřednictvím fiktivní smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 23. 5. 1995, kterou jménem společnosti O. P. uzavřel s vlastníkem nemovitosti, firmou L., spol. s r. o., se sídlem v N., zastoupenou Ing. Z. J., předstírala opak, nekoupí nemovitost ani oběžné prostředky, na které úvěr byl poskytnut, přičemž současně také věděl, že příjem z předstírané podnikatelské činnosti je reálně jediným možným zdrojem, ze kterého snad mohly být stanovené splátky úvěru realizovány;
z úvěru, který byl bankou na účet O. P. v plné výši převeden dne 16. 10. 1995 a byl také v plné výši vyčerpán, nebyla ve lhůtě splatnosti ani později zaplacena jediná splátka, čímž I. byla způsobena škoda ve výši nejméně 17 mil. Kč,
2) Ing. Z. J. poté, co přiměl spoluobviněného Ing. J. P. k uzavření úvěrové smlouvy uvedené pod bodem 1) tohoto rozsudku,
dne 27. 9. 1995 v O., jako jednatel firmy L., k zajištění pohledávky I., a. s., vzniklé ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 9. 1995, kterou O. P. byl poskytnut úvěr ve výši 17 mil. Kč, s I., a. s., zastoupenou ředitelem pobočky Ing. J. T. a vedoucí odboru bankovních obchodů Ing. H. B., uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, která se týkala objektu Restaurace B. s příslušenstvím vedené jako stavební plocha s příslušenstvím, venkovními úpravami a porosty v katastrálním území M., okr. Z., zapsané na LV u Katastrálního úřadu ve Z., který byl majetkem L., a dne 2. 10. 1995 podal návrh na vložení této smlouvy do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve Z.,
takto přitom jednal, ačkoliv od 30. 8. 1995 (kdy změny byly zapsány v obchodním rejstříku) nebyl jednatelem L., neboť již dne 5. 5. 1995 byl valnou hromadou odvolán z funkce jednatele,
takto také jednal, ačkoliv věděl, že uzavření této zástavní smlouvy je jednou ze základních podmínek, za kterých I., a. s., poskytne konkretizovaný úvěr O. P., přičemž současně také od počátku věděl, že O. P. nebude poskytnutý úvěr splácet, neboť věděl, že nebude provozovat žádnou podnikatelskou činnost, když věděl, že tato firma nekoupí nemovitosti ani oběžné prostředky, na které je úvěr poskytnut, neboť věděl, že zájem o koupi nemovitostí při jednání s bankou jen předstírala, k vytvoření takového stavu přitom sám přispěl, když jako zástupce vlastníka L. uzavřel dne 23. 5. 1995 s O. P. fiktivní smlouvu o smlouvě budoucí, kde se L. zavázala prodat O. P. předmětné nemovitosti, přičemž současně také věděl, že příjem z předstírané podnikatelské činnosti je reálně jediným možným zdrojem, ze kterého snad mohly být stanovené splátky úvěru realizovány;
z úvěru, který byl bankou na účet O. P. v plné výši převeden dne 16. 10. 1995 a byl také v plné výši vyčerpán, nebyla ve lhůtě splatnosti ani později zaplacena jediná splátka, čímž I. byla způsobena škoda ve výši nejméně 17 mil. Kč.
Takto popsané jednání obviněných odvolací soud právně kvalifikoval v případě obviněného Ing. J. P. jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a v případě obviněného Ing. Z. J. jako organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za to jim uložil podle §250b odst. 5 tr. zák. tresty odnětí svobody, a to každému z nich v trvání pěti roků, pro jejichž výkon je zařadil podle §39a odst. 3 zák. do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. oběma obviněným uložil rovněž tresty zákazu činnosti v trvání čtyř roků (J. P.), resp. pěti roků (Z. J.); u obou šlo o trest spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, v oblasti podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, ubytovací služby, včetně provozování hostinských činností, u druhého z nich navíc o trest spočívající v zákazu pronájmu movitých věcí, pronájmu nemovitostí, bytových a nebytových prostor, včetně poskytování jiných než základních služeb spojených s pronájmem, zprostředkovatelské činnosti a činnosti ekonomických poradců. Konečně soud podle §228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně poškozené A. – C., a. s., zaplatit náhradu škody ve výši 17.000.000,- Kč.
S takovým rozhodnutím odvolacího soudu obvinění nesouhlasili a podali proti němu prostřednictvím svých obhájců JUDr. P. O. (Ing. Z. J.) a JUDr. O. Ch. (Ing. J. P.) dovolání.
Obviněný Ing. J. P. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení obviněný uvedl, že příslušnou úvěrovou smlouvu podepisoval v dobré víře, banku nechtěl v žádném případě podvést, nevěděl ani o tom, že již není jednatelem společnosti. Soudy měly zohlednit, že bance byly předloženy všechny materiály, které požadovala pro své rozhodování, včetně ekonomických podkladů atd. Banka tyto předložené podklady v souvislosti s reálností splácení úvěrové částky nijak nerozporovala a již z toho důvodu je její odpovědní pracovníci museli považovat za zcela objektivní pro rozhodování. Spisový materiál také neobsahuje žádný důkaz, který by svědčil o opaku. Obviněný se prý také nikdy nesetkal s tím, že by celý podnikatelský záměr nebyl brán vážně. Peněžní prostředky byly navíc nasměrovány na konkrétní bankovní účty podle požadavku samotné úvěrující banky I., a. s., a takovéto podmínky byly součástí úvěrové smlouvy, kterou podepsal. Nebyl mu ani prokázán úmysl poškodit úvěrující banku, a to nejen s ohledem na shora uvedené okolnosti, ale i vzhledem k tomu, že peněžní prostředky byly podle požadavku samotné banky nasměrovány na konkrétní účty, které si sama banka zvolila.
Obviněný nesouhlasil ani s výší škody, kterou měl svým jednáním způsobit. K tomu uvedl, že deset let nedostal žádnou upomínku, proto považoval úvěr za řádně splacený nebo se domníval, že došlo k realizaci zástavy. Poukazoval na to, že úvěrující banka nikdy zástavu, která svoji hodnotou převyšovala hodnotu úvěru, nerealizovala. Zdůraznil, že v době, kdy by zástava ze strany banky mohla být uplatněna, s firmou zástavce neměl prokazatelně nic společného, nikdo jej neoslovil a o nic nežádal. Jestliže jej valná hromada společnosti O. P., s. r. o., se sídlem ve Z., po pěti dnech od zápisu do Obchodního rejstříku odvolala z pozice jednatele, pak z takové skutečnosti nelze dovodit, že podnikatelská aktivita byla pouze předstíraná, požadavek na novou společnost byl požadavkem úvěrové banky.
Podle názoru obviněného soud k závěru o jeho vině dospěl na základě nesprávného právního posouzení skutku, neboť nebyl osobou, která by bance předkládala nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, zároveň hned po sjednání úvěru se věnoval jiným záležitostem a o úvěr se vůbec nestaral. Podepisoval pouze dokumenty, které byly bankou odsouhlaseny za přítomnosti notáře, a proto mu případné právní vady nelze klást k tíži. Je přesvědčen, že u něho zcela absentuje úmysl, který je mimo jiné vyžadován zákonem pro naplnění skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §250b tr. zák.
V závěru svého podání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba napadené rozsudky soudů nižších stupňů a podle §265l tr. ř. věc přikázal soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň požádal, aby bylo rozhodnuto o odložení výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř.
Obviněný Ing. Z. J. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je přesvědčen, že jeho trestní stíhání je promlčeno. K tomuto tvrzení blíže uvedl, že skutek, který mu byl kladen za vinu, byl spáchán dne 27. 9. 1995, kdy jako jednatel společnosti L., spol. s r. o., podepsal smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem k zajištění úvěru. Jelikož tímto dnem byl skutek i dokonán, začala 27. 9. 1995 běžet promlčecí doba. Usnesení o zahájení trestního stíhání však převzal teprve dne 29. 9. 2005, tedy dva dny po uplynutí desetileté promlčecí lhůty podle tehdy platné úpravy §67 tr. zák.
Své úvahy obviněný doplnil v tom směru, že zásada akcesority je v tomto případě podle zákona časově omezena na moment, kdy se hlavní pachatel o spáchání trestného činu alespoň pokusí, nikoli na samotné dokonání trestného činu. Protože jednání ve formě účastenství zpravidla předchází hlavnímu trestnému činu, běží také promlčecí doba u organizátorství samostatně a není vázána na běh promlčecí doby pachatele trestného činu. Proto v dané věci měl být samotný podpis úvěrové smlouvy posouzen jako dokonaný trestný čin, naopak vyplacení úvěru jako následek hlavního trestného činu nemělo na organizátorství žádný vliv. Při tomto výkladu promlčecí doba uběhla již dne 27. 9. 2005 a jeho trestní stíhání je tudíž nepřípustné.
Podle přesvědčení obviněného k zákonnosti průběhu trestního řízení nepřispěl svým rozhodnutím ani odvolací soud, který jeho jednání překvalifikoval z pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., což by mohlo znamenat posunutí počátku běhu promlčecí doby; odvolací soud však vycházel ze zjištění, která neměla oporu v provedeném dokazování.
Obviněný proto závěrem navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podaným dovoláním se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolání obviněného Ing. J. P. státní zástupce uvedl, že dovolatel předložil Nejvyššímu soudu k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, odlišnou od skutkových zjištění, k nimž dospěl soud odvolací, a tak se domáhal zjištění jiných (pro něj příznivějších) skutkových okolností. Přitom v převážné míře namítal nesprávnost těch skutkových zjištění, která se týkají jeho podílu na trestné činnosti a pramení z údajně nesprávného hodnocení důkazů ze strany soudů (část námitek uplatněných v dovolání prezentoval již v rámci svého řádného opravného prostředku). Pokud by obviněný podal dovolání výlučně z těchto důvodů, bylo by nutné je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Státní zástupce považoval za právně relevantní pouze tu část dovolání obviněného, v níž uvedl, že u něho zcela absentuje úmysl, který je mimo jiné vyžadován zákonem pro naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. Zároveň však konstatoval, že oprávněnost závěru, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy úmyslně uvedl nepravdivé údaje a údaje podstatné pro uzavření úvěrové smlouvy úmyslně zamlčel, je zřejmá především ze skutkových okolností uvedených nejen v tzv. skutkové větě pravomocného výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, ale je rozvedena i v příslušné pasáži odůvodnění jeho rozsudku vymezené počátkem třetího odstavce na straně 27 rozsudku a koncem třetího odstavce na straně 30. Z té vyplývá i to, že obviněný při uzavírání uvěrové smlouvy s tehdejší I., a. s., se sídlem v P., pouze předstíral svůj zájem koupit, provozovat a nakonec i prodat objekt „Restaurace B.“ a uváděl nepravdivé údaje ohledně své role jako jednatele a společníka firmy O. P., s. r. o., se sídlem ve Z., kterou měl zastávat v rozhodné době.
Státní zástupce také zdůraznil, že judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408). K takovému závěru dospěl státní zástupce i v případě výše citované hmotně právní námitky obviněného.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného Ing. Z. J. státní zástupce uvedl, že problematikou nepřípustnosti trestního stíhání obviněného z důvodů zakotvených v ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. se zabýval již odvolací soud, s jehož závěry prezentovanými v prvním odstavci na straně 36 rozsudku se lze v plné míře ztotožnit, a to právě s ohledem na nutnost respektovat princip akcesority účastenství v užším slova smyslu. Vzhledem k tomu odmítl uplatněnou argumentaci obviněného a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného v jeho celku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
V souvislosti s dovoláními obou obviněných státní zástupce rovněž upozornil, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolateli uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný Ing. J. P. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Vzhledem k těmto kritériím se Nejvyšší soud nejprve zabýval povahou dovolacích námitek, které obviněný Ing. J. P. uplatnil. Shledal přitom, že v jeho dovolání převažují výhrady skutkového charakteru, které však předmětem dovolání být nemohou. Jak na to správně poukázal již státní zástupce ve svém vyjádření, obviněný totiž předložil dovolacímu soudu k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje, odlišnou od skutkových zjištění, k nimž dospěl soud odvolací, a tak se domáhal zjištění jiných (pro něj příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým dospěl soud druhého stupně. V převážné míře namítal nesprávnost těch skutkových zjištění, která se týkají jeho podílu na předmětné trestné činnosti a pramení z (údajně) nesprávného hodnocení důkazů provedeného soudem druhého stupně (převážnou část těchto námitek přitom prezentoval již v rámci svého řádného opravného prostředku). Tak například zdůrazňoval, že společně s druhým obviněným jednali s vědomím, že jsou statutárními orgány společnosti O. P., s. r. o. (Ing. J. P.), resp. L., spol. s r. o. (Ing. Z. J.), a poukazoval na to, že příslušnou úvěrovou smlouvu podepisoval v dobré víře, že banku nechtěl podvést i proto, že jí předložil všechny materiály, které pro své rozhodování požadovala a nikterak je nerozporovala, že neměl k dispozici žádné informace v tom směru, jak je ve věci nadále postupováno zúčastněnými stranami, že peněžní prostředky byly nasměrovány na konkrétní bankovní účty podle požadavku samotné úvěrující banky I., a. s., a takové podmínky byly součástí úvěrové smlouvy apod. Takové námitky však pod zvolený ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by tento obviněný uplatnil pouze takovéto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uvedený v §265b tr. ř.
Za jedinou relevantně uplatněnou námitku Nejvyšší soud považoval výhradu dovolatele, že u něho zcela absentuje úmysl, který je mimo jiné vyžadován zákonem pro naplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. Takovou námitku vztahující se k subjektivní stránce jmenovaného trestného činu však považoval za zjevně neopodstatněnou.
K tomu je zapotřebí uvést, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák., nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák..
V návaznosti na toto zákonné vymezení se Nejvyšší soud zabýval tím, zda soudy nižších stupňů zkoumaly naplnění subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., a shledal, že tomu tak bylo. Zejména odvolací soud k této otázce uvedl, že obviněný Ing. J. P. podepsal smlouvy, aniž by disponoval pravomocí, která by mu takový úkon umožňovala, že společnost O. P., s. r. o., byla do obchodního rejstříku zapsána dne 24. 4. 1995, avšak již po pěti dnech (dne 29. 4. 1995) valná hromada společnosti obviněného odvolala z pozice jednatele, a že obviněný téhož dne smluvně převedl obchodní podíl na spoluobviněného Ing. Z. J. a jeho otce. Z extrémně brzkého ukončení působení obviněného Ing. J. P. ve společnosti O. P., s. r. o., a následného převedení obchodního podílu osobám působícím současně ve firmě L., spol. s r. o., tento soud dovodil, že předmětná podnikatelská aktivita O. P., s. r. o., byla ve skutečnosti předstíraná. Odvolací soud dále zdůraznil, že obviněný Ing. J. P. nemohl být vytížen jinými pracovními aktivitami (jak sám tvrdil) při zakládání společnosti Z. M., protože tato společnost byla do obchodního rejstříku zapsána až dne 18. 11. 1996. Bez významu není ani to, že ekonomická situace společnosti L., spol. s r. o., byla nejen na podzim roku 1995, ale i v předchozí době velmi špatná, neboť měla dluhy i u jiných bank, a že finanční prostředky poskytnuté bankou na účet O. P., s. r. o., dne 16. 10. 1995 byly ještě téhož dne z účtu O. P., s. r. o., převedeny z převážné většiny na úvěrové účty, které L., spol. s r. o., měla u I., a. s., pouze zanedbatelná částka byla převedena na účet finančního úřadu, přitom oba obvinění věděli, že příjem z předstírané podnikatelské činnosti je reálně jediným možným zdrojem, ze kterého by své dluhy společnost L., spol. s r. o., mohla uhradit. Podvodný úmysl tohoto obviněného vyplývá také z dalších skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, zejména z toho, že poté, co ukončil svoji činnost ve společnosti O. P., s. r. o., nevěnoval této záležitosti pozornost, neaktualizoval podnikatelský plán, ačkoliv podepsal ručitelský závazek za poskytnutí úvěru, nebyl nejen schopen, ale ani později ochoten úvěr splácet (srov. strany 27 až 32 odůvodnění rozsudku).
Nejvyšší soud proto přisvědčil správnosti právní kvalifikaci jednání obviněného Ing. J. P. zvolené odvolacím soudem. Nejen ze skutkové a právní věty odsuzujícího rozsudku, ale i z citovaných pasáží jeho odůvodnění je zřejmé, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy úmyslně uvedl nepravdivé údaje a údaje podstatné pro uzavření smlouvy úmyslně zamlčel. Přitom věděl, že společnost O. P., s. r. o., nebude poskytnutý úvěr splácet, protože mu bylo zřejmé, že tato společnost ani žádnou podnikatelskou činnost vyvíjet nebude, věděl, že pronájem „Restaurace B.“ ani její provozní činnost se neuskuteční, ačkoliv toto tvrdil bance v rámci podnikatelského záměru a ačkoliv věděl, že příjem z podnikatelské činnosti by byl jediným možným zdrojem, ze kterého mohl být tento úvěr splácen. Popsaného protiprávního jednání se tedy dopustil v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. J. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Druhý dovolatel Ing. Z. J. uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jenž je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Podmínky nepřípustnosti trestního stíhání byly podle již shora zmíněných argumentů dovolatele splněny tím, že trestnost jím spáchaného činu zanikla vzhledem k uplynutí promlčecí doby. Takto uplatněnou námitku je třeba považovat za relevantní.
Jmenovaný dovolací důvod přichází v úvahu tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů podle §11 odst. 1, 4 nebo §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř.
Z citovaných procesně právních ustanovení má v dané věci zásadní význam ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li promlčeno.
Pro posouzení otázky promlčení trestního stíhání je třeba zmínit i hmotně právní ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tr. zák., podle něhož trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let (srov. rovněž ustanovení §250 odst. 5 tr. zák., v němž je horní hranice trestu odnětí svobody stanovena na dvanáct let), případně odst. 3, podle něhož se promlčení trestního stíhání přerušuje a) sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, nebo b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Podle odst. 4 pak platí, že přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba.
V neposlední řadě lze zmínit ustanovení §89 odst. 15 tr. zák., podle něhož kde tento zákon spojuje s uplynutím určité doby nějaký účinek, nezapočítává se do ní den, kdy nastala událost určující její začátek. Při aplikaci tohoto pravidla na počítání promlčecí doby to (obecně) znamená, že (promlčecí doba) počíná běžet den následující po dni, kdy nastala událost určující její počátek.
Trestní zákon v citovaných ustanoveních (ale ani v žádných dalších) výslovně neuvádí, od kterého okamžiku začíná plynout promlčecí doba, resp. co je tou (konkrétní) událostí, která počátek jejího běhu určuje. Trestně právní teorie i soudní praxe však vycházejí z názoru, že promlčecí doba začíná běžet od spáchání trestného činu, tedy obvykle od jeho dokonání (jím se rozumí naplnění všech zákonných znaků toho kterého trestného činu, a to případně i postupnými kroky završenými způsobeným následkem). Z tohoto názoru – s nímž se ztotožňuje v případě tzv. hlavního pachatele i soud dovolací – vyšel v dané věci také soud druhého stupně (srov. stranu 36 odůvodnění jeho rozsudku), když mimo jiné uvedl, že „promlčecí doba začíná plynout od spáchání trestného činu“.
Jako složitější se může jevit otázka, kdy začíná běžet promlčecí doba u účastníka na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu. Odvolací soud se s touto problematikou vypořádal tak, že „při účastenství je rozhodující jednání hlavního pachatele, které podmiňuje trestnost účastníka ve smyslu návětí §10 odst. 1 tr. zák.“ (tamtéž). Odkázal přitom na závěr prezentovaný v právnické učebnici (Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Masarykova univerzita v Brně, 2005, s. 393), s nímž se ztotožnil zejména proto, že „je konzistentní s principem akcesority účastenství“. Údajně opačný názor (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 532) nesdílel i z toho důvodu, že „je v rozporu např. i s názorem na rozhraní stran 139 a 140 téže publikace“. Své úvahy uzavřel tím, že „daný trestný čin úvěrového podvodu byl … dokonán až vyplacením peněz na účet společnosti …, a proto začíná běh promlčecí lhůty až ode dne 16. 10. 1995. Pokud obviněný … usnesení o zahájení trestního stíhání převzal dne 29. 9. 2005, nemohlo u něj dojít k promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák., účinného v roce 1995 …“ (stále na str. 36 odůvodnění jeho rozsudku).
Nejvyšší soud se také s tímto názorem identifikoval. Jak již bylo shora uvedeno, obecně lze stanovit, že promlčecí doba běží od spáchání trestného činu. Jelikož tento okamžik může být u konkrétních trestných činů různý, je nutné zásadně vycházet z doby ukončení jednání pachatele. Pokud by ovšem bylo možno u toho kterého trestného činu časově určit, kdy nastal jeho následek, počíná běh promlčecí doby od okamžiku následku. Obdobně tam, kde je znakem skutkové podstaty účinek, je počátek běhu promlčecí doby dán okamžikem, kdy účinek nastal, a v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů je třeba vycházet z doby, kdy nastal těžší následek. Z takto formulovaných pravidel a s ohledem na podmínku akcesority účastenství pak lze stanovit, že u účastníka na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu začíná promlčecí doba běžet ukončením jednání hlavního pachatele (obdobně např. Novotný, O., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 358).
Stejný závěr, byť jinými slovy, je formulován i v trestně právních publikacích respektovaných autorů (srov. Solnař, V., Základy trestní odpovědnosti, Academia, Praha, 1972, s. 350, nebo Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D., Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Orac, 2003, s. 425, „u účastenství počíná promlčecí doba od jednání pachatele, pokud je účastenství akcesorní, neboť teprve od této doby se stává účastenstvím“, nebo Jelínek, J. a kol., Trestní právo hmotné. Linde Praha, a. s., 2008, s. 336, „u účastenství počíná promlčecí doba od ukončení jednání hlavního pachatele, neboť teprve od této doby se stává účastenstvím“, příp. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Masarykova univerzita v Brně, 2005, s. 393, „Pro počátek běhu promlčecí lhůty je rozhodující, kdy byl trestný čin spáchán. Promlčecí doba začíná plynout od spáchání trestného činu. Při pokusu bude rozhodující ukončení pachatelova jednání, při účastenství jednání hlavního pachatele, které podmiňuje trestnost účastníka ve smyslu návětí §10 odst. 1 tr. zák.“). V zásadním rozporu s ním není ani dovolatelem a soudem druhého stupně citovaný komentář (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003), byť text na str. 532 by k tomu mohl svádět, neboť předcházející text (str. 139 tamtéž) je se zmiňovaným právním závěrem konformní.
V této souvislosti nelze nezmínit, že takovému právnímu závěru bude odpovídat i budoucí právní úprava. Zákon č. 40/2009, trestní zákoník, který nabude účinnosti dne 1. 1. 2010, totiž uvedenou problematiku již výslovně řeší v ustanovení §34 odst. 2, posl. věta, tak, že „účastníkovi počíná běžet promlčecí doba od ukončení činu hlavního pachatele“.
Lze tak ve shodě s odvolacím soudem uzavřít, že pokud obviněný Ing. J. P. jako tzv. hlavní pachatel dokonal trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., až vyplacením peněz na účet společnosti O. P., s. r. o., dne 16. 10. 1995, začala teprve od tohoto dne běžet desetiletá promlčecí lhůta nejen jemu, ale s ohledem na pravidlo akcesority účastenství také spoluobviněnému Ing. Z. J. jako organizátoru trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) k §250b odst. 1, 5 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Proto v případě, že tento spoluobviněný převzal usnesení o zahájení trestního stíhání dne 29. 9. 2005, tedy před uplynutím desetileté promlčecí lhůty, nemohlo u něj dojít k promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Žádné opodstatnění proto nemůže mít ani námitka obviněného Ing. Z. J., že zásada akcesority je časově omezena na moment, kdy se hlavní pachatel o spáchání trestného činu alespoň pokusil, nikoli na samotné dokonání trestného činu. Pokud totiž obviněný Ing. J. P. jako tzv. hlavní pachatel posuzovaný trestný čin shora uvedeného dne dokonal, pak v dané věci případné úvahy o významu okamžiku, kdy by se o něj jen pokusil, nemají vůbec místo.
Z těchto znovu jen stručně uvedených důvodů Nejvyšší soud rovněž dovolání obviněného Ing. Z. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Rozhodnutí o dovoláních obou obviněných Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je třeba uvést, že Nejvyšší soud o žádosti obviněného Ing. J. P. o odložení výkonu rozhodnutí nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně totiž v předkládací zprávě takový návrh, který je předpokladem pro takové rozhodnutí (srov. §265h odst. 3 tr. ř.), neučinil, a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a