ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.969.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 969/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2009 o dovolání obviněné R. K., podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 8 To 128/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 T 79/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 8 T 79/2008, byla obviněná R. K. uznána vinnou v bodě I. 1) - 4) trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a v bodě I. 1) trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Za tyto trestné činy byla obviněná odsouzena podle §160 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání v ozbrojených sborech na dobu pěti let. Dále podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. jí byl uložen trest propadnutí věci, a to dvou kusů bankovek nominální hodnoty 1.000,- Kč. Podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněné uložen peněžitý trest ve výši 150.000,- Kč, a podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných M. K., I. a Y. K., a T. N.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak státní zástupce v neprospěch obviněných M. K. a R. K. proti výroku o trestech, které jim byly uloženy, a jednak obvinění T. N., I. K. a Y. K. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 8 To 128/2009, o těchto odvoláních rozhodl tak, že I. k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ve výroku o trestu odnětí svobody uloženém obviněné R. K. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že této obviněné při nezměněném výroku o vině a o trestech zákazu činnosti, propadnutí věci a peněžitém trestu, podle §160 odst. 3 tr. zák. účinného v době spáchání činu za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. II. Odvolání státního zástupce v neprospěch obviněné M. K. a ostatních obviněných podle §256 tr. ř. zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce JUDr. L. O. podala obviněná R. K. proti uvedenému rozsudku krajského soudu z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, ve kterém brojila proti výroku o trestu, který jí odvolací soud uložil. Za správný považovala trest, který jí byl vyměřen soudem prvního stupně, jenž při úvaze o uložení podmíněného trestu odnětí svobody zohlednil především dosavadní bezúhonnost obviněné a nutnost dodržení principu rovnosti před zákonem, když se mu jevilo jako nepřiměřeně přísné uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody prvotrestanému pachateli za trestný čin, za který lze uložit jako samostatný trest i pouhý trest peněžitý. Neztotožnila se však s tím, že odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce ve vztahu k dovolatelce zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu odnětí svobody a sám ji odsoudil k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Odvolacímu soudu vytkla, že se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s podstatou argumentace soudu prvního stupně, a pro uložení nepodmíněného trestu zohlednil „samozřejmost, pravidelnost a dobu trvání“ trestného jednání a jeho „vpravdě živnostenský charakter“. Obviněná argumentaci odvolacího soudu uvedenou v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu označila za kusou, na hranici přezkoumatelnosti. Závěr o nutnosti uložení nepodmíněného trestu označila za neshodující se s principem rovnosti a Listinou práv a svobod. Obviněná při znalosti podmínek, podle nichž nelze namítat nepřiměřenost trestu, odkázala zejména na publikovanou judikaturu Ústavního soudu ČR, zabývající se řešením situace, kdy námitky obsažené v dovolání nezakládají explicitně žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., takže ve vztahu k nim by obecně neexistovala zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/0. I z jiných rozhodnutí vyplývá, že tato zásada může být prolomena v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad. Existenci extrémního nesouladu, který by měl vést k závěru o přípustnosti tohoto dovolání, když byl při hodnocení důkazů a dovozování právních závěrů soudem odvolacím zásadním způsobem porušen ústavou zaručený princip rovnosti před zákonem i právo na spravedlivý proces, ve svém případě i ve vztahu k trestu považovala za rozhodnou.
V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 8 To 128/2009 a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí, a v souladu s §265r odst. 1 písm. b), popř. c) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil a uvedl, že obviněná alternativně uplatnila dva dovolací důvody, přičemž se současně dovolává existence tzv. extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci. Již ze samotné povahy extrémního rozporu plyne, že nemůže být shledán jako forma naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se týká výlučně zkoumání zákonnosti rozhodnutí o trestu. Z uvedeného dovolacího důvodu plyne, že případy extrémního rozporu se tohoto dovolacího důvodu týkat nemohou, a také je zřejmé, že rozhodnutím odvolacího soudu tento důvod dovolání naplněn být nemohl, neboť výrok o trestu vyhovuje všem zákonným kritériím. Extrémní nesoulad je vždy spojován s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je obviněnou rovněž namítán. Dovolatelka ovšem jeho existenci dovozuje z argumentů, o něž soud prvního stupně opřel výrok o podmíněném odkladu uloženého trestu. Jinými slovy se domáhá změny právě toho výroku, jímž bylo rozhodnuto, že uložený dvouletý trest odnětí svobody bude vykonán, aniž by jí bylo dopřáno dobrodiní podmíněného odkladu. Z jejích námitek ovšem neplyne, v čem by měl spočívat tvrzený extrémní rozpor, a zřejmě to ani plynout nemůže, neboť tuto zvláštní vadu rozhodnutí lze sotva spojovat s námitkami vůči přiměřenosti trestní sankce. Ve skutečnosti podstata argumentace obviněné spočívá ve výhradách proti zdánlivě nedostatečnému odůvodnění výroku o trestu v dovoláním napadeného rozhodnutí. Takové dovolání je však nepřípustné (§265a odst. 4 tr. ř.), a dovolatelka se formálně dovolává vady rozhodnutí spočívající v nesprávné aplikaci norem hmotného práva, avšak žádná faktická výhrada tohoto druhu však nebyla v dovolání uvedena. V dovolání shromážděné námitky nemohou naplnit ani jeden ze dvou deklarovaných důvodů dovolání ani žádný další z katalogu důvodů dovolání, jak je uveden v §265b odst. 1 tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění těchto podmínek posuzoval dále otázku, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Předně je nutné předeslat, že pokud Nejvyšší soud zkoumal otázku přípustnosti dovolání obviněné a shledal, že dovolání je přípustné, avšak toliko ve vztahu k výroku o trestu, proti němuž mohla obviněná dovolání podat.
Dovoláním obviněná nemohla napadnout výrok o vině, protože ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. je nepřípustné dovolání za situace, jestliže se jím dovolatel domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací nebo stížnostní soud. K tomu dochází tehdy, pokud bylo v rámci odvolacího řízení odvolání podáno výlučně proti výroku o trestu odsuzujícího rozsudku a z důvodů, které neopodstatňovaly, aby odvolací soud přezkoumával postupem podle §254 odst. 2 tr. ř. i výrok o vině. V takovém případě nelze dovoláním napadat správnost výroku o vině (k tomu srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 89/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 5, roč. 2004, č. T 689).
Odvolací soud v projednávané věci přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněné R. K. toliko ve vztahu k výroku o trestu, a to na základě odvolání státního zástupce, který ho podal pouze proti výroku o trestu, neboť obviněná R. K. sama odvolání nepodala. Také výhradně z podnětu státním zástupcem podaného odvolání v neprospěch obviněné R. K. odvolací soud přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. ř. výhradně tento výrok o trestu, aniž by přezkoumával též výrok o vině.
Na základě těchto skutečností je zřejmé, že se obviněná svým dovoláním nemohla domáhat přezkoumání výroku o vině.
Pokud proto obviněná dovolání podložila dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a domáhala se extrémního nesouladu, dovolací soud tyto její výhrady nemohl pro nepřípustnost takových námitek přezkoumávat.
Jestliže obviněná poukázala na extrémní nesoulad, lze zmínit, že především Ústavní soud v řadě svých nálezů konstatoval (srov. např. nálezy Ústavního soudu - ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113 apod.), že za určitých výjimečných okolností je umožněno, aby bylo z podnětu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zkoumáno, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace a zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán (srov. nálezy ze dne 28. 11. 2005 sp. zn. IV. ÚS 216/2004, a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005, uveřejněné pod č. 215 ve sv. 39 a č. 156 ve sv. 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K takovému přezkumu může dojít jen tehdy, pokud Nejvyšší soud s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v konkrétní projednávané věci shledal, že právní závěry obecného soudu jsou v „extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními“ a dovolatel existenci tohoto „extrémního nesouladu“ v dovolání s odkazem na konkrétní okolnosti a výhrady namítal.
Je tak patrné, že výhrady týkající se extrémního rozporu, jak je obviněná ve svém dovolání ve vztahu k §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla, lze vztahovat toliko k otázkám týkajícím se výroku o vině. Proti této části rozsudku, jak bylo výše uvedeno, obviněná dovolání podat nemohla. Ve vztahu k výroku o trestu se ze všech výše rozvedených důvodů extrémního nesouladu dovolávat nelze.
Obviněná dovolání opřela rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné uplatnit, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z tohoto důvodu lze tedy namítat dvě alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, ze dne 2. 9. 2002, 11 Tdo 530/2002, ze dne 4. 1. 2006, 7 Tdo 4/2006). Ani jedna alternativa však neposkytuje možnost dovolávat se porušení zákonných hledisek určujících uložení druhu a výměry trestu.
Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je též vhodné připomenout, že výrok o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze napadnout dovoláním především z dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se ovšem vztahuje jen k druhu a výměře uloženého trestu, a to v tom smyslu, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Výrok o trestu může být napaden dovoláním i z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud ovšem dovolatel namítá nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním hmotněprávním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení při ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu. (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004 sp. zn. 11 Tdo 575/2004 uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit, 6. roč. 2004 – T 701).
Pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k tomu, že ze všech uvedených skutečností je zřejmé, že obviněná argumenty uplatněnými v podaném dovolání neuvedla žádné skutečnosti, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tento důvod nenaplnila a dovolání tak podala z jiných důvodů než které jsou v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. uvedeny.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová