ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1056.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 1056/2010-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 30. listopadu 2010 dovolání obviněného Mgr. N. P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, sp. zn. 31 To 159/2009 ze dne 11. 11. 2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 3 T 184/2007 ze dne 27. 1. 2009 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Mgr. N. P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 3 T 184/2007 byl obviněný Mgr. N. P. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem pokusu podvodu podle §8 odst. 2 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák., a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 a ½ roku (jeden a půl) roku.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že napadený rozsudek v odsuzující části zrušil a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a z pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1 tr. zák. Současně podle §37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu. V ostatním zůstal rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou nezměněn.
Podle skutkových zjištění soudu II. stupně se obviněný dopustil výše uvedených trestných činů tak, že:
1) dne 19. 12. 2006 na prodejně DIGI, s. r. o. Jablonec nad Nisou, Puškinova 21, uzavřel se společností ESSOX, s. r. o. se sídlem České Budějovice, Senovážné náměstí 213/7, smlouvu o úvěru pod č. smlouvy … týkající se koupě notebooku zn. HP nw6310 512MB, 60GB, 15‘‘, 1394, WLAN, DWD+-RW, v celkové hodnotě 25.860,- Kč, po schválení úvěru z tohoto na prodejně zaplatil akontaci ve výši 2.586,- Kč, předmětný notebook odebral, zavázal se k deseti měsíčním splátkám po 2.586,- Kč s první splátkou úvěru ke dni 15. 1. 2007, ke dni 26. 5. 2007 však nesplnil ani jednu z dohodnutých měsíčních splátek úvěru, na výzvy ke splácení dlužného úvěru nereagoval, když takto od počátku jednal v úmyslu úvěr nesplatit, a tímto jednáním způsobil poškozené fa ESSOX, s. r. o. přímou škodu ve výši 23.274,- Kč a ke dni 25. 5. 2007 následnou škodu ve výši 5.995,- Kč jako ze smluvních podmínek dohodnutou sankci za porušení závazkového vztahu předmětné úvěrové smlouvy,
2) dne 19. 7. 2006 předložil faxem ČEZ zákaznickým službám s .r. o. se sídlem Plzeň, Guldenerova 2577/19 padělané potvrzení opatřené razítkem Živnostenské banky, a. s. o provedení platebního příkazu na částku ve výši 19.500,- Kč, a to ze svého účtu u Živnostenské banky, a. s. ve prospěch výše uvedené společnosti.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého advokáta – dovolání (a to u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne 1. 2. 2010), neboť dle jeho názoru rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tvrdí, že skutky uvedené ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu byly nesprávně podřazeny pod skutkovou podstatu trestného činu podle §250 odst. 1 tr. zák. (skutek 1) a podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1 tr. zák. (skutek 2). Obhajoba ve svém stanovisku uvádí, že původně byl obviněný obžalován pro tři skutky, z nichž první dva jsou v podstatě totožné a spočívají v tom, že Mgr. K. ve dvou po sobě následujících případech uzavřel smlouvu na úvěrování finančních prostředků za nákup dvou přenosných počítačů a ty pak následně v dohodnutých splátkách nesplatil, ačkoliv měl předem vědět, že počítače zaplatit nebude moci. V prvém skutku soud I. stupně po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že obviněný tímto skutkem spáchal trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Odvolací soud tento skutek překvalifikoval na podvod dle §250 odst. 1 tr. zák. Ve druhém případě soud I. instance dospěl k závěru, že žalovaný skutek trestným činem není. Důvodem pro zproštění tohoto skutku byl závěr, že se nepodařilo vyvrátit obhajobu obviněného, že jako jednatel Euroregionálního gymnázia vedl s Krajským úřadem Libereckého kraje jednání o poskytnutí dotací na běžný chod školy, ze kterých by bylo možné splatit i zakoupený notebook.
Dovolatel k 1. skutku namítá, že k rozdílnému hodnocení obou výše uvedených skutků – tedy prvního odsouzeného (z 19. 12. 2006) a druhého zproštěného (z 8. 1. 2007) – není žádný důvod, neboť oba jsou obsahově totožné. V obou případech obviněný opatřil počítače pro zabezpečení činnosti jím přebíraného gymnázia a Střední odborné školy pedagogické, s. r. o., které měl od počátku r. 2007 provozovat. Jelikož obchodní podíl byl na obviněného převeden dne 5. 1. 2007, smlouvy o úvěru nemohly být uzavřeny na právnickou osobu. Obviněný však zdůrazňuje, že stejně jako ve druhém případě, tak i v prvém skutku (za který byl odsouzen) počítal s tím, že mu bude krajským úřadem poskytnuta dotace na běžný chod této školy, ze které by bylo možné splatit tento zakoupený notebook, a rovněž získat i další přiměřený zisk, ze kterého by mohl hradit další své závazky. V této souvislosti pak akcentuje fakt, že jednoduše nemohl předpokládat, že krajský úřad v rozporu s písemně uzavřenou smlouvou a zvyklostí přestane gymnázium dotovat. Kdyby takový vývoj předpokládal, pak by se do tohoto podnikání (tj. do zabezpečení provozu gymnázia) vůbec nepouštěl. Současně dovolatel uvádí, že na hospodářském postavení obviněného se mezi dnem 19. 12. 2006 a dnem 8. 1. 2007 nic nezměnilo.
Dále v této souvislosti dovolatel akcentuje, že při koupi prvního notebooku nejednal v přímém ani nepřímém úmyslu vylákat plnění (ve formě počítače) s úmyslem jej nezaplatit. Neschopnost plnění úvěrových splátek byla jen důsledkem jeho podnikatelské neschopnosti, kterou nepředpokládal. Proto poukazuje na to, že ve výroku soudu II. stupně chybí popis subjektivní stránky – neboť zde není uvedeno, jakým jednáním měl být naplněn úmysl nezaplatit smluvené úvěrové částky a z jakých důkazů tento úmysl vyplynul. Na závěr této části dovolatel vyjadřuje své přesvědčení, že jeho jednání nejen že nenaplňuje skutkovou podstatu posuzovaného trestného činu, ale v tomto skutku je rovněž předmětný výrok soudu v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem.
Pokud jde o 2. skutek, který se týká předložení padělaného potvrzení firmě ČEZ, k tomu dovolatel uvádí, že z obecně známé obchodní praxe společností, které poskytují energie vyplývá, že platby zákazníků se nikdy neevidují podle tvrzení odběratelů, ale pouze na základě toho, co bylo skutečně uhrazeno (ať převodem či jinak). Proto nikdo není schopen způsobit těmto dodavatelským subjektům škodu tím, že tvrdí, že dodanou energii a služby (event. zálohy na takové dodávky) ve stanoveném termínu již uhradil. Škodu by nepravdivým tvrzením o poskytnutých úhradách mohl způsobit jen tehdy, kdyby jeho nepravdivému tvrzení dodavatel uvěřil a následkem toho pak plnění nevyžadoval. To se v tomto případě nestalo, neboť plnění se platí převodem nebo v hotovosti k rukám oprávněného a pokud platba nedojde, oprávněný nepovažuje platební povinnost dlužníka za splněnou. Z toho vyplývá, že škoda dodavateli energie jednoznačně způsobena nebyla, a to i kdyby bylo prokázáno, že obviněný sám faxem zaslal dodavateli energie listinu, ve které mělo být potvrzeno, že převedl na dodavatele nějaké finanční plnění, neboť toto jednání fakticky nemohlo dodavateli způsobit škodu. Chování obviněného lze podřadit pouze mezi jednání, které mají za cíl vymluvit se, popř. vysvětlit opožděné plnění. Z toho vyplývá, že škoda jako nezbytný znak předmětného trestného činu musí vzniknout v důsledku podvodného jednání a současně mezi takovým jednáním a vzniklou škodou musí být dána příčinná souvislost. I pokus směřuje k tomuto cíli, s tím rozdílem, že k dokonání nedojde. Úmysl podvodníka tedy musí směřovat ke způsobení škody a k obohacení sebe sama či jiného. V tomto skutku pak absentuje i objektivní stránka tohoto trestného činu.
Na základě výše uvedených důvodů a z důvodu uvedeného v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tedy dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, č. j. 31 To 159/2009-181 z 11. 11. 2009 zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K projednávanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce, činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten k tomuto případu uvádí, že pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné podřadit tu část dovolání, ve které obviněný uvedl, že skutek 2 nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu, neboť v něm chybí vyjádření objektivní a subjektivní stránky. K tomuto závěru státní zástupce dospěl vzhledem k tomu, že obviněný Mgr. K. se v uvedeném rozsahu prioritně nedomáhá změny skutkových zjištění vyjádřených v pravomocném výroku o vině rozsudku soudu II. stupně.
Z popisu 2. skutku je dle státního zástupce zřejmé, že skutkové okolnosti události z 19. 7. 2006 (kdy obviněný faxem předložil ČEZu padělané potvrzení o provedení platebního příkazu na částku ve výši 19.500,- Kč ze svého účtu u Živnostenské banky, a. s. ve prospěch ČEZu) nevyjadřují znaky objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák., především pak zde absentuje úmysl obviněného uvést někoho v omyl a způsobit mu škodu formou neoprávněného obohacení.
S ohledem na tato fakta státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 31 To 159/2009 ze dne 11. 11. 2009 ve výroku, kterým byl obviněný Mgr. N. P. K. uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k ust. §250 odst. 1 tr. zák. (výrok pod bodem 2). Současně v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjadřuje státní zástupce souhlas s projednáváním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda v této věci je dovolání přípustné. V této souvislosti konstatuje, že předložené dovolání je v souladu s ust. §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu přípustné, bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (tj. u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. §265e odst. 1, 3 tr. řádu i oprávněnou osobou v souladu s ust. §265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda toto dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti, které upravuje ust. §265f tr. řádu. Po prostudování předložených dovolání Nejvyšší soud shledal, že dovolání směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 11. 11. 2009, č. j. 31 To 159/2009-181, a to do všech výroků tohoto rozhodnutí, tzn. že obviněný dovoláním napadá tento rozsudek v celém rozsahu, tj. výroky o vině i o trestech. Vzhledem ke splnění všech podmínek vymezených v ust. §265f tr. řádu považuje Nejvyšší soud i toto dovolání za přípustné.
Své námitky dovolatel vznesl s odkazem na dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Tento dovolací důvod neumožňuje zasahovat proti porušení procesních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost jsou správně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod už totiž nelze přezkoumat a hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování nebo správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu přezkoumávání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 76/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a v rámci dovolacího řízení zjišťuje, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na daný skutkový stav.
Předpokladem úspěšného uplatnění dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je, aby obviněný své písemné dovolání podal nejen za splnění zákonných podmínek (viz. §265a a násl.), ale rovněž aby své dovolání materiálně (nikoliv pouze formálně) odůvodnil konkrétními vadami, které spatřuje v právním posouzení skutku zjištěného soudem . Teprve poté, tj. v návaznosti na takto tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení, lze případně vytýkat napadenému rozhodnutí nesprávná skutková zjištění. Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit pouze zcela výjimečně – a to pokud existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy na straně jedné a skutkovými závěry soudu a z nich plynoucími právními závěry na straně druhé, ovšem pouze za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání.
Z dovolací argumentace obviněného vyplynulo, že dle jeho názoru soudy nižších stupňů vyhodnotily oba jeho skutky nesprávně, neboť v obou případech neměl v úmyslu dopustit se trestného činu podvodu dle §250 tr. zák. Tento úmysl byl však doložen provedeným dokazováním a Nejvyšší soud zdůrazňuje, že do ukončeného dokazování není oprávněn již nijak zasáhnout. Těžiště dokazování je v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, příp. korigovat pouze soud II. stupně v rámci řízení o odvolání. Tímto je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumávání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. ִ7 k Úmluvě. Ale dovolací soud není obecnou III. instancí zaměřenou na přezkoumávání rozhodnutí soudů II. stupně. Správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat, protože není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z legální definice trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že podvod je spáchán, pokud obviněný ke škodě cizího majetku obohatí sebe (nebo jiného) tím, že někoho uvede v omyl, event. využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a na cizím majetku tak způsobí škodu nikoli nepatrnou.
Při aplikaci na projednávaný skutek 1 je nutné zdůraznit, že podvodného jednání se obviněný dopustil pouze pokud v době nákupu (tj. v době zaplacení akontace a faktického převzetí obou notebooků) měl prokazatelně v úmyslu přebírané zboží dále nesplácet. To znamená, že v daném případě je základním problémem zjištění, zda z provedených důkazů vyplynulo, že už v době, kdy zboží přebíral, tj. dne 19. 12. 2006 (a při druhém nákupu dne 8. 1. 2007) věděl, že s ohledem na své finanční poměry nebude moci splnit podmínky vyplývající z uzavřené smlouvy o úvěru a byl s tím srozuměn , takže smlouva byla vlastně uzavřena jen jako prostředek k vylákání předmětu (srov. např. R 47/2002). Zajištění finančních poměrů (při převzetí notebooku dne 19. 12. 2006) spočívá v zabezpečení každoměsíčních splátek z příjmů, které měl k dispozici obviněný (a v případě převzetí dalšího notebooku dne 8. 1. 2007 v zabezpečení finančních prostředků ze školného a dotací přidělených Libereckým krajem).
Proto zásadní otázkou pro odhalení úmyslu obviněného je odpověď na otázku, zda Mgr. K. už v době nákupu počítače věděl (nebo důvodně předpokládal), že bude (nebo nebude) disponovat s dostatečným množstvím financí, ze kterých bude schopen předmětný závazek hradit. Pokud obviněný v době nákupu a převzetí zboží objektivně předpokládal, že každý měsíc bude disponovat dostatečnou hotovostí k tomu, aby svůj dluh podle předem stanovené dohody řádně splácel, pak nelze v jeho jednání podvodný úmysl identifikovat. Pokud ale až po uzavření smlouvy o úvěru vznikly překážky, které dlužníkovi bránily splnit závazek z úvěru a které nemohl v době uzavření smlouvy ani předvídat, nelze vyhodnotit jeho jednání za trestný čin podvodu dle §250 tr. zák. (srov. např. R 38/2001, R 57-II/1978, R 15/1969).
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou bylo rozhodnuto o tom, že obviněný byl zproštěn obžaloby pro spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se měl dopustit nákupem notebooku dne 8. 1. 2007. Na tento fakt obhajoba poukazuje, když v dovolání usiluje o zproštění obviněného z tohoto skutku, neboť namítá, že „k rozdílnému hodnocení obou výše uvedených skutků není žádný důvod, neboť oba jsou obsahově totožné“, tzn. že mimo několikadenního časového rozestupu není mezi nákupem z 19. 12. 2006 a 8. 1. 2007 žádný rozdíl. S tímto názorem se však Nejvyšší soud neztotožnil, stejně jako se s ním neztotožnily soudy I. i II. stupně, neboť zcela zásadním rozdílem je fakt, že první nákup notebooku obviněný realizoval jako fyzická osoba , zatímco druhý pořizoval již jako jednatel Euroregionálního gymnázia. Z toho pak plyne, že u prvního nákupu vzal obviněný povinnost hradit dohodnuté splátky podle „splátkového kalendáře“ na sebe, zatímco u druhého nákupu tuto povinnost na sebe vzalo gymnázium.
Z toho také vyplývá, že zatímco u druhého nákupu dovolatel předpokládal zajištění jednotlivých splátek z očekávané a smluvně dohodnuté dotace, na jejichž vyplacení se spoléhal (a o jejímž nevyplacení se dozvěděl až 30. 1. 2007, viz. č. l. 140), u prvního nákupu z 19. 12. 2010 vzal povinnost každoměsíčního splácení na sebe, a to přesto, že na jeho účtech, vedených u Živnostenské banky a u Raiffeisen Bank ve sledovaném období (tj. v období konce roku 2006 a roku 2007) byl pohyb minimální, resp. stav těchto účtů byl povětšinou „v mínusu“, a to přesto, že dle svědků explicitně uváděl obviněný opak (např. na č. l. 142). Toto je pak zásadní moment, který odpovídá na otázku – proč soudy nižších instancí zcela správně rozhodly u obou realizovaných nákupů rozdílně.
Pokud obhajoba uvádí, že obchodní podíl byl na obviněného převeden „až 5. 1. 2007“, a proto prvá smlouva o úvěru nemohla být uzavřena za právnickou osobu – k tomu je třeba uvést, že tato námitka je účelová a navíc zavádějící, neboť jednání mezi Mgr. K. a dosavadním ředitelem gymnázia Mgr. I. Z. probíhaly dle jeho výpovědi těsně před Vánoci r. 2006, konkrétně (jak uvádí Mgr. Z.) proběhly „poslední čtvrtek před Vánoci“ – tj. 21. 12. 2006 a „poslední sobotu před Vánoci“ – tj. 23. 12. 2006 (č. l. 144). Tedy obě jednání byly realizovány až po nákupu prvého notebooku . Mimochodem schůzku z 21. 12. 2006 charakterizoval svědek Z. jako „jednání o možném prodeji“, a teprve schůzku z 23. 12. charakterizoval jako „konkrétní jednání o podmínkách prodeje“, kde byla rovněž podepsána předběžná smlouva o prodeji gymnázia.
Nicméně subjektivní stránku projednávaného trestného činu je možné dovodit i nepřímo, především z faktu, že obviněný neuhradil svůj dluh ani částečně. Přesněji řečeno – v případě, že by Mgr. K. uhradil svůj dluh alespoň zčásti (zaplacením např. tří splátek), zjevně by subjektivní stránka trestného činu podvodu naplněna nebyla, neboť ze tří uhrazených splátek by vyplynulo, že obviněný svůj závazek akceptoval a hradil dle splátkového kalendáře až do doby, kdy se dostal do stavu platební neschopnosti. I v případě uhrazení alespoň jediné splátky by bylo možné namítnout, že subjektivní stránka trestného činu podvodu dle §250 tr. zák. nebyla naplněna. Ale jelikož okamžik nákupu notebooku je v případě úvěrové smlouvy rozložen do smluveného splátkového období a obviněný v rámci něj uhradil pouze akontaci, aby zboží fyzicky obdržel, a následně již nezaplatil ani jednu splátku, lze z tohoto jednání obviněného, stejně jako z nedostatečného množství financí na jeho účtu rovněž podvodný úmysl dovodit.
Původní pochybnosti o naplnění subjektivní stránky by byly na místě, pokud by Mgr. K. v dobu své platební neschopnosti z vlastní vůle kontaktoval věřitele (společnost ESSOX, s. r. o.) a svou aktuální nepříznivou situaci projednal za účelem dodatečné úpravy výše splátek nebo jiné skladby jejich časového rozložení, event. dočasného odložení úhrady splátek či jiným vzájemně akceptovatelným řešením. Nicméně obviněný tuto společnost nikdy nekontaktoval a na všechny výzvy k jednání nereagoval (viz. č. l. 33).
Všechny výše uvedené důkazy a fakta ve svém souhrnu dávají za pravdu soudům nižších instancí, které z provedeného dokazování vyvodily nepochybný úmysl obviněného smluvené úvěrové částky nezaplatit a tedy úmysl vylákat plnění (ve formě notebooku) bez uhrazení domluvených splátek. Z toho vyplývá, že soudy I. a II. stupně v projednávaném skutku správně konstatovaly naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu dle ust. §250 odst. 1 tr. zák.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal nesprávné právní posouzení tohoto skutku, tím méně dovolatelem namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry a z nich plynoucími právními závěry.
Druhý skutek byl klasifikován oběma soudy nižších instancí jako pokus trestného činu podvodu (dle Okresního soudu v Jablonci nad Nisou podle §8 odst. 2 k §250 odst. 1 tr. zák., Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec opravil tuto kvalifikaci s odkazem na ust. §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1 tr. zák.). Proti tomuto rozhodnutí obviněný podal s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. zák. dovolání, protože tuto právní kvalifikaci považuje za zcela mylnou – dle jeho náhledu se o trestný čin nejedná, neboť v popisu tohoto skutku chybí vyjádření objektivní a subjektivní stránky. Podobný názor k tomuto skutku zaujalo i nejvyšší státní zástupitelství, když uvedlo, že skutkové okolnosti události z 19. 7. 2006 nevyjadřují znaky objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák., především pak zde absentuje úmysl obviněného uvést někoho v omyl a způsobit mu škodu formou neoprávněného obohacení. Protože dovolatel uvedl, že v tomto skutku nedošlo k naplnění nijaké skutkové podstaty trestného činu, považoval Nejvyšší soud i tento výrok obviněného jako implicitní vyjádření toho extrémního nesouladu mezi provedeným důkazním řízením a skutkovými závěry a z nich plynoucími závěry právními.
Skutek, který se časově odehrál ještě před spácháním skutku 1, spočívá v padělání potvrzení o zůstatku na účtu Živnostenské banky, které si obviněný vyžádal po bankovní úřednici dne 17. 7. 2007 (č. l. 95) na „nově vytvořené“ Potvrzení o provedení platebního příkazu (č. l. 96), které následně faxem zaslal svému věřiteli, společnosti ČEZ, s. r. o., a ve kterém deklaruje, že tohoto dne provedl příkaz ve prospěch účtu této společnosti ve výši 19.500,- Kč, tedy ve výši jeho dlužné částky, které u této společnosti v té době měl (č. l. 96), ačkoliv k tomuto dni měl na účtu saldo ve výši 4.623,- Kč.
Po prostudování spisového materiálu však Nejvyšší soud odmítl argumenty o tom, že popis skutku nevyjadřuje znaky objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu spáchání trestného činu podvodu dle ust. §8 odst. 1 k §250 odst. 1 tr. zák., a které v konečném důsledku usilují o bagatelizaci tohoto skutku na pouhé „nepoctivé jednání“, které však nemá žádné trestněprávní důsledky.
Obviněný se v rámci obhajoby nejprve vyjádřil, že tyto peníze ČEZu skutečně zaslal, později uvedl, že se na úkor nikoho neobohatil, a proto chybí základní podmínka pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §250 tr. zák. Pokud však dovolatel tvrdí, že svým skutkem nebyl objektivně schopen způsobit ČEZu škodu, není to proto, že by tento účel nesledoval, ale proto, že ČEZ prostřednictvím svých zaměstnanců jeho pokus o podvod poměrně rychle a snadno odhalil.
Z dokazování tohoto skutku vyplynulo, že Mgr. K. zaslal (prostřednictvím faxu) věřitelské společnosti svůj falzifikát se zjevným cílem uvést ji v omyl v otázce zaplacení její pohledávky a motivovat ji k zahlazení řádově malého dluhu. To, že tohoto cíle nakonec nedosáhl je zásluhou okamžitě provedeného šetření pracovníky ČEZu (č. l. 97), kteří si obratem prověřili okolnosti vystavení zaslaného potvrzení u zaměstnankyň Živnostenské banky. Tím zjistili, že svědkyně P. a T. (č. l. 143) obviněnému na jeho žádost vystavily pouze potvrzení o zůstatku na účtu, přičemž kopii tohoto dokumentu založily do archivu. Porovnáním těchto listin došlo ke snadnému odhalení podvodného jednání ze strany Mgr. K. K tomu je nutné dodat, že kdyby obviněný tyto kontrolní mechanismy předpokládal, jak tvrdí obhajoba, pak by se tohoto jednání zcela jistě nedopustil, neboť by jeho pokus zjevně postrádal smysl. Anebo by explicitně soudům objasnil co konkrétně mělo být pravým motivem jeho jednání, neboli jaký jiný cíl , než právě zahlazení svého dluhu u společnosti ČEZ svým jednáním sledoval.
Je tedy pravdou, že v konečném důsledku ke vniku škody na straně ČEZ s. r. o. nedošlo, neboť dluh byl ze strany dlužníka uhrazen (č. l. 111). K tomu však došlo až když bylo bez pochyby odhaleno, že předmětný doklad je falsum. Tzn. že Mgr. K. uhradil svůj dluh u ČEZu až dlouho poté, co vyšel najevo jeho pokus oklamat svého věřitele. Pokud se tedy dovolatel brání tvrzením, že jeho jednání žádnou škodu nezpůsobilo, a proto nemůže být jeho jednání kvalifikováno jako podvodné, ba ani jako pokus o trestný čin podvodu, k tomu je nutné uvést, že z dokazování logicky vyplynulo, že jeho jednání jednoznačně k podvodnému účelu směřovalo, jen nedošlo k dokonání skutku, což je závěr deklarovaný Krajským soudem v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (ten pouze na rozdíl od rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou upravil právní kvalifikaci z ust. §8 odst. 2 tr. zák. na ust. §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1 tr. zák.).
K další námitce dovolatele, že předmětný skutek je ve výroku obou soudů nižších instancí nedostatečně popsán, resp. že v popisu tohoto skutku chybí vyjádření objektivní i subjektivní stránky, je nutné uvést zejména to, že nesprávné hmotněprávní posouzení skutku nelze dovozovat z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ust. §120 odst. 3 tr. řádu (který upravuje náležitosti rozsudku), když je podle odůvodnění rozsudku zjevné, že příslušný soud zjistil skutek v rozsahu, který znaky trestného činu zcela pokrývá (srov. usnesení sp. zn. 7 Tdo 686/2002 ze dne 24. 9. 2002, publikované jako T 475 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, díl 20, s. 204). Z toho vyplývá, že přestože popis tohoto skutku není případě popsán tak, jak předpokládá ust. §120 odst. 3 tr. ř., přesto z tohoto faktu nelze úspěšně dovodit závěr o nesprávném hmotněprávním posouzení skutku tak, jak o to usiluje dovolatel, a to vzhledem k odůvodněním rozsudků soudů nižších instancí, které znaky projednávaného trestného činu popisují.
Závěrem lze tedy shrnout, že co se týče naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, tak Nejvyšší soud z doloženého spisového materiálu ověřil, že ve skutku č. 1 na základě provedeného dokazování soudy obou nižších instancí správně vyvodily úmysl obviněného nezaplatit smluvené úvěrové částky a z toho vyplývající úmysl vylákat plnění (ve formě notebooku) bez uhrazení deseti domluvených měsíčních splátek ve výši 2.586,- Kč, čímž způsobil firmě ESSOX, s. r. o. škodu ve výši uvedené ve výroku rozsudku a ve skutku č. 2 na základě provedeného dokazování soudy nižších instancí správně vyvodily úmysl obviněného uvést společnost ČEZ v omyl a způsobit jí škodu ve výši 19.500,- Kč a o tento obnos se neoprávněně obohatit.
Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení posoudil, že oba skutky jsou zcela v souladu s vyjádřením způsobu jednání v dotčených skutkových podstatách, a proto svůj přezkum uzavřel konstatováním, že oba soudy nižších instancí ve svých právních závěrech nepochybily (s výjimkou právní kvalifikace skutku 2 soudem I. stupně, kterou opravil krajský soud). Z tohoto důvodu v napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu k porušení zákona, a proto dovolání obviněného Mgr. K. s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
(Pokud bylo v textu použito termínu „trestní zákon“ nebo zkratky „tr. zák.“, má se na mysli zákon č. 140/1961 Sb.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 30. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman