ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.411.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 411/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2009 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 7 To 119/2008, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 11/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 5 T 11/2008, byl obviněný J. K. uznán vinným v bodě I. trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a v bodě II. trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Podle popsaných skutkových zjištění se činu pod bodem I. dopustil tak, že v době od 12.30 hodin dne 30. 3. 2007 do 10.00 hodin dne 31. 3. 2007 přesně nezjištěným způsobem vnikl do bytu poškozené V. P., v N., Z J., okres M., kde v úmyslu usmrtit ji a zmocnit se jejích věcí, poškozenou fyzicky napadl, zasadil jí opakované údery do obličeje a způsobil jí tím krevní výrony v obličeji, tržnou ránu rtu a další poranění, nato ji rdousil až do okamžiku, kdy v důsledku udušení zemřela, poté z bytu odcizil přinejmenším mobilní telefon značky Nokia 5110, občanský průkaz, průkaz pojištěnce V. z. p., koženkovou tašku, náušnice a klíče od bytu, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 1 T 31/92, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 1993, sp. zn. 7 To 60/93, uznán vinným mimo jiné trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 v té době platného trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tehdy platného trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 13 roků a 6 měsíců, který vykonal.
V bodě II. se činu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 19.00 hodin dne 7. 5. 2007 do 06.30 hodin dne 8. 5. 2007 v domě v R. v obci Z., okres K., fyzicky napadl poškozenou J. J., v úmyslu donutit ji k souloži, přičemž jí tak způsobil údery zejména do hlavy mnohočetná poranění měkkých tkání obličeje a při zavedení tupého předmětu do pochvy jí způsobil trhlinu poševní sliznice v oblasti zevního ústí močové trubice, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 1 T 31/92, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 1993, sp. zn. 7 To 60/93, uznán vinným mimo jiné trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tehdy platného trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 v té době platného trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 13 roků a 6 měsíců, který vykonal.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. a §29 odst. 3 tr. zák. k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody na doživotí. Pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 7 To 119/2008, odvolání podané obviněným proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Obviněný podal proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze z důvodu podle §265b odst. 2 tr. ř. dovolání, které zaslal dne 12. 1. 2009 faxem, v němž toliko uvedl, že dovolání podává z důvodu §265b odst. 2 tr. ř. Takto označené dovolání podáním došlým Krajskému soudu v Praze dne 16. 3. 2009 odůvodnil tím, že uložení trestu odnětí svobody na doživotí podle §29 odst. 1, 3 tr. zák., není podloženo skutkovými okolnostmi natolik, aby byly splněny podmínky dostačující pro závěr o uložení trestu doživotí. Tuto výhradu obviněný spojoval i s argumentem, že se trestného činu vraždy, jímž byl uznán vinným, nedopustil a že čin uvedený pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně měl být kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti podle §221 odst. 3 tr. zák. Avšak i tehdy, kdyby soud shledal, že uvedený čin je nutné posoudit jako trestný čin vraždy, nelze mu za něj ukládat výjimečný trest ve smyslu §29 odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť stupeň nebezpečnosti tvrzeného jednání nebyl pro společnost mimořádně vysoký. Není ovšem splněna podmínka pro uložení takového trestu podle §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., protože nelze považovat za důvodný závěr soudního znalce v oboru klinické psychologie, podle kterého je prognóza resocializace obviněného mimořádně nepříznivá.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 To 119/2008 ze dne 21. 10. 2008 zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného doručeno, v rámci svého vyjádření k tomuto mimořádnému opravnému prostředku konstatoval, že obviněný nejprve podal jen „blanketní“ dovolání, v němž toliko odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř. Pokud zaslal po uplynutí lhůty podle §265e tr. ř. jeho odůvodnění, argumentoval v něm i skutečnostmi týkajícími se právní kvalifikace skutku pod bodem I, což by svědčilo pro možnost podat dovolání též z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V zhledem k tomu, že obviněný takový důvod v zákonné lhůtě neuplatnil a důvody dovolání je možné měnit podle §265f odst. 2 tr. ř. jen po dobu běhu této lhůty, mohl obviněný napadat toliko nesplnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. K okruhu těchto námitek tudíž nelze přihlížet. pokud obviněný sám sepsal podání, v němž uvedl své výhrady označené jako dovolání, pak tyto námitky nelze v rámci přezkumné činnosti Nejvyššího soudu ve smyslu §265d odst. 2 tr. ř. posuzovat, protože nemají povahu dovolání. K výhradám týkajícím se nesplnění podmínek podle §29 odst. 3 tr. zák. pro uložení výjimečného trestu státní zástupce uvedl, že vzhledem k použité právní kvalifikaci a vymezení skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, se zřetelem na nenapravitelný následek obviněným způsobený u činu pod bodem I., je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost mimořádně vysoký. Shledal proto, že uložení trestu na doživotí je v daném případě zcela opodstatněno, a to pokud se týká též závěrů znalce o nemožnosti resocializace obviněného. V této souvislosti státní zástupce poukázal na trestní minulost obviněného včetně toho, že obviněný uvedené závažné činy spáchal krátce poté, co byl podmíněně propuštěn z předchozího dlouhodobého trestu. Protože neshledal při ukládání trestu odnětí svobody na doživotí žádná pochybení, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného podané prostřednictvím obhájce je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Nejprve je vhodné k podanému dovolání uvést, že obviněný v zákonem stanovené lhůtě (dne 12. 1. 2009, což byl předposlední den lhůty stanovené pro podání dovolání podle §265e odst. 1 tr. ř.) dovolání podal jen s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř. a žádné důvody neuvedl. Jeho odůvodnění, jak je shora popsáno, soudu druhého stupně zaslal až dne 16. 3. 2009, tedy poté, co uvedená dvouměsíční lhůta, v níž jedině lze podle §265f odst. 3 tr. ř. měnit rozsah a důvody dovolání, již dnem 13. 1. 2009 uplynula.
Podle obsahu těchto dvou podání však Nejvyšší soud shledal, že důvody dovolání ani jeho rozsah změněny nebyly, protože obviněný v odůvodnění dovolání neuvedl žádný jiný dovolací důvod, ale toliko zopakoval odkaz na důvod podle §265b odst. 2 tr. ř. K němu pak připojil argumentaci, která na tento důvod zčásti dopadá. Týká-li se obsah dovolání též tvrzení, že se obviněný činu nedopustil a popírá, že by jeho jednáním byla způsobena smrt poškozené, z čehož odvozuje možnost jiné právní kvalifikace, jde o výhrady, které Nejvyšší soud nepřezkoumával, jednak proto, že obviněný jimi překročil rozsah původně ohlášeného dovolání, ale též i se zřetelem na to, že tyto argumenty nedopadají na žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., a to ani se zřetelem na dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř. Jestliže byl totiž obviněnému uložen trest odnětí svobody na doživotí, je rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacím soudem omezen jen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu ve smyslu ustanovení §29 odst. 1, 3 tr. zák. Přitom dovolací soud vychází z toho, zda soudy zjištěný skutkový podklad v tomto směru opodstatňuje právní závěr o splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí (viz rozhodnutí č. 58/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud proto zkoumal, s ohledem na obviněným uplatněné dovolání, pouze podmínky, za nichž byl obviněnému uložen trest odnětí svobody na doživotí, a proto je vhodné nejprve zdůraznit, že podle §29 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody na doživotí může soud mimo jiné uložit pachateli, který spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák. za podmínek, že:
a) stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku, a b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.
Při ukládání trestu odnětí svobody na doživotí je vždy nutné mít na paměti, že jako přísnější alternativa výjimečného trestu představuje vůbec nejpřísnější druh trestu, jaký trestní zákon zná. Tomu odpovídají i podmínky §29 odst. 3 tr. zák., za jejichž splnění lze takový trest uložit, jestliže je současně dáno, že se jedná o některý z úzkého okruhu vyjmenovaných nejzávažnějších trestných činů, stupeň nebezpečnosti takového trestného činu musí být mimořádně vysoký a uložení trestu odnětí svobody na doživotí buď vyžaduje ochrana společnosti, nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 do 25 let.
Pokud jde o třetí z těchto kritérií uvedených v ustanovení §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., že uložení trestu odnětí svobody na doživotí buď vyžaduje ochrana společnosti, nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 do 25 let, formuluje alternativně dva předpoklady, z nichž pro uložení výjimečného trestu na doživotí postačí splnění alespoň jednoho z nich, každá může být v konkrétní věci naplněna samostatně, ale mohou být dány i současně. Jedná se buď o požadavek účinné ochrany společnosti a nebo, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.
V hledisku účinné ochrany společnosti je zdůrazněn především požadavek generální prevence. Uložení trestu odnětí svobody na doživotí bude na místě, když jiné prostředky, a zejména i nejcitelnější jiné tresty nebudou s to účinně ochránit společnost před nejnebezpečnější kriminalitou, která velmi negativním a často nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty. Může tomu tak být za předpokladu, jestliže nastane mimořádné ohrožení společnosti např. v důsledku hrozby spáchání některého z trestných činů uvedených v návětí §29 odst. 3 tr. zák., který se bude častěji vyskytovat, nebo takové trestné činy budou zaměřeny proti některým kategoriím osob, jež jsou jimi ohroženy (např. dětí, veřejných činitelů), dojde k hlubokému znepokojení široké veřejnosti apod. (srov. rozhodnutí č. 23/1975 Sb. rozh. tr.). Trest odnětí svobody na doživotí nutno považovat za důležitý prostředek ochrany společnosti i před organizovaným zločinem, teroristickými akcemi apod.
K tomuto požadavku však Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisového materiálu, učiněná skutková zjištění a z nich vyplývající povahu činu, jehož se obviněný dopustil, shledal, že v daném případě se o něj nejedná, což je zřejmé i z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí. Uvedený zákonný požadavek však byl shledán u podmínky, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let.
Tento alternativní znak zajišťuje individuální prevenci trestu odnětí svobody na doživotí, v níž se vyjadřuje subsidiarita tohoto trestu ve vztahu k onomu mírnějšímu typu výjimečného trestu. Znamená to tedy, že z hlediska osoby pachatele je nutno nejdříve zkoumat, zda k dosažení účelu trestu nepostačuje některá z mírnějších alternativ, totiž trest odnětí svobody do 15 let nebo výjimečný trest v podobě trestu odnětí svobody nad 15 až do 25 let. Teprve po negativním závěru, že uvedené tresty, případně ani v kombinaci s příslušným ochranným opatřením v konkrétním případě nepostačují k dosažení účelu trestního zákona, lze za splnění ostatních podmínek přikročit k uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Formulací podmínky „není naděje“ dává zákon najevo, že nestačí nedostatek jistoty, že se pachatel napraví kratším trestem, ale naopak, vyžaduje se rozumná jistota (prognóza) vycházející ze současných znalostí o možnosti napravit pachatele trestem odnětí svobody časově omezeným nad 15 až do 25 let. Tím se ovšem dostává výrazně do popředí ochranná funkce trestu odnětí svobody na doživotí spočívající v izolaci pachatele od společnosti, aby byla před ním chráněna, když ani dlouhodobý trest odnětí svobody do 25 let není schopen zajistit jeho převýchovu a nápravu (přiměř. srov. rozhodnutí č. 61/1971 – III. Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí s ohledem na takto obecně formulované zásady posuzoval a shledal, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně jsou dostatečně popsány všechny okolnosti vztahující se k trestu odnětí svobody na doživotí, které jsou z hlediska podmínek vycházejících z ustanovení §29 odst. 3 tr. zák. jak jsou shora naznačeny, významné.
Obviněný byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 2 písm. c), h) tr. zák., čímž byl splněn požadavek vyjádřený v ustanovení §29 odst. 3 tr. zák., že uvedený trest lze uložit jen u těch nejzávažnějších a konkrétně uvedených trestných činů, mezi nimiž je i trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák. uveden.
V daném případě byla naplněna i podmínka vyjádřená v ustanovení §29 odst. 3 písm. a) tr. zák., a to zejména v alternativě zvlášť zavrženíhodné pohnutky spočívající v daném případě v tom, že obviněný se činu dopustil na sedmasedmdesátileté ženě, na níž, jak uvedl odvolací soud ve svém rozhodnutí (strana 5), „realizoval své parazitní snahy po zajištění vlastní existence“. V konkrétním případě poškozené V. P. se jednalo o to, že ji obviněný, poté co ji usmrtil, odňal věci jí patřící. Je patrné, že obviněný tak zneužil jejího vysokého věku, neboť právě ženy ve vysokém věku si ke svému trestnému jednání obvykle vybíral, jak lze dovodit i z dalších činů, jichž se dopustil v této, ale i v jiných trestních věcech. Tuto pohnutku, která obviněného k násilnému jednání vedla, je nutné podřadit pod shora uvedenou a zákonem požadovanou podmínku, protože zneužívání bezbrannosti a stáří osamělých lidí, je rozhodně motivem, který je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí o morální zvrhlosti a bezohledném sobectví, jak je v ustanovení §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. požadováno.
Pokud jde o hlediska vyjádřená v ustanovení §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., která musí být s oběma shora uvedenými podmínkami současně dána, v projednávaném případě byla soudy obou stupňů shledána v osobě pachatele, u něhož již není naděje, že by jej bylo možné napravit trestem odnětí svobody nad patnáct let až do dvaceti pěti let. Oba soudy okolnosti takto zákonem vyžadované ve svých rozhodnutí v dostatečné míře vyjádřily a vysvětlily, když jsou zřejmé i ze skutkových okolností, z nichž plyne, že obviněný již v minulosti vykonal dlouhodobý trest za obdobný velice závažný trestný čin. Okolnost, že na něj již bylo tvrdým a důrazným trestem působeno, se nepromítla pozitivně v jeho dalším životě a jeho nápravu nepřinesla. Za této situace lze z uvedené okolnosti dovodit, že v případě obviněného J. K. již byly vyčerpány všechny mírnější prostředky, kterými lze na pachatele trestných činů působit, což plně dokladuje, že nelze mít naději, že opakované působení mírnějšího trestu by vedlo ke kvalitnějším změnám v chováním obviněného. Kromě těchto skutečností soudy (strana 30 rozsudku soudu prvního stupně), rovněž zvažovaly závěry znalce z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a sexuologie a i klinické psychologie, podle nichž v osobnosti obviněného jsou patrné vysoká antičnost a agresivita, které jsou přítomny v rámci dissociální poruchy, což vede k extrémně vysoké možnosti opakování agresivního jednání a jeho téměř vyloučené resocializaci.
Na základě všech těchto úvah a závěrů Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů dostatečně a správně posoudily všechny okolnosti pro ukládání trestu odnětí svobody na doživotí. Nepochybily proto, pokud obviněnému za splnění podmínek podle §29 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. tento trest uložily.
Nejvyšší soud však shledal, že jestliže oba soudy správně posoudily a zhodnotily podmínky pro uložení trestu doživotí, pak za této situace již nemohly obviněnému uvedený trest uložit též za použití §42 odst. 1 tr. zák., byť ho uznali vinným, že se činů dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti soudy dostatečně neuvážily, že ustanovení §29 odst. 3 tr. zák. je speciálním ve vztahu k ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. Ustanovení §42 odst. 2 tr. zák. nepřipouští zvýšení horní hranice trestu odnětí svobody u zvlášť nebezpečných recidivistů nad 15 roků a je totiž vázáno na ukládání trestu v rámci všeobecné zákonem stanovené trestní sazby pro tento druh trestu, kdežto při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nesmí ani po zvýšení o jednu třetinu nad patnáct až do pětadvaceti let horní hranici převyšovat dvacet pět let (srov. rozhodnutí č. 37/1974-II.).
Pokud soudy obviněnému výjimečný trest uložily i s přihlédnutím k §42 odst. 1 tr. zák., pak takový odkaz ve výroku o ukládání výjimečného trestu odnětí svobody není v souladu s uvedenými zásadami. Tento nedostatek je však možné označit jen za formální nepřesnost, která se na správnosti uložení trestu odnětí svobody na doživotí nikterak nepodílí.
Proto, i když Nejvyšší soud shledal nepřesnost ve vymezení právních ustanovení, podle nichž se tento trest ukládá, vzhledem ke všem argumentům shora vyjádřeným dospěl k závěru, že není třeba uvedenou vadu napadaného rozhodnutí napravit. K tomuto závěru dospěl s ohledem na to, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, tj. přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. by situaci obviněného ve věci nikterak nezměnilo, protože při tom, když byl trest odnětí svobody na doživotí obviněnému uložen zcela v souladu se podmínkami pro jeho ukládání podle §29 odst. 3 tr. zák., byl by tento trest obviněnému vyměřen i za situace, kdyby ve výroku o uložení tohoto trestu nebylo citováno ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. Dále je též nutné poukázat i na to, že předmětná otázka již byla po právní stránce vyřešena, jak je též patrno i z odkazu na shora uvedený judikát Nejvyššího soudu, takže již nemá žádný právní význam.
Vzhledem k tomu, že tyto okolnosti, které byly rozhodné pro uvedené závěry Nejvyššího soudu, jsou zřejmé již ze samotného obsahu podaného dovolání a z obsahu napadeného rozhodnutí a není třeba, aby dovolací soud prováděl úkony k objasnění věci, nebo doplňoval dokazování ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová