ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.456.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 456/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2009 o dovolání obviněného K. B. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 4. 4. 2008, sp. zn. 31 To 136/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 259/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. B. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. 6 T 259/2007, byl obviněný K. B. M. uznán vinným v bodě 1) trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a v bodě 2) pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Těchto činů se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak,
ad 1) dne 17. 7. 2007 kolem 23:00 hodin v ulici D. v L. rozbil úderem pěstí skleněnou výplň výlohy obchodu s dětskými potřebami B., čímž majiteli obchodu M. P. způsobil škodu ve výši 5.303,- Kč,
ad 2) dne 13. 8. 2007 kolem 23:40 hodin v ulici P. v L. na chodbě ubytovny napadl kuchyňským nožem Z. Z., když útočil na hruď poškozeného a ten se snažil vykrýt údery rukama a způsobil mu větší množství drobných řezných ranek na hrudníku, břiše a horních končetinách, povrchovou bodnořeznou ránu levé poloviny hrudníku v blízkosti bradavky, hlubokou bodnořeznou ránu levého boku, řeznou ránu pravého předloktí, povrchovou bodnořeznou ránu vnitřní strany pravé paže a povrchovou bodnořeznou ránu levého lokte, s dobou léčení v trvání nejméně 10 dnů, kdy žádná z ran nepronikala do tělních dutin i z důvodu silné vrstvy podkožního tuku, přestože vzhledem k umístění ran mohlo dojít k zasažení srdce a plic, sleziny, tenkého a tlustého střeva, pažní tepny, což by poškozeného ohrozilo na životě.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné léčení v ústavní formě. Dále byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, odvolání obviněného podané proti výroku o vině, trestu a ochranném léčení shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně usnesením ze dne 4. 4. 2008, sp. zn. 31 To 136/2008, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněný proti shora uvedenému usnesení krajského soudu podal prostřednictvím obhájkyně JUDr. S. P. z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože má za to, že soud rozhodl na základě nesprávného právního posouzení. Obviněný nejprve své výhrady zaměřil proti výroku o vině pod bodem 2), ve vztahu k němuž namítl, že skutkové závěry učiněné soudem nenasvědčují tomu, že by jeho úmysl směřoval ke způsobení těžké újmy. V této souvislosti zmínil, že i podle soudu prvního stupně nebyla znalcem z oboru zdravotnictví dostatečně objasněna intenzita útoku a znalec ani z umístění ran nebyl schopen určit způsob držení nože. Obviněný též s odkazem na odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že i když se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k činu byl obviněný motivován nenávistí, sám ohledně jeho motivace neučinil žádný závěr. Podle obviněného nelze jen z lokalizace ran učinit závěr o těžké újmě na zdraví a o tom, že se obviněný pokusil o trestný čin podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. Dalšími námitkami obviněný brojil proti uložení ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě a s ohledem na ně vytkl, že soud nesprávně vyšel ze závěrů znalce, že se u něj jedná o návykový alkoholismus s nerozvinutou závislostí a úspěšnost léčby zásadním způsobem závisí na motivaci a vůli léčeného. Obviněný se neztotožnil s tím, že by se měl podrobit ústavnímu léčení, když vyjádřil snahu i ochotu se léčit dobrovolně, čímž by ke splnění účelu ochranného léčení postačovala protialkoholní léčba formou ambulantní. V závěru obviněný shrnul, že s ohledem na učiněné skutkové závěry měl být skutek uvedený v bodě 2) kvalifikován jako ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a ochranné léčení mu mělo být uloženo podle §72 odst. 2 písm. b) odst. 4 tr. zák. v ambulantní formě. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil a vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Poté, co bylo dovolání obviněného v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, bylo soudu doručeno písemné vyjádření. Příslušná státní zástupkyně neshledala opodstatněné námitky týkající se úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví. Uvedla, že z okolností činu, zejména s ohledem na nebezpečnost použité zbraně, dostatečně razantní způsob jejího použití a přímé ohrožení důležitých orgánů, je zranění na úrovni těžké újmy na zdraví obvyklým a předvídatelným následkem útoku daného typu. Pokud k žádnému vážnému následku nedošlo, jde jen o souhru šťastných náhod. Právní kvalifikaci jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. shledala správnou. Námitka směřující proti ústavní formě ochranného protialkoholického léčení podle státní zástupkyně nenaplňuje deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Poukázala na závěry psychiatrického znaleckého posudku o duševním zdraví obviněného, ve kterých je vysloveno, že nadměrné požívání alkoholických nápojů obviněným má povahu počínající chorobné závislosti na alkoholu. Soudy nepochybily, pokud rozhodly, že ochranné léčení obviněný vykoná v léčebném zařízení. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
S ohledem na to, že dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval dovolací soud též otázku, zda byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. u obou námitek uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami. Ve vztahu k obsahu uvedeného dovolání a se zřetelem na to, že je možné z uvedeného důvodu dovolání podat, jen když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, shledal, že námitky obviněným uplatněné se pouze v části, v níž brojil proti tomu, že jeho úmysl v případě skutku pod bodem 2) směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví, dotýkají otázek hmotně právní povahy, a proto dále zkoumal, zda je dovolání opodstatněné.
Nejprve je potřeba uvést, že tuto námitku již obviněný uplatnil v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se s ní vypořádal a v odůvodnění svého usnesení zejména na straně 3 a 4 rozvedl úvahy, jimiž soudem prvního stupně učiněný závěr o tom, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu, potvrdil. V rámci svých závěrů odvolací soud konstatoval, že pro správnost použité právní kvalifikace jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. l k §222 odst. 1 tr. zák. svědčí zejména to, že obviněný útočil nožem proti hrudníku a břichu poškozeného, což jsou části těla, kde jsou uloženy důležité orgány, jejichž zranění poškozeného bezprostředně ohrožovalo na životě. Odvolací soud zdůraznil četnost takto vedených útoků, jakož i to, že k vážnějšímu zranění poškozeného nedošlo jen díky aktivní obraně poškozeného, který rukama zachytil některé útoky vedené obviněným, a navíc i proto, že poškozeného chránila silnější vrstva podkožního tuku. Odvolací soud shledal, že obviněný se dopustil činu, který mu je kladen za vinu, v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., protože věděl, že svým jednáním může poškozenému způsobit vážné zranění a pro případ, že by se tak stalo, byl s daným následkem srozuměn. Obhajobu obviněného, že měl z poškozeného strach, odvolací soud nepovažoval za opodstatněnou, protože poškozený na obviněného neútočil, neměl u sebe žádný předmět, jímž by mohl obviněného ohrožovat, ani obviněného slovně nenapadal.
Nejvyšší soud s ohledem na takto vyjádřené právní závěry shledal napadené rozhodnutí správným. Pro úplnost však považuje za nutné pouze doplnit, že pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání jinému úmyslně způsobit těžkou újmu na zdraví, avšak k dokonání činu nedošlo.
Z dikce ustanovení §222 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §3 odst. 3 tr. zák. plyne, že u trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je vyžadováno úmyslné zavinění ve smyslu §4 písm. a) nebo b) tr. zák. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Pokud úmysl obviněného způsobit těžké zranění ve smyslu §222 odst. 1 tr. zák., z provedených důkazů přímo nevyplynul, soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat tak, aby úmysl pachatele směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (viz. rozhodnutí č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Z hlediska způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžký následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení a z pohnutky (srov. rozhodnutí č. II/1965, č. 35/1991 Sb. rozh. tr.).
Za těžkou újmu na zdraví se podle §89 odst. 7 tr. zák. považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění a musí se jednat o újmu na zdraví odpovídající některému z taxativně vymezených typů poškození zdraví podle §89 odst. 7 a) až ch) tr. zák. Jde o vymezení značně obecné, takže závažnost jednotlivých případů může být různá, mohou se překrývat, a proto v konkrétním případě může mít porucha zdraví znaky jednoho nebo několika druhů těžké újmy na zdraví.
V daném případě, jak se podle skutkových zjištěních podává, vážná porucha na zdraví poškozeného nenastala, významné však je, že k takovému následku jednání obviněného bezprostředně směřovalo.
Nejvyšší soud s poukazem na výše uvedené skutkové i právní okolnosti shledal, že oba soudy otázku naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. v potřebné míře přezkoumaly a učinily právní závěr, který nevzbuzuje pochybnosti. Jen pro úplnost považuje za nutné zdůraznit, že ke zjištěnému zranění v podobně těžkých a nevratných změn nedošlo proto, že poškozený se aktivně bránil, o čemž svědčí řezné ranky zjištěné na horních končetinách, a také proto, že měl na těle poměrně silnou vrstvu tuku, díky níž, i když nůž do jeho těla pronikl, nezasáhl žádné důležité orgány, a rovněž i proto, že obviněný byl ve svém počínání vyrušen příchodem další osoby. Pokud však jde o způsob útoku, nepochybně obviněný směřoval proti hrudníku a břichu, kde zanechal nůž, jímž obviněný na poškozeného útočil větší množství řezných ranek. Skutečnost, že obviněný působil ostrým a velmi zraňujícím předmětem, jakým je nůž, s větší razancí, svědčí to, že vedle uvedených malých ranek způsobil poškozenému i dvě větší rány, z nichž jedna byla lokalizována v blízkosti bradavky na levé polovině hrudníku, což je místo, kde je uložené srdce, a přestože byla označena jako povrchová bodnořezná rána, právě její lokalizace svědčí o snaze obviněného umístit rány do exponovaných a životně důležitých míst. Stejně lze charakterizovat hlubokou bodnořeznou ránu levého boku, kde jsou v dutině břišní též orgány významné pro život, jež však na rozdíl od skeletu hrudního koše kromě kůže podkoží nic nechrání.
Všechny uvedené okolnosti svědčí o správnosti závěru, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu a byl při svém velmi agresivním útoku srozuměn s tím, že může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů shledal závěry soudů obou stupňů o tom, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. správnými, a to i pokud jde o subjektivní stránku. Dovolání obviněného proto v této části posoudil jako zjevně neopodstatněné, neboť jestliže v daném případě bylo prokázáno, že čin obviněného směřoval k dokonání těžké újmy na zdraví, pak požadavek obviněného, aby byl čin posouzen jako ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., nepřichází za dané situace do úvahy, neboť v případě této právní kvalifikace musí úmysl obviněného směřovat toliko k ublížení na zdraví, což však, jak je shora rozvedeno, v daném případě prokázáno nebylo.
Jestliže obviněný též prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti uložení ochranného léčení podle §72 odst. 2 písm. b) odst. 4 tr. zák. protialkoholního ve formě ústavní, je potřeba uvést, že s těmito námitkami uvedený dovolací důvod nekoresponduje, neboť je možné uvedené výhrady uplatňovat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1311/2007, a ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 11 Tdo 894/2007).
I přesto, že obviněný v dovolání tento speciální dovolací důvod neoznačil, Nejvyšší soud se otázkami, které však na jeho dikci dopadají, zabýval, neboť ochranné léčení je jedním z ochranných opatření. Podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. se ochranné léčení uloží tehdy, jestliže pachatel, který se oddává zneužívání návykové látky, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním. Ochranné léčení se neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout. Z uvedeného je patrné, že podmínka pro uložení ochranného léčení shledávaná v oddávání se zneužívání návykové látky musí být trvalého rázu, a nestačí např. ojedinělá opilost, ani pouhé zjištění sklonů např. k požívání alkoholických nápojů, ale musí jít o takové požívání, které má povahu chorobného návyku (srov. rozhodnutí č. 50/1983 Sb. rozh. tr.). U osoby, u níž má být rozhodnuto o uložení ochranného léčení protialkoholního, je k posouzení stadia vývoje a stavu alkoholismu třeba odborných znalostí, a proto se vyžadují k posouzení této otázky znalecké posudky nebo odborná vyjádření lékaře - alkohologa nebo od zdravotnického zařízení, zabývajícího se protialkoholní léčbou (srov. rozhodnutí č. 46/1977, s. 206, a č. 59/1968 Sb. rozh. tr.). Ve znaleckém posudku nebo v odborném lékařském vyjádření je třeba také zaujmout stanovisko, zda vzhledem k osobě pachatele, jeho zdravotnímu stavu (včetně psychiky), jeho poměru k ochrannému léčení a příp. dosud proběhlým ochranným léčbám je předpoklad, že lze dosáhnout účelu ochranného léčení (ve vztahu k uložení ochranného protialkoholního léčení srov. též rozhodnutí č. 54/1979 a č. 18/1981 Sb. rozh. tr.) ve formě ústavní nebo ambulantní.
Způsob výkonu léčení upravuje ustanovení §72 odst. 4 tr. zák., podle něhož může soud nařídit léčení ve formě ambulantní, avšak tehdy, lze-li vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem očekávat, že ambulantní léčení splní účel.
Při ukládání formy ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost trestné činnosti a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem. Při ambulantním léčení je léčená osoba, která je ponechána na svobodě, povinna se podrobit léčebnému režimu podle pokynů pracovníků zdravotnického zařízení, kam léčená osoba pravidelně v určených termínech dochází. Tento způsob výkonu ochranného léčení je možné uložit jen tehdy, když vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem lze očekávat, že účel léčení bude splněn i při pobytu léčené osoby na svobodě (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 30/1972 Sb. rozh. tr.).
Pokud soud prvního stupně obviněnému uložil ochranné léčení protialkoholní ve formě ústavní, učinil tak na základě posouzení všech okolností, za nichž k činu došlo, zejména se zřetelem na to, že obviněný se dopustil uvedeného činu pod vlivem alkoholických nápojů, a jak tento soud dovodil na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalce MUDr. L. T. Měl tedy shromážděny všechny významné podklady, na jejichž podkladě učinil správné a plně opodstatněné závěry.
Pro úplnost Nejvyšší soud, který se závěry učiněnými soudy obou stupňů ztotožnil, jen dodává, že podle závěrů jmenovaného znalce, je obviněný jednoduchou osobností nedostatečně výchovně stimulovanou a emočně deprimovanou, impulzivní a nezdrženlivou, s nedostatečně inkorporovanými sociálně adaptačními mechanizmy a s nedostatečně navozenými pocity zodpovědnosti. Je proto zřejmé, že kromě již soudy uvedených okolností, i takto strukturovaná osobnost obviněného nedává záruku, že se podřídí dobrovolné léčbě, jak ambulantní forma předpokládá. Proto, i když se ještě, jak též shledal znalec, u obviněného nejedná o rozvinutou závislost na alkoholu, obviněný tím, že nemá náhled na své pití, by zřejmě i z tohoto důvodu nebyl dostatečně způsobilý řádně plnit podmínky ambulantní léčby a při pobytu na svobodě se zdržet požívání alkoholu, neboť právě abstinence je předpokladem splnění účelu této léčby.
Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal rozhodnutí o druhu a způsobu výkonu ochranného léčení správné.
Ze všech těchto důvodů, jak jsou výše rozvedeny, nebyly zjištěny takové vady, které by bylo možné napravit cestou dovolání, neboť soudy rozhodly jak o vině obviněného pod bodem 2), tak i o nezbytnosti uložení ochranného protialkoholního léčení ve formě ústavní správně, a v odůvodnění svých rozhodnutích všechny důležité závěry v potřebné míře vysvětlily. Dovolání obviněného proto bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová