ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.477.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 477/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2010 o dovolání Z. C. , a G. C. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 67 To 351/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 69/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Z. C. a G. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 T 69/2008, byl obviněný Z. C. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [skutek pod bodem 1. výroku o vině] a obvinění Z. C. a G. C. byli jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [skutek pod bodem 2. výroku o vině]. Za to byl obviněnému Z. C. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, po kterou byl nad obviněným zároveň vysloven dohled a podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době řádně hradil nájemné a aby podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem. Obviněné G. C. byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněné uloženo, aby ve zkušební době hradila běžné nájemné a aby podle svých sil uhradila škodu způsobenou trestným činem.
Podkladem pro rozhodnutí soudu se v zásadě stalo zjištění, že
obviněný Z. C. sám
1) dne 1. 6. 2003 na přesně nezjištěném místě uzavřel s poškozenou M. H. , nájemní smlouvu na pronájem bytu na ulici V. v P. , ve které se zavázal hradit částku 10.771,- Kč měsíčně, ačkoliv měl v úmyslu sjednaný nájem nehradit, neboť i věděl, že na úhradu plateb nebude mít dostatek finančních prostředků, přičemž byt užíval od 1. 6. 2003 do února 2005, kdy za toto období neuhradil poškozené žádnou částku, takže poškozené dluží nejméně 258.595,- Kč,
oba obvinění společně
2) dne 15. 1. 2005 na přesně nezjištěném místě uzavřeli s poškozeným Š. Ch. , nájemní smlouvu o nájmu bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím, 1. kategorie, který se nachází ve druhém patře domu v P. , ul. M. , ve které se zavázali hradit měsíčně částku ve výši 18.860,- Kč, ačkoliv neměli v úmyslu sjednaný nájem hradit, neboť jim muselo být i zřejmé, že s ohledem na své finanční možnosti nebudou moci smlouvě dostát, byt užívali od 16. 1. 2005 do června 2008 a za toto období uhradili pouze částku 9.125,- Kč jako zálohu za měsíc leden 2005, takže poškozenému za toto období dluží nejméně 773.260,- Kč.
O odvolání obviněných rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 67 To 351/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění Z. C. a G. C. prostřednictvím společného obhájce dovolání, v němž uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný Z. C. ve vztahu ke skutku pod bodem 1) namítl, že mezi ním a poškozenou M. H. byl toliko soukromoprávní vztah, jehož obsahem byla povinnost pronajímatele přenechat byt nájemci, právo nájemce tento byt užívat a jeho povinnost platit sjednané nájemné. Pokud obviněný, jakožto nájemce, jednu ze svých povinností (placení nájemného), neplnil, pak poškozená měla možnost domáhat se ochrany svých práv v civilním soudním řízení. Trestněprávní kvalifikace jednání, které má soukromoprávní základ je i podle judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tz 290/2000 a rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 04/04) třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který nemůže nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů. Kvalifikace jednání obviněného je tak v posuzovaném případě v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a závěry obou soudů tak spočívají na nesprávním právním posouzení. Obviněný při uzavírání smlouvy s poškozenou neměl žádný podvodný úmysl. V době uzavření smlouvy disponoval dostatečným množstvím finančních prostředků a až později v důsledku nečekaných zdravotních problémů ztratil možnost pravidelných výdělků. Značnou finanční zátěží bylo pro obviněného také narození jeho syna v září roku 2003. Poškozená v té době souhlasila s odkladem úhrady nájemného na pozdější dobu i s tím, že po obviněném nebude vyžadovat úhradu zbývající části nájemného, pokud se oba dovolatelé z bytu dobrovolně odstěhují.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) oba dovolatelé shodně namítli, že i zde se jednalo pouze o soukromoprávní vztah. Nároky z tohoto vztahu proto mají být řešeny pouze v občanskoprávním řízení, nikoli v řízení trestním. Dále zdůraznili, že k prvnímu porušení tohoto vztahu došlo ze strany poškozeného, který nedodržel ústně dohodnutou výši nájemného a obviněným po jejich nastěhování předložil nájemní smlouvu, kde bylo navrhováno daleko vyšší nájemné. Byt navíc kvalitou neodpovídal tomu, co poškozený sliboval, a proto dne 19. 5. 2005 podal obviněný na poškozeného k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 občanskoprávní žalobu. Ani v tomto případě obvinění neuzavírali nájemní smlouvu v podvodném úmyslu, o čemž svědčí i úhrada části nájemného ve výši 9 125,- Kč za měsíc leden 2005. Důvodem neplacení nájemného byla nemožnost dohody s poškozeným o snížení nájemného na původně dohodnutých 15 000,- Kč měsíčně a neodstranění závad bránících obviněným v řádném užívání bytu. I v tomto případě je tedy kvalifikace jednání obviněných v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
Obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušil, a aby oba obviněné podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť jejich jednání není trestným činem, nebo aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných uvedla, že v posuzovaném případě účastníci soukromoprávních vztahů zcela evidentně svým jednáním vybočili z výchozího právního rámce takovým způsobem, který umožňuje aplikaci trestněprávních norem. Oba obvinění při uzavírání nájemních smluv uvedli pronajímatele v omyl, co do reálné způsobilosti plnit dohodnuté platební povinnosti. Oba soudy dovodily existenci podvodného záměru obviněných na základě ve věci učiněných skutkových zjištění a své úvahy v tomto kontextu podrobně rozvedly na str. 8 až 11 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 3 až 4 usnesení odvolacího soudu. Obhajoba obviněných, že vždy měli dostatek finančních prostředků, a že v případě prvního skutku jim placení nájemného znemožnilo náhlé onemocnění obviněného Z. C. a zvýšené výdaje po narození syna v září roku 2003, a že v případě druhého skutku bylo příčinou neplacení nájemného porušování povinností ze strany poškozeného, byla za pomoci provedených důkazů zcela vyloučena. V tomto směru jsou navíc námitky obviněných skutkového charakteru a dovolateli uplatněný, ale ani žádný jiný, dovolací důvod nenaplňují. Jsou tak vyloučeny z dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu. Zbývající námitky dovolatelů pak sice lze považovat za kvalifikované, nelze jim ale přiznat žádnou právní relevanci. Následná dohoda obviněných s poškozenou M. H. o odložení úhrad nájemného a upuštění od jeho vyžadování v případě dobrovolného odstěhování obviněných z bytu spadá až do doby po uzavření nájemní smlouvy a může tak ovlivnit toliko způsob rozhodování o náhradě způsobené škody. Úhradu částky ve výši 9 125,- Kč poškozenému Š. Ch. pak v kontextu s nulovou platební morálkou obviněných při nezměněné ekonomické situaci jejich rodiny soudy opodstatněně hodnotily jako cílený prostředek k vyvolání zdání důvěryhodnosti na straně již oklamaného smluvního partnera. Dovolatelům tedy v jejich námitkách ohledně rozporu právního posouzení jejich jednání a zásady subsidiarity trestní represe ani ohledně neexistence podvodného úmyslu nelze přisvědčit. Státní zástupkyně v rámci svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnými osobami a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání obviněného opírá, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tedy může být naplněn ve dvou alternativách. První alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dána tehdy, pokud odvolací soud bez toho, aniž by rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem věcně přezkoumal, opravný prostředek zamítl nebo odmítl z tzv. procesních důvodů podle §253 odst. 1 nebo 3 tr. ř. Ze shora popsané geneze trestní věci (v posuzovaném případě odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a o podaných odvoláních věcně rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl) je ovšem zřejmé, že tato alternativa dovolacího důvodu v posuzovaném případě být uplatněna nemůže. Obvinění tak tento dovolací důvod mohli založit pouze na existenci jeho druhé alternativy, tj. že v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Je možno říci, že dovolatelé tento dovolací důvod svými v dovolání uplatněnými námitkami ohledně absence subjektivní stránky posuzovaného trestného činu a ohledně právního posouzení jejich jednání jako trestného činu v rozporu se zásadou ultima ratio (subsidiarity trestní represe) naplnili, k tomu, aby Nejvyšší soud dospěl k takovému závěru ve vztahu ke všem jejich námitkám, však bylo třeba jisté dávky tolerance. Dovolací námitky obviněných ve vztahu k absenci subjektivní stránky posuzovaného trestného činu (podvodného úmyslu) se totiž částečně opírají o jejich vlastní verzi skutkového děje, která je ovšem odlišná od té, ke které dospěly oba soudy po provedeném dokazování (v tomto směru dovolatelé mimo jiné uvádí, že důvodem neplacení nájemného byly v prvém případě náhlé zdravotní obtíže obviněného a narození syna obviněných, ve druhém případě porušování povinností na straně poškozeného; ze skutkových zjištění soudů ale vyplývá, že obvinění ve skutečnosti nájemné nehradili již před údajným onemocněním obviněného a již před narozením jejich syna, kde navíc se zvýšenými výdaji musel obviněný počítat již v době uzavírání nájemní smlouvy, a že ve vztahu k poškozenému Š. Ch. žádná ústní dohoda o nižším nájemném neexistovala a obvinění vůči poškozenému nikdy, až do doby, kdy vůči němu podali občanskoprávní žalobu, žádné vady bytu neuplatnili).
Námitky dovolatelů ve vztahu k absenci subjektivní stránky posuzovaného trestného činu však nejsou ani opodstatněné.
Po subjektivní stránce je k naplnění trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [jímž byl obviněný Z. C. uznán vinným jak sám – skutek pod bodem 1) rozsudku, tak společně s obviněnou G. C. – skutek pod bodem 2) rozsudku] vyžadován úmysl [§4 tr. zák.]. Pokud jde o těžší následek [v podobě vzniku značné škody podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák.] postačí, pokud jej pachatel zavinil z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.].
Závěr o formě zavinění je závěrem právním, který však vychází ze skutkových zjištění soudů, vyplývajících z provedeného dokazování (srov. také nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 36/98). V posuzovaném případě soudy zcela důvodně opřely svůj závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. o zjištění, že obviněný Z. C. v prvém případě [skutek pod bodem 1) rozsudku] sám a ve druhém případě [skutek pod bodem 2) rozsudku] společně s obviněnou G. C. , uzavřel nájemní smlouvu na nájem bytu, kde nájemné bylo v prvém případě stanoveno ve výši 10 771,- Kč měsíčně a ve druhém případě ve výši 18 860,- Kč měsíčně, ačkoliv obviněnému (obviněným) muselo být, a to i vzhledem k jeho (jejich) finanční situaci (a dalším závazkům, jako např. narození syna), zřejmé, že toto nebude (nebudou) schopen hradit, což také nikdy (vyjma jediné úhrady nájemného poškozenému Š. Ch. ve výši 9 125,- Kč, z níž ale nelze usuzovat na úmysl řádně hradit nájemné) nečinil (nečinili).
Pokud se dovolatel v prvním případě hájil tím, že na úhradu nájemného měl v době uzavření nájemné smlouvy dostatek finančních prostředků a teprve později příjmy rodiny klesly z důvodu jeho náhlého onemocnění a poté i vzhledem k narození syna, s nímž byly vázány nemalé finanční výdaje, soudy správně poukázaly na skutečnost, že obviněný byl přinejmenším ještě půl roku po uzavření nájemní smlouvy zaměstnán a jeho měsíční příjem mohl činit finanční částku kolem 16 000,- Kč měsíčně. Přinejmenším po dobu prvního půl roku po uzavření nájemní smlouvy tedy obviněnému v placení nájemného (jak i on sám uvádí) z tohoto pohledu nic nebránilo, přesto jej ani jednou a to alespoň zčásti neuhradil. Rovněž obhajoba zvýšenými finančními náklady po narození syna není případná, neboť jak správně poukázaly oba soudy, o tom, že s manželkou očekává narození potomka obviněný věděl již v době uzavírání nájemní smlouvy a s budoucími zvýšenými výdaji tak již v tomto okamžiku musel počítat. Nelze tedy jinak než dospět k závěru, že obviněný již od počátku měl v úmyslu nájemné poškozené neplatit (srov. str. 8-9 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 usnesení odvolacího soudu). V souladu s vyjádřením státní zástupkyně je pak třeba podotknout, že ani poukaz na údajnou pozdější dohodu obviněného s poškozenou ohledně úhrady dlužného nájemného není namístě, neboť i podle tvrzení dovolatele k takové dohodě mělo dojít až v době po uzavření smlouvy, tedy v době, kdy již obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky posuzovaného trestného činu. Pro závěr o vině obviněného posuzovaným trestným činem tak existence takové dohody nemá žádný význam. Případný význam může mít toliko v rovině náhrady škody způsobené posuzovaným trestným činem. Pro úplnost je třeba uvést, že obviněný ani této dohodě s poškozenou nedostál a z bytu se odstěhoval až v únoru roku 2005, těsně předtím než bylo přistoupeno k jeho exekučnímu vyklizení.
Druhou nájemní smlouvu pak oba obvinění uzavřeli bezprostředně před vystěhováním z bytu poškozené M. H. , tedy v době, kdy se mimo jiné i díky značnému dluhu na nájemném z tohoto nájemního vztahu dosahujícím v rozhodné době částky přes dvě stě tisíc korun českých, a vlivem svých nedostatečných příjmů, nacházeli ve zhoršené finanční situaci. Přesto s poškozeným Š. Ch. sjednali nájemní smlouvu na byt, kde nájemné bylo ještě o necelých osm tisíc korun českých vyšší než nájemné, které měl obviněný C. hradit podle předchozí nájemní smlouvy. Již v době uzavírání smlouvy jim tedy muselo být zřejmé, že nájemné i vzhledem ke své finanční situaci nebudou moci hradit a nájemné také (vyjma jedné částečné úhrady) poškozenému nikdy neuhradili. Obhajobu obviněných poukazem na údajnou ústní dohodu s poškozeným ohledně výše nájemného a na vady bytu, bránící v jeho řádném užívání, soudy i tomto případě logicky a přesvědčivě, na podkladě ve věci provedených důkazů, vyvrátily.
Je tedy zřejmé, že v obou případech (v prvním případě obviněný Z. C. sám a ve druhém případě oba obvinění společně) obvinění zjevně jednali v úmyslu se obohatit tím, že jiného uvedou v omyl a způsobí tak značnou škodu. Zaviněním je pak evidentně pokryta i kvalifikovaná skutková podstata tohoto trestného činu podle §250 odst. 3 písm. c) tr. zák. Námitky obviněných ve vztahu k absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. tak nemohou obstát.
Pokud jde o posouzení materiální stránky obou trestných činů, obecně je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). To ovšem není posuzovaný případ obviněných. Podstatou jednání obviněných bylo v posuzovaném případě úmyslné protiprávní jednání, které výrazně vybočilo z rámce běžných soukromoprávních vztahů mezi obviněným Z. C. a poškozenou M. H. a mezi obviněnými a poškozeným Š. Ch. Obviněný se v důsledku protiprávního činu na úkor poškozené M. H. obohacoval od června roku 2003 do února roku 2005, tj. pod dobu téměř dvou roků, a tímto svým jednáním jí způsobil škodu ve výši 258 595,- Kč. Na úkor poškozeného Š. Ch. se pak oba obvinění obohacovali od ledna roku 2005 do června roku 2008, a jejich jednáním způsobená škoda dosáhla výše 773 260,- Kč. Škoda, která byla v posuzované věci způsobena oběma poškozeným, tak v případě jednání samotného obviněného i v případě, kdy jednali oba obvinění společně, značně přesáhla výši škody značné (u obviněného C. dokonce téměř dvojnásobně), nutnou k naplnění tohoto zákonného znaku posuzovaného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. [500 000,- Kč - §89 odst. 11 tr. zák.] Obviněný Z. C. se pak navíc posuzovaného jednání dopustil hned dvěmi útoky. Je tak zřejmé, že ani v tomto směru nemohou námitky obviněných obstát.
Pokud obvinění namítli, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jím přisouzený skutek vykazuje znaky trestné činnosti, neboť se dopustili úmyslného zásahu do objektu trestného činu, jímž je zájem na ochraně vlastnického práva. Jejich protiprávní jednání zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních (soukromoprávních) vztahů mezi obviněnými a poškozenými. S ohledem na závažné okolnosti shora popsané (zejména je na místě vyzdvihnout to, že neoprávněně zasáhli hrubým způsobem do práv dvou poškozených [obviněný C. ], přičemž tento zásah trval delší dobu) se čin obviněných dostal i přes jinak uznávané pojetí trestní represe jako ultima ratio do oblasti trestního práva, a tak bylo nutno uzavřít, že oba obvinění jednali způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem. Proto spáchaný skutek (skutky) musel být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mj. ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany práv a oprávněných zájmů fyzických osob soukromoprávní povahy. Za popsaného stavu nelze dovozovat, že v daném případě došlo k nepřípustnému rozšiřování podmínek trestní represe. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 213/2010).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněných Z. C. a G. C. z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněná. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík