ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.309.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 309/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. dubna 2009 o dovolání obviněného L. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 11 To 302/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 4 T 95/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburku ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 4 T 95/2008, byl obviněný L. M. uznán vinným trestným činem zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že v P., okres N. v objektu p., v přesně nezjištěné době v letních měsících roku 2006 jako zaměstnanec firmy K. a p. spol. s r. o., Č. K., při drcení kamene nalezl torzo bronzového meče pocházejícího z mladší doby bronzové přibližně 1300 - 1200 před naším letopočtem, v tržní hodnotě 35.000,- Kč a v historické hodnotě 105.000,- Kč, a meč v úmyslu soukromě ho prodat, si v rozporu s ustanovením §23a odst. 1 zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči ke škodě K. ú. S. k. se sídlem v P., ponechal přesto, že věděl, že podle §23a odst. 1 zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, byl meč jako movitý archeologický nález vlastnictvím S. k.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §254 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený S. k. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 11 To 302/2008, o odvoláních obviněného a poškozeného S. k. podaných proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl tak, že z podnětu dovolání poškozeného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost uhradit poškozenému S. k. prostřednictvím K. ú. S. k. se sídlem P., Z., částku 35.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu tohoto poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícímu shora označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. M. N. z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Nejprve označil za vadné, že se soud prvního stupně dostatečně neřídil právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 8 Tdo 342/2008, a to zejména při hodnocení subjektivní stránky trestného činu, a spatřoval zřejmou snahou tohoto soudu ho znovu odsoudit, byť za použití jiné právní kvalifikace. Obviněný zdůraznil, že torzo meče nebylo nalezeno při archeologické činnosti, ale při běžné stavební práci v suti kamení, a proto vyjádřil pochybnost, zda se v daném případě jedná o archeologický nález. Navíc na první pohled nebylo možné poznat, o jakou věc, event. jak starou se jedná, jak vyplynulo i z výpovědi svědka Mgr. O. Ch., u něhož jako u pracovníka J. m. splnil svou oznamovací povinnost. Rovněž obviněný poukázal na to, že není všeobecně známo, komu náleží vlastnické právo k nálezu, když tuto skutečnost jasně nestanovil ani soud prvního stupně. Obviněný s poukazem na pokyny, které dal Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ohledně výslechu svědka Mgr. O. Ch., obsah jeho výpovědi zopakoval a vyjádřil, že si měl tento pracovník J. m. předmětný meč nechat u sebe, případně jej sám příslušnému muzeu předat, což se však nestalo a meč byl obviněnému zpět vrácen s tím, že je jeho. Obviněný se též zaměřil na výpověď svědka A. L., jehož věrohodnost od počátku zpochybňoval s odkazem na to, že měl zřejmě sám zájem si meč ponechat, protože se obviněnému neozýval. Obviněný dal meč do internetové aukce, avšak bez toho, aby měl úmysl jej skutečně prodat, čemuž přisvědčil Nejvyšší soud vyslovený ve zmíněném usnesení o tom, že tuto obhajobu obviněného lze považovat za logickou, což oba nižší soudy nerespektovaly. Obviněný dovodil, že z provedených důkazů je zřejmé, že chtěl meč odevzdat, jak mu zákon ukládá, neboť pokud by si ho chtěl přisvojit, nejednal by tak, jak bylo provedeným dokazování zjištěno. Pokud soud prvního stupně vyhověl požadavku Nejvyššího soudu a svědka Mgr. O. Ch. vyslechl, jeho výpověď hodnotil chybně, a vyvodil z ní nesprávné skutkové i právní závěry zejména proto, že nerespektoval, že svědek Mgr. O. Ch. jasně potvrdil, že obviněnému sdělil, že torzo meče je jeho. Soud prvního stupně proto nemohl shledat, že obviněný jednal v přímém úmyslu, když pro takový závěr nejsou v obsahu spisu dostatečné podklady, a pokud takový názor soud vyslovil, učinil tak pouze na podkladě nesprávně hodnocené výpovědi svědka A. L.
Obviněný brojil též proti závěru odvolacího soudu o povinnosti uhradit vzniklou škodu, protože ani takový závěr nelze opřít o výsledky provedeného dokazování, když nenastaly žádné předpoklady pro vznik odpovědnosti obviněného za škodu. Vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, kdo ve skutečnosti škodu způsobil, a kdo je za ni odpovědný. Rozhodně za takovou osobu nelze považovat obviněného, ale zloděje, který následně meč odcizil, a to i proto, že mezi případným protiprávním jednáním a škodou neexistuje příčinná souvislost. Obviněný vznesl výhrady proti způsobu pořízení znaleckého posudku, jehož zpracování považoval za strohé a neprocesuální, že nebyl brán zřetel na jeho dosavadní bezúhonnost, je částečně invalidním důchodcem, a že již samotné projednání před soudem je pro něj dostatečným trestem.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl, napadená rozhodnutí zrušil, a odvolacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. V případě, že dovolací soud požadavku obviněného vyhoví, navrhl, aby věc byla odňata stávajícímu soudu a přikázána Okresnímu soudu v Českém Krumlově, případně Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o tr. ř. rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného zasláno, podalo Nejvyššímu soudu písemné vyjádření zpracované u něj činným státním zástupcem, který uvedl, že pokud obviněný namítá, že soudy obou stupňů chybně vyhodnotily obsah výpovědi svědků Mgr. O. Ch. a A. L. a že výrok o náhradě škody vyslovený odvolacím soudem nemá oporu v provedeném dokazování, je zřejmé, že míří proti skutkovému stavu věci. Obviněný se tak domáhá jiných skutkových zjištění, než oba soudy učinily, a to takových, která by byla pro něj příznivější, což je v rozporu s hmotněprávní úpravou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za argumenty, které lze pod tento důvod podřadit, označil přetrvávající pochybnosti, zda torzo meče bylo archeologickým nálezem ve smyslu zákona č. 20/1987, o státní památkové péči, ve znění pozdějších právních předpisů a to, že obviněný po nálezu tohoto meče věděl, že jeho vlastníkem je stát, případně obec. Tuto námitku označil s odkazem na správnost odůvodnění napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněnou. Dále však poukázal na to, že i přes zjevnou snahu obou soudů shledanou mimo jiné i v tom, že byli podle pokynů Nejvyššího soudu vyjádřených v usnesení sp. zn. 8 Tdo 342/2008, znovu vyslechnuti svědci Mgr. O. Ch. a A. L., se nepodařilo jasně vyvrátit obhajobu obviněného, že v okamžiku, kdy jednal s Mgr. O. Ch., si nechtěl torzo meče ponechat, a že cílem jeho dalšího jednání se svědkem Mgr. A. L. bylo zjistit skutečnou hodnotu meče, a to aukcí v rámci internetové nabídky, a zajistit si tak možnost získání co nejvyššího nálezného. Protože se nepodařilo tyto skutečnosti vážící se k subjektivní stránce dostatečně objasnit, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Nymburku, anebo aby rozhodl ve věci sám tak, že obviněného L. M. zprostí obžaloby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Při posuzování otázky, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, Nejvyšší soud vycházel z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví.
Projednávané dovolání vymezeným zákonným podmínkám v převážné části odpovídá, neboť obviněný relevantně s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nedostatky v subjektivní stránce a to, že nebyl osobou odpovědnou za vznik způsobené škody, což jsou výhrady právní povahy. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda jsou opodstatněné. Pokud jde o námitky proti skutkovým zjištěním nebo výhrady proti nesprávnému hodnocení provedených důvodů, ty pod označený dovolací důvod nelze podřadit, a proto z jejich podnětu Nejvyšší soud napadená rozhodnutí nepřezkoumával.
Nejvyšší soud považuje za nutné nejprve zmínit, že v této trestní věci již dříve usnesením ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 342/2008, rozhodl tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 11 To 385/2007 a rozsudek Okresního soudu v Nymburku ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 4 T 96/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal Okresnímu soudu v Nymburku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na podkladě tohoto rozhodnutí byla vydána nyní dovoláním napadená rozhodnutí. Pro úplnost je vhodné zrekapitulovat, že v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vylovil právní názor, že se nejedná o trestný čin krádeže, jak byl stejně popsaný skutek původně kvalifikován, a uložil, aby byl čin obviněného po právní stránce znovu správně posouzen. Uložil též znovu vyslechnout svědka Mgr. O. Ch. se zaměřením na to, zda obviněnému dal informaci, že si torzo meče může ponechat s tím, že podle výsledku tohoto dokazování, bude nutné všechny zjištěné skutečnosti znovu po subjektivní stránce ve vztahu k trestnému činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. posoudit, a to nikoliv izolovaně, ale se zřetelem na další obsah sdělení, jak byl obviněný i o dalších okolnostech ohledně torza meče informován. Rovněž vznesl požadavek, aby uvedená skutečnost byla zvažována i s ohledem na výpověď svědka A. L., který s obviněným později, byť jen telefonicky komunikoval.
Z obsahu spisu zachycujícího část trestného řízení, která následovala po vydání označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že soudy obou stupňů pokyny dovolacího soudu splnily, neboť byli vyslechnuti oba jmenovaní svědci a oba soudy poté velmi pečlivě ve směru požadavků Nejvyššího soudu hodnotily ve vzájemných souvislostech všechny rozhodné okolnosti. Nelze proto přisvědčit výhradám obviněného, že uvedené pokyny soudy nesplnily, neboť soud prvního stupně provedl požadované důkazy a otázku zavinění ve svých rozhodnutích oba soudy dostatečně hodnotily a posuzovaly ze všech rozhodných skutečností, jak jim bylo uloženo.
Při správné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné, je zřejmé, že obviněný formální znaky uvedeného činu naplnil. V této souvislosti již není nutné opakovat úvahy, které jsou vyjádřeny v předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 342/2008, kde byla správnost tohoto právního posouzení vysvětlena.
Pro úplnost je jen vhodné připomenout, že věc se dostane z moci oprávněné osoby do moci pachatele, když ji má pachatel ve své dispozici, může s ní volně nakládat, tedy oprávněná osoba je vyloučena z dispozice s takovou věcí.
Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Na naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu je nutné usuzovat však především podle toho, jak byl skutek zjištěn a popsán ve výrokové části rozsudku. V daném případě je takovým podkladem výrok rozsudku soudu prvního stupně, neboť odvolací soud, proti němuž dovolání obviněného směřuje, v této části shledal rozsudek soudu prvního stupně správným.
Pokud soudy došly na základě doplněného dokazování ke zjištění, které je v popisu skutku vyjádřeno tak, že „obviněný meč v úmyslu soukromě ho prodat, si v rozporu s ustanovením §23a odst. 1 zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči ke škodě K. ú. S. k. se sídlem v P., ponechal přesto, že věděl podle ustanovení §23a odst. 1 zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, byl meč jako movitý archeologický nález vlastnictvím S. k.“, je nutné i pro posouzení okolností významných z hlediska zavinění obviněného z takto zjištěných skutečností vycházet, neboť jsou skutkovým podkladem, o něhož se potřebné právní úvahy odvíjejí.
Ve vztahu k námitkám obviněného, že nevěděl, že se jedná o archeologický nález, je nutné se ztotožnit s úvahou odvolacího soudu, který na straně 4 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro určení, že nalezená věc je archeologicky významná, není nutné, aby byla nalezena v rámci archeologické činnosti, neboť zákon o státní památkové péči takovou podmínku nestanoví. O jaký předmět se jedná, si obviněný po jeho nálezu sám ověřoval, a ve správnosti úsudku, že jde o archeologicky významnou věc, jej nakonec utvrdilo i jednání s Mgr. O. Ch., jehož obviněný dobrovolně jako pracovníka muzea vyhledal a který mu dal v tomto duchu i další potřebné informace, a posléze i s A. L.
Obviněný již minimálně po takto vedených rozhovorech měl respektovat pravidla, která s takovým předmětem byla spojena, neboť Mgr. O. Ch., byť určitým způsobem nesprávně mohl zmínit, že jde o předmět obviněného, nevylučoval jeho povinnost, o níž obviněného též dále informoval, spojit se s pracovníkem památkové instituce příslušné podle místa nálezu, tedy konkrétně s A. L. Obviněný však podle instrukcí, které dostal ohledně této okolnosti nepostupoval, na A. L. se neobrátil a zcela vědomě a v rozporu s tím, jak byl o dalším postupu poučen, nabídl mimo uvedené oprávněné instituce meč k prodeji. O tomto svém kroku neinformoval ani jednoho z jmenovaných svědků a prostřednictvím internetových stránek sám svým jménem s tímto předmětem v aukci obchodoval. To, že se jednalo o obchodování, při němž na základě zájmu internetové veřejnosti cena stoupala, svědčí výsledky provedeného dokazování.
Tyto závěry dovolacího soudu jsou v souladu s tím, jak zavinění obviněného posoudil odvolací soud, který na straně 4 v odůvodnění svého rozsudku rozvedl, že „minimálně po jednání se svědkem A. L. muselo být obviněnému naprosto zřejmé, že vlastníkem tohoto nálezu není on sám, ale konkrétní obec, a že je jeho povinností jej odevzdat.“ O této povinnosti obviněný věděl i proto, že v rámci své výpovědi právě se zřetelem na tuto okolnost hovořil o výši nálezného, které by mu jinak ve výši 10% ceny předmětu náležela. Odvolací soud navíc též zdůraznil, že „obviněný byl o potřebných okolnostech informován i proto, že jak sám uvedl, si opatřil zákon o památkové péči a seznámil se s pasáží týkající se archeologických nálezů a jejich vlastníků“. Poté, co byť jen telefonicky, jednal se svědkem A. L., nemohl být o své povinnosti na pochybách, protože tento svědek jej důrazně upozornil, že je povinen nález vydat a že jeho snahy jej prodat, jsou v rozporu se zákonem. Obviněný však i přes toto výslovné upozornění dále v rámci internetové aukce s tímto předmětem obchodoval, a to až do doby, kdy, jak obviněný tvrdí, mu byl meč odcizen.
Nejvyšší soud považuje uvedené úvahy odvolacího soudu za správné a pro jejich doplnění jen dodává, že bylo dostatečně přesvědčivě vysvětleno, že obviněný jednal zcela vědomě a chtěně meč neodevzdat a vytěžit jeho prodejem podstatně větší částku, než která by mu připadla, pokud by jej řádně odevzdal, jako nálezné. Obviněný tak jednal v přímém úmyslu si přisvojit tuto věc, o níž věděl, že je cizí minimálně po jednání se svědkem A. L.
Bylo tak prokázáno a přesvědčivě vysvětleno, že tím, že si obviněný meč ponechal a neodevzdal jej, ho odňal z moci oprávněné osoby, která s ním v důsledku toho nemohla nikterak nakládat. Tímto okamžikem obviněný čin dokonal a nastal též účinek v podobě vzniku škody.
Z těchto důvodů není pochyb o tom, že obviněný je odpovědný za škodu, kterou způsobil S. k. tím, že mu řádně, jak byl povinen, meč neodevzdal. Pro tento závěr není rozhodné, že obviněnému, který meč držel ve své moci neoprávněně, byl tento meč odcizen. Jeho krádež již byla jen důsledkem spáchaného trestného činu tedy toho, že jej obviněný neodevzdal, jak byl povinen.
Na základě těchto úvah a zjištění Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud nepochybil, pokud obviněnému uložil v rámci adhezního řízení povinnost uhradit uvedenou výši vzniklé škody, neboť byly splněny potřebné zákonné podmínky, zejména to, že obviněný byl uznán vinným uvedeným činem, škoda byla způsobena v příčinné souvislosti s uvedeným skutkem, který vykazuje znaky trestného činu, jde o majetkovou škodu a ze strany poškozeného byly splněny další procesní podmínky vyplývající z ustanovení §43 a násl. tr. ř.
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů shledal, že byly dostatečně objasněny všechny znaky trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák., a to i se zřetelem na způsobení škody, jehož se obviněný dopustil v přímém úmyslu (§4 písm. a/ tr. zák.). O naplnění subjektivní stránky proto nevznikají žádné pochybnosti.
Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť rozsudek Okresního soudu v Nymburku ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 4 T 95/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 11 To 302/2008, vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy nižšího stupně v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska jimi použité právní kvalifikace.
Dovolací soud pro úplnost dodává, že výhrady, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby z řízení před oběma soudy nižšího stupně, na jejichž rozhodnutí v podrobnostech odkazuje. Ze všech rozvedených důvodů považoval námitky obviněného uvedené v dovolání za zcela neopodstatněné, a proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
S ohledem na tento výsledek dovolacího řízení nebyly dány podmínky proto, aby Nejvyšší soud postupem podle §265o tr. ř. rozhodoval o odkladu výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová