ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.348.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 348/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2009 o dovolání obviněného M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 50 To 574/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 150/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 7 T 150/2007, byl obviněný M. V. uznán vinným v bodě I. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě II. trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a jednak trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění dopustil tak, že
I. v období od 6. do 10. října 2006 v Ch., jako jednatel společnosti R. a u. a. E. L., s. r. o., odebral od poškozené společnosti P., s. r. o., se sídlem v Ch., V., stavební materiál v hodnotě 41.682,- Kč s tím, že úhradu provede bankovním převodem, když však v době odebírání materiálu věděl, že na účtu nemá dostatek finančních prostředků na úhradu odebraného zboží a věděl i o tom, že v dohledné době ani na účet žádné finanční prostředky neobdrží, a dále byl srozuměn s tím, že v okamžiku odebrání zboží a ani později nebude mít k dispozici prostředky, aby mohl zboží zaplatit, případně že v průběhu následné doby získané prostředky použije jiným způsobem než na úhradu odebraného zboží, a svým jednáním tak způsobil škodu poškozené společnosti v celkové výši 41.682,- Kč,
II. dne 11. 3. 2008 kolem 23.00 hodin ve F. L., okres Ch., řídil po ulici A., M. a Ž. osobní motorové vozidlo značky Chrysler Stratus, přesto, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Tachově ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 2 T 8/2007, jenž nabyl právní moci dne 28. 3. 2007, uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců, a vozidlo řídil i přesto, že není a nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.
Obviněný byl odsouzen tak, že za skutek pod bodem I. mu byl podle §250 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 8. 2007, sp. zn. 5 T 138/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Za skutek pod bodem II. byl obviněnému podle §180d tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 50 To 574/2008, z podnětu odvolání obviněného podaného proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ve výroku o trestu za skutek pod bodem II., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. V. podle §180d tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 9 T 172/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. M. Č. z důvodů spatřovaných v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání. Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že popisu skutku v rozsudcích soudů obou stupňů použitá právní kvalifikace neodpovídá ani v kontextu s odůvodněním, neboť z vyjádření skutkového stavu věci pod bodem I. není možné bez pochybností dovodit, že jsou naplněny znaky trestného činu podvodu §250 odst. 1, 2 tr. zák., a to zejména pokud jde o subjektivní stránku, jíž se soudy dostatečně nezabývaly. Podle obviněného ze skutkových okolností nelze dovodit, že již v době odebrání materiálu věděl o tom, že na účtu nemá dostatek finančních prostředků, a že v okamžiku odebrání zboží a ani později nebude mít k dispozici finanční prostředky na jeho úhradu, případně že v průběhu následné doby získané prostředky použije jiným způsobem. Není tak dostatečně patrné, že úmyslně ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl jiného v omyl a způsobil škodu nikoli malou. Obviněný dále trval na tom, že v době odběru zboží nemohl být ani srozuměn s tím, že uvedenou částku na odběr zboží nebude moci zaplatit, neboť důvodně očekával finanční prostředky od svého smluvního partnera S., s. r. o., která měla obviněnému zaslat úhradu podle smlouvy, kterou měli mezi sebou platně uzavřenou. S., s. r. o., posléze od smlouvy odstoupila, s čímž však obviněný nesouhlasil a na zaplacení své pohledávky trval. Obviněný zdůraznil, že příkaz k úhradě dlužné částky za zboží poškozené společnosti zadával, a poškozenému ho ukázal až po odebrání zboží. Není pravdou, že by poškozeného tímto příkazem k úhradě uvedl v omyl, na základě něhož mu poškozený vydal zboží. K naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., proto chybí příčinný vztah mezi jednáním obviněného a následkem, a obviněného proto nelze tímto trestným činem uznat vinným. Obviněný dále uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jelikož nepovažoval za správné, že byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoli napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na závěr obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v napadené části, a aby podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně sám rozhodl podle §265m tr. ř. o zproštění obviněného z viny trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které však do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem své případné písemné stanovisko nezaslalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených podmínek posuzoval Nejvyšší soud dále otázku, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je tedy možno vytýkat pouze vady právní povahy, tedy to, že skutek tak, jak byl zjištěn soudem byl nesprávně právně kvalifikován, čili, že vůbec nejde o trestný čin nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pokud obviněný svým dovoláním vytýkal nesprávnost právní kvalifikace a poukazoval především na nedostatky v subjektivní stránce, jde o vady, které jsou hmotně právní povahy a s označeným dovolacím důvodem korespondují.
Nejprve je potřebné připomenout, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu nikoli malou. Podle §3 tr. zák. je k trestnosti činu třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu je třeba úmyslného zavinění.
Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák., nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák., přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Nejvyšší soud, s ohledem na skutková zjištění obsažená ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně včetně příslušných odůvodnění napadaného rozhodnutí a k nim se vážící obsah spisového materiálu, shledal, že uvedená a zmíněná obecná kritéria vymezující zavinění pachatele, byla soudem prvního stupně i odvolacím soudem, který se rovněž ve svém rozhodnutí k odvolacím námitkám obviněného vypořádával, plně akceptována.
Protože obviněný M. V. již v předcházejících fázích trestního řízení namítal absenci podvodného úmyslu, odvolací soud tyto výhrady obviněného v rámci odvolacího řízení přezkoumával a své závěry rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku na straně 6. Zde poukázal na to, že se soud prvního stupně zabýval hodnocením obhajoby obviněného v konfrontaci s listinnými důkazy a svědeckými výpověďmi, a že všechny souvislosti správně vyhodnotil a právně posoudil na základě řádně provedeného dokazování, v němž neshledal žádné procesní vady nebo nedostatky. Ke konkrétním námitkám obviněného, obdobným těm, jež uplatnil i v podaném dovolání, zdůraznil, že obviněný nemohl přesvědčivě očekávat, že získá finanční prostředky od S., s. r. o. Tento závěr opíral zejména o skutečnosti vyplývající z neutěšených obchodních vztahů mezi společností obviněného a S., s. r. o., která již před tím, než obviněný odebral předmětné zboží od P., s. r. o., obviněnému signalizovala, že pro vykazované nedostatky jím zajišťovaných prací nehodlá obviněnému jím požadovanou cenu uhradit. Tento nijak se nelepšící stav vykrystalizoval až do situace, kdy S., s. r. o., od smlouvy se společností obviněného odstoupila. Těmito úvahami odvolací soud dokladoval, že obviněný v době odebrání zboží, tedy ve dnech od 6. do 10. října 2006, nemohl spoléhat na to, že mu budou S., s. r. o., uhrazeny peníze, a to tím spíše, že obviněný takový převod finančních prostředků na účet nemohl očekávat i proto, že si na uvedené společnosti vymohl pouze hotovostní platby. Odvolací soud obhajobu obviněného považoval jen za snahu zajistit si u jednatele P., s. r. o., F. B. důvěru, vykazoval se výpisem z banky, resp. příkazem k úhradě. Tím však jen předstíral svou solventnost, protože jak oba soudy z dalších důkazů prokázaly, v té době na účtu nebyly žádné finanční prostředky, což nakonec obviněný ani nepopřel. Když odvolací soud ze všech těchto důvodů shledal, že obviněný nemohl očekávat příjem, z něhož by cenu zboží mohl uhradit za situace, že neměl žádné finanční prostředky, správně dovodil naplnění subjektivní stránky k činu pod bodem I“.
Nejvyšší soud s ohledem na to, že se jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně otázce subjektivní stránky podrobně a v potřebném rozsahu věnovaly a zdůraznily všechny významné okolnosti k této otázce se vážící, nepřisvědčil obviněnému, že se soudy jeho zaviněním nezabývaly. Nejen na tuto problematiku, ale i ve vztahu k dalším výhradám obviněného byla oběma soudy soustředěna dostatečná pozornost a oba soudy i věcně správně své úvahy v odůvodnění svých rozhodnutích rozvedly a se všemi potřebnými otázkami se vypořádaly a dostatečně jasně a srozumitelně na podkladě výsledků provedeného dokazování je i vysvětlily. Nejvyšší soud pro jejich přesvědčivost a z důvodu stručnosti na jednotlivé pasáže obou těchto rozhodnutí toliko odkazuje. Pro úplnost Nejvyšší soud jen shrnuje, že bylo dostatečně objasněno a též i zdůvodněno, že obviněný jednal v době uzavření dohody s jednatelem P., s. r. o., F. B., jehož požádal o dodání materiálu, s podvodným úmyslem, protože již v této době, kdy neměl na účtu žádné peníze a ani žádnou jistotu, že mu budou skutečně jakékoli finanční prostředky na účet dodány, věděl, že fakturu vystavenou za dodané zboží neuhradí.
Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud nepochybil, jestliže rozsudek soudu prvního stupně ponechal ve výroku o vině beze změny. V souladu se zákonem i se zjištěným skutkovým stavem, v němž jsou dostatečně odraženy všechny okolnosti rozhodné pro stanovení jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., obviněného tímto trestným činem v bodě I. uznal vinným s tím, že se ho dopustil v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Protože je tato právní kvalifikace správná, Nejvyšší soud výhrady obviněného M. V. nepovažoval za opodstatněné.
Pokud obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud z tohoto dovolacího důvodu dovolání neshledal důvodným, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud dovolání obviněného M. V. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. dubna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová