ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.402.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 402/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2009 o dovolání obviněného T. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 9 To 508/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 122/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 2 T 122/2008, byl obviněný T. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
1) v přesně nezjištěné době v měsíci říjnu 2002 v K., v ulici M., v místě trvalého bydliště nutil násilím k souloži svou manželku M. K., poté, když se v ranních hodinách vrátila domů tak, že jí při koupání vytáhl z koupelny a řekl jí, aby to s ním dělala také, když to dělá někde jinde, fackoval ji, tahal ji za vlasy, škrtil ji a vzhledem ke své fyzické převaze se tak poškozená neubránila a obžalovaný na ní proti její vůli vykonal soulož,
2) dne 28. 5. 2008 v dopoledních hodinách, v K., v ulici M., v místě trvalého bydliště nejdříve slovně hrubě napadl manželku M. K. a urážel ji kvůli tomu, že měla mít v zaměstnání pohlavní styk, a řekl jí, že když to dělá všude, bude to s ním dělat také doma, snažil se poškozenou povalit na sedačku v obývacím pokoji, čemuž se tato bránila, brečela a říkala, že to s ním dělat nechce, na to ji obžalovaný začal tahat za vlasy, smýkat po podlaze, dusit peřinou, strhal z ní tričko, které měla na sobě a vykonal na ní proti její vůli soulož, přestože ho poškozená prosila, aby to nedělal, a přitom říkal, že to dělat bude, že je jeho žena a má na to nárok a bude to dělat 2x týdně, a po vykonané souloži poškozenou opět slovně urážel a říkal jí, že se jí to takto určitě líbí,
3) od měsíce června 2004 do 2. 6. 2008 v K., v ulici M., v místě společného bydliště opakovaně slovně i fyzicky napadal svoji manželku M. K., přičemž intenzita napadání se postupně zvětšovala a napadání bylo stále častější, a to zejména od roku 2007, docházelo k němu bezdůvodně či z malicherných důvodů, záminkou byla zejména bezdůvodná žárlivost obžalovaného, kvůli které měla poškozená obavy z chození na veřejnost, aby nedávala obžalovanému záminku k napadání, k některým útokům docházelo i před jejich společnými nezletilými syny, před nimiž ji také hrubě urážel, konkrétně v jednom případě v podnapilém stavu vytáhl po svém návratu domů poškozenou z postele a kvůli tomu, že mu nezvedla telefon, s ní začal smýkat a vláčel ji do obývacího pokoje, jednou, když mu poškozená řekla, že mohl během její delší nepřítomnosti umýt nádobí, zbil ji před syny tak, že ji udeřil opakovaně rukama do hlavy, fyzické napadání ze strany obžalovaného spočívalo zejména v bití a tahání za vlasy a ruce poškozené, přičemž v některých případech vzal obžalovaný synům mobilní telefony a zamkl nebo jim zatarasil cestu z pokoje, aby nemohli přivolat pomoc, obžalovaný si dále vynucoval od obžalované sexuální styk proti její vůli, přičemž ta se podvolila, aby měla klid, obžalovaný také nechával poškozené dopisy, v nichž vyhrožoval zabitím jí i její rodině, a dne 2. 6. 2008 nejdříve vyvolal hádku s poškozenou a když mu odpověděla, že nic nejedla, řekl jí, že má plný žaludek semene, a že jí to tam vydrží, poškozená ho poprosila, aby toho nechal, po čemž ji udeřil tak, že narazila zády na parapet u okna v kuchyni“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě 1) a 2) jako dva trestné činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a v bodě 3) jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. 9 To 508/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. O., CSc. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) a g) tr. ř.
Dovolatel poté, co uvedl, že trestné činnosti se nedopustil, poukázal na probíhající rozvodové řízení, na rozpory ve výpovědích poškozené a na to, s kým vším se poškozená radila před podáním trestního oznámení. V té souvislosti tvrdil, že byl zkrácen na svých právech obviněného po nepřiměřeném policejním zákroku, a poznamenal, že sama účast obhájce při úkonu nezaručuje ještě realizaci práva na obhajobu, neboť podle trestního řádu obviněný má samostatná práva stojící vedle práv obhájce. Tím současně zpochybnil závěr odvolacího soudu, který neshledal v postupu soudu prvního stupně žádné procesní pochybení.
Dále obviněný vyslovil nesouhlas s právním posouzením jednotlivých skutků. K trestným činům znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. namítl, že se jich měl dopustit již před šesti lety a není tudíž jasné, proč poškozená věc neoznámila a proč s ním dále žila ve společné domácnosti a vychovávala s ním děti.
Podle mínění dovolatele nebyly naplněny předpoklady ani pro právní kvalifikaci skutku popsaného v bodě 3) jako trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., zejména v jeho kvalifikované skutkové podstatě, tedy že se měl týrání dopouštět po delší dobu. Do dubna 2007 mu nebyly prokázány žádné významnější kroky k páchání takové trestné činnosti, přičemž jeho jednání vůči poškozené nenese rysy týrání. O týrání se podle jeho názoru nemůže jednat, pokud je skutek vymezen tak, že na poškozenou žárlil, napadal ji a jednou ji v podnapilém stavu vytáhl z postele a smýkal s ní a vláčel ji do obývacího pokoje, nebo že ji zbil před syny.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že argumentace dovolatele je do značné míry obdobná tvrzením, jež uváděl na svou obhajobu po celou dobu trestního řízení. Uvedenými námitkami se v dostatečné míře zabýval soud druhého stupně, přičemž jeho závěry jsou logické a v souladu s provedeným dokazováním.
Státní zástupce dále poznamenal, že není zřejmé, z jakého důvodu obviněný součástí argumentace svého dovolání učinil i poznámku o samostatných obhajovacích právech obviněného v trestním řízení (souběžně s právy obhájce), pokud s ní nespojil žádnou konkrétní výhradu proti meritornímu rozhodnutí ve své trestní věci.
K dalším námitkám dovolatele státní zástupce uvedl, že výhrada ke skutku pod bodem 1) nemůže nijak naplnit deklarované důvody dovolání. Z výpovědi poškozené zřetelně plyne, že mezi tímto skutkem a skutky následujícími nebylo žádné vakuum, nýbrž že hrubé protiprávní napadání ze strany obviněného musela snášet po celou dobu dělící první znásilnění od posledního (čili první skutek výroku o vině od druhého), jak je ostatně zachyceno v popisu 3) skutku týkajícího se trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. V tomto posledním skutku popsané chování obviněného vůči poškozené zcela vyhovuje teoretické definici týrání, kterou dovolatel uvedl v textu svého mimořádného opravného prostředku, a není možno přisvědčit jeho stanovisku, že jeho jednání vůči poškozené nenese rysy týrání. Stanoviska vyjádřená v textu dovolání naopak signalizují, že si protiprávnost svého chování nehodlá připustit, tím méně že by nad ním projevil nějakou lítost. To, že dovolatel nesouhlasil s právním posouzením tohoto skutku, aniž by vytkl konkrétní vadu právní kvalifikace, není argumentem postačujícím ke zpochybnění správnosti napadeného rozhodnutí.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby takové rozhodnutí soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas
s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že řízení předcházející vydání rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnil tedy tento důvod dovolání v jeho druhé variantě, přičemž podle jeho názoru byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval povahou dovolacích námitek obviněného a přitom shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují ty polemiky dovolatele, ve kterých si kladl otázky, proč poškozená oznámila trestný čin znásilnění až po šesti letech, proč s ním dále setrvávala ve společné domácnosti
a proč s ním vychovávala děti. Takové polemiky se totiž netýkají právního posouzení skutku, nýbrž se vztahují k posuzování věrohodnosti poškozené a tedy ke způsobu hodnocení její svědecké výpovědi ze strany soudů obou stupňů, což pod jmenovaný dovolací důvod podřadit nelze.
Obdobně je tomu s další námitkou dovolatele, že „sama účast obhájce při úkonu nezaručuje ještě realizaci práva na obhajobu“ a že „sám obviněný má totiž podle trestního řádu i samostatná práva stojící vedle práv obhájce“. Z takovéto formulace (ale ani z dalšího textu dovolání) totiž není zřejmé, z jakého důvodu obviněný součástí své argumentace učinil i poznámku o samostatných obhajovacích právech obviněného v trestním řízení (souběžně s právy obhájce), pokud s ní nespojil žádnou konkrétní výhradu proti meritornímu rozhodnutí v dané trestní věci a blíže nerozvedl, v čem mělo spočívat údajné porušení jeho práva na obhajobu.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud považoval za jedinou relevantně uplatněnou námitku tvrzení obviněného, že jeho jednání popsané pod bodem 3) skutkové věty nenaplňuje všechny znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (konkrétně že se měl týrání dopouštět po delší dobu, zvláště když do dubna 2007 mu nebyly prokázány žádné významnější kroky k páchání takové trestné činnosti, a že jeho jednání vůči poškozené nenese rysy týrání). Zároveň však shledal, že takové výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě a pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím, tedy osob žijících ve společném obydlí. Předmětem útoku může být nejen osoba blízká, ale i osoba jiná, je-li splněna podmínka, že žije s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě. Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu v jeho základní skutkové podstatě vyžaduje úmysl (§4 tr. zák.).
Týráním se podle právní teorie rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou žijící s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba považuje za těžké příkoří. Nevyžaduje se, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžká příkoří. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1271 a násl.).
Prakticky shodně vymezila uvedený pojem i judikatura soudů. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005 (publikovaném pod č. 20/2006 Sb. v rozh. trest.), mimo jiné uvedl, že pod pojmem „týrání“ ve smyslu §215a odst. 1 tr. zák. je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou (srov. §89 odst. 8 tr. zák.), nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném domě či bytě, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby. Použití fyzického násilí může mít v takovém případě vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.), popřípadě (dojde-li k zákonem předpokládanému následku /účinku/) i na právní závěr o souběhu trestného činu podle §215a tr. zák. s některým dalším trestným činem.
Z hlediska zákonných znaků soudem prvního stupně použité tzv. kvalifikované skutkové podstaty je třeba zmínit, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním (srov. rozhodnutí publikované č. 20/1984-I. Sb. rozh. trest.). Proto při pokračování v páchání takového činu po delší dobu se musí jednat o časový úsek řádově v měsících (současně platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, a naopak). Ve vztahu k této okolnosti pak z hlediska zavinění postačí nedbalost [srov. §6 písm. b) tr. zák.]
V této souvislosti je vhodné poukázat rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. trest., podle něhož „pro posouzení otázky, zda pachatel trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zák. pokračoval v páchání takového činu „po delší dobu“ ve smyslu ustanovení §215a odst. 2 písm. b) tr. zák., je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby i doba několika měsíců naplnila tento zákonný znak“.
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného nezbytné připomenout podstatu jeho jednání, jež záležela v tom, že poškozenou po dlouhou dobu (cca 4 roky) v místě svého bydliště „opakovaně slovně i fyzicky napadal …, (přičemž) …intenzita napadání se postupně zvětšovala a napadání bylo stále častější, a to zejména od roku 2007, docházelo k němu bezdůvodně či z malicherných důvodů, záminkou byla zejména bezdůvodná žárlivost obžalovaného, kvůli které měla poškozená obavy z chození na veřejnost, …, k některým útokům docházelo i před jejich společnými nezletilými syny, před nimiž ji také hrubě urážel, …, fyzické napadání ze strany obžalovaného spočívalo zejména v bití a tahání za vlasy a ruce poškozené, přičemž v některých případech vzal obžalovaný synům mobilní telefony a zamkl nebo jim zatarasil cestu z pokoje, aby nemohli přivolat pomoc, obžalovaný si dále vynucoval od obžalované sexuální styk proti její vůli, přičemž ta se podvolila, aby měla klid, obžalovaný také nechával poškozené dopisy, v nichž vyhrožoval zabitím jí i její rodině, a dne 2. 6. 2008 nejdříve vyvolal hádku s poškozenou a když mu odpověděla, že nic nejedla, řekl jí, že má plný žaludek semene, a že jí to tam vydrží, poškozená ho poprosila, aby toho nechal, po čemž ji udeřil tak, že narazila zády na parapet u okna v kuchyni“.
Takováto skutková zjištění vedla soudy obou stupňů ke správnému právnímu závěru, že jednání obviněného se vyznačovalo zlým nakládáním s poškozenou (její opakované bití, urážky, slovní napadání, smýkání s ní, vyvolávání hádek, tahání za vlasy, vynucování si pohlavního styku, apod.). Jestliže se takového jednání dopouštěl po dobu přibližně čtyř let, přičemž jeho násilné projevy se opakovaly a stupňovaly, soudy nepochybily, pokud v jednání obviněného spatřovaly formální i materiální znaky (včetně znaku tzv. kvalifikované skutkové podstaty) trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Naopak námitky obviněného nebylo možné považovat za důvodné.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a